ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.151.2012:21
sp. zn. 9 As 151/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Z. B., zast. JUDr.
Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem Třída Míru 95, Pardubice, proti žalovanému: Krajský
úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 4. 2012, č. j. KrÚ 19451/2012/ODSHI/13, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
3. 10. 2012, č. j. 53 A 4/2012 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen
„krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2012,
č. j. KrÚ 19451/2012/ODSHI/13. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání
proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend, oddělení přestupků, ze dne
18. 1. 2012, č. j. OSA/P-1812/11-D/23, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu), ve znění účinném v rozhodné době
(dále jen „zákon o silničním provozu“). Přes tupek spáchal tím, že dne 28. 9. 2011 v Pardubicích
nedbal dopravní značky „obytná zóna, a stál na místě neoznačeném jako parkoviště. Za tento
přestupek byla stěžovateli udělena pokuta 1 500 Kč a byla mu uložena povinnost hradit náklady
řízení o přestupku ve výši 1 000 Kč.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný se ve svém rozhodnutí řádně
vypořádal s námitkou, že stěžovatel je spoluvlastníkem pozemku, na němž parkoval, z čehož
stěžovatel dovozoval, že ke spáchání přestupku nedošlo. Žalovaný totiž uvedl, že otázka
vlastnického práva není rozhodná pro zhodnocení, zda stěžovatel parkoval na účelové komunikaci.
Krajský soud poukázal na to, že ve správním spise je založeno vyjádření příslušného
silničního správního úřadu o tom, že se na předmětném pozemku nachází účelová komunikace
s omezeným přístupem. Správní orgány musely z takového vyjádření vycházet. Vzhledem k tomu,
že šlo o účelovou komunikaci, stěžovatel byl povinen respektovat všechna dopravní značení,
tj. i dopravní značku obytná zóna, která umožňuje stání pouze na místech označených jako
parkoviště. Krajský soud sice připustil, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí veden
se způsobem využití jiná plocha, nikoli s využitím ostatní komunikace, to však nezpůsobuje ztrátu
charakteru pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že jde o účelovou komunikaci, nemůže
zvrátit ani to, že pozemek je ve spoluvlastnictví stěžovatele.
Krajský soud dále uvedl, že správní orgány řádně odůvodnily i výši sankce. Vzhledem
k tomu, že žádná ze žalobních námitek nebyla shledána důvodnou, krajský soud žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil naplnění subjektivní stránky přestupku. Namítl,
že v jeho případě se ohledně zavinění nemohlo jednat ani o nedbalost nevědomou. Nemohl totiž
tušit, že parkováním na pozemku parcelního čísla 15/6 v katastrálním území Ohrazenice, jejímž
je spoluvlastníkem, by se mohl dopustit přestupku. Na tomto pozemku parkují spoluvlastníci
tohoto pozemku nerušeně již 30 let. Daný stav není překážkou silničního provozu a nikdy nikomu
nevadil.
Stěžovatel nepopírá, že dané oblasti se týká značka obytná zóna. Její platnost však musí mít
pouze reálný dosah. Smysl této značky stěžovatel spatřuje v zamezení státní vozidel na místních
komunikacích v zastavěných oblastech, jejím účelem ovšem nemůže být omezování vlastnických
práv třetích osob, a to zvláště tehdy, když vlastníci pozemku, na němž parkují, neomezují
bezpečnost a plynulost silničního provozu.
Na předmětný pozemek parcelního čísla 1 5/6 se vjíždí přes zbudovaný mostek vedoucí
nad místním potokem. Při vjezdu je umístěno značení zákaz vjezdu, které neplatí pro spoluvlastníky
této parcely a zároveň pro spoluvlastníky bytových jednotek v přilehlém domě. Značka zákaz
vjezdu slouží k tomu, aby parcela nebyla využívána k parkování nikým jiným než spoluvlastníky
daného pozemku či přilehlého domu. Zmíněný pozemek, na němž stěžovatel parkoval, vůbec
nenavazuje na místní komunikaci vedoucí Školskou ulicí, je od ní zřetelně oddělen vodním tokem
a není žádného racionálního důvodu, aby zde spoluvlastníci nemohli parkovat.
Stěžovatel nemohl ani vzdáleně tušit, že Magistrát města Pardubic bez jakéhokoli
rozhodnutí zařadí povrch pozemku parcelního čísla 15/6 mezi účelové komunikace. O zařazení
do tohoto typu komunikace se nevydává rozhodnutí a nikdo tak nemohl vědět, že tento pozemek
je pozemní komunikací. Jestliže Magistrát města Pardubic takové rozhodnutí učinil, měl o něm
spoluvlastníky pozemku informovat a dát jim prostor k námitkám.
Nedostatek zavinění stěžovatel spatřuje i v tom, že u předmětného pozemku je v katastru
nemovitostí veden druh pozemku ostatní plocha se způsobem využití jiná plocha. Pokud Magistrát
města Pardubic tvrdí existenci účelové komunikace na daném pozemku, měl zajistit odpovídající
zápis v katastru nemovitostí, tedy způsob využití ostatní komunikace. Stav zápisu v katastru
nemovitostí nelze odmítat jako nepodstatný, jelikož jde o údaj, který platí, pokud není prokázán
opak. Oznámení Magistrátu města Pardubic o existenci účelov é komunikace na pozemku
parcelního čísla 15/6 v katastrálním území Ohrazenice není žádným správním rozhodnutím,
z něhož by měl soud vycházet.
Stěžovatel zcela popřel, že by mohl naplnit subjektivní stránku přestupku. Dle jeho názoru
se s touto otázkou krajský soud nevypořádal, pouhé odkazy na zákonné předpisy nelze považovat
za úvahu soudu. Krajský soud sice uvedl, že s omezením vlastnického práva musí stěžovatel počítat
s ohledem na skutečnost, že na jeho pozemku se nachází účelová komunikace , stěžovatel však
namítl, že nemůže počítat s omezením svého vlastnického práva, když o dané věci nebylo vydáno
žádné rozhodnutí, na zákaz parkování nebyl nikdy upozorněn a v katastru nemovitostí není
o účelové komunikaci ani zmínka.
Stěžovatel na základě své argumentace navrhl rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší
soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) , a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Přestupek, za který byla stěžovateli uložena pokuta, spočíval v tom, že na pozemní
komunikaci, na níž dopadá značka obytná zóna, parkoval se svým vozidlem v místě, které nebylo
označeno jako parkoviště, ačkoli §39 odst. 5 zákona o silničním provozu stání v obytné zóně
dovoluje jen na místech označených jako parkoviště. Správní orgány přitom dospěly k závěru,
že stěžovatel parkoval na účelové komunikaci, tj. vztahovaly se na něj požadavky zakotvené
v zákoně o silničním provozu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil především výhrady proti rozsudku krajského
soudu ve vztahu k posouzení subjektivní stránky přestupku, tj. zavinění. Stěžovatel namítl jednak
nedostatečné vypořádání námitky nedostatku zavinění a jednak nesprávné právní hodnocení této
otázky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se námitkou absence zavinění na straně
stěžovatele v dostatečné míře zabýval. Poukázal na hodnocení žalovaného a věnoval se žalobním
námitkám, v nichž se stěžovatel snažil prokázat, že nejednal zaviněně (šlo o tvrzení, že jako
spoluvlastník předmětného pozemku nemohl mít tušení, že Magistrát města Pardubic tento
pozemek zařadil mezi účelové komunikace; poukaz na to, že město Pardubice není vlastníkem
daného pozemku a na to, že po dobu 30 let se na pozemku parkuje; dále pak odkaz na stav zápisu
v katastru nemovitostí). Krajský soud objasnil, že otázka vlastnického práva k pozemku není
určující při hodnocení, zda se na daném pozemku nachází účelová komunikace. Rozhodný není
v daném ohledu ani zápis v katastru nemovitostí. Dále pak krajský soud poukázal na vyjádření
příslušného silničního úřadu o tom, že jde o účelovou komunikaci. Krajský soud pak uzavřel,
že i vlastník pozemku je povinen respektovat omezení vyplývající z dopravního značení. Lze proto
shrnout, že krajský soud se zabýval těmi částmi argumentace, z nichž stěžovatel dovozoval absenci
svého zavinění.
Nejvyšší správní soud se přitom při samotném věcném hodnocení zavinění ztotožnil
s krajským soudem i správními orgány, že v dané věci šlo o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti,
která je vymezena tak, že pachatel přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl
a mohl [srov. §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestup cích, ve znění účinném
v rozhodné době; dále jen „zákon o přestupcích“].
Stěžovatel absenci zavinění vyvozoval z toho, že nemohl vědět, že pozemek, na němž
parkoval, byl Magistrátem města Pardubic zařazen mezi účelové komunikace, když o tom nebylo
vydáno žádné rozhodnutí a vlastníkům pozemku nebylo umožněno vznést námitky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že dle §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“),
je pozemní komunikace „dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných
zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.“ Dle odst. 2 zmíněného ustanovení mezi
pozemní komunikace vedle dálnic, silnic a místních komun ikací patří i účelové komunikace.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že k tomu, aby se určitý pozemek
stal účelovou komunikací, není třeba žádného správního rozhodnutí, účelová komunikace vzniká
totiž přímo ze zákona ve chvíli, kdy jsou naplněny pojmové znaky účelové komunikace
(srov. např. rozsudek ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 – 66, publikovaný pod č. 2012/2010 Sb.
NSS, či rozsudek ze dne 19. 8. 2013, č. j. 4 As 89/2013 – 21, bod [17]; všechna zde citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Mezi tyto pojmové znaky se řadí naplnění výše citovaného §2 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích a dále v případě veřejně přístupných účelových komunikací naplnění znaků dle §7
odst. 1, věty první, zákona o pozemních komunikacích, který stanovuje, že „účelová komunikace je
pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo
ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k o bhospodařování zemědělských a lesních
pozemků.“ Dle §7 odst. 2, věty druhé, citovaného zákona lze upravit nebo omezit veřejný přístup
na takovou komunikaci. Jako další požadavek judikatura dovodila existenci ničím nenahraditelné
komunikační nutnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 1 As 32/2012 – 42, bod [29]; či bod 40. nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008,
sp. zn. II. ÚS 268/06, publikovaného jako N 2/48 SbNU 9, dostupného z http://nalus.usoud.cz).
V dané souvislosti je v rozhodovací činnosti soudů poukazováno též na nutnost souhlasu vlastníka
s omezením svého vlastnického práva ve prospěch veřejného užívání účelové komunikace, souhlas
přitom může být výslovný či konkludentní, pro který stačí, aby vlastník v minulosti strpěl
užívání pozemku jako veřejně přístupné cesty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009 - 60, publikovaný jako 2028/2010 Sb. NSS).
Již na základě naplnění popsaných pojmových znaků účelové komunikace taková
komunikace vzniká ex lege (ze zákona). Tomu odpovídá i §3 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích, dle něhož silniční správní úřad rozhoduje o zařazení pozemní komunikace
jen do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace, z čehož a conrrario vyplývá, že o zařazení
pozemní komunikace do kategorie účelová komunikace silniční správní úřad nerozhoduje, a to zcela
v souladu s tím, že účelovou komunikací se stává ex lege bez nutnosti vydání rozhodnutí.
Nelze proto akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že vzhledem k nevydání žádného rozhodnutí
o zařazení pozemku mezi účelové komunikace nemohl vědět, že jde o účelovou komunikaci.
Důvodem je skutečnost, že žádné takové rozhodnutí, na jehož základě by vznikla účelová
komunikace, právní řád nepředpokládá. O tom, zda šlo či nešlo o účelovou komunikaci, si proto
stěžovatel mohl a měl učinit úsudek na základě konkrétní situace v daném místě, o níž musel
být dobře zpraven, když zde bydlí. Vedle toho lze ze strany zdejšího soudu poukázat též na to,
že před předmětným pozemkem je umístěna značka zákaz vjezdu s omezující tabulkou povolující
vjezd dopravní obsluze. Stěžovatel si tak mohl a měl být vědom toho, že za značkou následuje
pozemní komunikace, nikoli místo mimo pozemní komunikaci, jelikož touto dopravní znač kou
nejsou upravovány poměry mimo pozemní komunikace, ale právě na pozemních komunikacích.
Ani obsah evidence v katastru nemovitostí není určující pro hodnocení, zda v daném
případě šlo či nešlo o účelovou komunikaci. Stěžovatel v této souvislosti namítl, že u pozemku
je v katastru zapsán druh pozemku: ostatní plocha, způsob využití: jiná plocha, nikoli ostatní
komunikace. Zdejší soud uvádí, že vznik a existence účelové komunikace není vázána na obsah
zápisu v katastru nemovitostí, ale jak již bylo zdůrazněno, rozhodné je naplnění pojmových znaků
účelové komunikace. Lze též poukázat i na §20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky (katastrální zákon), který je dnes již zrušen, ale v rozhodné době byl účinný.
Dle daného ustanovení nepatřil údaj o druhu či využití pozemku mezi závazné údaje katastru
nemovitostí. Shodnou regulaci je možno dnes najít v §51 nyní účinného zákona č. 256/2013 Sb.,
o katastru nemovitostí (katastrálního zákona). Nejvyšší správní soud poznamenává, že jde sice
o závaznost vztahující se k právním úkonům týkajícím se evidovaných nemovitostí, i tak v dané věci
nelze akceptovat odkaz na nezávazný údaj katastru nemovitostí. Ani stavem zápisu v katastru
nemovitostí se tak stěžovateli nepodařilo zvrátit závěr o správnosti hodnocení krajského soudu
či správních orgánů ohledně charakteru stěžovatelova zavinění.
Stěžovatel dále poukázal na to, že město Pardubice není vlastníkem předmětného pozemku,
jeho spoluvlastníkem je naopak stěžovatel. K tomu je nutno uvést, že daný stav se nijak
nevymyká zákonné úpravě, jelikož dle §9 odst. 1, věty poslední, zákona o pozemních komunikacích
je vlastníkem účelových komunikací fyzická nebo právnická osoba. U jiných kategorií
pozemních komunikací zákon určuje, že je jejich vlastníkem stát (u dálnic a silnic I. třídy), kraj
(u silnic II. a III. třídy) či obec (u místních komunikací), vlastníkem účelové komunikace však může
být jakákoli fyzická či právnická osoba. Samotná skutečnost, že stěžovatel je vlastníkem
předmětného pozemku, proto v žádném případě nemůže být rozhodující pro závěr, zda
se zde nachází či nenachází účelová komunikace. Tato okolnost tak ve vztahu k zavinění nemůže
hrát relevantní roli.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán prvního stupně ohledně povahy
předmětného pozemku jako účelové komunikace vycházel z vyjádření silničního úřadu (Magistrátu
města Pardubic, oboru dopravy, oddělení dopravy a pozemních komunikací) ze dne 21. 12. 2011,
č. j. MmP 82310/2011 OD-ODaPK, které jednoznačně konstatovalo, že se jedná o účelovou
komunikaci s omezeným přístupem. Vzhledem k tomu, že v řízení před správním orgánem prvního
stupně stěžovatel pouze uvedl, že má za to, že pozemek, na němž parkoval, se nachází mimo
pozemní komunikace, bylo možno považovat za dostatečný podklad rozhodnutí vyjádření
silničního úřadu, které má vypovídací schopnost o naplnění všech znaků, s nimiž je spojen vznik
a existence účelové komunikace.
Je přitom třeba zdůraznit, že otázka, zda se jedná o účelovou komunikaci, byla v nynější věci
předběžnou otázkou, o níž si mohl správní orgán učinit úsudek sám dle §57 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení
s §51 zákona o přestupcích. Vyjádření silničního úřadu zde figurovalo jako podklad rozhodnutí,
který může být na základě dalších v řízení shromážděných podkladů vyvrácen, nešlo o rozhodnutí
o předběžné otázce, kterým by byl správní orgán vázán ve smyslu §57 odst. 3 správního řádu
(takovým rozhodnutím by bylo např. pro stěžovatele závazné deklaratorní rozhodnutí o určení
právního vztahu ve smyslu §142 správního řádu týkající se určení, zda jde o účelovou komunikaci;
takové rozhodnutí však v nynější věci neexistuje). Správní orgány přitom zmíněný podklad
rozhodnutí hodnotily ve vztahu ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, a ke všem
stěžovatelem předloženým důkazům a tvrzením (šlo zejména o výpis z katastru nemovitostí
a otázku vlastnictví pozemku, na které bylo poukazováno v odvolacím řízení). Došly přitom k řádně
objasněnému závěru, že žádná skutečnost nezpochybňuje existenci účelové komunikac e
na předmětném pozemku. Z postupu správních orgánů je tak jednoznačně patrné, že k vyjádření
silničního úřadu nepřistupovaly jako k závaznému podkladu, který by nemohl být vyvrácen, naopak
v dané věci zcela adekvátně hodnotily všechny zjištěné skutečnosti, jejich relevanci a vypovídací
hodnotu a na jejich podkladě vyřešily předběžnou otázku, zda šlo o účelovou komunikaci. Nejvyšší
správní soud tak tímto hodnocením koriguje dílčí nesprávný závěr krajského soudu, že si správní
orgány nemohly o povaze komunikace učinit závěr samy, který však neměl vzhledem ke správnému
postupu správních orgánů vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil též obranu, že svým parkováním neohrozil
bezpečnost či plynulost silničního provozu a na daném pozemku jeho spoluvlastníci parkují
již 30 let, aniž by to někomu někdy vadilo. Rovněž poukázal na to, že při vjezdu na předmětný
pozemek je umístněna značka zákaz vjezdu, která se na něj vzhledem k omezující tabulce
nevztahuje, přičemž uvedl, že účelem takového zákazu je, aby na pozemku neparkoval nikdo jiný
než spoluvlastníci přilehlého bytového domu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve vztahu
k uvedeným stěžovatelovým tvrzením porovnával naplnění materiální stránky přestupku, jelikož
to nejvíce vyhovuje smyslu těchto tvrzení.
Dle §2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem „ zaviněné jednání, které porušuje nebo
ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde -li o jiný správní
delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin “. Trestnost správních deliktů se řídí
obdobnými principy a pravidly, jakými se (před nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku) řídila i trestnost trestných činů. Přestupkem tedy je takové zaviněné jednání, které
porušuje či ohrožuje zájem společnosti alespoň v míře nepatrné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, či rozsudek ze dne
27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 - 23, body [11], [13] a[14]). Nejvyšší správní soud přitom shledal,
že v nynější věci byl zájem společnosti chráněný právem porušen v míře alespoň nepatrné.
Právní regulace vztahující se k stání vozidel v obytné zóně nechrání pouze společenský
zájem na bezpečnosti a plynulosti provozu na silničních komunikacích. S ohledem na skutečnost,
že v obytných zónách lze pravidelně očekávat zvýšený pohyb chodců a též hry dětí, rozhodl
se zákonodárce v zákoně o silničním provozu v těchto zónách regulovat nejen provoz samotných
silničních vozidel, ale též regulovat pravidla užití těchto komunikací ze strany chodců a hrajících si
dětí. Dle §39 odst. 3 zákona o silničním provozu smějí v obytné zóně chodci užívat pozemní
komunikaci v celé její šířce, přičemž se na ně nevztahuje §53 tohoto zákona regulující chůzi
po pozemní komunikaci. Dále §39 odst. 3 zákona připouští hry dětí na pozemní komunikaci.
Zákon tak v obytných zónách stanovuje pravidla, která umožňují vyvážené užití komunikace jednak
vozidly a jednak také chodci a hrajícími si dětmi, což se projevilo v možnosti užít jen místa
označená jako parkoviště ke stání s vozidlem. Stojící vozidla totiž z časového hlediska nejvíce brání
užití pozemní komunikace chodci a hrajícími si dětmi. Je tak třeba podotknout, že možnost
stanoveného užití pozemní komunikace pro chodce a hry dětí též patří mezi společenský zájem
chráněný zákonem o silničním provozu. Tento zájem je však porušen, a to v míře alespoň nepatrné,
když pro vozidla stojící na místech, kde to není povoleno, nemůže bý t pozemní komunikace využita
alespoň potenciálně pro chodce či hry dětí. V daném ohledu spatřuje zdejší soud naplnění materiální
stránky nynějšího přestupku. Dále je možno zmínit, že ani dlouhodobost nedovoleného jednání
nezpůsobuje, že by jednání přestalo být nedovolené.
Nastíněná stěžovatelova tvrzení tak nemohla ovlivnit závěr, že přestupek byl spáchán.
Nejvyšší správní soud ovšem nezpochybňuje jejich relevanci ve vztahu k výši pokuty, což
však správní orgány reflektovaly, když uložily pokutu ve výši 1 500 Kč, tj. při samotné dolní hranici
vymezené v §125c odst. 4 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že zákaz vjezdu, který
vzhledem k dodatkové tabulce neplatí pro spoluvlastníky přilehlé budovy, má funkci, aby zde
neparkoval nikdo jiný než tito spoluvlastníci. Ze skutečnosti, že se na určitý okruh osob nevztahuje
zákaz vjezdu, nelze totiž nic dovozovat k tomu, zda zde mohou či nemohou s vozidlem stát.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud na základě žádné z kasačních námitek neshledal v napadeném
rozsudku vady, pro které by měl být zrušen. Kasační stížnost tak není důvodná, proto byla dle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítnuta. Zdejší soud přitom o věci rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s., který takový postup umožňuje.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady,
které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu