ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.130.2013:45
sp. zn. 9 As 130/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Naděždy Řehákové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Město Planá
nad Lužnicí, se sídlem Zákostelní 720, Planá nad Lužnicí, zast. Mgr. Vítězslavem Dohnalem,
advokátem se sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I.) Českomoravský štěrk, a.s., se sídlem Mokrá 359, II.) Občanské sdružení Za zdravou
Planou, se sídlem Nad Hejtmanem 21, Planá nad Lužnicí, III.) Město Tábor, se sídlem Žižkovo
nám. 2, Tábor, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2012, č. j. 707/510/2012,
52962/ENV/2012, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2013, č. j. 10 A 93/2012-77,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žalovaný a osoby zúčastněné na řízení n ema j í právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Vítězslava
Dohnala.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Osoba zúčastněná na řízení I.) podala dne 7. 3. 2011 žádost o udělení souhlasu
s provozováním zařízení k využívání odpadů v lokalitě Hůrka u Plané nad Lužnicí podle §14
odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů
(dále jen „zákon o odpadech“), k níž předložila vyjádření zpracované společností SaNo CB, s.r.o.
o monitoringu obsahu As, Cr a Ni v zeminách a v podzemní vodě v prostoru předmětného
zařízení. Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím
ze dne 27. 4. 2012, č. j. KUJCK 7723/2011 OZZL/43/Tu, požadovaný souhlas k provozování
předmětného zařízení a s jeho provozním řádem udělil, přičemž platnost souhlasu omezil na dobu
šesti let od nabytí právní moci rozhodnutí. Tímto rozhodnutím nahradil rozhodnutí dřívější ze dne
17. 12. 2009.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 27. 4. 2012 podali žalobce
a osoba zúčastněná na řízení II.) odvolání; žalobce namítl zejména to, že nebyl seznámen
s upravenou verzí provozního řádu a se stanoviskem Ministerstva životního prostředí, odboru
geologie, ke znaleckému posudku Ing. Barchánka. Žalobce dále uvedl, že se jedná o odstraňování
odpadů, kód D1 přílohy č. 4 zákona o odpadech – ukládání v úrovni nebo pod úrovní terénu.
Správní orgán prvního stupně se však nezabýval negativními dopady dopravy odpadů
do předmětného zařízení. Udělení souhlasu s ukládáním bahna z nádrže Jordán označil
za nesprávné a nezákonné, neboť v řízení bylo prokázáno, že podmínky charakteristické pro danou
lokalitu neumožňují překročení přípustných limitů znečištění. Správní orgán prvního stupně
se rovněž řádně nevypořádal s námitkou, dle níž mělo proběhnout v daném případě posouzení
vlivů na životní prostředí.
[3] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání zamítl a napadené rozhodnutí
potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětné zařízení je určeno k využívání
odpadů na povrchu terénu (kód R10 přílohy č. 3 zákona o odpadech). Za této situace je v daném
zařízení možné nakládat s odpady ve smyslu §12 odst. 2 zákona o odpadech a současně není
zakázáno ukládání jiných materiálů, které nejsou odpady. Jedná se o zařízení stávající, provozované
na základě dříve vydaného rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení I.) přistoupila
toliko k aktualizaci provozního řádu v souladu s vyhláškou č. 61/2010 Sb., jež vstoupila v účinnost
dne 1. 4. 2010 a novelizovala vyhlášku č. 294/2005 Sb.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, které Krajský soud v Českých Budějovicích
(dále jen „krajský soud“) vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Krajský soud shledal rozhodnutí
žalovaného dílem za nepřezkoumatelné. Krajský soud se dále neztotožnil se závěrem žalovaného
ohledně nepotřebnosti vyhodnocení vlivů na životní prostředí (dále jen „EIA“), k čemuž uvedl,
že dle provozního řádu předmětného zařízení má realizací záměru dojít k vodohospodářským
úpravám nebo jiným úpravám ovlivňujícím odtokové poměry ve smyslu bodu 1.3, kategorie II,
přílohy č. 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), dále jen „zákon EIA z roku
2001“. Správní orgány se v průběhu řízení měly zabývat také možnými dopady automobilové
dopravy spojené s provozování zařízení na využívání odpadu.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Žalovaný (dále též jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku předně uvedl,
že odvolací námitky vypořádal dostatečně. Jednalo se o námitky převážně totožné s těmi,
které žalobce uplatňoval již v řízení před správním orgánem prvního stupně, jenž se s nimi ve svém
rozhodnutí obsáhle zabýval. Žalovaný se s jeho závěry ztotožnil, což na straně 7 odůvodnění svého
rozhodnutí také uvedl. Stěžovatel v kasační stížnosti konstatoval, že„[t]ento způsob vypořádání […]
považuje za zákonný a s připojeným vlastním krátkým hodnocením za naprosto dostačující.“
[6] Stěžovatel dále uvedl, že sám krajský soud dospěl k závěru, že předmětné zařízení
je zařízením k využívání odpadu (kód R10) a nikoli jeho odstraňování (kód D1), a to ačkoliv shledal
odůvodnění rozhodnutí stěžovatele v této otázce (tedy ve vztahu k bodu 4. odvolání) dogmatickým
a nepřesvědčivým. Stěžovatel zopakoval, že se jedná o zařízení stávající, provozované na základě
dříve vydaného rozhodnutí, přičemž předmětem správního řízení bylo vydání souhlasu
k provozování zařízení „k využívání odpadů na povrchu terénu, podle přílohy č. 3 zákona o odpadech kód R 10,
resp. jeho aktualizaci “, v souladu s vyhláškou č. 61/2010 Sb., jež vstoupila v účinnost dne 1. 4. 2010
a novelizovala vyhlášku č. 294/2005 Sb. Stěžovatel označil závěr o kategorizaci předmětného
zařízení za dostatečně odůvodněný; v této souvislosti se plně ztotožnil s hodnocením důkazů
a úvahami správního orgánu prvního stupně.
[7] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, dle něhož odůvodnění jeho rozhodnutí
obsahuje k námitce v bodě 7. odvolání pouhou citaci znaleckého posudku Ing. Barchánka,
aniž by zahrnovalo samostatnou úvahu o jeho právním hodnocení. Stěžovatel své závěry uvedl
na straně 7 svého rozhodnutí a současně se ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel k tomu v kasační stížnosti dodal, že „samostatně učiněné právní závěry na základě skutkových
zjištění znalce představuje celé odůvodnění rozhodnutí, jednotlivá tvrzení a úvahy ve vzájemných souvislostech.“
Krajský soud přitom sám zvolil podobný postup k žalobní námitce týkající se přípustných limitů
arzenu, kde na straně 16 z uvedeného znaleckého posudku cituje a bez dalšího na něj odkazuje.
[8] Stěžovatel se dále neztotožnil s výtkou krajského soudu, že nedostatečně zjistil skutkový
stav vzhledem k možným negativním vlivům automobilové dopravy (bod 6. odvolání); „[v]ycházel
totiž z premisy, že hodnocení vlivů na ŽP proběhlo v rámci stanovení dobývacího prostoru – zařízení. Totožnou
námitku vypořádal krajský úřad ve svém rozhodnutí na str. 16, se kterou se stěžovatel ztotožnil.“ Krajský soud
nesprávně posoudil chybějící posouzení vlivů na životní prostředí s tím, že realizací záměru má dojít
k vodohospodářským úpravám nebo jiným úpravám ovlivňujícím odtokové poměry
[odvolací námitka 5.b)]. Rozhodnutí báňského úřadu, jímž byl stanoven dobývací prostor,
jehož součástí je i předmětné zařízení, přitom předcházelo posouzení záměru těžby štěrkopísku
a odstranění jejích následků podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových
koncepcí a programů na životní prostředí (dále jen „zákon EIA z roku 1992“), přičemž Okresní
úřad Tábor vydal dne 30. 8. 1994 souhlasné stanovisko pod č. j. EIA 1//94-Ro. Zařízením,
které podléhalo EIA, včetně vlivu dopravy, byl tento dobývací prostor. Udělení souhlasu
dle §14 odst. 1 zákona o odpadech je podmíněno předcházejícím kolaudačním souhlasem,
tedy řízením, v němž je mimo jiné posuzován i vliv zařízení na okolí, přičemž „[p]rovozní řád upravuje
pouze fungování ‚vnitřního prostředí‘ zařízení, jako takový pak posuzování podle EIA nepodléhá.“
Vzhledem k uvedenému je nesprávná i argumentace krajského soudu dovozující „povinnosti hodnocení
vlivů automobilové dopravy z obsahu provozního řádu a s odkazem na §12 odst. 2 zákona [o odpadech].“
[9] Ve správním řízení se de facto jednalo o pouhou aktualizaci provozního řádu předmětného
zařízení reagující na přijetí vyhlášky č. 61/2010 Sb. „V důsledku legislativní mezery neměl provozovatel
k takovému kroku povinnost, přesto v aktualizaci provozního řádu zpřísnil limitní hodnoty látek ve využívaných
odpadech; nedošlo k žádnému navýšení kapacity nebo velikosti či rozsahu zařízení, ke změně technologie,
řízení provozu či způsobu užívání.“ Správní orgán prvního stupně dle §78 odst. 2 písm. a) zákona
o odpadech uděluje souhlas k provozování zařízení a s provozním řádem, avšak není kompetentní
udělit souhlas se samotnou změnou provozního řádu zařízení. Z toho důvodu přistoupil k přijetí
nového rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí předchozí.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 13. 11. 2013 uvedl, že znalecký posudek
je důkaz jako každý jiný, pročež i jeho obsah a závěry podléhají posouzení správních orgánů.
Žalobce dále ve shodě s krajským soudem konstatoval, že „řízení podle §12 zákona o odpadech je
řízením samostatným se samostatným předmětem.“ Vliv dopravy a odtokové poměry přitom dle názoru
žalobce v řízení o stanovení dobývacího prostoru v roce 1994 řádně posuzovány nebyly
(vliv dopravy byl zkoumán pouze ve vztahu k provozování pískovny a nikoli rekultivaci; odtokové
poměry nebyly posuzovány vůbec). V řízení vedeném v roce 2012 navíc není možné vycházet
z posouzení vlivů na životní prostředí vycházejícího ze stavu před 18 lety. Žalobce sice připustil,
že provozovatel předmětného zařízení nemá výslovně stanovenu povinnost požádat o schválení
změny provozního řádu, avšak zároveň nemůže toto zařízení provozovat v rozporu s právními
předpisy.
[12] Žalobce zároveň kritizoval krajský soud za to, že nereagoval na jeho žalobní argumentaci
v otázce zvýšení limitních hodnot arzenu. Za chybný pak považoval i závěr krajského soudu,
dle kterého není důvod pochybovat o odborné správnosti znaleckého posudku, resp. jej korigovat.
Znalecký posudek je důkaz, jehož správnost a relevance může být zpochybněna a podléhá
přezkumu. Žalobce také nesouhlasil se závěrem krajského soudu, dle kterého jeho námitka týkající
se uložení povinnosti provést rozbory nikoli pouze u arzenu a AOX, nýbrž i u jiných látek,
byla všeobecná a nekonkrétní.
[13] Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Nedůvodnou kasační stížnost zamítl
na základě úvah dále vyložených.
III.A K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. K této námitce
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné
skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS). Absenci takto vytýčených
požadavků Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal.
Krajský soud naopak přehledně popsal rozhodný skutkový stav a svůj názor na uplatněné žalobní
námitky řádně a srozumitelně vysvětlil.
[16] Námitka nepřezkoumatelnosti proto důvodná není.
III.B K námitkám týkajícím se odůvodnění rozhodnutí stěžovatele
[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval argumentací stěžovatele, dle které jeho – krajským
soudem zrušené – rozhodnutí ve svém odůvodnění dostatečně vypořádávalo odvolací námitky.
[18] Pro přehlednost Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud stěžovateli vytkl
nedostatečné vypořádání námitky žalobce, dle které předmětné zařízení je zařízením k odstraňování
odpadu (kód D1) a nikoli jeho využívání (kód R10) – bod 4. odvolání, námitky absence úvahy
o nutnosti provedení EIA z důvodu změny odtokových poměrů [bod 5.b) odvolání],
námitky týkající se zvýšení přípustných hodnot koncentrace arzenu (bod 7. odvolání) a námitky,
dle které (jak plyne ze znaleckého posudku Ing. Benkoviče) hodnocení rizik neodpovídá
požadavkům právních předpisů, neboť neobsahuje hodnocení vlivu dopravy odpadů,
postrádá hodnocení dílčích bodů a) až d) v bodě 6 přílohy č. 12 vyhlášky č. 104/1988 Sb.,
přičemž znalec vyjádřil výhrady k vypovídací hodnotě transportního modelu šíření kontaminace
(bod 9. odvolání).
[19] Nejvyšší správní soud v obecné rovině a priori nevylučuje možnost odvolacího správního
orgánu odkázat na závěry uvedené v prvostupňovém rozhodnutí, pokud se s nimi odvolací orgán
ztotožňuje. Takovým postupem se však odvolací orgán nevyvazuje z povinnosti vypořádat námitky
odvolatele, jež odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zpochybňují. V opačném případě
by se z pohledu formální logiky jednalo o důkaz kruhem, který je však sémanticky prázdný,
neboť o důvodnosti uplatněných námitek ničeho nevypovídá (jinými slovy pouze říká,
že zpochybňovaný argument je pravdivý, protože je pravdivý). Takto odůvodněné rozhodnutí
je ovšem ve svém důsledku nepřezkoumatelné, neboť v něm absentují vlastní úvahy odvolacího
orgánu, čímž odvolací řízení pozbývá svého smyslu. Pokud odvolatel uvádí důvody,
pro které dle jeho názoru prvostupňové rozhodnutí nesprávné či nedostatečné, samotný odkaz
na takové rozhodnutí nemůže být pro vypořádání těchto námitek dostačující, ledaže by tyto důvody
byly jen opakováním těch argumentů, které odvolatel uplatnil již v řízení před správním orgánem
prvního stupně a které byly v prvostupňovém rozhodnutí beze zbytku a bezvadně vypořádány.
[20] Žalobce v bodě 4. odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uvedl,
že odůvodnění tohoto rozhodnutí opřené o §2 vyhlášky č. 294/2005 Sb. nemůže obstát,
neboť zákon o odpadech neumožňuje, aby prováděcí předpis odlišně definoval pojmy v něm
uvedené. Citovaná vyhláška přitom pojem „aplikace do půdy“ definuje šířeji – nad zákonný rámec.
K uvedené námitce uvedl stěžovatel pouze tolik, že „[n]ení pochyb o tom, že předmětné zařízení je
zařízením k využívání odpadů na povrchu terénu – R 10 (kód dle přílohy 3 zákona)“, aniž by tento závěr
podložil jakoukoli vlastní argumentací. Dogmatičnost a nepřesvědčivost této části odůvodnění
rozhodnutí tak krajský soud stěžovateli vytkl zcela po právu. Skutečnost, že krajský soud nakonec
dospěl ke stejnému závěru jako stěžovatel, v této souvislosti není rozhodná.
[21] V bodě 5. odvolání žalobce konstatoval, že správní orgán prvního stupně reagoval
na námitku, podle níž před vydáním jeho rozhodnutí mělo proběhnout EIA, pouze částečně.
Takto formulovanou námitku (jež je striktně vzato námitkou nepřezkoumatelnosti)
nelze bez dalšího vypořádat pouhým odkazem na prvostupňové rozhodnutí. Stručné vypořádání
uvedené námitky (str. 7 rozhodnutí stěžovatele) je přitom takřka doslovnou citací (stejně stručného)
odůvodnění obsaženého na str. 16 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně k totožné námitce
vznesené žalobcem v prvostupňovém správním řízení. Stěžovatel tedy ve shodě s prvostupňovým
rozhodnutím konstatoval pouze, že záměr těžby štěrkopísku a rekultivace těžebního prostoru byly
již v minulosti posuzovány podle tehdy platného zákona EIA z roku 1992, přičemž Okresní úřad
Tábor v této souvislosti vydal souhlasné stanovisko; využívání odpadů k rekultivaci vytěženého
prostoru navíc není vyjmenováno v příloze č. 1 k zákonu EIA z roku 2001. Jakákoliv úvaha
stěžovatele nad rámec právě uvedeného však v jeho rozhodnutí absentuje.
[22] Krajský soud v této souvislosti správně konstatoval, že klíčovou a správními orgány
nereflektovanou je především ta část uvedené námitky, jež se týká nutnosti provedení EIA,
má - li uskutečněním záměru dojít ke změně odtokových poměrů (bod 1.3, Kategorie II přílohy č. 1
zákona EIA z roku 2001). Jak vyplývá z provozního řádu předmětného zařízení, jež je součástí
prvostupňového rozhodnutí, „[v] případě přívalových srážek, které by natekly do jezera a nežádoucím
způsobem zvyšovaly jeho hladinu, odtečou samospádem z jezera do řeky Lužnice přepadem vybudovaným za tímto
účelem. Srážkové vody z terénu, resp. z nově vzniklých elevací, pokud se nezasáknou, budou volně stékat po terénu
do nových stok zřízených při patě elevací a napojeny na stávající odvodňovací stoky. […] Realizací záměru dojde
ke změně stávajícího reliéfu krajiny, který bude především spočívat v ponechání vodní plochy jezera a úpravou jeho
okolí […]. Účelem záměru je vrátit stávající terén, který je nevratně zasažen předchozí povrchovou těžbou
štěrkopísku, původnímu účelu. Tento proces bude proveden rekultivací zasaženého území, kde bude nově provedena
úprava terénu a jeho následné zalesnění a úprava okolí současného jezera, které vzniklo v severním bloku plochy
záměru. Tímto dojde k vytvoření nové části krajiny s lesními a vodními plochami.“ Jelikož krajský soud shledal
v této části rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelným (s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil,
viz zde odst. [21]), vyslovil pouze obiter dictum názor, že „[p]rovozování zařízení […] může představovat
vodohospodářské úpravy ve smyslu bodu 1.3, Kategorie II přílohy č. 1 zákona EIA, jež jsou záměrem vyžadujícím
zjišťovací řízení dle ustanovení §7 zákona EIA. Vypořádání se s otázkou kategorizace předmětného zařízení
v uvedeném směru bude úkolem správních orgánů v dalším řízení, kdy na základě učiněných závěrů bude posouzena
nutnost provést zjišťovací řízení dle zákona EIA. Neprovedení zjišťovacího řízení by představovalo vážnou procesní
vadu, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.“ Tímto konstatováním krajský soud pouze podpořil
nutnost se uvedenou námitkou zabývat, což však stěžovatel neučinil. Její důvodnost tak bude
posuzovat v prvé řadě stěžovatel v novém rozhodnutí o odvolání.
[23] V bodě 7. odvolání žalobce namítl, že považuje závěry znaleckého posudku Ing. Barchánka,
jež připouští možnost navýšení přípustných koncentrací arzenu, za nezákonné, neboť v řízení
dle jeho názoru bylo prokázáno, že podmínky charakteristické pro danou lokalitu překročení
přípustných limitů neumožňují. Žalobce poukázal na skutečnost, že v dané lokalitě nebylo
překročení těchto limitů doposud prokázáno. Jejich překročení bylo shledáno pouze mimo ni
„v několika málo vzorcích účelově odebraných v místě, kde byly ukládány elektrárenské popílky.“ Překročení
limitních hodnot v dané lokalitě tak lze označit za „výjimečné“ či „ojedinělé“
avšak nikoli za „charakteristické“. K této námitce stěžovatel na straně 7 svého rozhodnutí pouze
stručně zrekapituloval závěry ve znaleckém posudku obsažené s tím, že správní orgán prvního
stupně se s nimi ztotožnil. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že odůvodnění správního rozhodnutí
je nutno vnímat jako jeden celek, avšak již nikoli v tom, že v posuzovaném případě
„samostatně učiněné právní závěry na základě skutkových zjištění znalce představuje celé odůvodnění rozhodnutí,
jednotlivá tvrzení a úvahy ve vzájemných souvislostech.“ Ani z celého rozhodnutí stěžovatele totiž není
zřejmé, proč limity znečištění uvedené ve znaleckém posudku Ing. Barchánka považuje
za charakteristické pro danou lokalitu. Sám správní orgán prvního stupně přitom na str. 17 svého
rozhodnutí, na něž stěžovatel odkázal, odůvodnil „charakterističnost“ dané lokality poměrně
stručně a do určité míry vnitřně rozporně. Správní orgán prvního stupně totiž na jedné straně uvedl,
že „[v]zorky, které byly odebrány firmou SaNo v prostoru skládky popílku, nelze považovat za stávající přírodní
pozadí,“ nebo že „ [v]zorky nebyly vzorky zemin, ale vzorky popílku (případně směsí zemin a popílku).“
Na straně druhé však dodal, že „[s]kutečnost, že v lokalitě Hůrka byly staré pískovny rekultivovány různým
materiálem včetně teplárenských popílků nelze jinak charakterizovat, než, že se jedná o antropogenní ovlivnění této
lokality. Souhlasíme se znalcem Ing. Barchánkem, že se jedná o podmínky charakteristické pro dané místo.“
Nedostatek odůvodnění rozhodnutí stěžovatele tak v této souvislosti nemůže zhojit ani jím použitý
paušální odkaz na rozhodnutí prvostupňové.
[24] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel v podané kasační stížnosti nikterak
nezpochybnil závěr krajského soudu o nedostatečném vypořádání námitky žalobce uvedené v bodě
9. odvolání, dle které hodnocení rizik neodpovídá požadavkům právních předpisů (spolu s výčtem
konkrétních pochybení), a na niž stěžovatel reagoval pouze konstatováním, že názor obou znalců,
Ing. Benkoviče a Ing. Barchánka, stejně jako správního orgánu prvního stupně je shodný,
neboť znalci zhodnotili, že z věcného hlediska závěrečná zpráva DEKONTY a.s. obsahuje všechny
podstatné informace požadované přílohou č. 12 vyhlášky č. 104/1988 Sb. Konkrétními výhradami
žalobce se však stěžovatel (ani správní orgán prvního stupně, na jehož rozhodnutí stěžovatel
odkázal) nezabýval.
III.C K námitce týkající se skutkového stavu zjištěného ve správním řízení
[25] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku, dle které stěžovatel
(resp. správní orgán prvního stupně) dostatečně zjistil skutkový stav ve vztahu k posouzení
možných negativních vlivů automobilové dopravy (bod 6. odvolání).
[26] Krajský soud dovodil povinnost správních orgánů zabývat se v předmětném řízení
posouzením možných negativních vlivů dopravy především na základě §12 odst. 2 zákona
o odpadech, dle kterého „[p]okud dále není stanoveno jinak, lze s odpady podle tohoto zákona nakládat pouze
v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena. Při tomto nakládání s odpady nesmí být
ohroženo lidské zdraví ani ohrožováno nebo poškozováno životní prostředí a nesmějí být překročeny limity
znečišťování stanovené zvláštními právními předpisy.“ K této výtce stěžovatel v kasační stížnosti uvedl,
že udělení souhlasu dle §14 odst. 1 zákona o odpadech je podmíněno předcházejícím kolaudačním
souhlasem, tedy řízením, v němž je mimo jiné posuzován i vliv zařízení na okolí, přičemž sám
provozní řád posuzování EIA nepodléhá.
[27] Krajský soud však správně uzavřel, „že řízení o rozhodnutí, jímž je dán (nebo nedán) souhlas
k provozování zařízení a s provozním řádem tohoto zařízení, má samostatný předmět řízení a je samostatným
řízením; předmět tohoto řízení je odvislý od veřejného zájmu, respektive okruhu chráněného zájmu zákonem
o odpadech, stručně řečeno tedy regulace nakládání s odpady. Posouzení provedené v rámci tehdejšího stavebního řízení
není relevantní pro předmětná řízení.“ Z citovaného §12 odst. 2 zákona o odpadech je totiž zřejmé,
že posouzení, zda nedojde k ohrožení lidského zdraví a ohrožení nebo poškození životního
prostředí, se vztahuje právě na nakládání s odpady podle tohoto zákona, jehož účelem
je dle §1 písm. a) tohoto zákona „upravit pravidla pro předcházení vzniku odpadů a pro nakládání s nimi
při dodržování ochrany životního prostředí, ochrany lidského zdraví a trvale udržitelného rozvoje a při omezování
nepříznivých dopadů využívání přírodních zdrojů a zlepšování účinnosti tohoto využívání.“
[28] Předmět úpravy zákona o odpadech (byť přes určitou funkční souvislost) tudíž nelze
ztotožnit s předmětem úpravy zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), jímž je dle §1 odst. 2 mimo jiné úprava „povolování staveb a jejich změn, terénních úprav
a zařízení, užívaní a odstraňování staveb […].“ Tato odlišnost pak nevyhnutelně vede i k odlišným
předmětům řízení vedených dle těchto zákonů. Hodnocení dopadů automobilové dopravy
provedené v rámci dřívějšího stavebního řízení, v němž byla povolena rekultivace daného těžebního
prostoru, tudíž není pro řízení dle zákona o odpadech relevantní, neboť v něm byly dopady této
dopravy hodnoceny z pohledu jiných kritérií; správní orgány se jím tedy měly zabývat i v řízení
v rámci nyní posuzované věci. Ve shodě s krajským soudem Nejvyšší správní soud uzavírá,
že opačný výklad, jenž by fixoval stav založený rozhodnutími vydanými dle stavebního zákona,
by činil řízení dle §14 odst. 1 zákona o odpadech ryze formálním a nadbytečným.
[29] Pro úplnost k tomu Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel dezinterpretuje
§14 odst. 5 zákona o odpadech, pokud tvrdí, že vydání kolaudačního souhlasu je podmínkou
pro udělení souhlasu dle §14 odst. 1 tohoto zákona. Ustanovení §14 odst. 5 zákona o odpadech
totiž stanoví přesný opak a totiž, že „[k]olaudační souhlas, vydaný podle zvláštního právního předpisu,
pro stavby určené k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů nelze vydat bez rozhodnutí, kterým byl
udělen souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1“ (důraz doplněn).
III.D K námitce aktualizace provozního řádu a jeho vyloučení z EIA
[30] Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil ani s námitkou, dle které v posuzovaném případě
šlo pouze o aktualizaci stávajícího provozního řádu, přičemž provozní řád sám EIA nepodléhá.
[31] Ustanovení §14 odst. 1 věta první zákona o odpadech stanoví, že „[z]ařízení k využívání,
odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu,
kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem.“ Sám stěžovatel
přitom poukazuje na znění §78 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, dle kterého krajský úřad
uděluje pouze souhlas k provozování zařízení a (pozn.: ve spojení s §14 odst. 1 téhož zákona též)
s provozním řádem a není tak kompetentní samostatně udělit souhlas se změnou provozního řádu
zařízení. Řízení dle §14 odst. 1 zákona o odpadech je tak řízením zcela samostatným,
jehož výsledkem je vydání rozhodnutí, které při existenci rozhodnutí stávajícího toto rozhodnutí
nahradí. Samotná aktualizace provozního řádu bez současného povolení provozu zařízení tak podle
platného práva není možná. Předmětem uvedeného řízení dle §14 odst. 1 zákona o odpadech
je přitom posouzení souladu provozování zařízení včetně jeho provozního řádu mimo jiné
s obecnými povinnostmi stanovenými v §12 odst. 2 téhož zákona.
[32] Krajský soud k tomu správně uvedl, že „[s]ouhlas k provozu zařízení a s jeho provozním řádem
(jak lze seznat např. i z náležitostí žádosti o tento souhlas dle §1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva životního prostředí
č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady) aprobuje konkrétní způsob technologického postupu
nakládání s odpadem v zařízení, způsob jeho skladování a monitoring vlivů na životní prostředí a zdraví
(musí splňovat požadavky dle §4, 5 a 7 respektive 8 citované vyhlášky), návrh provozního řádu zařízení
je nezbytnou náležitostí žádosti o vydání souhlasu k provozování zařízení dle §14 odst. 1 zákona o odpadech.
Provozní řád pak musí podle této vyhlášky obsahovat mimo jiné opatření k omezení negativních vlivů zařízení
a opatření pro případ havárie.“ Podle bodu 5.8 citované vyhlášky pak provozní řád musí obsahovat
také kapitolu týkající se bezpečnosti provozu a ochrany životního prostředí a zdraví lidí.
[33] Vzhledem k uvedenému se tak Nejvyšší správní soud neztotožňuje ani s paušálním tvrzením
stěžovatele, že provozní řád EIA nepodléhá. Pokud zařízení spadá pod některou z kategorií
uvedených v příloze č. 1 zákona EIA z roku 2001, není možné při provádění EIA provozní řád
zařízení vyjmout z tohoto posuzování coby pouhý „interní akt“, neboť ten provoz zařízení
významným způsobem ovlivňuje.
[34] Otázku, zda osoba zúčastněná na řízení I.) měla povinnost přistoupit k „aktualizaci“
provozního řádu v důsledku přijetí vyhlášky č. 61/2010 Sb., považuje Nejvyšší správní soud
v posuzované věci za irelevantní. Řízení dle §14 odst. 1 zákona o odpadech je řízením na žádost.
I kdyby žádost o nový souhlas k provozování zařízení podala tato osoba dobrovolně,
na shora uvedených závěrech by to nemohlo nic změnit.
IV.
Závěr a náklady řízení
[35] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[36] Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch a osobám zúčastněným na řízení Nejvyšší správní
soud neuložil žádnou povinnost, nemají dle §60 odst. 1 a 5 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
právo na náhradu nákladů řízení.
[37] Vzhledem k tomu, že žalobce byl ve věci plně úspěšný, je žalovaný povinen zaplatit
mu náhradu nákladů řízení, jež Nejvyšší správní soud stanovil s přihlédnutím k §7 bodu 5.,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, na 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření ke kasační
stížnosti) a paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč, navýšené o 21 % DPH, celkem tedy částku
4.114 Kč, a to k rukám zástupce žalobce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu