ECLI:CZ:NSS:2014:KONF.10.2014:12
sp. zn. Konf 10/2014 - 12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Marie Žiškové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Radovana Havelce,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 1, a dalších účastníků sporu
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 157/2012, ve věci žaloby
o zaplacení 75 600 Kč s příslušenstvím: žalobkyně T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem
v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681, a žalované Kolektiva s. r. o., se sídlem v Praze 1,
Týnská 632/10,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 16 C 157/2012, o zaplacení 75 600 Kč s příslušenstvím, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2013, čj. 16 C 157/2012 – 13,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 2. 4. 2014 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, navrhl Český telekomunikační
úřad tomuto senátu rozhodnutí sporu o pravomoc podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a)
zákona č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci žaloby
o zaplacení částky 75 600 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobkyně (společnost T-Mobile Czech Republic, a.s.), podala proti žalované
dne 12. 10. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na zaplacení částky 75 600 Kč
s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná si objednávkou ze dne 13. 6. 2011 u žalobkyně závazně
objednala šíření reklamy, přičemž reklamním kanálem byla žalovanou zvolena reklamní SMS.
Termín, po který měla být reklama šířena, byl rozčleněn na dvě části. Kampaň cílená na iPhone
telefony měla být šířena od 20. 6. 2011 do 24. 6. 2011. Kampaň cílená na Android telefony měla
být šířena od 18. 7. 2011 do 22. 7. 2011. Žalobkyně z uzavřené smlouvy plnila a zaslala
v uvedených termínech 20 000 ks reklamních SMS uživatelům iPhone a 30 000 ks reklamních
SMS uživatelům Android, celkem tedy 50 000 ks reklamních SMS. V objednávce se žalovaná
v souladu s čl. V odst. 1 Obchodních podmínek reklamních kanálů (dále jen „obchodní
podmínky“) zavázala uhradit žalobkyni odměnu za poskytnutí reklamního prostoru ve výši
105 000 Kč bez DPH, tj. 126 000 Kč s DPH. Žalovaná zaplatila část ceny ve výši 50 400 Kč;
zbývající částku ve výši 75 600 Kč přes telefonické a písemné upomínky žalovaná neuhradila.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 2. 2013, čj. 16 C 157/2012 – 13,
rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.)
a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok IV.). V odůvodnění
konstatoval, že podle §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud
přihlíží kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout
ve věci samé. V posuzovaném případě je předmětem řízení zaplacení ceny za šíření reklamy
formou sms zpráv prostřednictvím reklamních kanálů žalobkyně zřízených v rámci veřejné
komunikační sítě elektronických komunikací, jíž je žalobkyně zřizovatelem a provozovatelem.
To vše se děje na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako podnikatelem poskytujícím
veřejně dostupné služby elektronických komunikací na straně jedné a žalovanou jako uživatelem
na straně druhé. S ohledem na §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích, je k projednání a rozhodnutí sporu příslušný Český telekomunikační úřad, jelikož
předmětem řízení je spor týkající se povinností uložených dle §64 odst. 1 citovaného zákona.
Proto soud řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu (§104 odst. 1 o. s. ř.) a věc postoupil
Českému telekomunikačnímu úřadu.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) následně podal zvláštnímu senátu návrh
k rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že žalovaná v dané věci není účastníkem
ani uživatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací, jak pro existenci pravomoci
rozhodnout spor požaduje §129 odst. 1 ve spojení s §2 písm. a) a b) zákona o elektronických
komunikacích. Objednávka reklamního kanálu za účelem šíření reklamy není smlouvou
o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací dle §63 zákona
o elektronických komunikacích, nýbrž pouze ujednáním o šíření reklamy, byť prostřednictvím sítí
elektronických komunikací. Žalovaná rovněž nebyla v souvislosti s objednanou službou
účastníkem jakékoliv telefonní stanice žalobkyně. Dále poskytnuté reklamní služby nelze
považovat za služby elektronických komunikací dle §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích, nýbrž za služby, které nabízí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací. Úhrada za tyto služby proto není povinností uloženou §64 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích. Jelikož žalovaná není účastníkem ani uživatelem veřejně
dostupné služby elektronických komunikací a současně se spor netýká povinností uložených
zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě, nemá navrhovatel pravomoc
rozhodnout předložený spor dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Navrhovatel doplnil, že k rozhodnutí sporu není příslušný ani dle §127 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích, neboť žalovaná není osobou vykonávající komunikační činnost.
Navrhovatel uzavřel, že k projednání a rozhodnutí sporu je příslušný soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů. Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1
citovaného zákona a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 citovaného zákona
spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 1 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
věc rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté,
co mu byla věc postoupena; zvláštní senát konstatuje, že se v posuzované věci jedná o negativní
(záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem
č. 131/2002 Sb.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích jako
ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační
činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle výše citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena
pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo
žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických
komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož
využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka,
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost. Žalovanou ovšem nelze považovat
za účastníka ani uživatele, neboť s žalobkyní v souvislosti s projednávaným sporem neuzavřela
žádnou smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací,
resp. takovou službu nevyužívala ani nežádala. Smluvní vztah založený objednávkou reklamního
kanálu za účelem šíření reklamy ze dne 13. 6. 2011 nenaplňuje obsahové náležitosti smlouvy
o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací vymezené v §63 zákona
o elektronických komunikacích. Žalovaná rovněž nebyla (v rámci posuzovaného vztahu)
účastnicí žádné telefonní stanice, ani sama jinak nevyužívala či nežádala jiné služby elektronických
komunikací (volání, internet, sms či mms zprávy apod.). Skutečnost, že žalovaná neměla
postavení účastníka či uživatele, potvrzují i obchodní podmínky. Žalovaná je v obchodních
podmínkách (čl. I. bod 1.) označena jako „partner“. Odlišně od ní je v čl. I. bod 11 definován
„zákazník“ jako každý, kdo má zájem uzavřít nebo má s žalobkyní uzavřenu smlouvu
o poskytování služeb elektronických komunikací či je uživatelem těchto služeb anebo kterému
je reklama adresována. Definice osoby zákazníka (kterým žalovaná být nemůže) tak v sobě
zahrnuje účastníka a uživatele ve smyslu §2 písm. a) a b) zákona o elektronických komunikacích.
Žalovaná jako objednavatelka šíření reklamy tedy nesplňuje osobní podmínku nutnou
pro existenci pravomoci navrhovatele rozhodnout spor.
Naplněna ovšem není ani věcná podmínka. Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor
v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor o zaplacení ceny za služby elektronických
komunikací. Z definice služeb elektronických komunikací obsažené v §2 písm. n) z ákona
o elektronických komunikacích však vyplývá, že službou elektronických komunikací nelze
rozumět každou službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační
činnost prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou
z formulace citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu
poskytovatel (osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí
a prostřednictvím služeb elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí
na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvaze o povaze dotčené služby vycházel z podkladů přiložených
k žalobě. Z objednávky reklamního kanálu za účelem šíření reklamy ze dne 13. 6. 2011 plyne,
že žalobkyně poskytla žalované jako objednavateli (zadavateli) reklamy kanál pro její šíření,
konkrétně kanál sms. Samotnou reklamu však měla dodat žalovaná. V čl. IV bod 3 obchodních
podmínek je uvedeno, že žalobkyně poskytuje žalované na základě smlouvy pouze prostor
pro šíření reklamy; vytvoření reklamy si přitom zajišťuje žalovaná. Z daňového dokladu
č. 7210010164 ze dne 31. 7. 2011 je patrno, že žalobkyně žalované fakturovala za „mobilní
reklamu“. Z uvedených dokumentů je zřejmé, že žalobkyně umožnila žalované,
aby prostřednictvím sítě elektronických komunikací žalobkyně a prostřednictvím služby
elektronických komunikací (sms) šířila svoje reklamní sdělení. Žalobkyně tak pouze svou sítí
a prostřednictvím služby elektronických komunikací zprostředkovala šíření reklamy žalované
konkrétním účastníkům či uživatelům. Obsah samotné služby (reklamy) však závisel na žalované,
nikoliv na žalobkyni. Zvláštní senát proto shledal, že předmětná služby odpovídá službě obsahu
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, která podle citovaného ustanovení
není službou elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny za takovou službu pak není
sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických komunikacích.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě žalovaná nemá postavení účastníka či uživatele
a poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických komunikací, jak vyžaduje §129 odst. 1
zákona o elektronických komunikacích; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť
podle §7 odst. 1 o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné
orgány.“
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení obvodního soudu, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 1
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 8. 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu