ECLI:CZ:NSS:2014:NAO.217.2014:58
sp. zn. Nao 217/2014 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. J. H., proti
žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 7, Praha 1, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2013, č. j. 35110/13/7001-31001-505350, o námitce
podjatosti,
takto:
Soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem Mgr. Václav Trajer, JUDr. Petr Černý
a JUDr. Markéta Lehká nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování věci vedené
u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Af 165/2013.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora vypočteného rozhodnutí žalovaného. Krajský
soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. 15 Af 165/2013 - 42, vyslovil, že návrh
žalobce na rozhodnutí o neúčinnosti doručení žalobci písemnosti Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 2. 1. 2014, č. j. 15 Af 165/2013 - 15, se zamítá. Zároveň krajský soud vydal
dne 22. 4. 2014 usnesení č. j. 15 Af 165/2013 - 45, jímž nepřiznal žalobci osvobození
od soudních poplatků a nevyhověl návrhu žalobce na ustanovení zástupce. Následně krajský soud
usneseními ze dne 19. 5. 2014, č. j. 15 Af 165/2013 - 50, č. j. 15 Af 165/2013 - 51, vyzval žalobce
k zaplacení soudního poplatku.
Na to reagoval žalobce tak, že přípisem ze dne 26. 5. 2014 namítl podjatost všech soudců
krajského soudu, neboť jinak dle jeho názoru hrozí, že bude pokračováno v „pokořování
nezávislého, nestranného, odborného a spravedlivého rozhodování“. V námitce podjatosti je výslovně
uvedeno, že je podána s ohledem na obsah dvou vposled uvedených usnesení.
Ve svém vyjádření k podané námitce podjatosti ve výroku jmenovaní soudci shodně
uvedli, že nemají žádný vztah k účastníkům řízení ani k projednávané věci. Necítí se být podjatí.
Při posouzení důvodnosti námitky podjatosti vycházel Nejvyšší správní soud z §8 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“), podle kterého jsou soudci
vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech. Podle §8 odst. 5 s. ř. s. účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může
namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne
ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání.
K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní
skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní
soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Podjatost soudce také
zasahuje do principu nezávislosti soudce. Institut soudce vychází z premisy nezaujatosti
a nestrannosti a jako takový tvoří pilíř demokratické společnosti. Vzhledem k tomu lze vyloučit
soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných
důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Jde-li o důvody uvedené v první větě §8 odst. 1 s. ř. s., tak je třeba uvést, že poměr k věci
může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tedy zejména
v případech, kdy by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Vyloučen
by byl také soudce, který by získal o věci poznatky jiným způsobem než dokazováním při jednání.
Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především
příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, vztahem srdečně přátelským (či naopak vzájemně
nepřátelským), může jít také o vztah ekonomické závislosti. V nastalém případě přitom žalobce
žádný podobný vztah nenamítá.
Jde-li o důvody uvedené v druhé větě §8 odst. 1 s. ř. s (tj. vyloučení soudce z důvodu
jeho podílu na předchozím soudním řízení), pak smysl a účel tohoto ustanovení spočívá
ve vyjádření principu instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy
jako záruky vnitřní nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces.
S ohledem na specifika správního soudnictví je nutno pojem „předchozí soudní řízení“ interpretovat
tak, že tutéž věc nemůže u krajského soudu a poté u Nejvyššího správního soudu projednávat
a rozhodovat stejný soudce. O takový případ však evidentně nejde, neboť věc je ve fázi řízení
před krajským soudem coby soudem prvního stupně. Žalobce také nenamítá, že by se jmenovaní
soudci jakkoliv podíleli na vydání rozhodnutí před správním orgánem.
Z námitky podjatosti vyplývá, že je podána s ohledem na předchozí rozhodovací činnost
krajského soudu, zejm. s ohledem na výslovně uváděná usnesení, kterými byl žalobce vyzván
k zaplacení soudního poplatku. Zde je třeba znovu poukázat na §8 odst. 1 s. ř. s., kde je výslovně
uvedeno, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Stálá je ve výše uvedeném směru i judikatura zdejšího soudu. Podle usnesení ze dne
19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 - 18, publ. pod č. 53/2004 Sb. NSS, podíl soudce na rozhodování
v „předchozím soudním řízení“ ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s., který zakládá důvod pro jeho vyloučení,
se týká rozhodování ve stejné věci u soudu nižšího stupně; „předchozím soudním řízením“ není řízení
v jiné soudní věci, byť by se i týkala týchž účastníků. Obdobné jsou i právní závěry plynoucí
z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2004, č. j. Nao 13/2004 - 54,
publ. pod č. 433/2005 Sb. NSS.
Závěrem je třeba podotknout, že žalobce sice neoznačil konkrétní soudce, jejichž
podjatost namítá, nýbrž důvody pro vyloučení vztáhl ke všem soudcům správního úseku
krajského soudu; v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu bylo nicméně
třeba zkoumat, zda jsou dány důvody pro vyloučení soudců, kteří mají věc v souladu s rozvrhem
práce projednat a rozhodnout, v daném případě soudců, kteří jsou uvedeni ve výroku. Teprve
v případě, že by Nejvyšší správní soud nebyl shledal vyloučení těchto soudců, resp. některého
či některých z nich, z projednávání a rozhodnutí věci, posuzoval by býval žalobcem tvrzené
důvody podjatosti ve vztahu k dalším soudcům, kteří podle rozvrhu práce členy daného senátu
zastupují, a byli by tak povoláni k posouzení věci (viz usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005 - 34).
Ze všech shora uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu