ECLI:CZ:NSS:2014:NAD.126.2014:31
sp. zn. Nad 126/2014 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Žiškové a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce:
KLESTANA, družstvo, IČ 24188182, se sídlem Řipská 1445/6, Praha -Vinohrady,
zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 8, Vyškov,
proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2013, čj. 3994/1.30/13/14.3, o nesouhlasu
Městského soudu v Praze s postoupením věci,
takto:
K projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 11 Ad 6/2014 je místně p ř í s l u š n ý Krajský soud v Brně.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou 7. 1. 2014 Krajskému soudu v Ostravě domáhal
přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2013 čj. 3994/1.30/13/14.3,
kterým bylo jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj
a Zlínský kraj ze dne 14. 8. 2013, čj. 9919/9.30/13/14.3-RZ zamítnuto a napadené rozhodnutí
potvrzeno. Rozhodnutím orgánu prvního stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 100.000 Kč
podle §30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“) za porušení povinností stanovených v §103 odst. 1
písm. a) a §103 odst. 2 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů.
[2] Krajský soud v Ostravě svým usnesením čj. 22 Ad 3/2014 – 11, ze dne 16. 1. 2014,
věc postoupil Městskému soudu v Praze dle §7 odst. 4 věty první zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, v platném znění (dále též „s. ř. s.“), s poukazem na ustanovení §7 odst. 3
s. ř. s. s odvoláním se na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013,
čj. Nad 18/2013 - 43, podle něhož místní příslušnost soudů „ve věcech zaměstnanosti (§7
odst. 3 s. ř. s.) pokrývá agendu v oboru působnosti ministerstva práce a sociálních věcí a jemu
podřízených správních úřadů ve věcech reglementovaných zákonem o zaměstnanosti. Věc
tak postoupil k vyřízení soudu příslušnému podle místa sídla žalobce.
[3] Městský soud v Praze s postoupením věci k tomuto soudu nesouhlasil a postupem dle §7
odst. 5 s. ř. s. předložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu (přípis
č j. 11 Ad 6/2014 - 22 ze dne 18. března 2014). Městský soud v Praze uvedl, že z obsahu podané
žaloby a obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalobce se domáhá přezkoumání
rozhodnutí žalovaného, kterým mu byla uložena pokuta za porušení §103 odst. 1 písm. a) a §103
odst. 2 písm. c) zákoníku práce na úseku bezpečnosti práce. Předmět správního řízení se sice
vztahoval k předpisům pracovněprávním, nejde však o věc zaměstnanosti, resp. o věc, která
by byla zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti upravena. Podle městského soudu se místní
příslušnost krajského soudu k projednání této věci řídí obecnou úpravou dle §7 odst. 2 s. ř. s.
a nikoli uvedenou v §7 odst. 3 s. ř. s., jak dovodil Krajský soud v Ostravě. Vzhledem k sídlu
prvostupňového správního orgánu není Městský soud v Praze k projednání žaloby místně
příslušný.
[4] Nejvyšší správní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě při rozhodování
o postoupení věci postupoval v rozporu se zákonem, neboť ustanovení §7 odst. 3 s. ř. s.,
se nevztahuje na věc žalobce.
[5] Podle §7 odst. 3 s. ř. s. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) „Ve věcech důchodového pojištění,
úrazového pojištění a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s důchody a ve věcech zaměstnanosti,
ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby
se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné
nouzi je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě
v jehož obvodu se zdržuje.“ Podle přechodného ustanovení čl. XXV zákona č. 396/2012 Sb.
již od 26. 11. 2012 platilo, že „ věci správního soudnictví ve věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců
při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním
postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi, v nichž
byla dána místní příslušnost Městského soudu v Praze a v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto
zákona, převezmou a dokončí krajské soudy místně příslušné podle §7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
ve znění tohoto zákona; to neplatí, je-li Městský soud v Praze místně příslušným soudem i podle §7 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., ve znění tohoto zákona“.
[6] Změna místní příslušnosti správních soudů „ve věcech zaměstnanosti“ se však týkala
jen věcí, v nichž bylo vedeno řízení a vydáno rozhodnutí podle zákona č. č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, v platném znění, nikoli všech věcí rozhodovaných správními úřady v oblasti
kontroly dodržování pracovněprávních vztahů. Tento zákon podle §1 upravuje zabezpečování
státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti
nezaměstnanosti, spadají sem otázky zaměstnávání osob se zdravotním postižením a povinnosti
zaměstnavatelů s tím spojené (§81 a 82 zákona o zaměstnanosti).
[7] V projednávané věci bylo však žalobou napadeno rozhodnutí vydané podle zákona
č. 251/2005 Sb. o inspekci práce, který vymezuje pravomoc a příslušnost Státního úřadu inspekce
práce a oblastních inspektorátů práce jako správních úřadů (§1) zřízených jako kontrolních
orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek. Působnost a příslušnost
orgánů inspekce práce je stanovena v §3 tohoto zákona, mj. kontrolují dodržování povinností
vyplývajících z a) právních předpisů, z nichž vznikají zaměstnancům, příslušnému odborovému orgánu nebo
radě zaměstnanců nebo zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci práva nebo povinnosti
v pracovněprávních vztazích včetně právních předpisů o odměňování zaměstnanců, náhradě mzdy nebo platu
a náhradě výdajů zaměstnancům, b) právních předpisů stanovících pracovní dobu a dobu odpočinku, c) právních
předpisů k zajištění bezpečnosti práce, d) právních předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení
se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a právních předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technických
zařízení, atd. Zákon rovněž stanoví sankce za porušení stanovených povinností (§10 - 37),
konkrétně mj. v §30 za správní delikty na úseku bezpečnosti práce.
[8] Krajský soud v Ostravě se nepřípadně odvolal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
čj. Nad 18/2013 - 43. V něm soud výslovně uvedl, že „Zákonodárce novelou s. ř. s. vyjádřil vůli založit
nově místní příslušnost „ve věcech zaměstnanosti“, tj. ve věcech spadajících do kompetence správních soudů v oboru
působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a jemu podřízených správních úřadů (srov. §9 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, v platném znění) ve věcech
reglementovaných zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění. Pokud by zákonodárce hodlal
rozlišovat „různé věci“ zaměstnanosti pro účely stanovení místní příslušnosti správních soudů a omezit
např. případy založení místní příslušnosti dle §7 odst. 3 s. ř. s. jen na některé typy rozhodování dle zákona
o zaměstnanosti, jak naznačuje Krajský soud v Brně, nepochybně tak mohl učinit (například tak, jak podrobněji
vymezil místní příslušnost v jiných věcech dle §7 odst. 3 s. ř. s.). Neučinil-li tak ve věcech zaměstnanosti, je nutno
s použitím obvyklých interpretačních postupů, zejména s využitím doslovného jazykového výkladu, dospět
k závěru, že §7 odst. 3 s. ř. s. upravuje místní příslušnost správních soudů ve všech věcech zaměstnanosti, nejen
ve věcech zaměstnanců, resp. uchazečů o zaměstnání, ale též ve věcech zaměstnavatelů, tj. i ve věcech odvodů
do fisku jakožto jedné z forem povinnosti zaměstnavatelů zaměstnávat osoby se zdravotním postižením.“ Je tak
zřejmé, že uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla řešena otázka příslušnosti
správních soudů ve věcech rozhodovaných podle zákona o zaměstnanosti, kdy spornou učinil
Krajský soud v Brně svou příslušnost proto, že ač bylo rozhodnutí napadené žalobou vydáno
podle zákona o zaměstnanosti (§82 odst. 1), šlo o odvod do státního rozpočtu. V nyní
projednávané věci nešlo o případ identický nebo srovnatelný.
[9] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nesouhlas Městského soudu v Praze
s postoupením věci shledal důvodným a rozhodl tak, že soudem místně příslušným k vyřízení
věci je Krajský soud v Brně, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, který ve věci vydal
rozhodnutí v prvním stupni (§7 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj má sídlo v Brně, obvod jeho
působnosti je určen v Příloze zákona o inspekci práce, bod 7. tak, že: Oblastní inspektorát práce
pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně vykonává působnost v Jihomoravském
kraji a Zlínském kraji. Rozhodující pro určení místní příslušnosti krajského soudu v dané věci
je, kde je vykonávána působnost orgánu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni. Pokud totiž
platí, že správní orgán I. stupně vykonává svoji pravomoc v rámci územní působnosti ve dvou
krajích současně, je v konkrétním případě možno rozlišit, o který kraj se jedná a z toho dovodit
následnou místní příslušnost krajského soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu čj. Nad 34/2013 - 48). V daném konkrétním případě Oblastní inspektorát práce pro
Jihomoravský a Zlínský kraj vykonává svou působnost v obvodu Krajského soudu v Brně
(skutečnost, že samotná kontrola byla provedena ve Vyškově zde ani nemá vliv).
[11] Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o otázce místní příslušnosti jsou soudy vázány
(§7 odst. 5 in fine s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu