ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.145.2013:38
sp. zn. 9 As 145/2013 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: S. P., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí
žalované ze dne 7. 5. 2013, č. j. CPR-14942-2/ČJ-2012-930310-V217, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, č. j. 1 A 39/2013-54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie,
uložila žalobci svým rozhodnutím ze dne 1. 11. 2012, č. j. KRPA-100302/ČJ-2012-000022, správní
vyhoštění, protože ten ode dne 26. 7. 2012 do dne 7. 8. 2012 neoprávněně pobýval na území České
republiky bez víza. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání.
Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 7. 5. 2013, č. j. CPR-14942-2/ČJ-2012-930310-V217,
změnila výrok odvoláním napadeného rozhodnutí v části, jíž správní orgán prvního stupně vymezil
území, na něž byl žalobci zakázán vstup. Ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdila.
Žalobce napadl rozhodnutí žalované u Městského soudu v Praze. Ten žalobě vyhověl,
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalobce
na území pobýval oprávněně a policejní orgány nedostatečně hodnotily i přiměřenost
zásahu do žalobcova práva na respektování rodinného života. Žalovaná proti tomuto rozsudku
podala kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 9 As 81/2013 - 27, a rozsudek městského soudu zrušil z důvodu, že městský soud nesprávně
posoudil pobyt žalobce jako oprávněný a že žalobkyně hodnotila zásah do rodinného života žalobce
přezkoumatelným způsobem.
Rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 1 A 39/2013-54, městský soud zamítl žalobu. Vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedl, že žalobce nepobýval na území státu
oprávněně. Následně se zabýval i závažností zásahu, přičemž shledal, že tento zásah neporušuje
práva žalobce na respektování soukromého a rodinného života.
Proti tomuto rozsudku městského soudu nyní žalobce brojí kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) uplatňuje v kasační stížnosti důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“); namítá tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem, vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisu a také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Vadu napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje především v tom, že správní orgány
nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť nepřihlédly ke specifickým
okolnostem. Správní orgány totiž nijak nezkoumaly možný zásah do rodinného a soukromého
života stěžovatele, přestože je to jejich povinnost. Městský soud sice konstatoval, že k porušení práv
nedošlo, nedostatečně však vyložil proč. Soud také „zcela pomíjí jednoznačně prokázané skutečnosti,
hodnotí je způsobem, který přehlíží zcela zjevně prokázané skutečnosti a zjištěné skutečnosti bez zvážení okolností
celého případu bagatelizuje či rovnou pomíjí.“
V České republice pobývá manželka stěžovatele, celá její rodina a jeden z rodičů stěžovatele.
Stěžovatel bez víza pobýval pouze několik dnů a jeho vyhoštění bude mít negativní dopad do života
celé jeho rodiny. Do rodinného a soukromého života stěžovatele je možné zasáhnout pouze
přiměřeným způsobem, opak by byl v rozporu s mezinárodními závazky státu. Městský soud tento
dopad náležitě nehodnotil, čímž se dopustil nezákonnosti. Závěrem stěžovatel uvedl, že městský
soud pouze rekapituloval žalobní námitky, aniž by je však řádně vypořádal. Nereagoval tak na popis
pochybení žalované, což je důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek. Stěžovatel je přesvědčen, že nejsou jiné osoby, kterým by tím vznikla
újma. Svou újmu stěžovatel spatřuje v tom, že v případě vyhoštění nebude moci dostatečně účinně
hájit svá práva.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
IV. 1 Přípustnost kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval přípustnost kasační stížnosti, neboť ve věci
stěžovatele rozhodoval již podruhé.
Zruší-li Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, zaváže jej současně svým právním názorem pro další postup či rozhodnutí
(§110 odst. 4 s. ř. s.). Závazným právním názorem se rozumí ve zrušujícím rozsudku vyjádřený
závěr o aplikaci a interpretaci práva, jež bylo nebo mělo být užito v rozhodované věci a jímž se soud
zabýval ke kasačním námitkám, nebo jímž se zabýval nad jejich rámec v mezích §109 odst. 3
a 4 s. ř. s.
Možnost účastníků řízení napadnout nové rozhodnutí krajského soudu je omezena §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ze zákazu
opakované kasační stížnosti ovšem platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil
rozhodnutí krajského soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. I tyto výjimky je však nutno vnímat v kontextu citovaného
ustanovení, tedy tak, že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci
již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které
v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto,
že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena
být nemohla (blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované pod č. 2365/2011 Sb. NSS).
Stížní námitky směřující proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku jsou přípustné.
Stejně tak jsou přípustné námitky směřující proti právnímu hodnocení přiměřenosti zásahu do práv
stěžovatele, protože těmi se Nejvyšší správní soud v předchozím řízení nezabýval. Nejsou naopak
přípustné námitky, které poukazují na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované. Nejvyšší správní
soud totiž v rozsudku ze dne 27. 9. 2013, č. j. 9 As 81/2013 - 27, dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalované přezkoumatelné je, což ve svém rozsudku také výslovně uvedl.
IV. 2 Důvodnost kasační stížnosti
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Námitkou nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud z povahy věci musel zabývat
přednostně, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum. Napadený
rozsudek má být dle stěžovatele nepřezkoumatelný, protože se nevypořádal s jeho žalobními
námitkami.
Uvedená námitka není důvodná. Městský soud správně uvedl, že při posuzování závažnosti
zásahu do práv stěžovatele je třeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Poté
odkázal na jedno z rozhodnutí, které je pro výklad Evropské úmluvy významné. Vymezil typické
okruhy, které je třeba hodnotit k tomu, aby byl nalezen spravedlivý poměr mezi zájmy cizince
a státu. Takto obecně vymezená měřítka pak použil na věc stěžovatele, tak jak vyplynula ze žaloby
a z dokazování před žalovanou. Protože sám stěžovatel neuvedl, že by mu na Ukrajině hrozilo
nějaké nebezpečí a jeho manželka vypověděla, že je v případě vyhoštění stěžovatele ochotna
jej následovat zpět na Ukrajinu, městský soud neshledal porušení práv stěžovatele. Uznal sice,
že vyhoštění je zásahem do práv, neboť dojde k narušení vztahů s ostatními rodinnými příslušníky,
nepovažoval však tento zásah za dostatečně závažný. Z napadeného rozsudku je tedy patrné, jakými
úvahami se městský soud při hodnocení věci řídil a proč nepovažoval právní argumentaci
stěžovatele za důvodnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Další z námitek směřuje proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu v řízení
před žalovanou. Z kasační stížnosti však není zcela zřejmé, v čem stěžovatel tyto nedostatky
spatřuje. V řízení o vyhoštění bylo zjištěno, že stěžovatel má v České republice velkou část rodiny,
je mu zde lépe než na Ukrajině, kam se nechce vrátit, protože tam nemá práci. Stejně tak bylo
zjištěno, že manželka stěžovatele uvedla, že by v případě vyhoštění manžela odešla s ním. Stěžovatel
ve správním řízení neuvedl o vzájemných rodinných vazbách a nemožnosti vycestovat nic bližšího.
Nad tato zjištění stěžovatel v žalobě uvedl pouze to, že na Ukrajině nemá žádné zázemí a že jeho
rodinní příslušníci v České republice pobývají již dlouhodobě. Skutkový stav zjištěný v řízení
před žalovanou tedy po celou dobu nijak nezpochybnil a ani ve svých námitkách neuvedl nic
bližšího. Nejvyšší správní soud tak neshledal vadu řízení, pro niž měl městský soud rozhodnutí
žalované zrušit. Ani tato námitka není důvodná.
Poslední námitka zpochybňuje hodnocení závažnosti zásahu do práv stěžovatele
na respektování jeho rodinného a soukromého života. Touto námitkou se Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře již opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012 - 29; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011,
č. j. 8 As 32/2011 - 60, zejména bod 23; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2008,
č. j. 2 As 19/2008 - 75; srov. rovněž rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 22 A 33/2010 - 35; či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007,
č. j. 10 Ca 330/2006 - 89). V této oblasti existuje i bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská
práva, která stanoví řadu kritérií pro posuzování souladu zásahů do soukromého a rodinného života
ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech v cizineckých věcech (z novější judikatury
Evropského soudu pro lidská práva srovnej např. Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku,
rozsudek, 31. 1. 2006, č. 50435/99, §39; Nunez proti Norsku, rozsudek, 28. 6. 2011, č. 55597/09,
§70; Konstantinov proti Nizozemsku, rozsudek, 26. 4. 2007, č. 16351/03, §52; či Üner proti Nizozemsku,
rozsudek velkého senátu, 18. 10. 2006, č. 46410/99, body 57-58; blíže viz Kmec, J., Kosař, D.,
Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck,
2012, str. 958–959).
Podle výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva musí být v cizineckých věcech brány v potaz zejména následující faktory: (1) povaha
a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného
činu spáchaného cizincem); (2) délka pobytu cizince v hostitelském státě; (3) doba, jež uplynula
od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby;
(4) cizincova rodinná situace (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost
rodinného života páru); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém by byl soukromý
a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce,
včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském
státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (7) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský
stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob
(např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní stav dotčeného cizince
(srov. zejména Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, rozsudek, 31. 1. 2006, č. 50435/99,
§39; a Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu, 18. 10. 2006, č. 46410/99, body 57–58).
Ze shromážděných podkladů plyne, že stěžovatel před svým zajištěním dne 7. 8. 2012
přicestoval do České republiky na turistické vízum platné od 21. 7. 2012 do 25. 7. 2012, aby se mohl
účastnit jednání v trestní věci vedené proti němu pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny
podle §348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Po zajištění byl vyslechnut stěžovatel
i jeho manželka, ani jeden z nich neuvedl, proč by se nemohli vrátit zpět na Ukrajinu. Naopak,
manželka stěžovatele výslovně uvedla, že v případě jeho vyhoštění je ochotna jej následovat zpět
do vlasti. K povaze vztahů k ostatním rodinným příslušníkům stěžovatel nic bližšího neuvedl.
Žalovaná také zjistila, že manželka stěžovatele nemá v České republice trvalou práci, pracuje
brigádně.
Nejvyšší správní soud se v hodnocení přiměřenosti ztotožnil s názorem městského soudu.
Není sporné, že se stěžovatel na území státu zdržoval bez cestovního dokladu, což je důvod
pro vydání rozhodnutí o vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném
pro projednávanou věc. Podle §119a odst. 2 téhož zákona však platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění
podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince.
Rodinou je v první řadě vztah mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi (srov. Kmec,
J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, str. 872). Stěžovatel neuvedl, že by jeho vyhoštění bránil vztah k dětem (neuvedl
ostatně, že by nějaké děti měl). Závažnost zásahu do vztahu mezi manžely je podstatně snížena tím,
že manželka stěžovatele je ochotna s ním odejít, vyhoštění tak nebrání nepřekonatelné překážky
ke společnému rodinnému životu na Ukrajině.
Stěžovatel poukázal na to, že je třeba přihlížet i k zásahu do rodinného života jeho
příbuzných. Dosah práva na respekt k rodinnému životu mimo vlastní jádro rodiny je pro případy
vyhoštění třeba chápat zdrženlivě (srov. Slivenko proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu, 9. 10. 2003,
č. 48321/99, §94). Nejvyšší správní soud v tomto připomíná, že stěžovatel uvedl minimum
konkrétních informací o tom, proč by jeho vyhoštění nepřiměřeným způsobem zasáhlo jeho
příbuzné. V předchozím rozsudku ve věci Nejvyšší správní soud uvedl, že „žalobce své právní úvahy
nepropojil s konkrétními skutečnostmi (které by například vypovídaly o vztahu mezi žalobcem a jeho rodiči
nebo o vztahu s rodiči jeho manželky)…“ Nejméně tento názor soudu měl stěžovatele upozornit na to,
že je třeba, aby upřesnil svá poměrně obecná tvrzení. Tuto možnost měl právní zástupce stěžovatele
při ústním jednání před vyhlášením napadeného rozsudku, nijak ji však nevyužil. Stěžovatel tedy
neprokázal, že jeho vztah k ostatním příbuzným je natolik pevný a hluboký, že by měl být chráněn
čl. 8 Evropské úmluvy.
Oproti popsaným zásahům do práv žalobce stojí ta skutečnost, že na území České republiky
pobýval bez cestovního dokladu, přestože již v minulosti měl potíže se zákonem. Před svým
vyhoštěním pobýval na území státu jen po krátkou dobu, hovoří ukrajinsky, nemá zdravotní potíže
a neprokázal, že by mohl mít potíž se životem zpět ve vlasti. Článek 8 Evropské úmluvy neukládá
státu všeobecný závazek respektovat volbu cizinců ohledně země jejich společného pobytu
a nevyžaduje, aby stát umožnil přenést jejich rodinný život na své území. Jakkoliv je tedy
na vyhoštění stěžovatele možno hledět jako na nepříznivý a nepříjemný zásah, jeho právo
na respekt k rodinnému a soukromému životu tím není porušeno. Námitka nepřiměřeného zásahu
do práv stěžovatele proto není důvodná.
V. Závěr
Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1,
poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti samostatně nerozhodoval, neboť o kasační stížnosti samotné rozhodl bezodkladně
po předložení věci a po vykonání nezbytných procesních úkonů v řízení.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu