ECLI:CZ:NSS:2014:9.AOS.7.2013:88
sp. zn. 9 Aos 7/2013 – 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci navrhovatelů:
a) Ing. D. G., b) Ing. J. J., c) J. B., zast. JUDr. Jitkou Deduchovou, advokátkou se sídlem
Kašíkova 209/22, Vyškov – město, d) PhDr. J. J., e) Ing. J. Č., zast. Mgr. Lucií Stejskalovou,
advokátkou se sídlem M-Palác, Heršpická 5, Brno, f) GSN a.s., se sídlem Čechyňská 8, Brno, g)
Ing. E. M., h) Občanské sdružení Masarykova čtvrť, se sídlem Preslova 50, Brno,
proti odpůrci: Magistrát města Brna, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy - změny Územního plánu města Brna, označené
Magistrátem města Brna, odborem územního plánování a rozvoje, jako Úprava směrné
části ÚpmB – k.ú. Pisárky ze dne 25. 3. 2010, č. j. MMB/0013257/2010/Hum,
sp. zn. 4100/OÚPR/MMB/013257/2010, za účasti osoby zúčastněné na řízení: NEUMANN
bytový dům a.s., se sídlem Příkop 4, Brno, zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D.,
advokátem se sídlem Sladkovského 601, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné
na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2013, č. j. 67 A 1/2013 – 278,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2013, č. j. 67 A 1/2013 - 278,
se z r ušuj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Přípisem ze dne 25. 3. 2010, č. j. MMB/0013257/2010/Hum, sp. zn. 4100/OÚPR/
MMB/013257/2010, odpůrce sdělil osobě zúčastněné na řízení, že provedl úpravu směrné části
Územního plánu města Brna označenou „S9/10 MČ Brno – střed, k. ú. Pisárky, navýšení IPP
v ploše BO – návrh z 0,6 na 1,2, ulice Neumannova“. Touto úpravou odpůrce zvýšil index
podlažní plochy.
[2] Změnu indexu podlažní plochy napadli navrhovatelé návrhem na zrušení opatření obecné
povahy, neboť dle jejich mínění se jednalo o změnu Územního plánu města Brna, která byla
přijata zcela nesprávným postupem. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2013,
č. j. 67 A 1/2013 - 278, změnu indexu podlažních ploch vyhodnotil jako opatření obecné povahy
měnící Územní plán města Brna a toto opatření obecné povahy zrušil. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu krajský soud uvedl, že index podlažní plochy je obecným
regulativem prostorového uspořádání území, jehož vymezení je závazné, byť by byl nesprávně
zařazen do směrné části územního plánu. Změnu indexu podlažní plochy je tak třeba přijmout
opatřením obecné povahy. V projednávané věci však byla změna indexu podlažní plochy přijata
jako úprava směrné části územního plánu, tedy postupem odlišným od formalizovaného řízení
o územním plánu. Již z důvodu tohoto zásadního procesního pochybení krajský soud dospěl
k závěru, že napadené opatření obecné povahy je třeba zrušit. Soud se tak dále nezabýval věcnou
argumentací, která se týkala vypořádání vztahů v řešeném území. Krajský soud se také vyjádřil
k postavení osoby zúčastněné na řízení, která svá práva uplatnila krátce před ústním jednáním.
Výzvu osobám, které by přicházely do úvahy jako osoby zúčastněné na řízení, krajský soud
doručoval na úřední desku, jak odpovídalo jeho dřívější praxi. S ohledem na změnu judikatury
Nejvyššího správního soudu však jednal i s osobou zúčastněnou na řízení, která se přihlásila
po uplynutí lhůty uvedené ve výzvě na úřední desce. Ve věci nebylo třeba dodržet dobu deseti
dnů pro přípravu na jednání a osoba zúčastněná na řízení věděla, na který den soud jednání
nařídil. Za takového stavu nebylo třeba jednání odročit, byť o to osoba zúčastněná na řízení
požádala.
[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu nyní osoba zúčastněná na řízení (dále jen
„stěžovatelka“) brojí kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatelka ve včasné kasační stížnosti uplatnila důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“); namítla tedy nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[5] Nesprávné právní posouzení stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že krajský soud sporné
opatření obecné povahy zrušil z procesních důvodů a nijak neposuzoval důsledky zvýšení indexu
podlažní plochy, zda a jak zasáhl do práv navrhovatelů. Opatření obecné povahy je možné zrušit
pouze v případech, kdy je prokázán materiální zásah do práv navrhovatelů, nikoliv v případech
pouhého procesního pochybení, které žádný negativní dopad do práv navrhovatelů nemělo.
Na podporu svého názoru stěžovatelka odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 - 116. Řízení před soudem nemá být
nástrojem rozhodování věcných sporů o využití území. Zrušení pouze z formálních důvodů
narušuje nabytá práva a právní jistotu zúčastněných subjektů. Konkrétně stěžovatelka po celou
dobu postupovala s dobrou vírou v praxi správních orgánů, které index podlažní plochy řadily
do směrné části územního plánu. Změna judikatury by tak neměla být kladena k tíži stěžovatelce,
aniž by soud současně posoudil, zda byla napadeným opatření obecné povahy skutečně zasažena
práva navrhovatelů. Stěžovatelka má za to, že k zásahu do práv navrhovatelů nedošlo, neboť
zvýšený index podlažní plochy nijak nenarušuje povahu oblasti (tj. ulice Neumannova a okolí).
[6] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatelka spatřuje právě v tom,
že se krajský soud nijak nezabýval věcnou argumentací, kterou zpochybňovala zásah do práv
navrhovatelů.
[7] Nepřezkoumatelnost, resp. vadu v řízení před krajským soudem, stěžovatelka dále
spatřuje v tom, že jí krajský soud nedal možnost v řízení účinně uplatnit postavení osoby
zúčastněné na řízení. Přestože bylo postavení stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení zjevné
(z titulu vlastnického práva k pozemku dotčeného změnou indexu podlažní plochy), krajský soud
stěžovatelku neinformoval o probíhajícím řízení individuálně. Místo toho soud vyzval osoby,
které připadaly do úvahy jako osoby zúčastněné na řízení, pouze doručením výzvy na úřední
desku soudu.
[8] Kvůli tomuto nesprávnému postupu krajského soudu se stěžovatelka o nařízeném jednání
ve věci dozvěděla příliš pozdě na to, aby se mohla kvalifikovaným způsobem připravit na jednání.
Stěžovatelka proto požádala soud o odročení jednání, soud jí však nevyhověl a s vlastním
pochybením se vypořádal pouze formálně – zasláním informace o nařízeném jednání. Tento
přípis stěžovatelka obdržela pouhé dva dny před termínem soudního jednání, kterého se zástupce
stěžovatelky nemohl účastnit pro jiné závazky. Opakované žádosti o odročení jednání však soud
nevyhověl. Přestože soud v napadeném rozsudku uvádí, že jednal v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu, fakticky tak nejednal a stěžovatelka kvůli tomu nemohla reagovat
na všechny podstatné okolnosti daného případu a na obsah návrhu na zrušení napadeného
opatření obecné povahy.
[9] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[10] Navrhovatelka e) uvedla, že index podlažní plochy byl zvýšen způsobem, který se zcela
minul s požadavky na řízení o opatření obecné povahy. V takovém případě by bylo zcela
nadbytečné, aby se krajský soud zabýval také věcnou argumentací ve prospěch či neprospěch
zvýšení indexu podlažní plochy, neboť zásadní procesní vada způsobuje nezákonnost opatření
obecné povahy bez dalšího. Pochybením odpůrce navrhovatelé nemohli uplatnit argumenty proti
zvýšení indexu podlažní plochy. V této souvislosti navrhovatelka odkázala na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, která se zabývala nedostatky veřejného projednání zásad územního
rozvoje. Na příkladu těchto rozhodnutí navrhovatelka ilustrovala tvrzení o tom, že nezapojení
veřejnosti do řízení o územním plánu je zásadní vadou, která samostatně obstojí jako důvod
zrušení napadeného územního plánu. Dále navrhovatelka odkázala i na mezinárodní závazky
České republiky, které byly absencí zapojení veřejnosti porušeny. Svou argumentaci podpořila
i odkazem na analogické užití správního řádu a závěrů Ústavního soudu k požadavkům
spravedlivého procesu v trestním řízení a přijímání zákonů ve stavu legislativní nouze.
[11] K tvrzení stěžovatelky o procesním pochybení krajského soudu navrhovatelka uvedla,
že stěžovatelka neuvádí, na které podstatné okolnosti případu neměla možnost reagovat a jak
by na ně reagovala. Porušení procesních práv je tak pouze v rovině obecných tvrzení. Pokud
krajský soud napadený územní plán zrušil pro zásadní procesní vady, nemohl se jeho případně
nesprávný postup stěžovatelky nijak dotknout, neboť nemohla procesní pochybení odpůrce nijak
zhojit. Z uvedených důvodů navrhovatelka e) Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby kasační
stížnost zamítl.
[12] Ke kasační stížnosti se dále vyjádřil navrhovatel c). Také on uvedl, že procesní pochybení
odpůrce bylo natolik zásadní (opominul celou jednu stranu procesu změny územního plánu),
že krajský soud musel napadené opatření obecné povahy zrušit. Opatření obecné povahy může
být z věcné strany posouzeno teprve v případě, že jej příslušný orgán vydal v souladu
se zákonem. Dále navrhovatel zpochybnil stěžovatelčin odkaz na výše citované usnesení
rozšířeného senátu č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, protože v této věci byly dle jeho mínění řešeny
hmotněprávní otázky, nemá tak pro nyní projednávanou věc význam. Dále navrhovatel poukázal
na územní řízení vedené ve věci bytového domu Neumann, kde odpůrce zrušil již vydané územní
rozhodnutí právě z toho důvodu, že toto rozhodnutí stavební úřad vydal na základě nezákonně
zvýšeného indexu podlažní plochy. Podle navrhovatele je také možné, že sporné opatření obecné
povahy bylo nicotné a za takového stavu nebyl důvod věcně řešit možný dopad do práv
navrhovatelů. Dobrou víru stěžovatelky ve správnost postupu odpůrce pak vyváží dobrá víra
osob dotčených zvýšením indexu podlažní plochy.
[13] K procesnímu pochybení krajského soudu navrhovatel uvedl, že stěžovatelka musela
o probíhajícím řízení před krajským soudem vědět z územního řízení pro bytový dům Neumann.
V tomto řízení byla totiž podána žádost o jeho přerušení právě z důvodu, že navrhovatelé
se u krajského soudu domáhali zrušení změny indexu podlažní plochy v ulici Neumannova
(návrh na zrušení byl k žádosti přiložen). V březnu roku 2013 navíc vyšel v brněnském deníku
Rovnost článek o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, jímž odpůrce index podlažní plochy
zvýšil. V tomto článku je přímo citován místopředseda představenstva stěžovatelky.
O probíhajícím soudním řízení se stěžovatelka mohla také dozvědět z územního rozhodnutí
z července roku 2013, jímž stavební úřad vyhověl její žádosti. V tomto rozhodnutí byla obsažena
informace o návrhu na přerušení řízení a důvodu pro tento návrh – probíhající soudní řízení.
Již v tomto územním řízení byla stěžovatelka zastoupena současným zástupcem, který tak
při vynaložení přiměřené profesionální opatrnosti musel o řízení před krajským soudem vědět.
Další z příležitostí, z níž se stěžovatelka o řízení mohla dozvědět, bylo odvolání ze srpna roku
2013 proti zmíněnému územnímu rozhodnutí, které bylo stěžovatelce doručeno (součástí
odvolání byla kopie první strany usnesení krajského soudu, jímž soud přerušil řízení z důvodu
posuzování povahy indexu podlažní plochy rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu).
Stěžovatelka tam měla dostatek skutečných možností se dozvědět o řízení před krajským soudem
a její nečinnost nemůže jít účastníkům tohoto řízení k tíži.
IV. Další podání ve věci
[14] Stěžovatelka má za to, že vyjádření navrhovatelky e) nevyvrací její stížní argumentaci.
Kasační stížnost je mimo jiné založena na nezpochybnitelné novosti judikatury správních soudů
k povaze indexu podlažní plochy. Při změně náhledu na to, jakým způsobem měl být index
podlažní plochy měněn, měl krajský soud zohlednit zásady právní jistoty a legitimního výkonu
soudní moci a věc hodnotit i z materiální stránky. Nelze bez dalšího přičítat k tíži odpůrce (a tím
ani stěžovatelce), že v nyní projednávaném případě vůbec neproběhlo veřejné projednání návrhu.
Radikální zvrat v judikatuře je tak třeba vyvážit posouzením věcných dopadů porušení procesních
ustanovení. Stěžovatelka dále odkázala na právní závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 163/02, podle nichž nesmí státní orgán trestat jednotlivce za nedodržení podmínek, jejichž
dodržení stát sám dříve autoritativně stvrdil.
[15] K námitkám navrhovatele c) stěžovatelka uvedla, že věcné posouzení není nástrojem
ochrany pouze jedné strany. V případě, že by krajský soud shledal napadené opatření obecné
povahy nezákonným z obsahového hlediska, pak bylo samozřejmě na místě je zrušit. Odkazy
navrhovatele na probíhající územní řízení stěžovatelka nepovažuje za přiléhavé, neboť je logické,
že správní orgány budou vycházet z pravomocného rozsudku krajského soudu. To však
nic nevypovídá o tom, zda je tento rozsudek správný. Dále stěžovatelka uvedla, že nikdy
netvrdila, že by o probíhajícím řízení před krajským soudem vůbec nevěděla. Soud s ní však
nejednal jako s osobou zúčastněnou na řízení a zejména ji neinformoval o nařízeném jednání,
o kterém se stěžovatelka dozvěděla s předstihem pouhých několika dnů.
[16] Navrhovatelka e) na vyjádření stěžovatelky odpověděla v tom smyslu, že není zřejmé,
v čem stěžovatelka spatřuje setrvalou praxi správních orgánů a soudů. Odkaz na nález
sp. zn. I. ÚS 163/02 považuje za nepřiléhavý, neboť jde o věc skutkově zcela odlišnou.
K možnosti účastnit se jednání před krajským soudem navrhovatelka e) poukázala na to,
že stěžovatelka o probíhajícím řízení věděla, byla a je zastoupena profesionálem. Lze tak
od ní očekávat, že vyvine úsilí, aby byla o průběhu jednání řádně informována.
V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] V posuzované věci jde v zásadě o to, zda měl krajský soud napadenou změnu indexu
podlažní plochy přezkoumat z hlediska věcného dopadu do práv účastníků řízení, nebo zda
ji mohl zrušit již pro hrubé procesní pochybení při přijímání této změny. Před tím se však
Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda krajský soud nezkrátil stěžovatelku na jejích procesních
právech, když jí zaslal informaci o nařízeném jednání pouze několik dnů před termínem tohoto
jednání.
[20] Podle §34 odst. 1 s. ř. s., který je na základě §101b odst. 4 s. ř. s. použitelný i v řízení
o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, platí, že osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby,
které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí
nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí
soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
[21] K uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení je tedy nutno splnit dvě podmínky:
materiální a formální. Materiální podmínku splňuje ten, kdo je přímo dotčen vydáním správního
rozhodnutí, a dále ten, kdo může být dotčen zrušením správního rozhodnutí soudem. Formální
podmínku splňuje ten, kdo výslovně oznámí, že práva osoby zúčastněné na řízení bude v řízení
uplatňovat.
[22] Navrhovatelé v řízení před krajským soudem označili stěžovatelku jako osobu, která
by přicházela v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, byť tuto povinnost v řízení o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části nemají (srov. §101b odst. 4 s. ř. s.).
Ze soudního spisu vyplývá, že krajský soud vyrozumění o probíhajícím řízení s příslušnými
poučeními podle §34 odst. 2 s. ř. s. doručoval případným osobám zúčastněným na řízení
vyvěšením podle §42 odst. 4 s. ř. s. na úřední desce soudu a úřední desce odpůrce (č. l. 45 a 46
spisu krajského soudu). Jiným způsobem soud nedoručoval.
[23] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 8. 2010, č. j. 7 Afs 6/2010 - 201, publ. pod
č. 2485/2012 Sb. NSS, konstatoval, že „ustanovení [§42 odst. 4 s. ř. s.] je třeba vždy interpretovat
v souladu se smyslem institutu osob zúčastněných na řízení, a je tedy třeba chránit procesní práva těchto osob,
mimo jiné jim umožnit fakticky se seznámit s vyrozuměním o probíhajícím řízení. Je přitom nepochybné, že při
doručování podle ust. §42 odst. 1 s. ř. s. jsou faktické možnosti adresáta se s doručovanou písemností seznámit
mnohem vyšší než při doručování vyvěšením na úřední desce soudu. Z důvodu ochrany procesních práv osob
zúčastněných na řízení je proto třeba využívat postupu podle ust. §42 odst. 4 s. ř. s. obezřetně a zpravidla jen
v těch případech, kdy by snaha doručit každému účastníkovi řízení vedla s velkou pravděpodobností
k podstatnému prodloužení jeho délky či dokonce skončení řízení fakticky znemožnila nebo kdy by doručování
jednotlivým osobám zúčastněným na řízení bylo sice technicky bezproblémové a v reálném čase proveditelné, avšak
neúměrně finančně náročné.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku také uvedl: „Jedním z kritérií, při jehož
naplnění lze aplikovat ust. §42 odst. 4 s.ř.s., je neúměrnost doručování při běžném způsobu, tj. nepoměr mezi
náklady doručování v širším smyslu (nejen náklady finančními, ale také časovými, administrativními a náklady
v podobě zvýšeného rizika chyb při doručování a s tím spojených procesních důsledků atd.) a zájmem na tom,
aby každé osobě zúčastněné na řízení bylo zaručeno, že se do její dispoziční sféry dostanou písemnosti mající
význam pro řízení. Důvodem této neúměrnosti může být např. velký počet adresátů. Dalším kritériem je pak
nemožnost doručování, např. proto, že adresáty nelze jednotlivě určit.“ V rozsudku ze dne 25. 7. 2007,
č. j. 1 As 1/2007 - 104, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že doručování postupem
podle §42 odst. 4 s. ř. s. „je v případě většího počtu osob, které by mohly být osobami zúčastněnými na řízení,
akceptovatelný. Ani v takové situaci však není možné, aby soud rezignoval na individuální vyrozumění
o probíhajícím řízení těch osob, jejichž postavení jako osob zúčastněných na řízení je naprosto zřejmé
a jejichž vyrozumění navíc soudu nemůže činit žádné větší administrativní obtíže.“
[24] S ohledem na výše citovanou judikaturu shledal Nejvyšší správní soud postup podle §42
odst. 4 s. ř. s. ve vztahu ke stěžovatelce za nepřípadný, neboť nebyla naplněna žádná
z alternativních hypotéz uvedených ve větě první tohoto ustanovení (neúměrná zdlouhavost,
nákladnost, administrativní náročnost nebo nemožnost doručování). Postavení stěžovatelky jako
případné osoby zúčastněné na řízení je přitom z okolností věci naprosto zjevné. Stěžovatelka
je vlastníkem pozemků dotčených zvýšením indexu podlažní plochy a k jeho zvýšení dala podnět.
Z návrhu na zrušení změny indexu podlažní plochy je také zřejmé, že stěžovatelka požádala
o vydání územního rozhodnutí pro bytový dům, který zvýšení indexu podlažní plochy využívá.
O možném zájmu stěžovatelky na věci se krajský soud ostatně dozvěděl i ze samotného návrhu
na zrušení opatření obecné povahy, kde ji navrhovatelé označili jako osobu, které připadá
do úvahy jako osoba zúčastněná na řízení.
[25] Nejvyšší správní soud již dříve ve skutkově srovnatelné věci (srov. rozsudek ze dne
29. 5. 2013, č. j. 6 Aos 3/2012 - 74) dospěl k závěru, že okolnosti případu vyžadovaly individuální
doručení výzvy k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení stěžovatelce podle §42 odst. 1 s. ř. s.
tak, aby se výzva dostala do dispoziční sféry stěžovatelky. Nejvyšší správní soud neshledal důvod
se od tohoto názoru odchýlit. Krajský soud tedy pochybil, když doručoval tuto výzvu
stěžovatelce pouze podle §42 odst. 4 s. ř. s., protože pro tento způsob doručování nebyly
ve vztahu k ní splněny zákonem stanovené předpoklady.
[26] V projednávané věci ovšem stěžovatelka oznámením ze dne 1. 12. 2013 práva osoby
zúčastněné na řízení vůči krajskému soudu uplatnila a zároveň soud požádala o odročení
nařízeného jednání. Toto oznámení bylo soudu doručeno 2. 12. 2013, který stěžovatelce obratem
zaslal návrh na zrušení opatření obecné povahy a vyjádření odpůrce k tomuto návrhu. Zároveň
předseda senátu informoval zástupce stěžovatelky o tom, že jednání nařízené na 5. 12. 2013
proběhne. Je tedy zřejmé, že krajský soud se stěžovatelkou jako osobou zúčastněnou na řízení
jednal i po lhůtě dvaceti dnů původně stanovené pro uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení,
čímž do jisté míry napravil své pochybení při doručování.
[27] Stěžovatelka však namítla, že krajský soud pochybil zejména tím, že jí nedal skutečnou
možnost se řízení řádně účastnit, protože neměla dostatek času na přípravu na jednání. Podle
§49 odst. 1 s. ř. s. platí, že k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu
účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však 10 dnů; kratší čas k přípravě lze
stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny. O jednání vyrozumí osoby
zúčastněné na řízení.
[28] Z uvedeného ustanovení krajský soud dovodil, že „lhůtu pro přípravu na jednání účastníků
řízení (nikoli osob zúčastněných na řízení) podávanou z §49 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba dodržet, navíc ji nebylo
třeba dodržet ani ve vztahu k typu řízení (též §49 odst. 1 s. ř. s.)…“ Podle Nejvyššího správního soudu
však nelze §49 odst. 1 s. ř. s., část věty za středníkem, vykládat v tom smyslu, že lhůta poskytnutá
podle tohoto ustanovení nemusí být přiměřená povaze věci, naopak vždy by se mělo jednat
o dobu, v níž se účastníci reálně mohou na jednání připravit. Přiměřenost doby je v těchto
případech nutno posuzovat vždy přísně individuálně, ve vztahu ke komplikovanosti věci.
[29] Krajský soud dále správně upozornil na to, že §49 odst. 1 s. ř. s. určuje odlišný režim
pro účastníky řízení a pro osoby zúčastněné na řízení, neboť toto ustanovení výslovně vyžaduje,
aby soud osoby zúčastněné na řízení o jednání vyrozuměl.
[30] To však nelze vykládat v tom smyslu, že stačí pouze formální vyrozumění bez toho,
aby měla osoba zúčastněná na řízení skutečnou možnost se řízení účastnit a uplatňovat v něm svá
procesní práva. Podle §34 odst. 3 s. ř. s. nemůže osoba zúčastněná na řízení disponovat
předmětem řízení, jinak ale má právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna
o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Doručuje se jí žaloba, usnesení o přiznání
odkladného účinku, usnesení o předběžném opatření a rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí. Tomu ostatně
odpovídá i výše uvedená judikatura. Osoba zúčastněná na řízení má mimo jiné právo předkládat
soudu písemná vyjádření, což je součástí základního práva osoby zúčastněné na řízení
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. citovaný rozsudek
č. j. 1 As 1/2007 – 104). Právo předkládat soudu písemná vyjádření však osoba zúčastněná
na řízení nemůže kvalifikovaným způsobem využít, pokud také nedostane patřičný časový
prostor na vývoj řízení reagovat.
[31] V projednávané věci ji krajský soud formálně vyrozuměl o jednání teprve 2. 12. 2013,
na což stěžovatelka reagovala opětovnou žádostí o odročení jednání ze dne 4. 12. 2013. Jednání
proběhlo 5. 12. 2013, aniž by se jej účastnil zástupce stěžovatelky. Z §49 odst. 1 s. ř. s. nelze
dovodit, jaká minimální doba pro přípravu má být osobě zúčastněné na jednání dána. Aby však
osoba zúčastněná na řízení mohla reagovat kvalifikovaným způsobem, je třeba, aby jí krajský
soud dal na přípravu k ústnímu jednání dobu přiměřenou povaze věci (byť z důvodu odlišného
postavení účastníků řízení a osob zúčastněných na řízení v §49 odst. 1 s. ř. s. nemusí být tato
doba u obou skupin procesních subjektů totožná).
[32] V projednávané věci šlo o návrh na zrušení opatření obecné povahy, jímž byl zvýšen
index podlažní plochy. S ohledem na složitost věci (povahu indexu podlažní plochy v mezidobí
řešil i rozšířený senát NSS) a dobu tří dnů, které stěžovatelka měla na přípravu, dospěl Nejvyšší
správní soud v dané věci k závěru, že krajský soud nedal stěžovatelce dostatek prostoru
pro uplatnění jejích práv osoby zúčastněné na řízení. Taková vada zakládá důvod pro zrušení
napadeného soudního rozhodnutí pro jinou vadu řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí krajského soudu ve věci
samé.
[33] Pokud navrhovatelé c) a e) ve shodě s krajským soudem uvedli, že věc nemohla být věcně
posouzena pro závažné procesní pochybení odpůrce, nijak tím neodpovídají na tvrzení
stěžovatelky. Ta totiž nejen v kasační stížnosti, ale také v řízení před krajským soudem namítla,
že pro konkrétní okolnosti věci (překvapivost rozhodnutí rozšířeného senátu, pochybení odpůrce
nemůže jít k tíži stěžovatelky) není přezkum pouze procesních hledisek odpovídající. Zda by tato
(nebo jiná) tvrzení stěžovatelka rozvedla, pokud by v řízení před krajským soudem dostala
možnost, a jak by je krajský soud posoudil, nemůže Nejvyšší správní soud předjímat.
[34] Lze tedy uzavřít, že krajský soud nedal stěžovatelce prostor pro řádné uplatnění jejích
procesních práv, což je vada, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. S ohledem
na vadu v řízení se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími stížními námitkami stěžovatelky,
neboť ty bude moci znovu uplatnit v řízení před krajským soudem.
VI. Závěr
[35] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů zjistil naplnění kasačního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., proto napadený rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[36] O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodne krajský soud (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu