ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.207.2015:16
sp. zn. 1 Azs 207/2015 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: R. S.,
zastoupený JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2015, č. j. CPR-
13396-2/ČJ-2015-930310-V234, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 42 A 13/2015 – 31,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně v tom smyslu, že se žalobci ukládá vyhoštění s dobou, po kterou nemůže vstoupit
na území členských států Evropské unie po dobu šesti měsíců (namísto původního jednoho
roku). Ve zbylé části žalovaný rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdil.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal žalobu u Krajského soudu v Ústní nad Labem.
Ten napadeným rozhodnutím rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění zrušujícího rozsudku krajský soud uvedl, že nelze mít za to, že žalobce pobýval
na území České republiky neoprávněně, jestliže mu sice bylo jiným správním rozhodnutím
uloženo správní vyhoštění, avšak o tomto vyhoštění bylo vedeno soudní řízení, v rámci kterého
soud žalobě a následně i kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Žalovaný tak neprokázal,
že žalobce byl na území české republiky neoprávněně, a proto jeho rozhodnutí o vyhoštění
nemůže obstát.
[3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl tento rozsudek krajského soudu včas podanou
kasační stížností.
[4] Kasační stížnost je blanketní, nicméně obsahuje odůvodněný návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, předestírá názor, dle kterého v nynější věci hrozí vznik
nežádoucího právního a procesního stavu, který spatřuje v možnosti současné existenci dvou
odlišných správních rozhodnutí o téže věci. Takový stav je rozporný s principem právní jistoty
a představuje ve svém důsledku újmu ve smyslu §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K tomu stěžovatel dodává, že přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti nevznikne jiným osobám újma, neboť přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti se automaticky aktivuje odkladný účinek správní žaloby
a správní vyhoštění nelze vykonat. Na závěr odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku
odkázal na rozhodnutí zachycující postup Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech,
konkrétně usnesení ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 58/2013 – 27.
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnosti žalovaného odkladný účinek nepřiznal.
[7] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. může soud žalobě přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (případně žalovaného v řízení
o kasační stížnosti) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro rozhodování o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[8] Odkladný účinek představuje institut mimořádné povahy. Kasační stížnost
proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem,
u něhož by bylo možno automaticky očekávat přiznání odkladného účinku. Přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím
ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno.
[9] Žádost o přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizována a doložena
konkrétními důkazy, protože stěžovatel nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní.
Stěžovatel tedy musí dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí nepoměrně větší újma,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem tato újma
spočívá a jaký je její rozsah. Hrozící újma přitom musí být závažná a skutečná. Zároveň
musí být postaveno najisto, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Na podporu svých tvrzení musí stěžovatel navrhnout dostatečně přesvědčivé
důkazy.
[10] Pokud jde o dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu ve věcech
návrhů na přiznání odkladného účinku kasačních stížností podávaných žalovanými správními
orgány, kdy je pro vyhovění takovým žádostem argumentováno hrozbou existence dvou
vzájemně protichůdných správních rozhodnutí, lze konstatovat jistou míru její nejednotnosti.
Ta pramenila z rozdílného výkladu usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, a tím i z rozdílného výkladu §107 s. ř. s. jednotlivými senáty Nejvyššího
správního soudu. Naznačená dvojakost pak vyústila ve vydání usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, ve kterém rozšířený
senát výslovně vyjádřil právní názor, dle kterého hrozba dvou odlišných správních rozhodnutí
v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Rozšířený senát tento závěr vystavěl na argumentaci, dle níž „[p]ojetí odkladného účinku jako výjimky
z pravidla … znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům
bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační
stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno… Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu
se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit,
žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného
rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného
rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Výše uvedené
neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde
však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého
veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu,
než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem.
Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá.“
[11] Odkazuje-li stěžovatel v odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku na konkrétní
usnesení Nejvyššího správního soudu, nelze než dojít k závěru, že tato usnesení jsou výše
citovaným usnesením rozšířeného senátu překonána. Ve vztahu ke stěžovatelem rovněž
odkazovanému usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, je třeba
podotknout, že toto je novým usnesením rozšířeného senátu toliko utvrzeno,
neboť již v dřívějším usnesení rozšířený senát výslovně uvedl, že hrozba existence dvou
protichůdných rozhodnutí nemůže sama o sobě vést k nerespektování zákonných důsledků
kasační stížnosti, s níž odkladný účinek spojen není.
[12] Jediným důvodem, na kterém spočívá stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku
jeho kasační stížnosti, je právě hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci.
Rozšířený senát k tomuto v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58 uvedl
následující: „Obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu.
Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci,
včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat
újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.“ (bod 35).
[13] Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti není důvodný, neboť neprokázal již splnění podmínky nepoměrně větší (a zároveň
na jeho straně nikoliv nevýznamné) újmy, než jaká by přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti mohla vzniknout jiným osobám. Všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku
dle §73 s. ř. s. musí přitom být naplněny současně, a proto se Nejvyšší správní soud
při neshledání naplnění jedné z nich již nezabýval posuzováním podmínek ostatních a návrh
na přiznání odkladného účinku zamítl (§73 odst. 2 a contrario ve spojení s §107 s. ř. s.).
[14] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o zamítnutí návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze
z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu