ECLI:CZ:NSS:2014:9.ADS.9.2014:23
sp. zn. 9 Ads 9/2014 – 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: J. V., zast. JUDr.
Janem Žateckým, advokátem se sídlem Na Podkovce 171/16, Praha 4, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne
18. 10. 2012, č. j. 531224030/315-PP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 4 Ad 10/2013 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností shora označený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba, v níž se domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalované týkající se přezkumu námitek a potvrzení rozhodnutí, kterým mu
byl od 22. 7. 2012 namísto invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně přiznán invalidní důchod
pro invaliditu II. stupně.
[2] Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne
4. 6. 2012, č. j. 531224030, byl stěžovateli na základě výsledků kontrolní lékařské prohlídky od
22. 7. 2012 snížen stupeň invalidního důchodu podle §39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“),
a čl. II bodu 13, věty první, zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tak,
že na místo dosavadního invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně mu náleží invalidní
důchod pro invaliditu druhého stupně, neboť dle posudku Pražské správy sociálního zabezpečení
(dále jen „PSSZ“) ze dne 10. 5. 2012 stěžovatel již nebyl uznán invalidním pro invaliditu III. stupně.
Důvodem byl pokles jeho pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu pouze o 60 %.
[3] Proti tomuto rozhodnutí uplatnil stěžovatel námitky. V rámci řízení o námitkách žalovaná
posoudila znovu zdravotní stav stěžovatele a konstatovala, že se u stěžovatele jedná o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav a tento byl uznán invalidním pro invaliditu II. stupně. Současně Posudek
o invaliditě – v řízení o námitkách ze dne 25. 7. 2012 výslovně uvádí, že „plné invaliditě zdravotní
stav posuzovaného při posouzení v roce 2010 neodpovídal, šlo k nadhodnocení zdravotního stavu“.
O podaných námitkách žalovaná rozhodla tak, že je napadeným rozhodnutím zamítla a potvrdila
své předchozí rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývalo, že rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu bylo degenerativní onemocnění kloubů, především
kolenních, a degenerativní onemocnění bederní páteře. Uvedené zdravotní postižení bylo zařazeno
pod kapitolu XIII. (postižení svalové a kosterní soustavy) oddíl A (artropatie) položku 1
(osteoporóza) písm. c) (těžké postižení) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví
procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje
posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity)
(dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“), pro které je stanovena míra poklesu pracovní
schopnosti v rozmezí 40 až 50 %, přičemž byla zvolena horní hranice tohoto rozmezí, tj. 50 %.
Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu byla podle §3 odst. 1 citované vyhlášky zvýšena
hodnota o 10 %, tj. celkově činila 60 %.
[4] Potvrzující rozhodnutí žalované o námitkách stěžovatel napadl správní žalobou. V žalobě
uvedl, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť od doby přiznání invalidity třetího stupně
se jeho zdravotní stav nejenže nezlepšil, ale naopak se jeho zdravotní problémy výrazně zhoršily
(postižení dolních končetin a hlavně bederní páteře), a uvedl, že toto může doložit „řadou lékařských
zpráv předních odborníků z této oblasti“. Současně požádal s odkazem na celkový velmi špatný zdravotní
stav a s tím související problémy o nové přezkoumání rozhodnutí a vydání nového rozhodnutí
přiznávajícího invaliditu třetího stupně.
[5] Městský soud napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatele pro nedůvodnost zamítl.
Odůvodnění:
napadeného rozsudku odkazuje na posudek Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) zpracovaný v průběhu soudního řízení, která
za účasti lékařky z oboru neurologie posoudila stěžovatelův zdravotní stav. Tento posudek podle
názoru městského soudu vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a splňuje
požadavky úplnosti a přesvědčivosti. Následuje podrobný popis závěrů posudkové komise
a zdůvodnění hodnocení podle vyhlášky o posuzování invalidity. Městský soud současně uvedl,
že při rozhodování nemohl s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přihlédnout k nově doloženým zprávám z pozdější doby, jelikož
předmětem řízení byl přezkum rozhodnutí ze dne 18. 10. 2012 a rozhodující tedy byl zdravotní stav
stěžovatele k tomuto datu.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Napadený rozsudek napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností ze dne 6. 1. 2014,
kterou jeho právní zástupce doplnil dne 28. 1. 2014. V kasační stížnosti se stěžovatel domáhal
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, a to z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že městský soud rozhodl na základě
nesprávně zjištěného skutkového stavu, a to proto, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, byla nesprávně zjištěna, při jejím zjišťování nebylo důsledně
vycházeno z podstatných ukazatelů a došlo tak ke zjištěním, která mohla ovlivnit zákonnost závěru
městského soudu. V důsledku tohoto pochybení pak mělo dojít k nesprávnému posouzení právní
otázky.
[7] Stěžovatel argumentoval svým zdravotním stavem, který měl být znám již v době vydání
žalobou napadeného rozsudku, neboť soud vycházel pouze z jedné lékařské zprávy, ačkoliv existují
zprávy z let 2010 – 2012, které prokazují, že stěžovatel nebyl schopen delší chůze do schodů a ze
schodů, a tyto zprávy nebyly vyžádány. Stěžovatel dále namítá nesprávnou aplikaci právního
předpisu při hodnocení invalidizující diagnózy. Současně uvádí, že posudková komise měla
posoudit jeho zdravotní stav za účasti odborného lékaře z oboru ortopedie, nikoli z oboru
neurologie, a mělo dojít k hodnocení jeho diagnózy „dle kapitoly XIII., oddílu A, položky 1d přílohy
k vyhlášce 359/2009 Sb. (vyhláška o posuzování invalidity – pozn. Nejvyššího správního soudu)
v rozmezí 60 – 70 % a s ohledem na ostatní zdravotní postižení měla být stanoveno zdravotní postižení při horní
hranici, tj. 70 % pokles pracovní neschopnosti.“
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost není nedůvodná.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[11] Stěžovatel označil důvody kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Formálním označením kasačních důvodů nicméně Nejvyšší správní soud vázán není; kasační
námitky stěžovatele podle svého obsahu tedy Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako důvody kasační
stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jak plyne z následujícího odůvodnění.
[12] Kasační námitky stěžovatele jsou svým obsahem námitkami neúplného a nepřesvědčivého
posouzení zdravotního stavu v řízení o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem. Nejvyšší správní soud uvádí, že podle jeho konstantní judikatury
(např. rozsudek ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, publikovaný pod číslem 511/2005 Sb.
NSS, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) se jedná
o námitku jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47), tj. z důvodu
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[13] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ke dni 18. 10. 2012.
[14] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně
o 35 %. Podle §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jestliže pracovní schopnost pojištěnce
poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, v případě
poklesu nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, a při poklesu
nejméně o 70 % se jedná o invaliditu třetího stupně. Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém
pojištění platí, že při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu
pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní
postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav,
zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, dále schopnost rekvalifikace pojištěnce
na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, schopnost využití zachované pracovní
schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, a v případě
poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti
za zcela mimořádných podmínek.
[15] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 – 20,
platí, že, „[p]osouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou,
medicínskou (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem), a rozhodnutí soudu tak závisí
především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle
§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového
pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě,
jejím vzniku, trvání či zániku. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti a který se vypořádává
se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti
přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který
nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí především.“
[16] Správní soud tedy sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává. Nejsou-li
namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního
zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to, zda posudek příslušné
posudkové komise, o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý (test úplnosti,
přesvědčivosti a správnosti posudku – srov. konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. rozsudek ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, rozsudek ze dne 3. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 158/2012 - 24, rozsudek ze dne 10. 5. 2013 č. j. 6 Ads 12/2013 - 22, rozsudek ze dne
10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 25/2013 – 26, a mnohé jiné), případně - namítá-li to žalobce - zda byla
příslušná posudková komise řádně obsazena (test řádného složení posudkové komise).
[17] V projednávaném případě kasační námitky směřují proti závěru posudku posudkové komise
a dále je namítáno nesprávné složení posudkové komise.
[18] Stěžovatel v průběhu řízení před městským soudem námitku nesprávného složení
posudkové komise neuplatnil, přestože tak učinit mohl. V průběhu soudního řízení bylo
stěžovatelem požadováno vyšetření odborným lékařem z oboru neurologie, požadavek
na odborníka z oboru ortopedie nebyl nikdy ze strany stěžovatele vznesen. Při jednání před
městským soudem dne 19. 9. 2013 zástupce stěžovatele navrhoval doplnění dokazování o stanovení
znalce z oboru neurologie nebo spondylochirurgie a požádal o doplnění posudku podaného
posudkovou komisí. Doplnění posudku bylo vypracováno dne 31. 10. 2013 za účasti MUDr. B. Ž.,
odborného lékaře z oblasti neurologie. Při jednání před městským soudem dne 28. 11. 2013
zástupce stěžovatele vyjádřil svůj nesouhlas se závěry doplněného posudku a žádal o doplnění
znaleckého posudku z oboru neurologie; ani zde však stěžovatel neuplatnil námitku nesprávného
složení posudkové komise, ani nežádal o doplnění znaleckého posudku z oboru ortopedie. Na
základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitku podle §104 s. ř. s. jako
nepřípustnou, jelikož se jedná o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem,
ač tak učinit mohl.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud vycházel pouze z jedné lékařské zprávy,
ačkoliv existovaly zprávy z let 2010 – 2012, které měly prokazovat, že stěžovatel nebyl schopen delší
chůze do a ze schodů a tyto zprávy nebyly vyžádány. V tomto směru je však nutné i tuto kasační
námitku posoudit jako nepřípustnou. Posudek posudkové komise ze dne 14. 5. 2013, který byl
stěžovateli doručen 11. 6. 2013, obsahuje výčet všech lékařských nálezů, které měla posudková
komise k dispozici jako podklady pro rozhodnutí. Při jednání před městským soudem stěžovatel
uplatnil lékařské zprávy z neurologické kliniky ze dne 13. 9. 2013 a z ortopedie ze dne 18. 9. 2013,
které popisovaly jeho aktuální zdravotní stav; opomenutí některých doložených zpráv posudkové
komisi stěžovatel neuplatnil. Doplnění posudku ze dne 31. 10. 2013 znovu posoudilo veškerou
spisovou dokumentaci i nově doložené lékařské zprávy a komise setrvala na svém hodnocení.
Doplnění posudku bylo stěžovateli doručeno dne 14. 11. 2013. Při následném jednání městského
soudu dne 28. 11. 2013 výše uvedenou námitku stěžovatel také neuplatnil. Na základě výše
uvedeného Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitku podle §104 s. ř. s. jako nepřípustnou,
jelikož se jedná o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit
mohl.
[20] Druhá kasační námitka směřuje proti závěru posudku posudkové komise. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20, platí, že „[p]ožadavek
úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom, že se posudková komise musí vypořádat se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě
odůvodnit. Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné
zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti
a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě,
že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je více zdravotních potíží (§2 odst. 3 vyhlášky o posuzování
invalidity), přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá zdravotní
postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení
se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce.
Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které
má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti
tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky o posuzování invalidity, přičemž
zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce
o posuzování invalidity, a současně odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného
rozpětí, včetně případného navýšení“ podle §3 vyhlášky o posuzování invalidity.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že posudek posudkové komise ze dne 14. 5. 2013,
včetně jeho doplnění ze dne 31. 10. 2013, v testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti obstál, neboť
splňuje všechny formální a obsahové náležitosti. Všechny posudkové orgány (tj. PSSZ v posudku
ze dne 10. 5. 2012, ČSSZ v posudku ze dne 18. 10. 2012 a zejména posudková komise v posudku
ze dne 14. 5. 2013, včetně jeho doplnění ze dne 31. 10. 2013) dospěly ke shodnému závěru,
že stěžovatel trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. ČSSZ v posudku ze dne
18. 10. 2012 označila za rozhodující příčinu tohoto stavu degenerativní onemocnění kloubů,
především kolenních, a degenerativní onemocnění bederní páteře a stanovila celkovou míru poklesu
pracovní schopnosti ve výši 60 %. Posudková komise v posudku ze dne 14. 5. 2013, včetně jeho
doplnění ze dne 31. 10. 2013, označila za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu onemocnění páteře, kdy toto zdravotní postižení bylo zařazeno pod kapitolu XIII. oddíl E
položku 2 písm. b) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity, pro které je stanovena míra poklesu
pracovní schopnosti v rozmezí 40 až 50 %, přičemž byla zvolena horní hranice tohoto rozmezí,
tj. 50 %. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu byla podle §3 odst. 1 citované vyhlášky
zvýšena hodnota o 10 %, tj. celkově činila 60 %. Z uvedeného závěru je zřejmé, že posudková
komise zhodnotila celkovou míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatele ve shodné výši jako
v posudku ČSSZ, byť za rozhodující příčinu označila jinou zdravotní diagnózu. Současně posudek
ze dne 14. 5. 2013 uvádí, že pokud by bylo posudkovou komisí hodnoceno postižení kloubní,
pak by se podle kapitoly XIII oddíl A položky 1 písm. b) vyhlášky o posuzování invalidity jednalo
o postižení s poklesem pracovní schopnosti o 35 %, při procentuálním rozmezí 20 – 35 %.
I při využití §3 odst. 1 citované vyhlášky by při navýšení o 10 % byl celkový pokles pracovní
schopnosti 45 % a odpovídal by invaliditě I. stupně.
[22] Posudková komise měla při vypracovávání posudku k dispozici rozsáhlou zdravotnickou
dokumentaci stěžovatele (nálezy praktického lékaře, CT, Centrum bolesti pohybového aparátu,
rentgeny, MRI, neurologické nálezy, EMG, ortopedie atd.), stěžovatel se osobně jednání posudkové
komise neúčastnil a písemně se z jednání omluvil. Při doplnění posudku ze dne 31. 10. 2013
se na žádost městského soudu na základě vyjádření stěžovatele a popisů jeho subjektivních potíží
tímto závěrem posudková komise zabývala ještě jednou a při jednání měla k dispozici ještě další
stěžovatelem doloženou zdravotnickou dokumentaci. Avšak i přes doplněnou dokumentaci
posudková komise na svých závěrech setrvala, přičemž její závěry se Nejvyššímu správnímu soudu
nejeví s ohledem na obsah spisů jako zjevně nesprávné nebo postrádající oporu ve zdravotnické
dokumentaci stěžovatele.
[23] S ohledem na výše uvedené není opodstatněná kasační námitka nesprávného posouzení
na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Posudková komise měla všechny stěžovatelem
doložené dokumenty k dispozici. Svůj závěr o zařazení postižení pod položku dle citované vyhlášky
řádně odůvodnila. Nadto je nutné uvést, že se posudková komise vyjádřila i k následně uplatněné
kasační námitce, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu měla být
artróza kolenních kloubů, kdy konstatovala, že v takovém případě by celkový pokles pracovní
schopnosti i při zvýšení o 10 % odpovídal invaliditě I. stupně. Z tohoto je zřejmé, že posudková
komise při rozhodování vycházela z diagnózy s příznivějšími dopady pro stěžovatele a je tedy
opodstatněná účast odborného lékaře – neurologa při jednání posudkové komise v okamžiku, kdy
za rozhodující dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je určen bolestivý syndrom páteře.
[24] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje vážné obtíže, jimž stěžovatel s ohledem na svůj
závažný zdravotní stav každodenně čelí. Pro posouzení kasační stížnosti je však rozhodné, zda toto
tvrzení uplatnil i v řízení před správním orgánem a městským soudem a zda k jeho prokázání navrhl
nějaké důkazy. Nejvyšší správní soud přitom konstatuje, že stěžovatel správnímu orgánu,
ani posudkovým orgánům a městskému soudu žádný důkaz v tomto směru, např. jiný znalecký
posudek, nepředložil. Nemůže proto jít ze strany městského soudu o tvrzení nebo důkaz
opomenutý, což by v opačném případě mohlo odůvodnit kasaci napadeného rozsudku.
[25] Za této situace městský soud nepochybil, pokud důkaz posudkem posudkové komise
považoval za stěžejní a vzal za svůj závěr, že pracovní schopnost žalobce poklesla o 60 %,
takže se nejedná o invaliditu třetího stupně, k níž se vyžaduje podle platného zákona pokles
pracovní schopnosti nejméně o 70 %, nýbrž „jen“ o invaliditu druhého stupně. Stěžovatel v kasační
stížnosti namítá, že mělo dojít k hodnocení jeho diagnózy „dle kapitoly XIII., oddílu A, položky 1d
přílohy k vyhlášce 359/2009 Sb. (vyhláška o posuzování invalidity – pozn. Nejvyššího správního
soudu) v rozmezí 60 – 70 % a s ohledem na ostatní zdravotní postižení měla být stanoveno zdravotní postižení
při horní hranici, tj. 70 % pokles pracovní neschopnosti.“ Tato námitka však není důvodná. „Posouzení
podřaditelnosti zdravotního stavu žalobce pod korespondující ustanovení vyhlášky, tzn. zhodnocení zdravotního stavu,
určení rozhodujícího zdravotního postižení a přepočet procentní míry poklesu pracovní schopnosti, soud neprovádí,
protože jde právě o ten typ odborné úvahy, jíž soud, který nedisponuje potřebnými medicínskými znalostmi z oboru
posudkového lékařství, nečiní sám, ale vychází z důkazu posudkem příslušné posudkové komise.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 – 20). Z tohoto je zřejmé,
že podřazení zdravotního stavu stěžovatele pod příslušné ustanovení vyhlášky o posuzování
invalidity soud nepřezkoumává, ale vychází z posudku příslušné posudkové komise, pokud
by se nejednalo o zcela evidentní, i laikovi zřejmou vadu. Posudková komise označila za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu onemocnění páteře, kdy toto zdravotní
postižení bylo zařazeno pod kapitolu XIII. (postižení kosterní a svalové soustavy) oddíl E
(dorzopatie a spondylopatie) položku 2 písm. b) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity.
Z uvedeného se nejeví zařazení zdravotního postižení s ohledem na stěžovatelem uváděné
zdravotní obtíže za zjevně nesprávné. Současně posudková komise uvedla, že pokud by bylo
posudkovou komisí hodnoceno postižení kloubní, pak by se jednalo o podřazení pod kapitolu XIII
oddíl A (artropatie) položky 1 (osteoartróza) písm. b) (středně těžké postižení) přílohy vyhlášky
o posuzování invalidity. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že měla být jeho diagnóza kloubního
poškození podřazena pod kapitolu XIII oddíl A (artropatie) položky 1 (osteoartróza) písm. d)
(zvláště těžké postižení) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity. Rozdíl je tedy v posouzení
závažnosti postižení, což je však právě oním zhodnocením zdravotního stavu, které soud
neprovádí; jde o ten typ odborné úvahy, kterou soud, který nedisponuje potřebnými medicínskými
znalostmi z oboru posudkového lékařství, nečiní sám, ale vychází z důkazu posudkem příslušné
posudkové komise a v dané věci se nejeví ani u postižení kloubního hodnocení jako evidentně
chybné.
[26] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatel trpí onemocněními,
se kterými jsou spojena velká omezení a obtíže v jeho každodenním životě. Tento závěr Nejvyššímu
správnímu soudu vyplývá z posudku posudkové komise i ostatních posuzujících lékařů,
neboť všichni se, jak bylo již uvedeno výše, shodli na tom, že se v případě stěžovatele jedná
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, což je ve smyslu ustanovení §26 zákona o důchodovém
pojištění zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce
významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než jeden rok
nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než jeden rok.
Tento dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatele však nebyl při objektivním posouzení takové povahy,
aby v době rozhodování žalovaného a především za daných zákonných podmínek zvrátil závěr
o tom, že stěžovatel již nesplňoval zákonné podmínky pro invaliditu třetího stupně, nýbrž
jen druhého stupně.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že neshledal naplnění
stěžovatelem uplatněného kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu
orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení
příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu