ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.144.2013:22
sp. zn. 9 As 144/2013 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: STARKON Nová
Říše, spol. s r. o., se sídlem Bohuslavice 10, zast. Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem se sídlem
Krajířova 15/I, Dačice, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce - ústřední inspektorát,
se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2013,
č. j. ČOI 160129/12/O100/1000/12/13/Hy/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2013, č. j. 10 A 43/2013-24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina (dále jen „inspektorát“),
uložil žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) příkazem ze dne 9. 11. 2012,
č. j. ČOI 138810/12/2000/P1527/PHM/Bő, pokutu ve výši 500 000 Kč za spáchání správního
deliktu dle §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích
stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon
o pohonných hmotách“), neboť dospěl k závěru, že jakost stěžovatelkou prodávaného benzínu
BA 95 na čerpací stanici STARKON ve Staré Říši 198 dne 21. 8. 2012 nesplňovala požadavky
dle §3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu
sledování a monitorování složení a jakosti pohonných hmot a o jejich evidenci (vyhláška o jakosti
a evidenci pohonných hmot). Současně inspektorát stěžovatelce uložil povinnost zaplatit paušální
částkou 1 000 Kč náklady správního řízení. K odporu podanému stěžovatelkou vydal inspektorát
dne 4. 12. 2012 rozhodnutí pod č. j. ČOI 151136/12/2000/PR1527/PHM/Bő,
kterým za uvedený správní delikt uložil stěžovatelce pokutu ve výši 450 000 Kč a uložil
jí povinnost zaplatit paušální částkou 1 000 Kč náklady správního řízení. Následné odvolání
stěžovatelky bylo rozhodnutím České obchodní inspekce - ústředního inspektorátu
(dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 2. 2013, č. j. ČOI 160129/12/O100/1000/12/13/Hy/Št,
zamítnuto a rozhodnutí inspektorátu potvrzeno. Stěžovatelka podala žalobu, ve které uvedla,
že nezpochybňuje odpovědnost za správní delikt, nicméně považuje uloženou pokutu
za „hrubě nepřiměřenou“ a předestřela k tomuto tvrzení konkrétní argumentaci; domáhala
se alternativně (byť poněkud nepřehledně) buď zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí
inspektorátu, nebo snížení pokuty jí uložené. Krajský soud v Českých Budějovicích
(dále jen „krajský soud“) shledal výši pokuty za souladnou se zákonem a rovněž za přiměřenou,
proto prvním výrokem rozsudku ze dne 12. 11. 2013, č. j. 10A 43/2013-24 (dále jen „napadený
rozsudek“) žalobu stěžovatelky zamítl; druhým výrokem rozhodl o nákladech řízení.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[2] Stěžovatelka podala včasnou kasační stížnost, a to z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítla nepřiměřenou výši
uložené pokuty. Dle stěžovatelky správní orgány ani krajský soud dostatečně nereflektovaly
všechny okolnosti případu mající vliv na výši pokuty.
[3] Uvedla, že sama (nejen veřejnost) byla odběratelem pohonných hmot ve své čerpací
stanici, tedy pokud by vznikla v důsledku vadného benzínu škoda, byla by jí postižena
i ona samotná; možnost vzniku škody u stěžovatelky a z toho rovněž vyplývající absence úmyslu
stěžovatelky se měly promítnout do výše pokuty uložené. Polehčující okolnost představovalo
dle stěžovatelky také to, že vznik škody nebyl prokázán. Stěžovatelka též považovala
za nevyváženou argumentaci žalovaného a krajského soudu, dle které vznik škody v daném
případě nebylo třeba zjišťovat, neboť se jednalo o ohrožovací delikt (vznik škody nebyl
podmínkou odpovědnosti); přesto na druhé straně, pokud by byla nějaká škoda hodnověrně
zjištěna, mělo by to, dle krajského soudu, vliv na výši pokuty.
[4] Stěžovatelka měla dále na rozdíl od krajského soudu za to, že inspektorát posuzoval
i atraktivitu polohy čerpací stanice; tento aspekt však nelze zaměňovat s aspektem velikosti
čerpací stanice, jak to učinil krajský soud.
[5] Stěžovatelka poukázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133 (tento, jakož i následně uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), s tím, že si krajský soud učinil nesprávný
úsudek v otázce likvidačních důsledků uložené pokuty. Stěžovatelka citovala a zdůraznila pasáž
tohoto usnesení, dle kterého je pokuta likvidační, pokud „se v jejím důsledku může stát na dlouhou
dobu v podstatě jediným smyslem podnikatelské činnosti pachatele deliktu splácení této pokuty“.
Dle stěžovatelky se krajský soud především nesprávně zabýval jen „majetkovou podstatou společnosti“
(stěžovatelky), a to údaji v katastru nemovitostí a konstatoval neunesení důkazního břemene
stěžovatelkou stran likvidačních důsledků. Stěžovatelka byla však názoru, že inspektorát
i žalovaný měli provést dokazování a učinit úvahu stran ceny a prodejnosti těchto zjištěných
nemovitostí a nespokojit se pouze se zápisem stěžovatelky jako vlastníka nemovitostí;
nemovitosti jsou dle stěžovatelky těžko prodejné či dokonce neprodejné (les, budovy starého
areálu). Stěžovatelka byla přesvědčena, že „výše pokuty byla nesprávně posouzena ke společnosti jako celku
a že […] definice pokuty by měla být určena i s ohledem na efekt z podnikání jako takového“.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že navrhuje její zamítnutí, neboť argumenty
v ní obsažené nepokládá za dostatečný důvod pro kasaci.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nenalezl (přes poměrně obtížnou srozumitelnost) žádné formální
vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněného důvodu, zkoumaje přitom,
zda napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl
na základě úvah dále vyložených.
III.1 Vliv možného poškození (i) samotného delikventa a jeho neúmyslného jednání
na výši pokuty
[8] Stěžovatelka tvrdila, že i ona sama odbírala vadný benzín a nejednala při správním
deliktu úmyslně, již ve svém odvolání a následně v žalobě. Nejvyšší správní soud považuje
tuto námitku za dostatečně a správně vypořádanou již v předchozích řízeních. Žalovaný
uvážil, a to i s poukazem na zjištěné skutečnosti a na závěry vyslovené inspektorátem,
tak, že i kdyby stěžovatelka prodávala vadný benzín neúmyslně, nebylo by to v dané věci
důvodem pro snížení sankce s ohledem na další významné okolnosti případu (velikost, počet
a charakter zjištěných odchylek, u nichž je i vysoká pravděpodobnost, že nevznikly pouhou
provozní nekázní; skutečnost, že dle údajů předložených stěžovatelkou byl větší díl pohonných
hmot prodáván veřejnosti). Krajský soud k tomu následně poukázal na objektivní charakter dané
odpovědnosti za správní delikt a na ohrožovací povahu deliktu a uvedl dále, že správní orgány
neměly povinnost zjišťovat, zda stěžovatelce vznikla škoda či nikoliv, přičemž vznik takové
případné vlastní škody nelze ani považovat za polehčující okolnost. Stěžovatelka v kasační
stížnosti uvedené závěry žalovaného a krajského soudu nijak konkrétně nevyvrací, toliko opakuje
svou předchozí obecnou argumentaci o neúmyslném jednání a o možném vzniku škody
také jí samotné. Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedené hodnocení a závěry žalovaného
a krajského soudu jsou přezkoumatelné, logické a vnitřně nerozporné (tyto se naopak doplňují)
a nelze v nich spatřovat ani libovůli či vybočení z mezí diskrečního oprávnění; Nejvyššímu
správnímu soudu přitom nepřísluší nahrazovat jejich závěry vlastním soudním uvážením
o výši sankce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 2 As 130/2012-20).
III.2 Otázka významu vzniku reálné škody u objektivní odpovědnosti
[9] Rovněž okolnost, že nebylo zjištěno způsobení žádné konkrétní škody, namítla
stěžovatelka již ve svém odporu, odvolání a následně v žalobě (v odporu konkrétně konstatovala,
že ji „nikdo nekontaktoval s reklamací PHM“). I v tomto bodu hodnotí Nejvyšší správní soud závěry
a odůvodnění žalovaného a krajského soudu za srozumitelné, logické, vzájemně se doplňující
a správné. Již žalovaný konstatoval, že nezjištění bezprostřední škody nepovažuje za polehčující
okolnost, neboť v daném případě se sice zjištěné odchylky ukazatelů okamžitě na stavu
motorového vozidla neprojeví, nicméně negativně ovlivňují motor vozidla a přispívají
k dlouhodobějšímu procesu jeho poškozování. Krajský soud pak poukázal na ohrožovací
charakter deliktu s tím, že nebylo třeba ani zjišťovat vznik škody. S těmito úvahami a závěry
se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, přičemž podotýká, že v případech vadných pohonných
hmot je samotné prokazování vzniku konkrétní škody (zde tedy škody na motorovém vozidle
některého ze zákazníků v důsledku čerpání pohonných hmot u čerpací stanice stěžovatelky)
nejen nadbytečné ale i problematické; k poškození může dojít s určitým časovým zpožděním
a to v závislosti na míře zjištěných odchylek kvality od ukazatelů. Prokazování, že škoda
nevznikla, je pak z povahy věci nemožné. Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou
také související námitku stěžovatelky o nevyváženosti argumentace žalovaného a krajského
soudu, dle níž na straně jedné vznik škody v daném případě nebylo třeba zjišťovat,
neboť se jednalo o ohrožovací delikt, avšak na straně druhé pokud by byla nějaká škoda
hodnověrně zjištěna, mělo by to vliv na výši pokuty. Taková úvaha žádnou „nevyvážeností“ netrpí,
neboť naopak zcela správně připomíná, jaký vliv má u ohrožovacího deliktu vznik škodlivého
následku na ukládanou sankci. V dané věci navíc k užití přitěžující okolnosti spočívající
v zjištěném vzniku škody nedošlo; stěžovatelkou dovolávaná polehčující okolnost nezjištěné
konkrétní (reálné) škody nebyla žalovaným ani krajským soudem s řádným odůvodněním uznána.
Ani v této části tedy nemá Nejvyšší správní soud za to, že by došlo k vybočení z mezí diskrečního
oprávnění.
III.3 Význam umístění čerpací stanice pro výši pokuty
[10] Nejvyšší správní soud neshledal za opodstatněnou ani námitku stěžovatelky,
dle níž inspektorát jako jednu z přitěžujících okolností při úvaze o výši pokuty mylně považoval
atraktivitu umístění čerpací stanice. Již žalovaný i krajský soud správně vysvětlili, že inspektorát
toliko konstatoval (a to mylně) umístění předmětné čerpací stanice na trase silnice I. třídy,
nicméně z jeho rozhodnutí se jasně podává, že k této okolnosti nepřihlédl při úvaze o výši pokuty
jako k okolnosti přitěžující (zákonná kritéria a polehčující a přitěžující okolnosti vyjmenoval
a hodnotil komplexně a odděleně od uvedeného popisu čerpací stanice).
III.4 Likvidační důsledek pokuty
[11] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou stěžovatelky o likvidačním
důsledku jí uložené pokuty.
[12] Stěžovatelka v žalobě namítla nepřiměřenost uložené pokuty z důvodu likvidačních
důsledků, přičemž se domáhala jak zrušení rozhodnutí žalovaného (§78 odst. 1 s. ř. s.),
tak případně snížení trestu v rámci soudní moderace (§78 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – zákonnosti trestu
a individualizace trestu. Tyto principy platí i pro ukládání pokuty za správní delikt. Uložení
pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného
správního rozhodnutí (§78 odst. 1 s. ř. s.). Správní orgán se při ukládání pokuty musí výslovně
zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. I za situace, kdy správní orgán zákonné meze
nepřekročil a výši pokuty řádně odůvodnil, ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. dává soudu zvláštní
oprávnění moderovat výši pokuty. V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo
k excesu při individualizaci pokuty, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům
konkrétního případu a zda byla v rámci zákonem umožněného sazebního rozpětí pokuty vybrána
pro pachatele správního deliktu pokuta v takové výměře, která splní účel sankce a není
zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 1 Afs 1/2012-36).
[14] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že vedle zákonem stanovených kritérií
pro výměru pokuty je nutno dbát i ústavněprávního zákazu likvidačních pokut. V rámci
přezkumu zákonnosti uložené pokuty (§78 odst. 1 s. ř. s.) tedy správní soud k žalobní námitce
přezkoumá nejen to, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem
stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené a v souladu
se zásadami logiky a zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil,
ale také to, zda uložená pokuta není likvidační (srov. např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, vycházející i z nálezu
Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, nebo ze dne 9. 3. 2004,
sp. zn. Pl. ÚS 38/02, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 1 Afs 1/2012-36).
[15] V daném případě stěžovatelka spáchala správní delikt dle §9 odst. 1 písm. b) zákona
o pohonných hmotách, který stanovil, že „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního
deliktu tím, že prodá nebo vydá pohonnou hmotu, která nesplňuje požadavky na pohonné hmoty
podle §3 odst. 1“ zákona o pohonných hmotách. Spáchání deliktu stěžovatelka nepopírá.
Za tento správní delikt umožňovalo ustanovení §9 odst. 10 písm. b) zákona o pohonných
hmotách uložit správním orgánem pokutu do výše 5 000 000 Kč. Ustanovení §10 odst. 2 zákona
o pohonných hmotách stanovilo správnímu orgánu povinnost při určení výměry pokuty
právnické osobě přihlédnout k „závažnosti správního deliktu, zejména způsobu jeho spáchání
a jeho následkům“. Vedle těchto zákonem stanovených kritérií byl inspektorát při ukládání výměry
pokuty povinen – jak je již shora uvedeno – zkoumat i její případný likvidační charakter.
[16] Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatelka ve správním řízení setrvale namítala
likvidační důsledek uložené pokuty ve výši 450 000 Kč (prvotně 500 000 Kč) vůči její čerpací
stanici, nikoliv vůči společnosti jako celku (pozn.: v obchodním rejstříku má stěžovatelka zapsáno
více předmětů podnikání, ostatně i z její argumentace je zřejmé, že má více druhů podnikání).
V tomto směru uvedla stěžovatelka (již) v odporu informaci o hospodářském výsledku čerpací
stanice za rok 2011 a 2012 a předložila výsledovku hospodaření čerpací stanice za rok 2011
s tím, že pokuta několikanásobně převyšuje roční hospodářský výsledek čerpací stanice.
Inspektorát i žalovaný hodnotili tato tvrzení z hlediska posuzování likvidačního důsledku pokuty
jako nedostačující a nerozhodná, neboť pro posouzení likvidačního důsledku by bylo relevantní
pouze tvrzení stěžovatelky o likvidačních důsledcích pokuty vůči celé společnosti, resp. celému
podnikání stěžovatelky, a nikoliv jen vůči čerpací stanici. Inspektorát nad rámec nutného uvedl,
že dle katastru nemovitostí má stěžovatelka dostatečný majetek – nemovitosti v k. ú. Stará Říše,
Sedlejov, Urbanov, proto jí likvidační důsledky pravděpodobně nehrozí. V odvolání stěžovatelka
reagovala tvrzením, že inspektorátem zmiňované nemovitosti nejsou lukrativní, jde o lesy
nezpůsobilé k těžbě, vyžadující investice a nikoliv dobře prodejné, a dále o starý výrobní areál
koupený v dražbě, zastavený ve prospěch její dceřiné společnosti, u něhož výnosy
mnoho nepřevyšují náklady na údržbu. Žádná další (než zde zmíněná) tvrzení stěžovatelka
v rámci správního řízení nepředestřela a důkazy nedoložila.
[17] V žalobě stěžovatelka znovu zopakovala námitku o likvidačním důsledku pokuty
vůči čerpací stanici s tím, že nesouhlasila s názorem správních orgánů, že likvidační důsledek
je možno posuzovat toliko ve vztahu ke společnosti jako celku. Uvedla, že společnost může
mít i několik oborů podnikání, přičemž smyslem podnikání je zisk; je bez významu, zda má
společnost stěžovatelky i jiné obory podnikání, podstatné je, že v příslušném oboru podnikání
dojde k jeho likvidaci. Namítla, že přístup správních orgánů „nepřiměřeně trestá subjekt,
který své podnikání nedělí mezi jiné subjekty (např. dceřiné)“. Konstatovala, že její podnikání v oboru
prodeje pohonných hmot nemůže ještě dlouhou dobu pokrýt ztráty v podobě pokuty
(poukázala na odst. 27. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008). Zopakovala, že nemovitý majetek inspektorátem zmiňovaný
„není snadno (vůbec již ne výhodně) realizovatelný“. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl,
že na likvidační důsledek lze usuzovat z výše pokuty a majetkových poměrů stěžovatelky. Dospěl
k závěru, že tvrzení stěžovatelky o existenčním ohrožení čerpací stanice je z hlediska posuzování
likvidačních důsledků u stěžovatelky nedostatečné, přičemž navíc stěžovatelka likvidační důsledek
ani neprokázala. Konstatoval, že inspektorát správně vycházel ze skutečností mu známých,
především z výpisů z katastru nemovitostí, dle kterých je stěžovatelka vlastníkem hned několika
nemovitostí; jiné možnosti získání údajů o majetkových poměrech stěžovatelky neměl.
[18] Ačkoliv si lze ze strany krajského soudu představit podrobnější argumentaci jeho závěrů
o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou ve vztahu k otázce likvidačních důsledků
pokuty, Nejvyšší správní soud zhodnotil odůvodnění napadeného rozsudku jako dostatečné,
správné a odpovídajícím okolnostem dané věci; se závěry krajského soudu se ztotožňuje
a tyto argumentačně doplňuje.
[19] Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, uvedl, že pokuta
může za určitých okolností představovat zásah do základního práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny,
avšak „ne každé odnětí majetku na základě pokut […] zakládá zásah do vlastnických práv, nýbrž jen takové,
jež majetkové vztahy dotčeného subjektu zásadně mění, tj. tak, že mění jeho celkovou majetkovou pozici
‚zmařením? samé podstaty majetku […] je vyloučen takový zásah do majetku, v důsledku kterého by byla
‚zničena? majetková základna pro další podnikatelskou činnost […]“.
[20] V již zmíněném usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133,
Nejvyšší správní soud v odst. 27. vyslovil, že „[l]ikvidační pokutou rozumí sankci, která je nepřiměřená
osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební
neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou
dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko,
že se pachatel […] na základě této pokuty dostane do existenčních potíží“. Současně ke zkoumání poměrů
pachatele v odst. 37. a 38. uvedl, že „pravomoci správního orgánu ke zjišťování osobních a majetkových
poměrů účastníka řízení o jiném správním deliktu jsou do určité míry omezené […] Je tudíž třeba na jedné straně
vycházet z toho, že povinnost správního orgánu zjistit veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, jemuž má být z moci úřední uložena povinnost (§50 odst. 3 správního řádu), se vztahuje
i na zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení, je-li to nezbytné pro stanovení výše pokuty
za jiný správní delikt. Na straně druhé ovšem nelze opominout ani důkazní břemeno účastníka řízení,
které i v řízení o jiném správním deliktu nese, pokud jde o prokázání jeho vlastních tvrzení (§52 správního
řádu). Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta
pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních
a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil
jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti.
Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou
součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního
řízení a které si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí
např. z obchodního rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědí svědků znalých osobních
a majetkových poměrů účastníka řízení). Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán
takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu […]“.
[21] Subjektem odpovědnosti (odpovědnou osobou) ze správního deliktu je právnická osoba,
zde stěžovatelka (nikoliv např. její provozovna). Rovněž subjektem, jemuž náleží vlastnické
právo (čl. 11 odst. 1 Listiny), může být toliko právnická osoba, opět tedy stěžovatelka
a nikoliv jen její provozovna.
[22] Z výše uvedeného tak vyplývá, že hrozbu likvidačního důsledku pokuty je třeba hodnotit
ve vztahu k právnické osobě (společnosti jako celku) a jsou pro ni relevantní majetkové poměry
právnické osoby ve vztahu k výši pokuty. Současně je třeba při zjišťování majetkových poměrů
právnické osoby postupovat tak, že na jedné straně správní orgán sice stíhá povinnost
dle §50 odst. 3 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů),
avšak na straně druhé delikventa – právnickou osobu – stíhá povinnost důkazní ve vtahu
ke svým tvrzením (o majetkových poměrech a případném likvidačním důsledku pokuty)
dle §52 správního řádu.
[23] Stěžovatelka ve správním řízení ani před krajským soudem netvrdila likvidační důsledek
pokuty vůči celé její společnosti, tj. ohrožení existence celého jejího podnikání. Neuvedla
a nedoložila v průběhu řízení ani žádné konkrétní skutečnosti, jež by poskytly přehled
o majetkových poměrech stěžovatelky jako právnické osoby; předložila pouze výsledovku za rok
2011 týkající se jedné čerpací stanice (provozované v rámci jednoho z předmětů podnikání).
K inspektorátem zjištěným nemovitostem stěžovatelka toliko tvrdila jejich druh (lesy, výrobní
areál) a špatnou prodejnost a nevýnosnost. K těmto tvrzením nenavrhla ani nepředložila žádné
důkazy a proto ani v tomto směru neunesla důkazní břemeno. Není za daných okolností správná
námitka stěžovatelky o povinnosti inspektorátu a žalovaného provést dokazování stran ceny
a prodejnosti nemovitých věcí stěžovatelky, neboť stěžovatelka nijak svá tvrzení o nízké ceně
(resp. neprodejnosti) nedokládala a správní orgány neměly možnost jinak tvrzení stěžovatelky
ověřit. Krajský soud proto správně dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene
stěžovatelkou.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti
[24] Souhrnně lze konstatovat, že žalovaný dospěl procesně bezvadným způsobem k závěru
respektujícímu relevantní zákonnou úpravu; práva stěžovatelky nebyla ve správním řízení
ani v rozhodnutí jím završeném nikterak zkrácena. Krajský soud podanou žalobu správně
a s dostatečným odůvodněním zamítl, a to aniž by se při svém rozhodování dopustil
jakéhokoliv pochybení způsobilého přivodit zrušení stěžovaného rozsudku.
[25] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[26] Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly (pozn. žalovaný podal
toliko jedno vyjádření ke kasační stížnosti, které je třeba hodnotit jako obvyklou úřední činnost
žalovaného). Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu