ECLI:CZ:NSS:2014:NAD.132.2014:29
sp. zn. Nad 132/2014 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: Ing. J. L.,
proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2014, čj. Si 617, 616, 615/2013, o návrhu na přikázání věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 39/2014 jinému krajskému soudu,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 39/2014 se p ř i k a z u j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobce napadl u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) rozhodnutí ředitele
správy téhož soudu ze dne 16. 1. 2014, čj. Si 617, 616, 615/2013, kterým byly odloženy ve výroku
specifikované žádosti o poskytnutí informací.
Městský soud předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému
krajskému soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“),
neboť žaloba směřuje proti městskému soudu, což by mohlo vyvolat „objektivní pochybnosti
o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů správního soudnictví Městského soudu v Praze“.
Ke správnému posouzení argumentace městského soudu je třeba zohlednit relevantní
právní úpravu. Podle §126 odst. 1 písm. l) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“)
předseda krajského soudu vykonává správu krajského soudu také tím, že zajišťuje poskytování
informací krajským soudem podle zvláštního právního předpisu, přičemž tímto zvláštním předpisem
se rozumí zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů. Podle §122a zákona o soudech a soudcích ředitel správy soudu v rozsahu stanoveném tímto
zákonem zajišťuje provoz soudu a některé další činnosti související s výkonem státní správy soudů; odpovědnost
předsedy soudu jako orgánu státní správy soudu tím není dotčena. Jinými slovy, správu krajského soudu
i v oblasti poskytování informací vykonává předseda krajského soudu bez ohledu na to, zda
provedením konkrétního úkonu je pověřen pracovník správy soudu.
V judikatuře Nejvyššího správního soudu existují dva zčásti odlišné, ve své podstatě
ovšem komplementární, přístupy k řešení posuzované problematiky. Jeden vychází ze závěru,
že „základním procesním předpokladem pro předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí dle §9
odst. 1 s. ř. s. je předchozí vyloučení soudců správního úseku krajského soudu v rozsahu neumožňujícím sestavit
k projednání a rozhodnutí věci senát, a to vždy postupem dle §8 odst. 3 s. ř. s. či dle §8 odst. 5 s. ř. s.“
(viz usnesení tohoto soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. Nad 23/2009-32, obdobně též usnesení
ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. Nad 35/2006, citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
Druhý přístup reaguje na případ návrhu na delegaci nutnou rozdílně jen v tom směru,
že vyloučení soudců správního úseku krajského soudu rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
řeší jako otázku předběžnou za situace, kdy by soudci krajského soudu měli posuzovat činnost
funkcionářů téhož krajského soudu. V takovém případě by trvání na podmínce předchozího
rozhodnutí o vyloučení soudců správního úseku krajského soudu bylo zbytečným formalismem
(srovnej usnesení tohoto soudu ze dne 13. 2. 2014, čj. Nad 50/52014-25). Uvedený případ je tedy
specifický právě tím, že předmětem posouzení je činnost krajského soudu jako správního orgánu,
tedy fakticky jeho funkcionářů, takže o vyloučení soudců krajského soudu by stejně musel
rozhodovat Nejvyšší správní soud (§8 odst. 3 s. ř. s. per analogiam). V nyní posuzované věci
se jedná právě o takový případ, neboť žalobce brojí proti rozhodnutí správy městského soudu
o nevyhovění (odložení) žádosti o poskytnutí informací.
Účastníci řízení využili svého práva vyjádřit se podle §9 odst. 3 s. ř. s. k tomu, kterému
soudu má být věc přikázána, a to tak, že oba navrhli věc přikázat Krajskému soudu v Praze.
Nepochybně je třeba vycházet z předpokladu, že vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování konkrétní věci představuje na jedné straně zásah do ústavního práva účastníků
na zákonného soudce, na druhé ovšem slouží k zachování rovněž ústavně zajištěného práva
na řádný proces. V kontextu úvah o existenci důvodu pro upřednostnění jednoho z uvedených
principů nelze přehlédnout, že vyloučení soudce může být založeno nejen na skutečně prokázané
podjatosti konkrétního soudce, nýbrž také tehdy, jestliže lze mít o nepodjatosti soudce rozumnou
pochybnost (blíže k tomu nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I ÚS 167/94,
in http://nalus.ussoud.cz, rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004-79).
Pouhá skutečnost, že žalovaným je soud, jehož soudci mají ve věci rozhodovat,
automaticky neznamená, že by všichni soudci specializovaných senátů tohoto soudu byli
vyloučeni z projednávání a rozhodnutí (viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne 12. 12. 2012,
č. j. Nad 101/2012-18). Nicméně, důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců příslušného
soudu lze mít zejména z toho důvodu, že předmětem řízení v nyní posuzované věci je rozhodnutí
městského soudu jako správního orgánu, respektive jeho funkcionářů. Skutečnost, že by soudci
městského soudu měli posuzovat činnost funkcionářů městského soudu lze vnímat také
s přihlédnutím ke skutečnosti, že v zákonem stanovených případech mohou soudní funkcionáři
také vůči soudcům vykonávat úkoly justiční správy v určitém hierarchickém postavení. Takovou
situaci je přijatelné považovat za důvod pro vyloučení těchto soudců z projednání a rozhodnutí
věci (srov. rozsudek ze dne 30. 6. 2005, čj. 4 As 14/2004-70).
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že všichni soudci specializovaných senátů městského
soudu jsou vyloučeni pro možnou podjatost ve věci vedené městským soudem
pod sp. zn. 3 A 390/2014. Věc proto podle §9 odst. 1 s. ř. s. přikázal k projednání a rozhodnutí
Krajskému soudu v Praze, jenž je geograficky nejblíže místně příslušnému krajskému soudu,
jak také navrhovali žalobce i žalovaný.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu