ECLI:CZ:NSS:2014:NA.103.2014:8
sp. zn. Na 103/2014 - 8
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Dagmar Nygrínové
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci navrhovatele: J. Š., v řízení o
podání navrhovatele ze dne 24. 2. 2014 označeném jako stížnost proti usnesení Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 3. 1. 2013, č. j. 23 C 135/2013 – 36, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 4. 2. 2014, č. j. 12 Co 52/2014 – 41,
takto:
I. Podání navrhovatele ze dne 24. 2. 2014 označené jako stížnost proti usnesení Okresního
soudu Plzeň-město ze dne 3. 1. 2013, č. j. 23 C 135/2013 – 36, a proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2014, č. j. 12 Co 52/2014 – 41, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 2. 2014, č. j. 12 Co 52/2014 – 41, potvrdil
usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 1. 2013, č. j. 23 C 135/2013 – 36, jímž okresní
soud zamítl návrh navrhovatele, aby mu byl ustanoven právní zástupce v řízení ve věci žalobce
JUDr. Martina Aleše, advokáta se sídlem Plzeň, Houškova 30, proti navrhovateli jako
žalovanému, vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 135/2013, o zaplacení
částky ve výši 16.456 Kč s příslušenstvím.
Nejvyššímu správnímu soudu bylo Okresním soudem Plzeň-město dne 10. 3. 2013
postoupeno podání navrhovatele ze dne 24. 2. 2014 adresované Nejvyššímu správnímu soudu
prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město označené jako stížnost, kterou brojí proti
usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 1. 2013, č. j. 23 C 135/2013 – 36, proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2014, č. j. 12 Co 52/2014 – 41, a proti nařízenému
jednání Okresním soudem Plzeň-město na den 18. 3. 2014. Navrhovatel ve svém podání
nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu, aby mu byl ve shora označeném řízení ustanoven právní
zástupce. Své podání ze dne 24. 2. 2014 navrhovatel doplnil nedatovaným přípisem, reagujícím
na výzvu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 2. 2014. V tomto přípise navrhovatel výslovně
uvádí, že jeho podání ze dne 24. 2. 2014 není dovoláním k Nejvyššímu soudu, neboť v usnesení
Krajského soudu v Plzni byl poučen o tom, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
Podle ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
„[k]asační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá
zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále
stanoveno jinak“.
Soudy rozhodující ve správním soudnictví, tedy krajské soudy a Nejvyšší správní soud
poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem
a za podmínek stanovených zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen s. ř. s.). Pravomoc těchto soudů je upravena v ustanovení §4 s. ř. s.,
podle jehož odstavce 1 soudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného
celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy,
(dále jen „správní orgán“), b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) ochraně
před nezákonným zásahem správního orgánu a d) kompetenčních žalobách. Podle odstavce
2 ve správním soudnictví dále soudy rozhodují a) ve věcech volebních a ve věcech místního
referenda, b) ve věcech politických stran a politických hnutí c) o zrušení opatření obecné povahy
nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. Další pravomocí Nejvyššího správního soudu,
upravenou v §12 s. ř. s., je zajišťovat jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících
do pravomoci soudů ve správním soudnictví jednotu a zákonnost rozhodování,
a to rozhodováním o kasačních stížnostech, případně o dalších věcech, stanoví-li tak zákon.
Navrhovatel svým podáním označeným jako stížnost však napadá rozhodnutí soudů
vydaných v občanskoprávním řízení (řízení o zaplacení peněžité částky z titulu právních služeb
poskytnutých dle tvrzení JUDr. Martina Aleše navrhovateli), u nichž kasační stížnost nepřichází
v úvahu. Nejvyšší správní soud ani jiné soudy ve správním soudnictví nemají pravomoc
k rozhodování opravných prostředků proti rozhodnutím soudů vydaným v občanském soudním
řízení. Takový opravný prostředek podaný u Nejvyššího správního soudu je tedy zjevně
nepřípustný. Mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu
v občanském soudním řízení je totiž zejména dovolání, jímž lze podle §236 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), „napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští“. Dovolání se podává pro nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem podle ustanovení §241a o. s. ř., ve lhůtách podle ustanovení §240 o. s. ř.
a za podmínek stanovených v §236 až 239 o. s. ř. O přípustnosti dovolání rozhoduje podle
ustanovení §239 o. s. ř. toliko Nejvyšší soud. Podle §240 odst. 3 o. s. ř., pokud byl dovolatel
nesprávně poučen o nepřípustnosti dovolání, lze podat dovolání do tří měsíců ode dne, kdy mu
bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením
odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný“. Nejvyšší správní soud proto stížnost
navrhovatele odmítnul, protože není v jeho pravomoci o podané stížnosti rozhodnout. Zároveň
zde ani není jiný soud, který by byl příslušný k vyřízení podání navrhovatele.
Nejvyšší správní soud závěrem pro úplnost uvádí, že nebyl důvod ani pro postup podle §
46 odst. 2 s. ř. s., tj. odmítnutí návrhu a poučení navrhovatele o možnosti podat návrh u soudů
v občanském soudním řízení, přičemž s takovým postupem procesní předpisy spojují zachování
lhůt. Jak totiž Nejvyšší správní soud uvedl již např. v usnesení ze dne 22. 8. 2006,
čj. Na 42/2006 21, „Žalobou ve smyslu §46 odst. 2 věty druhé s. ř. s. nutno totiž podle Nejvyššího správního
soudu rozumět toliko podání, kterým se zahajuje řízení před soudem první instance v některé z forem řízení podle
občanského soudního řádu, nikoli však i opravný prostředek, který svým obsahem odpovídá některému
z opravných prostředků upravených v občanském soudním řádu“.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 věty prvé s. ř. s.
Jelikož bylo podání navrhovatele odmítnuto, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu