ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.133.2013:26
sp. zn. 9 As 133/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: P. T. P., zast. Mgr.
Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 11. 9. 2012, č. j. MV-29662-5/SO/sen-2012, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16.
10. 2013, č. j. 52 A 63/2012 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
Žalobkyně („stěžovatelka“) podala dne 11. 5. 2011 žádost o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Tato žádost však nebyla úspěšná,
protože dne 29. 8. 2011 vydalo Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační
politiky, oddělení pobytu cizinců Plzeň („správní orgán prvního stupně“), usnesení
č. j. OAM-36168-13/DP-2011, kterým řízení ve věci žádosti stěžovatelky zastavilo. Toto usnesení
nabylo právní moci dne 5. 10. 2011.
Dne 13. 12. 2011, tedy s významným časovým odstupem, podala stěžovatelka odvolání proti
zastavení řízení společně se žádostí o prominutí zmeškání úkonu. Zmeškání úkonu jí správní orgán
prvního stupně neprominul svým usnesením ze dne 2. 1. 2012, č. j. OAM-36168-16/DP-2011. Toto
usnesení nabylo právní moci dne 24. 1. 2012.
Rozhodnutím ze dne 11. 9. 2012, č. j. MV-29662-5/SO/sen-2012, žalovaná pro opožděnost
zamítla podané odvolání proti zastavení řízení o žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu. V tomto rozhodnutí žalovaná jednak uvedla, že stěžovatelce nebylo prominuto zmeškání
úkonu (odvolání), jednak vysvětlila, proč podle jejího mínění nejsou splněny podmínky pro zahájení
přezkumného řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.
Citované rozhodnutí žalované stěžovatelka napadla žalobou podanou u Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Ten ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2013,
č. j. 52 A 63/2012 – 78. Ztotožnil se se závěry správních orgánů, podle kterých stěžovatelka měla
odvolání podat dříve, neboť původní překážka (nemoc) jí v tom již nebránila. Tvrzení stěžovatelky
o pokračování nemoci krajský soud považoval ve shodě se správními orgány za účelové.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu nyní stěžovatelka brojí kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatelka ve své včasné kasační stížnosti výslovně uplatnila důvody podle §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen s. ř. s.); namítala tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a vady v řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgány vycházely, nemá oporu ve spisech. Podle obsahu
uplatnila i důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost napadeného rozsudku
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Podle stěžovatelky se krajský soud dostatečně nevypořádal s její námitkou, že nemohla
doložit doklady k její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, protože v té době
byla prokazatelně nemocná. Ve správním řízení nebylo prokázáno, že předkládané lékařské zprávy
jsou účelové, nebyl proveden výslech ošetřující lékařky či jiný vypovídající důkaz.
Účelovost jednání stěžovatelky správní orgány i soud dovodily z toho, že stěžovatelka
v průběhu nemoci převzala doručované písemnosti a byla schopna se dostavit i k převzetí
výjezdního příkazu. Tento postup však není logický, protože stěžovatelka v průběhu léčení byla
na domácím lůžku a písemnosti tak převzít mohla. Jednání před správním orgánem se účastnila
z důvodu závažnosti situace. Ostatní, náročnější úkony však činit nemohla, neboť jí nemoc
nedovolila navštívit hned několik různých pracovišť.
Tyto skutečnosti správní orgány i krajský soud pominuly, proto stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přitom zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Před tím, než Nejvyšší správní soud přistoupil k vlastnímu přezkumu stížních námitek, bylo
třeba vyjasnit, které námitky stěžovatelky bude brát jako významné pro přezkum napadeného
rozsudku. Z formulace kasační stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti
posouzení důvodů, pro které jí nebyla povolena obnova řízení, a proti nesprávnému posouzení
těchto důvodů ze strany krajského soudu. Tento závěr potvrzuje i ta skutečnost, že ke kasační
stížnosti stěžovatelka doložila právě rozhodnutí žalované ze dne 13. 9. 2013, č. j. MV-29662-
7/SO/sen-2012, kterým žalovaná zamítla návrh na obnovu řízení. Jak je ale patrné ze žaloby,
ze spisu krajského soudu a ostatně i z napadeného rozsudku krajského soudu, krajský soud ve věci
právě posuzované Nejvyšším správním soudem nerozhodoval o žalobě proti rozhodnutí žalované
ze dne 13. 9. 2013, č. j. MV-29662-7/SO/sen-2012, ale o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
11. 9. 2012, č. j. MV-29662-5/SO/sen-2012, kterým žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky
pro opožděnost.
Kasační stížnost, byť je psána advokátem (!), se tedy převážně vymezuje proti důvodům
rozhodnutí žalované, které krajský soud vůbec nepřezkoumával. S ohledem na povinnost respektu
a šetření práv stěžovatelky, Nejvyšší správní soud přikročil k přezkumu napadeného rozsudku
v tom rozsahu, ve kterém kasační stížnost podle svého obsahu brojí proti úvahám krajského soudu.
Konkrétně jde o všechny námitky spadající svou povahou pod §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval také námitkou nesprávného právního posouzení, ovšem jen
ve vztahu k hodnocení podmínek pro zamítnutí odvolání pro opožděnost a podmínek pro
prominutí zmeškání úkonu (k tomu viz níže), které k žalobnímu návrhu stěžovatelky přezkoumával
krajský soud. Nejvyšší správní soud se tedy nezabýval možnými důvody pro obnovu řízení.
Námitkou nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud z povahy věci musel zabývat
přednostně, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum. Stěžovatelka
spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se krajský soud ztotožnil s důvody
rozhodnutí žalované, ačkoliv toto rozhodnutí nemá dle mínění stěžovatelky oporu ve správním
spisu. Slovy stěžovatelky: „[Tyto skutečnosti] jak žalovaný, tak i Krajský soud opomíjí, byť k tomu nemá
žádného relevantního podkladu. Rozhodnutí správních orgánů proto nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu,
je v rozporu s §3, §68 odst. 2 a 3 správního řádu. Napadený rozsudek, který tuto argumentaci stvrzuje,
je nezákonný a nepřezkoumatelný.“ I kdyby stěžovatelka měla pravdu, nejedná se o důvody
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, ale o důvody spadající svou povahou pod §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., které stěžovatelka také uplatnila. Jediný důvodem svědčícím
pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je tvrzení, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal se žalobní námitkou, že stěžovatelka svou nemoc řádně doložila.
Krajský soud svou úvahu založil na tom, že stěžovatelka předložila dvě lékařské zprávy
od jedné lékařky, které svou posloupností, údaji v nich uvedenými a vztahem k průběhu správního
řízení vzbuzují pochybnosti o jejich důvěryhodnosti a vypovídací hodnotě. Soud tedy v rozsudku
uvedl, proč tvrzení stěžovatelky považuje za nedůvodné, tyto důvody podepřel skutečnostmi
plynoucími ze správních spisů a srozumitelnou právní argumentací. Rozhodovací důvody
napadeného rozhodnutí jsou zřejmé, námitka nepřezkoumatelnosti tak není důvodná.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami proti právnímu posouzení ze strany
krajského soudu a vadám správního řízení před žalovanou. Jak plyne z výše nastíněného průběhu
řízení, stěžovatelka podala své odvolání proti zastavení řízení po lhůtě stanovené §83 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „spr. ř.“). Zmeškání
odvolání správní orgán prvního stupně neprominul, stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí dále
nebránila. Následně žalovaná zamítla odvolání pro jeho opožděnost.
Ze správního spisu plyne, že stěžovatelka společně se svým odvoláním a žádostí
o prominutí zmeškání úkonu ze dne 9. 12. 2011 předložila i dvě lékařská potvrzení. Podle potvrzení
prvého ze dne 20. 9. 2011 byla od 8. 8. 2011 léčena pro infekci ledvin, poslední kontrola
proběhla právě 20. 9. 2011. Podle druhého potvrzení ze dne 6. 12. 2011 byla nemocná
od 20. 5. 2011 do 25. 9. 2011, domácí ošetření nutné. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
ze dne 2. 1. 2012, č. j. OAM-36168-16/DP-2011, o neprominutí zmeškání odvolání, vychází z toho,
že rozhodnutí o zastavení řízení bylo stěžovatelce doručeno fikcí dne 19. 9. 2011, právní moci
nabylo dne 5. 10. 2011. Podle lékařského potvrzení byla stěžovatelka nemocná do 25. 9. 2011,
uplynutím tohoto dne tak odpadla překážka k převzetí rozhodnutí o zastavení řízení a k podání
odvolání. Protože stěžovatelka promeškala lhůtu 15 dnů podle §41 odst. 2 spr. ř. a svou žádost
o prominutí zmeškání úkonu podala výrazně později, správní orgán prvního stupně zmeškání
neprominul. Nepřijal tak neprokázané tvrzení, že stěžovatelka byla nemocná až do 30. 11. 2011.
Toto rozhodnutí i obě lékařská potvrzení jsou součástí správního spisu.
Rozhodnutí žalované o zamítnutí odvolání pro opožděnost vychází z toho, že správní orgán
prvního stupně pravomocným rozhodnutím popsaným výše neprominul zmeškání odvolání
a odvolání je tak opožděné. Dále se žalovaná v rámci zkoumání předpokladů dle §92 odst. 1 spr. ř.
zabývala i věrohodností předložených lékařských zpráv. Její úvahy ohledně věrohodnosti těchto
zpráv však nemají na výrok rozhodnutí a jeho nosné důvody vliv, protože opožděné odvolání
správní orgán zamítnout musí a úvaha o naplnění předpokladů dle §92 odst. 1 spr. ř. (předpokladů
pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového
rozhodnutí) je v tomto rozhodnutí nepovinná. Hodnocení této otázky má vliv až pro následný
postup správních orgánů po zamítnutí odvolání pro opožděnost (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 3. 2013, č. j. 9 As 172/2012 – 32). Toto rozhodnutí je také založeno
ve správním spisu.
Správní orgány tedy ve svém rozhodování vycházely z důkazů poskytnutých samotnou
stěžovatelkou, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena. Nejvyšší správní soud
je toho názoru, že správní orgány zjistily úplně a spolehlivě skutkový stav a v zákonných mezích
tzv. volného hodnocení důkazů vyvodily z tohoto zjištění odpovídající závěry. Nejsou tak důvodné
námitky směřující proti vadám v řízení spočívajícím v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgány vycházely, nemá oporu ve spisech.
Argumentace stěžovatelky dále směřuje proti posouzení toho, zda jí předložené lékařské
zprávy věrohodně potvrzují dlouhodobé onemocnění, pro něž nemohla účinným způsobem hájit
svá práva. Nejvyšší správní soud se tak nejprve zabýval tím, zda v případě zamítnutí odvolání
pro jeho opožděnost má význam řešit pouze otázku vlastní opožděnosti, nebo zda jsou významné
i důvody, pro které byl tento úkon zmeškán (tedy otázku tvrzeného onemocnění, kterou řešil
správní orgán prvního stupně při rozhodování o žádosti o prominutí zmeškání úkonu).
Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání
odvolání, vydané dle §41 správního řádu z roku 2004, je samostatně vyloučeno ze soudního
přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému
rozhodnutí správního orgánu o odvolání (srov. rozsudek ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49;
č. 1881/2009 Sb. NSS). V řízení před krajským soudem a následně i v řízení před Nejvyšším
správním soudem je tedy k námitkám stěžovatelky namístě řešit otázku výpovědní hodnoty
předložených lékařských zpráv.
Stěžovatelka uvádí, že žalovaná a krajský soud nesprávně založily svou úvahu
o nedůvěryhodnosti tvrzení o trvání nemoci na tom, že stěžovatelka byla schopna přebírat část
doručovaných písemností a že byla schopna se dostavit i k ústnímu jednání před správním orgánem
prvního stupně. Stejně tak nedoložily, že lékařská potvrzení jsou účelová.
Tato námitka není důvodná. Krajský soud přesvědčivě vysvětlil, proč tvrzení o trvání
nemoci stěžovatelky až do 30. 11. 2011 není průkazné. Stěžovatelka ve správním řízení nejprve
předložila lékařské potvrzení potvrzující nemoc do 25. 9. 2011. Dne 29. 9. 2011 se stěžovatelka
dostavila ke správnímu orgánu prvního stupně k udělení krátkodobého víza. Dne 3. 11. 2011
osobně převzala výjezdní příkaz. Pochyby o své nemoci stěžovatelka vyvrací tvrzením,
že ke správním orgánům se osobně dostavila s ohledem na závažnost věci. Doslova uvádí, že „její
zdravotní stav jí však neumožňoval činit dalších o poznání náročnějších úkonů, za účelem kterých by musela
navštívit hned několik různých pracovišť.“
Protože z textu kasační stížnosti není zřejmé, které další a náročnější úkony jsou kasační
stížností míněny, Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že stěžovatelka a žalovaná jsou
ve při o to, zda stěžovatelka podala včas své odvolání spojené se žádostí o prominutí zmeškání
úkonu. Předmětem správních rozhodnutí, která byla napadena před krajským soudem, je pouze tato
otázka. Pokud stěžovatelka náročnějšími úkony myslí získání a doplnění podkladů pro její žádost
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, jedná se o otázku, která vůbec nebyla předmětem
správních rozhodnutí, které jsou v tomto řízení významná. Důvodnost zastavení řízení by bylo
namístě řešit pouze v případě včasného odvolání.
Pokud tedy stěžovatelka namítá, že jí trvající nemoc bránila ve včasném podání odvolání,
případně včasném podání odvolání spojeném se žádostí o prominutí zmeškání úkonu, nemůže
jí Nejvyšší správní soud přisvědčit. Stěžovatelka v době po 25. 9. 2011 činila další úkony, zejména
se dvakrát dostavila ke správnímu orgánu. Nelze připustit tvrzení, že mohla učinit tyto úkony
a zároveň jí pokračující nemoc bránila v podání odvolání. Odvolání totiž není o poznání
náročnějším úkonem, kvůli němuž by stěžovatelka musela navštívit hned několik různých pracovišť;
právě naopak, stěžovatelka mohla své odvolání v hrubých rysech poslat poštou (§37 odst. 4 spr. ř.)
a správní orgán by ji případně vyzval k odstranění nedostatků (§37 odst. 3 spr. ř.).
Stěžovatelka tak neprokázala existenci překážky, která jí měla bránit ve včasném výkonu
jejích procesních práv. Tuto překážku neprokazuje ani dodatečně předložená lékařská zpráva ze dne
17. 1. 2012, tedy až poté, co správní orgán prvního stupně stěžovatelce neprominul zmeškání
odvolání s tím, že původně předložená lékařská zpráva potvrzuje nemoc jen do 25. 9. 2011. Toto
následné potvrzení pouze uvádí, že stěžovatelka byla nemocná „a nemohla se dostavit ke kontrole“.
Nijak z něj nevyplývá, že stěžovatelka nemohla včas zaslat své odvolání či žádost o prominutí
zmeškání úkonu, zvláště když v té době činila jiné úkony, jak bylo vyloženo v předcházejících
odstavcích. Je tak důvodný závěr krajského soudu o tom, že následně vystavené lékařské potvrzení
neprokazuje závažné důvody, které byly stěžovatelce na překážku.
Protože dodatečně předložené potvrzení neprokazuje existenci překážky, Nejvyšší správní
soud nehodnotil, nakolik je toto potvrzení důvěryhodné. Nezabýval se tak tím, proč lékařka
stěžovatelky v potvrzení ze dne 6. 12. 2011 opomenula zmínit, že vleklá nemoc stěžovatelky trvala
až do konce listopadu, a proč lékařka vystavila potvrzení o trvání nemoci dne 17. 1. 2012, tedy až
poté, co správní orgán prvního stupně konstatoval nedostatečnost potvrzení prvého.
Lze tak uzavřít, že rozhodnutí správních orgánů mají oporu v správních spisech. Krajský
soud srozumitelně a dostatečně uvedl důvody svého rozhodnutí a správně dospěl k závěru,
že tvrzení o trvání nemoci stěžovatelky jako překážky k včasnému podání odvolání nejsou
průkazná.
V. Závěr
Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110
odst. 1, poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu