ECLI:CZ:NSS:2014:NAD.250.2014:29
sp. zn. Nad 250/2014 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: L. B.,
zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL. M., advokátem se sídlem náměstí Junkových
2772/1, Praha 5, proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, ve věci
žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o návrhu na přikázání věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 8 A 58/2014 jinému krajskému soudu,
takto:
Návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému krajskému soudu
se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se správní žalobou ze dne 2. 4. 2014 domáhal ochrany proti nečinnosti
žalovaného, neboť ve lhůtách dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
nebyla vyřízena jeho žádost o informaci týkající se soudních sporů, v nichž u Městského
soudu v Praze vystupuje jako účastník OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům
hudebním, o. s.
Městský soud v Praze věc předložil zdejšímu soudu s návrhem na její přikázání jinému
krajskému soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“). Tento návrh odůvodnil tím, že žaloba směřuje proti
nečinnosti městského soudu, respektive jeho předsedy, a vzhledem k tomu, že by o ní měli
rozhodovat soudci tohoto soudu, mohlo by to zavdat důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Uvedený názor podpořil i judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne
30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70, a ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 101/2012 – 18). Žalobce
ve vyjádření k návrhu uvedl, že navrhuje věc přikázat Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
popřípadě Krajskému soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení návrhu z předpokladu, že vyloučení soudce
z projednávání a rozhodování konkrétní věci představuje na jedné straně zásah do ústavního
práva účastníků na zákonného soudce, na druhé může jistě přispět k zachování ústavně
zajištěného práva na řádný proces. V kontextu úvah o existenci důvodu pro upřednostnění
jednoho z uvedených principů nelze přehlédnout, že vyloučení soudce může být založeno nejen
na skutečně prokázané podjatosti konkrétního soudce, nýbrž také tehdy, jestliže lze mít
o nepodjatosti soudce rozumnou pochybnost (blíže k tomu nález Ústavního soudu ze dne
27. 11. 1996, sp. zn. I ÚS 167/94, in http://nalus.ussoud.cz, rovněž rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 79, in http://nssoud.cz).
Pouhá skutečnost, že žalovaným je soud, jehož soudci mají ve věci rozhodovat, ještě
automaticky neznamená, že by všichni soudci specializovaných senátů tohoto soudu byli
vyloučeni z jejího projednávání a rozhodnutí (viz například usnesení zdejšího soudu ze dne
23. 8. 2006, č. j. Nad 35/2006 - 12). Nicméně důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců
příslušného soudu lze zvažovat v případech, kdy je předmětem řízení rozhodnutí funkcionářů
krajského soudu (Městského soudu v Praze) v postavení správního orgánu. To je dáno především
tím, že soudní funkcionáři mohou v zákonem stanovených případech a při výkonu justiční správy
vystupovat vůči soudcům v hierarchickém postavení. Právě na takovou situaci dopadá městským
soudem uváděný rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70. V daném
případě jsou však rozhodné okolnosti jiné. Nejvyšší správní soud totiž z předloženého spisu
městského soudu zjistil, že dne 13. 5. 2014 bylo tomuto soudu doručeno podání, v němž žalobce
bere nečinnostní žalobu zpět. Důvodem pro takový postup byla skutečnost, že žalovaný
v mezidobí požadovanou informaci částečně poskytl a částečně žádost odmítl.
V předmětné věci zbývá toliko rozhodnout o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby.
V takovém případě neposuzuje soud věc meritorně; zkoumá pouze podmínky pro zastavení
řízení ve smyslu §47 písm. a) s. ř. s. (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 5. 2012, č. j. 4 As 24/2012 - 18). Zpětvzetím žaloby (návrhu na zahájení řízení) se posuzování
věci přesouvá do čistě procesní roviny. V usnesení o zastavení řízení se tedy městský soud
nemůže zabývat věcným posouzením důvodu nečinnosti žalovaného. Předmětem přezkumu
tak již není činnost soudních funkcionářů, a nelze proto argumentovat hierarchickým vztahem
mezi funkcionáři a soudci, který by mohl založit důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Vzhledem k uvedenému na věc nedopadá ani rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 - 70, ani usnesení ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 101/2012 – 18, jimiž městský
soud svůj návrh podpořil.
Za popsané situace odpadá důvod poměřovat význam uvedených ústavních principů
(zákonný soudce a právo na řádný proces), tudíž rozhodování o delegaci věci, opřené právě
o toto zdůvodnění, ztrácí smysl. Návrh na přikázání věci jinému krajskému soudu, pro které
neexistuje žádný zákonem předvídaný důvod, proto Nejvyšší správní soud jako bezdůvodný
zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu