ECLI:CZ:NSS:2014:APRK.22.2014:82
sp. zn. Aprk 22/2014 - 82
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: L. K.,
zastoupený Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3,
proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská
529/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2012, č. j. MSMT-38268/2012-
30, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 167/2012, o návrhu žalobce na určení
lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Návrh se zamí t á .
II. Navrhovatel n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
[1] Návrhem ze dne 17. 4. 2014 doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 23. 4. 2014
se žalobce (dále jen „navrhovatel“) domáhá určení lhůty k provedení procesního úkonu podle
§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o soudech a soudcích“). Lhůtu navrhovatel požaduje určit pro vydání
rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) v řízení vedeném
u něj pod sp. zn. 9 A 167/2012.
[2] Navrhovatel uvedl, že městský soud má souhlas obou účastníků řízení k rozhodnutí
bez nařízení jednání a má k dispozici všechny podklady pro rozhodnutí. Rozhodnutí ve věci
je proto jediným úkonem, který v řízení před městským soudem zbývá učinit.
[3] Dle navrhovatele je přiměřená doba k rozhodnutí, poté, co má soud k dispozici veškeré
podklady a souhlasy účastníků s rozhodnutím bez nařízení jednání, maximálně 10 dnů. Okamžik,
kdy je účastníky udělen souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, za situace, kdy soud
nemá v úmyslu jednání nařídit, je obdobou situace, kdy bylo skončeno ústní jednání. Lhůty
stanovené pro rozhodnutí ve věci po ukončení jednání se tak dle navrhovatele aplikují analogicky
i pro popsanou situaci. Dle §49 odst. 10 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), má soud po skončení jednání buď vyhlásit
rozsudek, anebo, není-li to možné, oznámí předseda senátu účastníkům den a hodinu vyhlášení,
kterou stanoví tak, aby se uskutečnilo nejpozději do jednoho měsíce, a jsou-li přítomni všichni
účastníci, do deseti dnů po skončení tohoto jednání. Jelikož soud v případě postupu
dle §51 odst. 1 s. ř . s. účastníky řízení o vyhlášení rozsudku neuvědomuje, je maximální délka
lhůty k rozhodnutí věci 10 dnů za předpokladu, že účastnici souhlasili s rozhodnutím bez nařízení
jednání a že se nejednalo.
[4] I pokud by se analogicky neaplikovala lhůta dle §49 odst. 10 s. ř. s., použilo
by se prostřednictvím §64 s. ř. s. ustanovení §6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví zásadu rychlosti řízení, jakož i čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod obsahující zásadu projednání věci bez zbytečných průtahů.
Co zákonodárce považoval za souladné s těmito zásadami, je možno zjistit právě ze lhůt
stanovených pro obdobné situace.
[5] Navrhovatel svoji věc před městským soudem považuje za skutkově jednoduchou,
veškeré podklady má městský soud k dispozici. Městský soud musí s ohledem na žalobní body
posoudit, zda je rozhodnutí Univerzity Karlovy nicotné a zda je tím pádem nicotné i rozhodnutí
žalovaného. Pokud nedospěje k závěru o nicotnosti, musí přezkoumat, zda je rozhodnutí
překvapivé, a musí posoudit také námitku překážky věci zahájené. Navrhovatel takové posouzení
považuje za průměrně složité. Jelikož však trvá déle skutkové posouzení věci než aplikace
právních norem, lze věc považovat za jednoduchou.
[6] Rozhodnutí ve věci je přitom pro navrhovatele velmi důležité, jelikož se týká uznání jeho
zahraničního vysokoškolského vzdělání, bez kterého nemůže být zaměstnán v právním oboru,
v němž by mohl dosáhnout mnohem vyššího výdělku. Navrhovatel míní, že typově se jedná
o důležitější řízení, než jsou například pracovněprávní spory, v nichž jde zpravidla o zaměstnání
u jednoho zaměstnavatele, kdežto v případě nostrifikace jde o možnost zaměstnání v celém
oboru. Navrhovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v usnesení
ze dne 28. 1. 2014, č. j. Aprk 6/2014 - 61 (dostupném stejně jako další zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz), dle něhož míru nejistoty zmírňuje skutečnost,
že zde již existuje správní rozhodnutí, které danou otázku řeší. U významu věci pro navrhovatele
se hodnotí stav nejistoty, ve kterém je po nepřiměřenou dobu udržován. Vždy, když je zahájeno
řízení, jehož prostřednictvím chce žalobce něčeho dosáhnout, je takový žalobce v nejistotě
ohledně výsledku. Nejistotu nesnižuje, že nějaký orgán dříve rozhodl, a to obzvláště, jde-li
o správní soudnictví, v němž jsou přezkoumávána existující správní rozhodnutí. Navrhovatel
soudí, že by za daného výkladu nemohla nikdy být dána ve správním soudnictví vysoká důležitost
věci pro žalobce.
[7] Čím delší dobu nebude moci navrhovatel uplatňovat nabyté vědomosti na trhu práce, tím
více jich přirozenou cestou zapomene a nemůže být ani v kontaktu s dynamicky se rozvíjejícím
odvětvím. Význam věci pro sebe proto navrhovatel hodnotí jako velmi vysoký a z toho důvodu
je doba více než 14 měsíců nepřiměřená a v přímém rozporu s desetidenní lhůtou dle §49
odst. 10 s. ř. s.
[8] Navrhovatel vyzval Nejvyšší správní soud, aby mu zaslal vyjádření městského soudu,
bude-li prováděn důkaz touto listinou. Důkaz je přitom každá skutečnost získaná z jakékoli
listiny, tedy i z vyjádření soudu, přitom účastníci mají právo vyjádřit se k důkazním návrhům
a provedeným důkazům. Navrhovatel na tomto místě vyjádřil nesouhlas s postupem Nejvyššího
správního soudu v řízení zakončeném usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. Aprk 6/2014 - 61,
kdy vyjádření městského soudu zasláno nebylo.
Pokračování Aprk 22/2014 - 83
[9] Navrhovatel současně uvedl, že nepochopil, zda Nejvyšší správní soud přihlíží k pořadí
věcí, jak soudu došly, či k tomu, že stav objektivní přetíženosti včetně počtu předešlých věcí
nemohou ovlivnit délku přiměřenosti délky řízení. Navrhovatel současně po Nejvyšším správním
soudu požaduje, aby uvedl, jakou dobu je možné při skutkových okolnostech daného případu
považovat za nepřiměřenou, nevyhoví-li návrhu.
II. Vyjádření městského soudu
[10] Městský soud odkázal na své vyjádření poskytnuté v řízení vedeném u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. Aprk 6/2014, které se týkalo shodné věci. Konstatoval přitom,
že od předchozího zamítavého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o návrhu na určení lhůty
k provedení procesního úkonu nedošlo k žádné podstatné změně okolností před městským
soudem.
[11] Navrhovatelova žaloba nepatří mezi návrhy, o nichž se rozhoduje přednostně.
Jeho žaloba napadla soudu v druhé polovině roku 2012, této žalobě však předcházejí starší věci.
III. Podstatný obsah soudního spisu
[12] Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního spisu městského soudu následující skutečnosti.
Dne 21. 9. 2012 byla městskému soudu doručena žaloba, kterou navrhovatel brojil proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2012, č. j. MSMT-38268/2012-30, jímž bylo zrušeno
rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze o zamítnutí žádosti navrhovatele o uznání zahraničního
(ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a jímž bylo řízení zastaveno. Přípisem ze dne
5. 11. 2012 městský soud navrhovatele vyzval, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení této výzvy
uhradil soudní poplatek ve výši 3000 Kč, a poučil ho o senátu, který bude ve věci rozhodovat.
Dne 9. 11. 2012 byl městskému soudu doručen tiskopis s kolkovými známkami ve výši soudního
poplatku. Městský soud pak dne 12. 11. 2012 žalovaného přípisem vyzval k předložení správního
spisu vedeného v dané věci a zaslal mu žalobu k písemnému vyjádření. Dne 20. 12. 2012 bylo
městskému soudu doručeno vyjádření žalovaného k žalobě, ve kterém žalovaný rovněž vyslovil
souhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Navrhovatel toto vyjádření obdržel dne 14. 1. 2013
a 30. 1. 2013 doručil městskému soudu svoji repliku, v níž taktéž uvedl, že nepožaduje, aby bylo
ve věci nařízeno jednání. Městský soud zaslal repliku navrhovatele dne 5. 2. 2013 žalovanému.
[13] Dne 6. 1. 2014 obdržel městský soud návrh navrhovatele na určení lhůty k provedení
procesního úkonu spočívajícího ve vydání rozhodnutí ve věci, který dne 10. 1. 2014 se svým
spisem odeslal Nejvyššímu správnímu soudu, který jej obdržel dne 20. 1. 2014 a zamítavě
o návrhu rozhodl usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. Aprk 6/2014 - 61. Městský soud obdržel
zpět svůj spis od Nejvyššího správního soudu dne 7. 2. 2014.
[14] Dne 17. 4. 2014 obdržel městský soud v pořadí druhý návrh na určení lhůty,
který Nejvyššímu správnímu soudu odeslal téhož dne. O tomto návrhu se vede nynější řízení.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] Nejvyšší správní soud podaný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
zhodnotil a dospěl k závěru, že není důvodný.
[16] Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění
práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů,
zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[17] Při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu může příslušný
soud stanovit lhůtu jen k provedení takového procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány
průtahy. Uvedený závěr vyplývá nejen z ustanovení §174a odst. 2, věty druhé, zákona o soudech
a soudcích (dle tohoto ustanovení je náležitostí návrhu na určení lhůty, bez jejíhož splnění nelze
v řízení pokračovat, označení procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy), dále
z ustanovení §174a odst. 8, věty první, tohoto zákona (příslušný soud může určit lhůtu
k provedení úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy), ale zejména ze zásady nezávislosti
soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí, která nesmí být
dotčena tím, že by příslušný soud posuzoval – v rozporu se smyslem (účelem) řízení o návrhu
na určení lhůty k provedení procesního úkonu – nejen otázku určení lhůty k provedení
procesního úkonu, ale rovněž to, ve vztahu k jakému procesnímu úkonu nastaly v řízení průtahy.
[18] V řízení podle §174a zákona o soudech a soudcích Nejvyšší správní soud rozhoduje
o návrhu na určení lhůty. Znamená to, že zjistí-li neodůvodněné průtahy v řízení spočívající
zejména v tom, že příslušný soud poté, kdy obdrží podání ve věci, v přiměřené době nečiní žádné
úkony, věcí se vůbec nezabývá, aniž by pro takový postup existovaly ospravedlnitelné důvody,
anebo činí úkony s nedůvodnou časovou prodlevou, usnesením určí tomuto soudu lhůtu,
ve které má úkon učinit, resp. ve které má rozhodnout. Průtahy v řízení tak znamenají,
že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému
soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve zhodnotil navrhovatelovu argumentaci zakončenou
závěrem, že maximální délka lhůty k rozhodnutí věci soudem je 10 dnů za předpokladu,
že účastnici souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání a že se nejednalo. S touto argumentací
nelze souhlasit.
[20] Stav řízení, kdy soud vykonal veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout,
nicméně v dané věci, která nemá přednostní režim, stále nerozhodl, jelikož rozhoduje věci,
které napadly dříve, není sám o sobě známkou průtahu v řízení. Podstatné zde však je, aby řízení
nebylo v tomto stavu udržováno po nepřiměřenou dobu. Soudní řád správní respektuje
objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující soudci či senáty mají v jednom okamžiku
vícero běžících řízení, některá z nich již připravená k rozhodnutí a postupně v nich vydávají
rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“. To samo o sobě není zapovězeno
z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně nepožadují vydání rozhodnutí ihned,
jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá.
[21] Soudní řád správní nepředpokládá, že by věci a návrhy, na něž se nevztahuje přednostní
režim dle §56 odst. 2 a 3 s. ř. s., musely být rozhodnuty bezprostředně po té, co je možné
tak (např. pro shromáždění všech podkladů) učinit. Navrhovatel se přitom v nynější věci snažil
dovodit opak argumentací o nutnosti analogické aplikace §49 odst. 10 s. ř. s. Takový výklad
dovozuje něco, co s. ř. s. nepožaduje, a s přihlédnutím k dalším ustanovením právního řádu
je třeba jej odmítnout.
[22] V případě, že by měl platit navrhovatelův výklad a soud by měl v jakékoli věci
rozhodnout do 10 dnů poté, co obdržel veškeré podklady nutné pro rozhodnutí za předpokladu,
že účastníci souhlasili s rozhodnutím bez jednání, ztratil by smysl §56 odst. 3 s. ř. s. vymezující
přednostní věci. Rozhodnutí bez nařízení jednání je ve správním soudnictví frekventované
a zákonodárce tak jistě tvořil ustanovení s. ř. s., která se týkají řízení, tak, aby je bylo možno
Pokračování Aprk 22/2014 - 84
aplikovat i na rozhodování bez nařízení jednání. I v případech, kdy lze rozhodnout bez nařízení
jednání, soud nemůže výrazněji snížit minimální potřebnou dobu pro obdržení veškerých
podkladů (v naprosté většině případů je nutno vyžadovat správní spis a vyjádření žalovaného
správního orgánu, k čemuž je třeba dát přiměřenou lhůtu, ať jde o věc přednostní
či nepřednostní). Navrhovatelův výklad by znamenal, že věci nespadající mezi přednostní by bylo
nutno rozhodnout nejpozději do 10 dnů od obdržení všech podkladů, kdežto věci přednostní
dříve (např. do 4 nebo 5 dnů), pro takový účinek spočívající v rozdílu by ale nebylo třeba
do zákona vtělovat speciální ustanovení, jelikož rozdíl několika málo dnů je naprosto okrajový.
[23] Desetidenní lhůta k rozhodnutí, poté co soud disponuje všemi podklady pro rozhodnutí
a souhlasem účastníků s rozhodnutím bez nařízení jednání, kterou navrhovatel požaduje obecně
aplikovat, by zavdávala pochybnosti o jiných lhůtách stanovených pro řízení, kde je nutno
rozhodnout s nejvyšším urychlením. Např. o neplatnosti voleb se dle §90 odst. 3 s. ř. s.
rozhoduje do dvaceti dnů poté, kdy návrh došel soudu. Pokud je v takovém řízení třeba
s ohledem na tvrzení v návrhu vyžadovat podklady (zejména volební dokumentaci), soud má
zpravidla okolo 10 dnů po obdržení pokladů k rozhodnutí. Jde přitom o urychlené rozhodování,
což ostatně zmiňuje i důvodová zpráva k s. ř. s. (dostupná z digitálního repozitáře Poslanecké
sněmovny Parlamentu, 3. volební období [1998–2002], sněmovní tisk 1080/0, dostupný
z http://www.psp.cz). Obdobně potom lze poukázat na to, že lhůta pro rozhodnutí o návrhu
na určení lhůty dle §174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích je 20 pracovních dnů ode dne,
kdy byla věc předložena soudu nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn. I v případě
návrhu na určení lhůty jde o rozhodování s nejvyšším urychlením. Při prostém porovnání délky
lhůty 10 dnů k rozhodnutí s tím, jak jsou nastaveny lhůty u řízení, kde je třeba urychleně
rozhodnout, je třeba dospět k závěru, že navrhovatelův výklad nerespektuje souvislosti právního
řádu.
[24] Nejvyšší správní soud tak odmítl navrhovatelovu argumentaci o nutnosti vydat
rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů. Závěry této argumentace vedou k příliš přísným požadavkům,
které jdou nad rámec zásady spravedlivého procesu, navíc zcela odhlížejí od objektivní reality
českého soudnictví. Nejvyšší správní soud u věcí či návrhů, u nichž není dán přednostní režim
projednání, nepovažuje za nepřiměřenou mnohem delší dobu než 10 dnů. Zdejší soud
si uvědomuje, že velká pestrost soudní reality a skutečnost, že každý jednotlivý případ s sebou
přináší jedinečné a v podstatě neopakovatelné okolnosti, brání tomu, aby s obecnou platností
mohla být položena určitá ostrá časová hranice, která odděluje u délky řízení dobu přiměřenou
a nepřiměřenou. Proto se s obecnou platností nesnažil stanovit takovou hranici, ale na počátku
své judikatury alespoň konstatoval, jakou délku řízení v drtivé většině řízení, která nespadají
pod přednostní režim, není možno považovat za nepřiměřenou. Učinil tak v usnesení ze dne
8. 9. 2004, č. j. Aprk 1/2004 - 58, kde dospěl k závěru, že pokud soud učinil veškeré nezbytné
procesní úkony pro přípravu rozhodnutí ve věci samé a napadlé věci vyřizoval zásadně v pořadí,
v jakém mu byly doručeny, není možno v pouhé skutečnosti, že z důvodu projednávání
a rozhodování přednostních návrhů na zahájení řízení a starších věcí nenařídil jednání
či nerozhodl ve věci mladší jednoho roku, důvodně spatřovat průtahy v řízení. Závěry tohoto
rozhodnutí přitom zdejší soud ve své judikatuře setrvale zachovává.
[25] Po vyvrácení argumentace o nutnosti rozhodnout v rámci 10 dnů mohl zdejší soud
přikročit k posouzení toho, zda v nynější věci dochází k průtahům.
[26] Kritéria zmíněná v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích pro posouzení,
zda ve věci dochází k průtahům, jsou následující: složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu.
[27] Podstatné je rovněž i to, že městský soud je podle §56 odst. 1 s. ř. s.
povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly; to neplatí pouze
tehdy, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Soud
dle §56 odst. 2 a 3 s. ř. s. „projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních poplatků
a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti nečinnosti správního orgánu
a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech
mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí
o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí,
jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům
a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon.“
[28] V nynější věci je nutno ve vztahu k postupu navrhovatele poznamenat, že vzhledem
k prvnímu nedůvodně podanému návrhu na určení lhůty v dané věci (o němž bylo rozhodnuto
usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. Aprk 6/2014 - 61) neměl městský soud spis od 10. 1. 2014,
kdy jej zaslal Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o návrhu na určení lhůty, do 7. 2. 2014,
kdy mu byl spis vrácen. Dobu od 10. 1. 2014 do 7. 2. 2014, po kterou neměl městský soud spis
a nemohl tedy reálně činit ve věci úkony, Nejvyšší správní soud nezohlednil při hodnocení
nynějšího návrhu na určení lhůty (tj. návrhu druhého v pořadí). Tato okolnost totiž byla spojena
s postupem navrhovatele, čímž lze rozumět objektivní skutečnost spojenou s navrhovatelem,
která nemůže být přičítána státu a je relevantní při posuzování průtahů v řízení
(srov. bod 82. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle
vs. Německo, číslo stížnosti 8130/78, dostupného z http://hudoc.echr.coe.int). Jakkoli zdejší soud
žádným způsobem nezpochybňuje právo navrhovatele podat návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu, není možno přehlédnout dopady, které má nutnost projednat takový návrh
Nejvyšším správním soudem do možnosti městského soudu provádět úkony v řízení.
[29] Pod postup navrhovatele se řadila i skutečnost, že nebyl zaplacen poplatek za žalobu
společně s jejím podáním, což Městský soud v Praze vedlo k tomu, že činil úkony za účelem jeho
vybrání (vydal výzvu k jeho úhradě). K úhradě soudního poplatku došlo až 9. 11. 2012, zhruba
měsíc a půl po podání žaloby.
[30] Nejvyšší správní soud se dále zabýval postupem městského soudu, což je okolnost
rozhodná pro posouzení návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Městskému
soudu nelze vytýkat, že by neučinil některý z přípravných úkonů nutných pro rozhodnutí ve věci.
Ostatně i sám navrhovatel uvedl, že věc se nachází v tom stádiu, že je možno vydat rozhodnutí.
[31] U dalších kritérií zmíněných v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, tj. významu
předmětu řízení pro navrhovatele a složitosti věci, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato
kritéria je třeba vnímat v souvislosti s pravidlem vyjádřeným v §56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soud
projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, pokud nejsou dány závažné
důvody pro přednostní projednání věci.
[32] U řízení, která mají být zakončena meritorním rozhodnutím a která nespadají
pod předností věci vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s., je prvořadé hledisko pořadí, v jakém věci
k soudu došly, které odráží ústavní zásadu rovnosti, nikoli skutečnost, zda jde o věc složitou
či méně složitou. Nerespektování §56 s. ř. s. přitom nebylo v dané věci ani tvrzeno ani shledáno
zdejším soudem. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nabyl mylného dojmu, že prvořadé
posuzování pořadí věcí a skutečnost, že u posouzení přiměřenosti délky řízení nelze zohledňovat
stav objektivní přetíženosti soudu, jsou rozporná hlediska, vyjádří se zdejší soud k tomu, co značí
obrat „prvořadé hledisko“ na míře podrobnosti, která by jinak byla zcela zbytečná.
Pokračování Aprk 22/2014 - 85
[33] Prvořadost hlediska pořadí věcí, v jakém soudu napadly, neznačí, že by při posouzení
přiměřenosti délky řízení bylo odhlíženo od kritérií významu věci pro navrhovatele a složitosti
věci. Prvořadost značí, že pořadí věcí soud zhodnotil před samotným hodnocením významu
a složitosti věci. Již samotná skutečnost, že by soud systematicky opomíjel nejstarší věci a vynášel
rozhodnutí ve věcech napadlých později, aniž by k tomu byl relevantní důvod (takovým může být
§56 odst. 2 či 3 s. ř. s. či závažný důvod ve smyslu §56 odst. 1 s. ř. s.), by odůvodňovala zásah
zdejšího soudu v řízení o návrhu na určení lhůty týkající se této nejstarší věci, a to bez ohledu
na to, jak dlouho (či krátce) dané řízení trvá. V případě, že městský či krajský soud respektuje
pravidlo dle §56 odst. 1 s. ř. s. o rozhodování věcí v pořadí, v jakém došly, Nejvyšší správní soud
hodnotí přiměřenost délky takového řízení. Při tomto hodnocení v souladu s požadavky
judikatury Ústavního soudu zdejší soud nepřihlíží k případné objektivní přetíženosti soudu
či k tomu, kolik věcí předmětné věci předchází, naopak jsou zde posouzena všechna kritéria
zmíněná v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích. Ostatně z předešlého rozhodnutí
o návrhu na určení lhůty v dané věci (usnesení č. j. Aprk 6/2014 - 61), proti němuž
se navrhovatel v dané souvislosti vymezoval, je jasně patrné, že zkoumána byla všechna kritéria
dle §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
[34] Ohledně kritéria složitosti věci lze obecně konstatovat, že u více složitějších věcí
(ať jde o složitost právních otázek, nutnost rozsáhle zjišťovat skutkový stav či procesní složitost
spojenou s velkým počtem procesních návrhů) je nutno akceptovat jako přiměřenou delší dobu
řízení, než je tomu u věcí jednoduchých. Složitost věci je však kritérium, které nelze měřit přesně
a obtížně se i porovnává. V nynější věci sice lze konstatovat, že nejde ani o velmi složitou věc,
ani o věc jednoduchou, a to zejména s ohledem na větší množství právních otázek,
na což poukázal i navrhovatel. Z důvodu obtížnosti přesného postižení kritéria složitosti věci
poměřuje zdejší soud toto kritérium přímo s délkou řízení před soudem, proti němuž návrh
směřuje. Nejvyšší správní soud tak setrval na závěru o tom, že nejde ani o velmi složitou věc,
ani o věc jednoduchou, který vyjádřil již v předešlém rozhodnutí o návrhu na určení lhůty
v nynější věci.
[35] I o hodnocení významu předmětu řízení pro navrhovatele platí, že nejde o exaktně
měřitelné kritérium. Jde sice o kritérium, které může obecně spadat pod zákonnou výjimku
z pravidla projednávání a rozhodování věcí v pořadí, v jakém došly, nelze však jednoznačně
odstupňovat jednotlivé věci podle míry významu pro navrhovatele. Zdejší soud je přitom
přesvědčen, že téměř každý žalobce vnímá důležitost předmětu svého řízení jako vysokou. Jisté
vodítko poskytuje §56 odst. 3 s. ř. s., který vymezuje přednostní věci, u nichž zákonodárce
shledal typovou důležitost. Vycházet lze také např. z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva. Při porovnání navrhovatelovy věci s věcmi, u nichž je dána vysoká (privilegovaná)
důležitost pro žalobce a jimiž typicky jsou rozhodnutí o omezení osobní svobody cizince
(srov. §56 odst. 3 s. ř. s.), je zřejmé, že navrhovatelova věc dosahuje menší než vysoké
důležitosti. Předmět řízení Nejvyšší správní soud tak ve vztahu ke stěžovateli vnímá jako důležitý,
nicméně nedosahující privilegované důležitosti.
[36] Nejvyšší správní soud plně trvá na hodnocení vysloveném v bodu [19] usnesení ze dne
28. 1. 2014, č. j. Aprk 6/2014 - 61, že nelze souhlasit s navrhovatelovým tvrzením, že význam
jeho věci je srovnatelný s významem věci v pracovněprávních sporech. V případě
pracovněprávních sporů je to až soudní rozhodnutí, které je prvním aktem veřejné moci,
který řeší danou otázku. Do doby jeho vydání jsou strany sporu v nejistotě ohledně uspořádání
vztahů a není zřejmé, jak mají uzpůsobit své jednání. V nynější věci existuje závazné rozhodnutí
žalovaného, které autoritativně řeší otázku, jíž se soudní řízení dotýká. Míra nejistoty je tak menší,
což se projevuje i v hodnocení významu věci pro navrhovatele.
[37] K navrhovatelovu tvrzení, že na základě argumentace Nejvyššího správního soudu
shrnuté v bodě [36] tohoto usnesení by nemohla být ve správním soudnictví, kde jsou pravidelně
přezkoumávána již existující rozhodnutí o dané věci, dána vysoká důležitost pro navrhovatele,
je nutno uvést následující. Byl to samotný navrhovatel, který zvolil jako referenční hledisko
pracovněprávní spor (civilní věc) k porovnání jeho věci ve správním soudnictví, nemůže se proto
divit, že se v argumentaci zdejšího soudu projevily rozdíly mezi civilním a správním soudnictvím.
Za daleko vhodnější zdejší soud považuje z hlediska významu věci pro navrhovatele poměřovat
jednotlivá řízení ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že předmět
věci je pro navrhovatele důležitý. Ve správním soudnictví se ovšem řeší i další věci důležité
pro jednotlivé žalobce, které však nedosahují privilegované důležitosti (jde např. o věci přestupků,
kde byla uložena vysoká pokuta a kde byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel nad jeden rok; doměření daně ve velké výši; správní rozhodnutí ve věci
nařízení odstranění stavby), přičemž u navrhovatelovy věci nelze konstatovat, že by z hlediska
významnosti šlo o zásadně méně či více důležitou věc než věci právě jmenované. Aby šlo o věc
privilegované důležitosti, musí její důležitost dosahovat velmi vysoké úrovně a znatelně převýšit
důležitost věcí běžně řešených ve správním soudnictví, které jsou ovšem pro jednotlivé konkrétní
žalobce nepochybně také důležité. Jak přitom již bylo řečeno, předmět navrhovatelovy věci
je důležitý, nedosahuje však privilegované důležitosti.
[38] Vzhledem k tomu, že význam předmětu řízení pro navrhovatele a složitost věci nejsou
exaktně samostatně měřitelná kritéria, poměřuje je zdejší soud přímo s délkou řízení u soudu,
u něhož jsou namítány průtahy. Při jejich porovnání společně s dalšími kritérii dle §174a
odst. 8 zákona o soudech a soudcích a tím, že městský soud ve věci může reálně jednat ode dne
5. 2. 2013, s odhlédnutím od doby od 10. 1. 2014 do 7. 2. 2014, po kterou městský soud nemohl
bez své viny ve věci činit úkony, jelikož spis byl u Nejvyššího správního soudu k rozhodnutí
o prvním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, Nejvyšší správní soud neshledal,
že by ve věci docházelo k průtahům, návrh proto zamítl.
[39] Oproti stavu ke dni 28. 1. 2014 posouzenému v předchozím návrhu na určení lhůty došlo
pouze k plynutí času (zvýšení délky řízení o 3 měsíce). Vzhledem k tomu, že zdejší soud odhlíží
u hodnocení průtahů od doby, po kterou z důvodu projednání prvního nedůvodného návrhu
na určení lhůty neměl městský soud spis, vždy až v řízení o následném (tj. druhém a případně
dalším) návrhu na určení lhůty v dané věci, hodnocená délka řízení rozhodná pro posouzení
průtahů oproti původnímu návrhu je delší jen zhruba o 2 měsíce (zhruba 3 měsíce bez doby
přibližně jednoho měsíce, kdy městský soud neměl spis), což s přihlédnutím k podmínkám
nynější věci stále nevede ke změně hodnocení přiměřenosti doby řízení. Hodnocenou celkovou
dobu řízení rozhodnou pro posouzení průtahů v délce přibližně 17 měsíců Nejvyšší správní soud
stále ještě nepovažuje v dané věci za nepřiměřenou, tedy neshledává průtahy.
[40] Nejvyšší správní soud do svého rozhodnutí nehodlá vtělovat úvahy, jaká doba řízení
by v dané věci byla nepřiměřená, jak si ve svém návrhu přál navrhovatel. Šlo by totiž o vrcholnou
spekulaci, jelikož zdejší soud by musel pro takovou úvahu minimálně předjímat, jak se bude
vyvíjet v budoucnu postup soudu či postup samotného navrhovatele. Takové spekulativní úvahy
by přitom neměly vůbec žádný význam pro rozhodnutí návrhu, pro který je rozhodný stav ke dni
rozhodnutí zdejšího soudu.
[41] Nejvyšší správní soud navrhovateli nezaslal vyjádření městského soudu, a to z důvodů
uvedených již v bodech [23] až [25] usnesení ze dne 28. 1. 2014, č. j. Aprk 6/2014 - 61,
na které lze pro stručnost odkázat, jelikož jsou navrhovateli dostatečně známy. K tomu lze ještě
poznamenat, že o pořadí, v jakém jednotlivé senáty soudů působících ve správním soudnictví
Pokračování Aprk 22/2014 - 86
projednávají a rozhodují věci, má Nejvyšší správní soud přehled z úřední činnosti, vyjádření
soudu proto není významné pro posouzení důvodnosti návrhu.
V. Náklady řízení
[42] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, byl-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu