ECLI:CZ:NSS:2014:APRK.26.2014:278
sp. zn. Aprk 26/2014 - 278
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Nejvyšší státní
zástupce JUDr. Pavel Zeman, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Energetický
regulační úřad, Masarykovo nám. 91/5, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 12. 2010, č. j. 13863-14/2010-ERU, za účasti osoby zúčastněné na řízení Solar CD s. r. o.,
se sídlem Tyršova 1811/6, Praha 2, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 32/2012,
o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, v platném znění,
takto:
I. Krajský soud v Brně je povinen ve věci vedené u něj pod sp. zn. 31 A 32/2012
nařídit jednání odročené za účelem vyhlášení rozhodnutí tak, aby se uskutečnilo
nejpozději ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto usnesení.
II. Navrhovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Nejvyšší státní zástupce (dále „navrhovatel“) podal u Krajského soudu v Brně (dále
„krajský soud“) dne 16. 4. 2012 žalobu dle ust. §66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 31. 12. 2010,
č. j. 13863-14/2010-ERU ve věci udělení licence č. 111018017 společnosti Solar CD s. r. o.
na výrobu elektřiny, a to na dobu 25 let.
Dne 7. 5. 2014 byl prostřednictví krajského soudu doručen Nejvyššímu správnímu soudu
návrh navrhovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, konkr. k určení lhůty
k rozhodnutí o pokračování v řízení a nařízení jednání.
I. Obsah ná vrhu na určení lhůty
Navrhovatel má za to, že u krajského soudu dochází k neodůvodněným průtahům,
poukazuje zejména na to, že krajský soud na den 23. 4. 2014 nařídil jednání, které po provedeném
dokazování odročil pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 30. 4. 2014. Přípisem ze dne
28. 4. 2014 zaslal krajský soud sdělení o odročení jednání na den 5. 5. 2014, přičemž současně
zaslal i přípis ze dne 28. 4. 2014, č. j. 31 A 32/2012 - 254, adresovaný žalovanému,
jehož obsahem je sdělení, že správní orgán je povinen zahájit řízení podle §100 odst. 4 správního
řádu, neboť nejpozději při jednání dne 23. 4. 2014 byl správní orgán srozuměn s tím, že k udělení
licence na výrobu elektřiny došlo ve vazbě na spáchání trestného činu. Dále krajský soud uvedl,
že obnova řízení u žalovaného již byla patrně zahájena nebo se tak v nejbližší době stane,
a proto očekává, že rozhodnutí o obnově řízení mu bude doručeno nejpozději do pátku
2. 5. 2014. Krajský soud přitom uvedl, že vyřešení věci před správním orgánem má obecně
přednost před řešením věci soudní cestou. V dalším pak krajský soud instruoval správní orgán ,
jak má postupovat ve správním řízení ve vztahu k odkladnému účinku rozhodnutí o nařízení
obnovy řízení.
Přípisem ze dne 2. 5. 2014 vyrozuměl krajský soud účastníky řízení o tom, že jednání
přeložené na 5. 5. 2014 se nekoná s ohledem na usnesení o přerušení řízení. Z usnesení
o přerušení řízení ze dne 2. 5. 2014, č. j. 31 A 32/2012 - 261, pak vyplývá, že soud řízení přerušil
do zahájení řízení o obnově u žalovaného. Soud přerušil řízení dle ust. §47 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[což je zjevný omyl, neboť se jedná o ust. §48 odst. 3 písm. a) s. ř. s.] s tím, že „Skutkový stav
zjištěný orgány činnými v trestním řízení a dopady rozsudku v označené trestní věci se bezprostředně netýkají osoby
zúčastněné na řízení, nýbrž subjektu od ní odlišného. Soud je přesvědčen, že v dané věci je účelnější dosáhnout
požadovaného výsledku konáním správního orgánu, který vydal žalobou napadené rozhodnutí, zvláště, kdy jeho
rozhodnutím může být souběžně akcentována právě ochrana práv třetích osob. Rozhodnutí soudu je vykonatelné
právní mocí rozsudku, přičemž soud nemá k dispozici nástroje vyplývající ze správního řádu…. Vzniklé
pochybnosti nastolené obsahem podané žaloby se v obnoveném řízení mohou ukázat jako nedůvodné a byly -li
by pochybnosti vyvráceny, pak důsledky rozhodnutí soudu oproti důsledkům postupu správních orgánů jsou
nesouměřitelné. Soud si je vědom, že k tomuto procesnímu postupu dospěl až po skončení jednání v rámci
své závěrečné porady, nicméně převážil názor, že při závěru o pochybení zjištěného skutkového stavu plynoucího
z provedeného dokazování rozsudkem trestního soudu a s přihlédnutím k principu ochrany práv třetích osob je
na místě řízení přerušit, a to nejméně do doby než povinný správní orgán zahájí řízení o obnově řízení…“
Nad rámec procesních úkonů krajský soud rovněž vyrozumíval účastníky řízení
o vzájemných vyjádřeních, jiné procesní úkony nebyly zjištěny.
Navrhovatel poukazuje na to, že z postupu krajského soudu vyplývá, že po podání žaloby
v dubnu 2012 až do dubna 2014 soud tedy nečinil úkony směřující k rozhodnutí ve věci.
Jak vyplynulo z jednání dne 23. 4. 2014, postupoval tak krajský soud údajně proto, aby fakticky
vyhověl návrhu osoby zúčastněné na přerušení řízení až do pravomocného skončení trestní věci.
V rámci předmětného jednání dne 23. 4. 2014 krajský soud provedl důkazy rozsudky v trestních
věcech (má tedy k dispozici pravomocná rozhodnutí v trestní věci, na která k žádosti osoby
zúčastněné na řízení čekal); ostatní důkazy navrhované nejvyšším státním zástupcem,
jakožto žalobcem, soud pro nadbytečnost odmítl provést. Krajský soud ve věci při ústním jednání
nerozhodl a jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku. Poté krajský soud zcela přek vapivě
jednání opakovaně odročené nakonec zrušil a před termínem nařízeného jednání vydal
rozhodnutí o přerušení řízení. Přerušení řízení krajský soud spojuje se správním řízením,
které nebylo dosud zahájeno a které nijak nepotřebuje pro své rozhodování, neboť v rámci
správního řízení nemá být řešena otázka, kterou by si nebyl krajský soud schopen a oprávněn
posoudit sám. Z usnesení a jeho odkazu na §100 odst. 6 správního řádu navíc vyplývá,
že byť se řízení podle výroku přerušuje do doby zahájení řízení o obnově řízení, soud míní
přerušovat řízení minimálně do doby rozhodnutí o obnově řízení, neboť odkladný účinek
obnovy řízení může řešit ERÚ v předmětné věci nikoli v době zahájení řízení o obnově řízení,
nýbrž až v rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nařízení obnovy řízení.
Z obsahu usnesení o přerušení řízení, jakož i z přípisu ze dne 28. 4. 2014,
č. j. 31 A 32/2012 - 254 (přípis zaslaný žalobci a žalovanému je fakticky totožného obsahu jako odůvodnění
usnesení o přerušení řízení ze dne 2. 5. 2014 – pozn. NSS), se dále podává, že krajský soud o věci
meritorně nerozhoduje nikoli proto, že by neměl dostatek podkladů pro své rozhodnutí,
nýbrž proto, že podle jeho názoru má o věci rozhodnout spíše ERÚ; v návaznosti na uvedené
Pokračování Aprk 26/2014 - 279
(viz zejm. přípis ze dne 28 . 4. 2014) krajský soud správní orgán instruuje, jak má tento postupovat
ve správním řízení.
Navrhovatel považuje za nutné konstatovat, že krajský soud tak ve svém důsledku vlastně
vykonává dozorovou činnost nad postupem správního orgánu, ačkoli dozorová činnost není
zjevně předmětem rozhodování v řízení o žalobě k ochraně veřejného zájmu a ačkoli krajský
soud může a má o věci rozhodnout sám. Navrhovatel má nadto za to, že vyčkávat rozhodnutí
správního orgánu postrádá i větší logiku, neboť žaloba byla nejvyšším státním zástupcem podána
i proto, že ERÚ nápravu nezajistil v rámci výkonu vlastní působnosti. Nápravu z jeho strany
navíc nelze očekávat ani v dohledné době, jak vyplynulo z mediálního prohlášení ERÚ ze dne
5. 5. 2014 pro ČT 24, neboť úřad s postupem krajského soudu nesouhlasí a ohradil se vůči němu
(viz přiložené CD).
Navrhovatel konstatuje, že přenesení rozhodování z krajského soudu na ERÚ nemůže
znamenat, že by o věci bylo lze rozhodnout v dohledné době; nutno připomenout, že od podání
správní žaloby uplynuly již dva roky a vyčkávání na výsledek ani ne zahájeného správního řízení
by ve svém důsledku popíralo žalobní oprávnění nejvyššího státního zástupce. Projednání žaloby
totiž nemůže bránit okolnost, zda lze využít mimořádných opravných prostředků podle předpisů
o řízení před správními orgány. Soud je povinen se věcně zabývat každou žalobou nejvyššího
státního zástupce, která splňuje obecné náležitosti a byla podána v tříleté lhůtě.
Navrhovatel konstatuje, že účelem správní žaloby bylo mimo jiné zabránit, aby bylo
profitováno na trestné činnosti; jakékoli nedůvodné průtahy v řízení jen významně navyšují
způsobenou škodu.
Navrhovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud Krajskému soudu v Brně ve věci vedené
pod sp. zn. 31 A 32/2012 určil, aby ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí rozhodl
o pokračování v řízení a do stejné doby nařídil jednání.
II. Vyjádření krajského soudu
K návrhu zaslal vyjádření v zastoupení předsedkyně senátu soudce zpravodaj Mgr. Petr
Sedlák s tím, že návrhu soud nehodlá vyhovět. Konstatoval chronologický přehled hlavních
úkonů od podání žaloby v dubnu 2012 až do nařízení jednání dne 28. 3. 2014, které jsou
obsahem spisu, z nichž se dle jeho názoru podává, že k tvrzeným průtahům nedochází. Poukázal
na ust. §56 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém
k němu došly, s výjimkou věcí, které ze zákona mají přednostní režim; takovou věcí však není
žaloba dle ust. §66 s. ř. s. Dále v této souvislosti uvedl, že v době, kdy by přicházelo projednání
žaloby do úvahy, tj. ve druhé polovině roku 2013, byl spis zapůjčen Krajskému soudu v Ústí
nad Labem pro účely trestního řízení a jednak bylo soudu doručeno doplnění žaloby a soud byl
povinen realizovat úkony spojené s tímto návrhem.
Mgr. Sedlák dále odůvodnil vyčkávání na trestní rozhodnutí, přitom neprodleně poté,
kdy měl soud k dispozici trestní rozsudky, nařídil ve věci jednání. Teprve při tomto jednání
se žalovaný seznámil s rozsudkem odvolacího soudu. Po skončení dokazování soud
proto v závěrečné poradě hodnotil vyjádření osoby zúčastněné na řízení a učinil dotaz
na žalovaného, zda poté, co se seznámil s odvolacím rozsudkem, byla zahájena obnova řízení
ve smyslu zákonné povinnosti dle §100 odst. 5 správního řádu, přičemž tato výzva byla spojena
s podnětem k zahájení obnovy řízení, pokud tak do té doby neučinil žalovaný sám. Na tuto výzvu
reagoval žalovaný tak, že soudu sdělil, že si je sice vědom svých povinností, nicméně konstatoval,
že je v dané fázi řízení povinností soudu ve věci rozhodnout a výzvu soudu označil za nezákonný
zásah do nezávislosti ústředního orgánu státní správy.
K vydanému usnesení o přerušení řízení uvedl, že má za to, že soud může přerušit řízení
kdykoli v jeho průběhu, tedy do vyhlášení rozhodnutí ve věci samé, pokud shledá naplnění
důvodů pro takový postup. Samotné odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku nestanovuje
hranici, za kterou již soud nemůže činit žádné procesní úkony, s výjimkou vyhlášení konečného
rozhodnutí ve věci. V této souvislosti je odkazováno stran ust. §49 odst. 10 s. ř. s. analogicky
na ust. §165 odst. 2 o . s. ř. a potažmo na komentář k vázanosti soudu usnesením o odročení
jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., II,
Komentář, I. vydání, Praha: C. H. BECK, 2009). V souzené věci v rámci porady
senátu dle vyjádření Mgr. Sedláka převážil názor, že v případě povinnosti správního
orgánu - žalovaného, zahájit obnovu řízení, je na místě s ohledem na obecný princip subsidiarity
přezkumu ve správním soudnictví umožnit správnímu orgánu, aby vady napravil svými vlastními
úkony. Do této úvahy soudu nepřísluší účastníkovi řízení zasahovat. Podotýká, že krajský soud
takto postupoval i v jiných věcech mezi týmiž účastníky (na př. sp zn. 62 A 79/2012,
62 A 78/2012), nelze tedy konstatovat, že by byl postup soudu zásadně nepředvídatelný. Důvody,
pro které soud řízení přerušil, jsou jasně uvedeny v odůvodnění usnesení; tyto úvahy byly
účastníkům sděleny, a to za situace, kdy soud vůbec nemusel své rozhodnutí o přerušení řízení
odůvodňovat. Soud jasně uvedl, že vycházel ze zjištění, že dopady rozsudků v trestní věci
se bezprostředně vůbec netýkají osoby zúčastněné na řízení, tedy vlastníka elektrárny,
který si nechal zařízení, jak sám uvádí žalobce, dodávat na klíč včetně licence. Pokud by byla
osoba zúčastněná na řízení nebo osoby s ní personálně spojené účastna trestné činnosti
odsouzených, pak je s podivem, že nebyly tyto osoby zahrnuty v rámci obvinění, resp. obžaloby.
Za této skutkové situace je, dle názoru soudu, zásadně vhodné, aby při posouzení obnovy řízení
byl řádně posouzen skutkový stav i s ohledem na možnou vědomost osoby zúčastněné na řízení
o trestném činu jejích dodavatelů.
K přerušení řízení došlo pouze do zahájení řízení o obnově řízení, což je logické,
neboť pokud doposud žádné řízení neběží (jak vyplývá ze sdělení žalovaného), tak nemohl soud
přerušit řízení do skončení nezahájeného řízení.
Krajský soud v žádném případě neinstruoval žalovaného a ani nezasahoval do jeho
činnosti; přípisem ze dne 28. 4. 2014 poukázal soud na povinnost žalovaného jednat a učinil
dotaz, zda již žalovaný realizuje úkony správního řízení. Zároveň soud s ohledem na skutečnosti
mu známé z úřední činnosti (např. vadný názor žalovaného na dopady obnovy řízení projevený
v řízení před krajským soudem v jiné věci) znovu poučil žalovaného o způsobu aplikace
ustanovení §100 odst. 6 správního řádu. V žádném případě však krajský soud nezavázal
žalovaného obnovit řízení (tato povinnost mu vyplývá ze zákona), neurčil žalovanému lhůtu,
ve které má k obnově řízení dojít, nezavázal žalovaného k jakémukoli konkrétnímu postupu
v řízení o obnově a tedy nezasahoval do samostatné rozhodovací činnosti žalovaného. Krajský
soud tudíž nepřekročil svoji pravomoc ani nepřistoupil k výkonu své pravomoci způsobem,
který by neumožňoval seznámení se s úvahami soudu. Skutečnost, že žalobce a žalovaný
očekávali jiný výsledek porady senátu, není pro soud určující ani závazná.
Nad rámec uvedeného se ve vyjádření krajsk ého soudu konstatuje, že jakkoli je podání
navrhovatele označené jako návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, fakticky
se materiálně jedná spíše o kasační stížnost proti usnesení o přerušení řízení, když navrhovatel
zpochybňuje důvody, které vedly soud k přerušení řízení, a domáhá se změny postupu soudu
v řízení, když není jinak oprávněn napadnout rozhodnutí o přerušení řízení kasační stížností.
Pokračování Aprk 26/2014 - 280
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud ověřil skutečnosti uvedené v návrhu, jakož i ve vyjádření krajského
soudu v předloženém soudním spise a neshledal v tvrzení výše uvedených rozpory.
Žaloba byla podána dne 16. 4. 2012, soud poté bezprostředně činil procesní úkony,
jichž je v řízení třeba, tzn. udělil všem účastníkům potřebná poučení, poskytl možnost vyjádření
se k podané žalobě a následně možnost seznámit se s replikami jednotlivých stran,
jakož i s doplněním návrhu žalobce a následnými vyjádřeními zúčastněných stran.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné, dříve než přistoupí k posouzení věci
dle ust. §174a zákona o soudech a soudcích, předeslat základní premisy, z nichž dále vycházel,
neboť jak argumentace navrhovatele, tak i vyjádření krajského soudu , zčásti míjí důvody,
které jsou v otázce posouzení nečinnosti, resp. průtahů v řízení relevantní.
Lze na tomto místě přisvědčit navrhovateli, že krajský soud de facto od podání žaloby
v roce 2012 až do nařízení jednání v dubnu 2014 nečinil žádné úkony vedoucí k rozhodnutí
in meritum, ale toliko „přeposílal“ jednotlivým účastníkům jejich vyjádření k dalším vyjádřením.
Jakkoli se navrhovateli může jevit postup krajského soudu účelový, nelze mu v tomto směru
ničeho vytýkat, neboť na procesní aktivitu účastníků nemůže soud rezignovat. Nelze
tedy v tomto směru vytýkat soudu, že nečinil úkony in meritum, neboť činil nepochyb ně
(byť toliko procesní) úkony, kterých pro samotné rozhodnutí ve věci bylo třeba.
Nelze ani souhlasit s navrhovatelem stran výtek ohledně osoby zúčastněné na řízení,
které má být, dle jeho mínění, poskytován v řízení před krajským soudem nadstandardní prostor.
Skutečnost, že osobě zúčastněné na řízení dle navrhovatele zcela zjevně byla licence udělena
neoprávněně, což dle navrhovatele vyplývá jednoznačně z listin, které má soud k dispozici, ještě
nic nemění na tom, že i tato osoba má v soudním řízení správním garantovaná procesní práva;
nelze ji tedy omezovat v uplatňování jejích práv v řízení, tedy i práva podávat vyjádření, návrhy
a jiné úkony (viz §34 odst. 3 s. ř. s. 3: „ Osoba zúčastněná na řízení má právo předkládat písemná
vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo.
Doručuje se jí žaloba, usnesení o přiznání odkladného účinku, usnesení o předběžném opatření a rozhodnutí,
jímž se řízení u soudu končí. Osoba zúčastněná na řízení nemůže disponovat jeho předmětem.“ Právě osoba
zúčastněná na řízení je totiž v projednávané věci subjektem, o jehož veřejných subjektivních
právech (která byla založena udělením licence v roce 2010), se v daném řízení jedná, byť je
tak činěno prostřednictvím žaloby podané ve veřejném zájmu. Nelze jí proto na možnosti aktivně
se na řízení účastnit omezovat, resp. z postupu krajského soudu ve vztahu k ní dovozovat, že je
jednáno v její prospěch. Jakkoli lze považovat lhůtu, v níž soud činil toliko procesní úkony,
za delší, než je obvykle třeba, nelze v tomto období, tj. od podání žaloby do nařízení jednání dne
23. 4. 2014 vinit krajský soud z nečinnosti, neboť „průtahy“ v řízení byly způsobeny procesní
aktivitou samotných účastníků řízení, tedy i samotného navrhovatele, který návrh doplnil více
než po půl roce novými skutečnostmi, s nimiž musel krajský soud seznámit i ostatní účastníky.
Nejvyšší právní soud považuje za nutné předeslat, že opakovaně konstatuje, že v řízení
vedeném dle ust. §174a zákona o soudech a soudcích, mu nepřísluší přezkoumávat věcnou
správnost vydaných rozhodnutí v řízení před krajskými soudy, neboť k tomu slouží zvláštní
prostředky soudní ochrany, především kasační stížnost. Jakkoli na tomto závěru nehodlá ničeho
měnit, nemůže však v projednávané věci odhlédnout od skutečnosti, že úkon, který v daném
případě krajský soud provedl – tj. vydání usnesení o přerušení řízení, je zjevným úkonem contra
legem, resp. úkonem, který je, co se týče dalšího průběhu řízení a jeho ukončení v obecně
přijatelné lhůtě, zcela neurčitým a zjevně účelovým. Nelze odhlédnout ani od toho, že se jedná
o úkon, který je ve smyslu kompetenční výluky dle ust. §70 písm. c) s. ř. s. z možnosti
přezkoumání v rámci kasační stížnosti vyloučen, nelze tedy navrhovatele odkázat, a to zcela
formalisticky, na možnost podání kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na usnesení rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 - 4, v němž ve věci procesně skutkově obdobné,
soud mimo jiné konstatuje: „Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu o přerušení řízení je vyloučeno
z přezkoumání soudem v řízení o žalobách proti rozhodnutím [§65 a §70 písm. c) s. ř. s.], nesouvisí
s povinností soudu v řízení na ochranu proti nečinnosti (§79 a násl. s. ř. s.) zabývat se k žalobní námitce
otázkou, zda řízení je přerušeno důvodně.“
Byť se ve věci nyní projednávané jedná o úkon soudu nikoli správního orgánu, je třeba
vycházet ze skutečnosti, že důsledky přerušení řízení jsou v obou případech stejné a mají shodný
negativní dopad na účastníka řízení - tzn. oddálení rozhodnutí ve věci samé. Závěry
v cit. usnesení učiněné tudíž plně dopadají i na věc nyní projednávanou.
Nejvyšší správní soud se proto musel zabývat i tím, zda přerušení řízení krajským soudem
bylo důvodné či nikoli.
Podle ust. §49 odst. 1 s . ř. s. není-li možné vyhlásit rozsudek po skončení jednání,
které mu předcházelo, oznámí předseda senátu účastníkům de n a hodinu vyhlášení,
kterou stanoví tak, aby se uskutečnilo nejpozději do jednoho měsíce, a jsou -li přítomni všichni
účastníci, do deseti dnů po skončení tohoto jednání. Krajský soud v Brně v intencích
uvedeného ustanovení nepostupoval, namísto vyhlášení rozsudku řízení přerušil,
a to dle ust. §48 odst. 3 písm. a) s. ř. s. (nesprávně uveden odkaz na §47 s. ř. s. – pozn. NSS).
Podle ust. §48 odst. 3 písm. a) s. ř. s. však může předseda senátu řízení přerušit,
jestliže zjistí, že ve věci byl podán zákonem připuštěný podnět nebo návrh na změnu
nebo zrušení rozhodnutí nebo takové řízení bylo zahájeno.
Krajský soud odůvodnil usnesení o přerušení řízení s odkazem na povinnost žalovaného
vydat rozhodnutí o obnově řízení podle ust. §100 odst. 4 správního řádu, přitom argumentuje
rozsudkem NSS ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 21/2010. Závěry krajského soudu, které učinil,
však jsou zcela nesprávné.
Legitimní důvody pro zrušení či změnu pravomocného správního rozhodnutí v rámci
obnovy řízení stanoví ust. §100 odst. 1 a 3 správního řádu. Obnova řízení je koncipována jednak
jako mimořádný opravný prostředek (obnova na základě žádosti účastníka) a jednak jako dozorčí
prostředek (obnova ex offo).
Na obnovení řízení nepochybně existuje při splnění zákonem stanovených podmínek
dle ust. §100 odst. 1 správního řádu právní nárok, což vyplývá ze samotné formulace: „řízení
se na žádost účastníka obnoví, jestliže…“ Žádná žádost, resp. podnět však v projednávané věci podán
nebyl. Nadto nebyl naplněn ani druhý předpoklad, tedy, že by takové řízení již bylo zahájeno;
naopak krajský soud byl zcela srozuměn s tím, že žádné řízení dosud zahájeno nebylo, což mimo
jiné našlo své vyjádření v samotném výroku usnesení, kterým soud řízení přerušil „do zahájení
řízení o obnově u žalovaného.“
Pokračování Aprk 26/2014 - 281
Z ustanovení §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nelze dovozovat, že by se takovým podnětem
mohl rozumět podnět samotného soudu, resp. že by takový podnět, který by navodil právní
účinky, které jsou s uvedeným ustanovením spojeny, mohl soud vůbec učinit .
Nejvyšší správní soud konstatuje, že ust. §48 odst. 3 písm. a) s. ř. s. dopadá toliko
na případy, jedná-li se o obnovu řízení jakožto mimořádný opravný prostředek, tj. řízení zahájené
na návrh (§100 odst. 1 správního řádu), nikoli však na případy, kdy má být tohoto institutu užito
jakožto dozorčího prostředku (ust. §100 odst. 3 a 4 správního řádu). Pouze obiter dictum zdejší
soud podotýká, že krajský soud byl rovněž zcela srozuměn i s tím, že žalovaný nejenže žádné
řízení o mimořádném opravném prostředku nezahájil a ani u něj neprobíhá, ale že ani žádné
řízení ex offo (tzn. v rámci dozorčího prostředku) zahajovat nehodlá.
Pokud tedy krajský soud vydal usnesení o přerušení řízení, aniž by byly naplněny zákonné
podmínky pro takový postup, postupoval nezákonně, a proto nelze vydané usnesení o přerušení
řízení považovat za legitimní úkon soudu, který by měl a mohl mít v řízení jakékoli relevantní
účinky.
Závěry výše učiněné jsou zásadní pro další úvahy Nejvyššího správního soudu v otázce
posouzení oprávněnosti návrhu navrhovatele.
Nejvyšší správní soud několikráte ve své judikatuře uvedl, že průtahy v řízení neznamenají
pouze excesivní stav, kdy dochází k nečinnosti soudu, ale lze je konstatovat i tehdy, dochází-li
v řízení jeho postupem k neodůvodněně pomalému vyřizování věci. Za průtahy lze považovat
neodůvodněnou a nepřiměřenou nečinnost v řízení, přičemž právě neodůvodněnost
a nepřiměřenost bude nutno před vyslovením závěru o průtazích zkoumat v každém jednotlivém
případě, a to individuálně, dle konkrétních skutkových okolností s přihlédnutím k povaze věci.
Délku řízení a její přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) nelze vyjádřit numericky, neboť je vždy
podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem
na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění jednotlivých úkonů
v řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení, apod. Nelze tedy proto bez dalšího
automaticky vycházet při posuzování věci a možných závěrů o nečinnosti pouze z délky řízení,
aniž by byl brán v potaz individuální skutkový stav té které věci.
V intencích výše uvedeného se podává že krajský soud nebyl v řízení nečinný, nicméně.
Dobu přesahující dva roky, v níž dosud nebylo ve věci rozhodnuto, lze označit za průtahy
v řízení. Nelze přehlédnout, že průtahy v řízení zde nejsou způsobovány toliko chováním
účastníků soudního řízení, ale rovněž nestandardním postupem krajského soudu, který učinil
úkon, který zcela zjevně průtahy v řízení prodlužuje, a to způsobem zcela nepředvídatelným,
neurčitým, přitom postup, který krajský soud zvolil, nemá oporu v zákoně.
Lze tak konstatovat, že krajský soud byl sice činný, tzn. určité úkony v řízení od podání
návrhu v roce 2012 prováděl, nicméně po nařízení jednání od 23. 4. 2014 nebyly úkony soudu
prováděny dostatečně účelně tak, aby ve věci navrhovatele mohlo být rozhodnuto v přiměřené
lhůtě.
Podle odstavce 8 ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích dospěje-li příslušný
soud k závěru, že návrh na určení lhůty je oprávněný, protože s ohledem na složitost věci,
význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní
postup soudu dochází v řízení k průtahům, určí lhůtu pro provedení procesního úkonu,
u něhož jsou v návrhu namítány průtahy; touto lhůtou je soud, příslušný k provedení procesního
úkonu, vázán. Je-li návrh uznán jako oprávněný, hradí náklady řízení o něm stát.
Pokud krajský soud nevyhlásil rozsudek ve věci navrhovatele v souladu
s ust. §49 odst. 1 s. ř. s., a namísto toho řízení postupem dle ust. §48 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
přerušil, přitom tak učinil contra legem, Nejvyšší správní soud shledal návrh na určení lhůty podaný
navrhovatelem důvodný, a proto stanovil krajskému soudu lhůtu, v níž je povinen nařídit jednání
a ve věci rozhodnout.
Náklady řízení by dle ust. §174a odst. 8 in fine zákona o soudech a soudcích náležely
úspěšnému navrhovateli; vzhledem k tomu, že žádné náklady, které by mu vznikly nad rámec
jeho úřední činnosti ze spisu nevyplynuly, soud navrhovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu