ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.171.2014:31
sp. zn. 9 Azs 171/2014 – 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. D. L.,
zast. JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Lorecká 465, Kutná Hora, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2014, č. j. OAM-7/ZA-ZA08-HA08-2014, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014,
č. j. 45 Az 15/2014 - 42,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, č. j. 45 Az 15/2014 – 42,
se zru š u je a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým bylo výrokem I.
zrušeno jeho rozhodnutí specifikované v záhlaví a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Výrokem II. mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě
nákladů řízení částku ve výši 12 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
[2] Stěžovatel zrušeným rozhodnutím zastavil podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti žalobce
o udělení mezinárodní ochrany, jelikož žádost byla vyhodnocena jako nepřípustná podle
ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu. Důvodem bylo, že žalobce neuvedl v této nové
(v pořadí již druhé) žádosti o mezinárodní ochranu žádné nové skutečnosti relevantní pro řízení
o udělení mezinárodní ochrany.
[3] V první žádosti o mezinárodní ochranu byla důvodem, pro nějž žalobce žádal o udělení
mezinárodní ochrany, snaha o legalizaci jeho pobytu a obava z jednání věřitelů ve Vietnamu.
Stejný důvod uvedl i v nyní posuzované žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce si ve Vietnamu
vypůjčil peníze s podnikatelským záměrem, jenž chtěl uskutečnit v Evropě. Podnikání
se mu nezdařilo a nyní není schopen své dluhy splácet. Domnívá se, že dokud dluhy nesplatí,
je ohrožen na životě. Nadto uvedl, že se dne 13. 12. 2013 oženil s paní N. T. H., vietnamskou
státní příslušnicí, která má na území České republiky povolení k dlouhodobému pobytu. I kvůli ní
by v České republice rád zůstal, vedl s ní společný rodinný život a založil rodinu.
[4] Zatímco stěžovatel neshledal nové relevantní důvody pro posouzení žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, krajský soud vyhodnotil jako novou skutečnost manželství žalobce
a žalobcovo tvrzení, že jedním z důvodů, pro které podává žádost o udělení mezinárodní
ochrany, je právě touha zůstat na území České republiky se svojí ženou. Krajský soud
ze správního spisu zjistil, že manželství bylo uzavřeno až dlouho po skončení správního řízení
o první žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (rozhodnutí ve věci nabylo právní moci
dne 30. 7. 2013) a jedná se tedy o novou skutečnost. Mezi důvody první a druhé žádosti o udělení
mezinárodní ochrany spatřuje krajský soud rozdíl, závěry stěžovatele tak nemají oporu
ve správním spisu a jeho rozhodnutí je proto nezákonné. Nebyly dány podmínky pro zastavení
řízení, ale bylo zapotřebí rozhodnout ve věci meritorně. Krajský soud tedy stěžovatele zavázal,
aby se v dalším řízení zaměřil na zodpovězení otázky, zda manželství žalobce může být důvodem
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, aby zhodnotil konkrétní okolnosti uzavření
manželství (zejména délku předchozí známosti žalobce a jeho manželky, skutečnost, zda žalobce
v době uzavření manželství disponoval potvrzením o oprávněnosti svého pobytu apod.)
a v návaznosti na to a případné další zjištěné skutečnosti, aby posoudil, zda lze toto manželství
považovat za věrohodné.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje námitky
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že napadený rozsudek je nezákonný.
[6] Stěžovatel pokládá právní názor soudu, že jakákoli nová skutečnost, kterou žadatel
o udělení mezinárodní ochrany sdělí v opakované žádosti, je důvodem pro meritorní
posouzení věci, za nezákonný a odporující judikatuře Nejvyššího správního soudu. Tento názor
je i v rozporu se smyslem a účelem ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu. Odkazuje
přitom na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011 – 96 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), v souladu se kterým je dle stěžovatele správní orgán rozhodující
ve věci mezinárodní ochrany povinen zkoumat, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti či zjištění,
týkající se důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany, nikoli jakékoli nové skutečnosti
a zjištění. Musí se jednat o novou skutečnost nebo zjištění relevantní z pohledu mezinárodní
ochrany.
[7] Rovněž je nesprávný názor soudu, že by se měl stěžovatel zabývat tím, zda je uzavření
manželství důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatel odkazuje
na znění §12 a §14a odst. 2 zákona o azylu, které uzavření manželství jako důvod
pro mezinárodní ochranu vylučují, neuplatní se ani §13 a §14 citovaného zákona. Stejně
tak judikatura Nejvyššího správního soudu považuje uzavření manželství za irelevantní
skutečnost z pohledu mezinárodní ochrany. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního
soudu, z nichž plyne, že ani uzavření manželství s občankou České republiky není důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Jako nepodložený tak hodnotí závěr krajského soudu,
že by manželství mohlo vést k udělení některé formy mezinárodní ochrany a rovněž odporuje
zákonu závěr o naplnění podmínky uvedení nové skutečnosti dle §10a písm. e) zákona o azylu.
[8] Nezákonný je dle stěžovatele i závazný pokyn soudu, aby se zabýval věrohodností
manželství žalobce. Takový pokyn je nepřípadný v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Byl
by namístě, pokud by žalobce žádal o povolení některého z typů pobytu cizinců dle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[9] Stěžovatel tedy setrvává na svém názoru vyjádřeném ve zrušeném rozhodnutí. Uvádí,
že vliv uzavření manželství a případného rodinného života žalobce na území České republiky
je zkoumán v jiném řízení – řízení o správním vyhoštění. V souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu konstatuje, že právo na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je primárně chráněno
ustanovením §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nikoliv ustanovením §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu. Zmínil rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, dle kterého dokonce ani uvedení nových skutečností nezakládá
povinnost tyto nové skutečnosti zohlednit, pokud existují dostatečné záruky, že tyto nové
skutečnosti budou posouzeny v novém správním řízení, například v řízení o správním vyhoštění.
Ani v posuzovaném případě dle stěžovatele nebránilo krajskému soudu nic v tom, aby odkázal
na předchozí rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, případně
na řízení o správním vyhoštění, které bylo se žalobcem rovněž vedeno.
[10] Výrokem II. uložil krajský soud stěžovateli uhradit žalobci náklady řízení z důvodu,
že žalobce měl plný úspěch ve věci. Pokud by Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl,
odpadl by důvod „úspěchu ve věci“, a tedy i důvod pro plnění náhrady nákladů řízení. Výrok
o náhradě nákladů se váže na výrok ve věci samé, proto je v kasační stížnosti vznesen
i požadavek na zrušení tohoto výroku.
[11] Závěrem uvedl, že považuje kasační stížnost za přesahující jeho vlastní zájem, neboť
v daném případě se jedná o pochybení soudu při výkladu práva a nerespektování konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu, přičemž není vyloučeno, že k tomuto nerespektování
bude docházet i v budoucnu. Soud uložil stěžovateli provést úkony, které se vymykají zjišťování
naplnění důvodů udělení mezinárodní ochrany a svým charakterem spadají do řízení ve věci
pobytu cizinců. S ohledem na uvedené považuje kasační stížnost za přijatelnou ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s.
[12] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského soudu
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[13] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost není důvodná
ani nesplňuje podmínky přijatelnosti dle §104a s. ř. s. Důvodem pro zrušení správního
rozhodnutí, který se stěžovatel snaží zastřít citací judikatury Nejvyššího správního soudu, byla
skutečnost, že stěžovatel označil uzavření manželství a snahu setrvat v České republice
s manželkou za důvod uváděný již v dřívější žádosti. Tím se zcela vyhnul posouzení významu
těchto nových skutečností z hlediska §10a písm. e) zákona o azylu. Jeho rozhodnutí proto bylo
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a vnitřně rozporné. Žalobce souhlasí s krajským
soudem, že v soudním řízení nebylo možné hodnotit obsáhlé a podrobně odůvodněné závěry,
které stěžovatel uvedl ve vyjádření k žalobě, jelikož nebyly obsaženy v přezkoumávaném
rozhodnutí. Totéž platí i o argumentaci v kasační stížnosti. Žalobce se domnívá, že vzhledem
k uvedené vadě správního řízení kasační stížnost neobstojí. Neobstojí ani argumentace ohledně
přijatelnosti kasační stížnosti, když rozpor napadeného rozsudku se zákonem a ustálenou
judikaturou neexistuje. Obrana vnitřně rozporného a nepřezkoumatelného rozhodnutí nemůže
přesahovat vlastní zájem stěžovatele. Proto žalobce navrhuje, aby kasační stížnost byla dle §104a
s. ř. s. odmítnuta nebo podle §110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s. zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen
svým zaměstnancem. Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud dále v souladu
s ustanovením §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační
stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[15] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[16] O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[17] V projednávaném případě dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu shora uvedeného, jelikož v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno pochybení spočívající v tom, že krajský soud nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu.
[18] Za dané situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v mezích řádně uplatněných
kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal,
přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[19] Ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel primárně zkoumá, zda
žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 předmětného zákona. Nesplňuje-li
tam taxativně stanovené podmínky, správní orgán dále posuzuje žadatelova tvrzení a zjištěný
skutkový stav ve vztahu k dalším možným formám mezinárodní ochrany ve smyslu §13 – 14b
zákona o azylu, potažmo posuzuje, zda není na místě žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou
na základě §16 zákona o azylu. V případě, kdy žadatel podá opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany, správní orgán nemá primárně povinnost se znovu zabývat splněním
podmínek pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, ale v prvé řadě je jeho povinností
zkoumat, zda jsou vyslovené důvody žádosti shodné jako v první žádosti, či zda jsou rozdílné
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2009, čj. 3 Azs 45/2009 – 59).
Proto i v následujícím soudním přezkumu je třeba předně posoudit samotné splnění zákonných
podmínek pro aplikaci §25 písm. i) ve spojení s §10a písm. e) zákona o azylu.
[20] Rozhodnutí stěžovatele je tedy opřeno o §10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého
je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná „podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení
mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany“. Jelikož stěžovatel shledal naplnění tohoto ustanovení, řízení o žádosti dle
§25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu bylo do tohoto
zákona transponováno na základě směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005
o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení
uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“). Z procedurální směrnice primárně plyne i pravidlo,
že žádosti o udělení mezinárodní ochrany nejprve podléhají předběžnému posouzení.
V jeho rámci je pak posuzováno, zda opakovaná žádost obsahuje nové skutečnosti či zjištění,
které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za uprchlíka podle směrnice Rady
č. 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované
ochrany (čl. 32 odst. 4). Teprve poté, v případě zjištění nových skutečností, které významně
zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za uprchlíka, dojde k dalšímu posouzení žádosti.
[21] Přípustností žádostí o udělení mezinárodní ochrany v podmínkách právního řádu České
republiky se podrobným způsobem Nejvyšší správní soud již zabýval, a to zejména v rozsudku
ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65. V něm dovodil, že žádost je možno považovat
za přípustnou, pokud jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jsou uvedeny nové skutečnosti
nebo zjištění, 2) musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního
zavinění žadatele předmětem zkoumání v předchozím řízení (shodně s rozsudkem citovaným
v bodě [19] tohoto rozsudku). K tomu dodal: „Za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu
procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové,
které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové
správní řízení pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku
by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích
výsledků s co nejmenšími možnými náklady.“
[22] Hlavním smyslem a účelem institutu opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany
je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
postavení žadatele a které nemohl bez vlastní viny uplatnit v předchozím řízení. Zpravidla
se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času, zejména o změnu
situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele.
[23] Lze tedy uzavřít, že ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož
prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní
ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat
restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném
právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté,
tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek,
které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo
k účelovému podávání opakovaných žádostí.
[24] V posuzované věci je spornou otázkou, zda žadatelem uvedená skutečnost – uzavření
manželství – je onou novou skutečností, pro kterou by mělo dojít k opětovnému meritornímu
posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[25] V souladu s výše uvedenou judikaturou zdejšího soudu platí, že aby mohla být nová
skutečnost podkladem pro řízení o mezinárodní ochraně, musí mít z hlediska udělení
mezinárodní ochrany určitou relevanci. Teprve v tom případě je nová skutečnost způsobilým
podkladem pro nové řízení. Uzavření manželství, jakkoli se jedná z hlediska žadatele
o významnou událost, požadovanou relevanci nemá. To vyplývá z judikatury Nejvyššího
správního soudu, který například v rozsudku ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 – 55, vyslovil,
že uzavření sňatku, a to ani s občanem České republiky, není zákonným důvodem, na jehož
základě by vznikl právní nárok na udělení azylu v České republice (§12 zákona o azylu). Azyl
za účelem sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu počítá pouze s udělením azylu rodinnému
příslušníku azylanta. Pokud jde o tzv. humanitární azyl dle §14 zákona o azylu, samotná
skutečnost manželství žadatele o azyl není důvodem hodným zvláštního zřetele tak, jak to má
na mysli citované ustanovení zákona o azylu (k tomu například i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 Azs 3/2003 – 36). Ustanovení §14a a 14b zákona o azylu rovněž
svým zněním vylučují možnost aplikovat je na skutečnost uzavření manželství, pokud se nejedná
o manželství s osobou požívající doplňkovou ochranu. Jestliže není relevantním důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany manželství s občanem České republiky, tím spíše není důvodem
manželství s občankou Vietnamu, která se na území České republiky zdržuje na základě povolení
k dlouhodobému pobytu.
[26] Je nutno dodat, že neposkytnutím ochrany manželu občana České republiky nebo, jako
v posuzovaném případě, osobě požívající práva dlouhodobého pobytu v České republice,
nedochází k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života cizince. Žalobci
v prvé řadě nic nebrání, aby své právo na rodinný život realizoval ve své vlasti, tím spíše, pokud
jeho manželka je občankou téhož státu (když ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá všeobecný
závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu,
resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi). Pokud hodlá svůj rodinný a soukromý život
rozvíjet v České republice, pak by se měl snažit upravit svůj pobytový status dle zákona o pobytu
cizinců, nikoli dle zákona o azylu. Právě ustanovení zákona o pobytu cizinců totiž primárně
chrání právo na rodinný a soukromý život zakotvené v čl. 8 Úmluvy (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71).
[27] Z výše uvedeného plyne, že v opakovaném řízení o udělení mezinárodní ochrany nebyly
vzneseny žádné nové skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žalobce.
Pokud by stěžovatel znovu vedl řízení ve věci, musel by v souladu s výše citovanou judikaturou
dospět k závěru, že uzavření manželství není skutečností, která by mohla mít vliv na posouzení
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Vést řízení, které je předem odsouzeno k negativnímu
výsledku, by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti.
[28] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s názory stěžovatele. Není možné přiklonit
se k závěrům plynoucím z napadeného rozsudku, kde krajský soud zavázal stěžovatele posoudit,
zda by se na žalobce mohla vztahovat některá z forem mezinárodní ochrany. Stejně tak zkoumat,
zda je manželství žalobce věrohodné, je v řízení o udělení mezinárodní ochrany nadbytečné.
Stěžovatel, vázaný právním názorem krajského soudu dle §78 odst. 5 s. ř. s., by se těmito
nadbytečnými otázkami musel zabývat, ačkoli je předem zřejmé, že ani takovéto následné
přezkoumání by nemohlo změnit výsledek řízení a nebylo by tedy ani ku prospěchu žalobci.
[29] Zdejší soud musí dát za pravdu žalobci v tom, že se stěžovatel měl k tvrzenému
manželství žalobce ve svém rozhodnutí vhodněji vyjádřit, a není možné, aby nedostatky svého
vyjadřování doháněl ve vyjádření k žalobě nebo v kasační stížnosti. Uvedené nedostatky
však nejsou takového rozsahu, aby měly vliv na zákonnost rozhodnutí nebo na výsledek řízení.
S ohledem na výše uvedené nemůže stěžovatel dojít k jinému závěru, než ke kterému došel.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený
rozsudek krajského soudu proto dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí V souladu s ustanovením §110 odst. 4 s. ř. s.
je krajský soud závěrem uvedeným v tomto rozsudku vázán.
[31] S ohledem na §109 odst. 3 s. ř. s. byl zrušen nejen výrok I. napadeného rozsudku,
ale spolu s ním i výrok II. o nákladech řízení, neboť je na výroku I. závislý. Nejvyšší správní soud
tak zrušil napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, jelikož výrok II. nemůže samostatně obstát.
Nejvyšší správní soud tak vyhověl poslední námitce stěžovatele, ve které uváděl důvody
pro zrušení výroku II. K totožnému výsledku by zdejší soud dospěl i bez uplatnění této námitky,
z moci úřední. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s §110 odst. 3,
větou první, s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu