ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.186.2014:54
sp. zn. 10 Afs 186/2014 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně:
SPOLANA a. s., sídlem ul. Práce 657, Neratovice, zast. JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Komunardů 1091/36, Praha 7, proti žalovanému: Generální ředitelství
cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne
18. 8. 2009, čj. 8929-2/09-1701-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, čj. 8 Af 17/2014-95,
takto:
Věc se po st up uj e rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, čj. 10 Afs 186/2014-44, zamítl desátý senát Nejvyššího
správního soudu kasační stížnost žalobkyně Spolana, a. s., proti shora uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného vydaného
ve správním řízení o návrhu žalobkyně na povolení k nabytí zemního plynu osvobozeného
od daně.
[2] Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud rozhodovaly ve věci opakovaně.
Prvně městským soudem vydané rozsudky ze dne 10. 9. 2013, čj. 8 Ca 306/2009-56-58,
a čj. 8 Ca 306/2009-67-69, zrušil Nejvyšší správní soud ke kasačním stížnostem žalobkyně
i žalovaného rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, čj. 9 Afs 100/2013-48, pro vadu řízení, jež mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Věcná správnost
rozhodnutí správních úřadů, resp. zamítavého rozsudku městského soudu, byla přezkoumávána
Nejvyšším správním soudem až v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti v pořadí druhému
rozsudku městského soudu.
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) zaplatila na účet Nejvyššího správního soudu soudní poplatek
za kasační stížnost jak v řízení sp. zn. 9 Afs 100/2013, tak v řízení sp. zn. 10 Afs 186/2014.
[4] Při rozhodování ve věci samé řešil desátý senát v předběžné poradě otázku vrácení
soudního poplatku zaplaceného stěžovatelkou za kasační stížnost projednávanou v řízení
sp. zn. 10 Afs 186/2014. Dospěl přitom k závěru, že pro sporný charakter tohoto problému bude
vhodnější hledat jeho východisko až v případném samostatném usnesení přijatém v rámci
porozsudkové agendy. Shledal totiž, že je dán důvod k předložení věci rozšířenému senátu
dle §17 odst. 1 s. ř. s.
II.
Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu
[5] Podle názoru desátého senátu zaplatila žalobkyně (stěžovatelka) v nynějším – v pořadí
druhém kasačním řízení – soudní poplatek za kasační stížnost, ačkoli k tomu nebyla povinna.
Zaplacený soudní poplatek měl by jí tedy být vrácen (§10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
[6] Přijetí usnesení o vrácení zaplaceného soudního poplatku stojí však v cestě právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2014, čj. 3 As 6/2014-11.
[7] Jádrem problému je interpretace ustanovení §6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích,
které zní: Došlo-li ke zrušení rozhodnutí o věci samé v důsledku návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru,
odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost, žaloby na obnovu řízení, kasační stížnosti nebo rozhodnutím
Ústavního soudu, neplatí poplatek za řízení poplatník, který ve věci již jednou poplatek zaplatil.
[8] Podle názoru desátého senátu plyne z uvedeného ustanovení, že účastník řízení
podávající ve své věci druhou (a případně i další) kasační stížnost proti rozsudku vydanému
poté, kdy byl předcházející rozsudek ke kasační stížnosti téhož účastníka Nejvyšším správním
soudem zrušen, již soudní poplatek za tuto další kasační stížnost neplatí; důvody pro tento výklad
citovaného zákonného ustanovení jsou uvedeny dále.
[9] Naproti tomu v usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 6/2014-11 je ustanovení
§6a odst. 5 interpretováno opačně: Žalobce v kasační stížnosti uvedl, že se poplatek z důvodu ustanovení
§6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., neplatí. Zmiňované ustanovení zákona o soudních poplatcích
se však v dané věci neužije, neboť míří na situace, kdy po zrušení rozhodnutí ve věci samé, i v důsledku kasační
stížnosti, rozhoduje opětovně soud, před nímž již byl soudní poplatek dříve zaplacen. V případě řízení před
Nejvyšším správním soudem by taková situace mohla nastat například tehdy, kdy by bylo rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu zrušeno Ústavním soudem a Nejvyšší správní soud by musel o věci rozhodnout znovu.
Podaná kasační stížnost však směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, které je od dříve
napadeného odlišné, a žalobce tak před Nejvyšším správním soudem zahájil řízení nové. Z uvedeného důvodu
musí Nejvyšší správní soud trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.
III.
Argumenty podporující názor zastávaný desátým senátem
[10] Jazykový výklad zjevně připouští obě možnosti interpretace dotčeného zákonného
ustanovení. Pojem poplatku za řízení je v něm užit jako legislativní zkratka jak pro řízení
před krajským soudem, tak pro řízení před Nejvyšším správním soudem – srov. §1 písm. a)
zákona o soudních poplatcích. Proto lze s názorem vysloveným v usnesení čj. 3 As 6/2014-11
souhlasit potud, že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nelze opětovné
zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost požadovat; to však je naprostá samozřejmost,
neboť další řízení u Nejvyššího správního soudu je po zrušujícím zásahu Ústavního soudu
vedeno o stále stejné kasační stížnosti, za niž již byl soudní poplatek zaplacen. Zákonná úprava
samozřejmosti (historicky snad vyvolaná chybnou reflexí zákonodárce na nové procesní předpisy
– viz dále) stěží však může být argumentem pro závěr, že i v jiných hypotézách upravuje
§6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích jen to, co z povahy věci vůbec upravováno být nemusí.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu, bylo by jistě jasné i bez výslovné
zákonné úpravy, že žalobce nemusí znovu zaplatit soudní poplatek za žalobu, o níž bude
krajským soudem podruhé rozhodováno. Zvláště absurdní by reglementace této samozřejmosti
byla v případě, že by byl rozsudek krajského soudu zrušen ke kasační stížnosti žalovaného.
Nikoho by přece nemohlo napadnout, že nebýt §6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích,
musil by žalobce zaplatit za tutéž žalobu soudní poplatek opakovaně.
[11] Všechna původní znění zákonné úpravy, podle nichž při zrušení rozhodnutí
ve věci samé neplatí „poplatek za řízení poplatník, který ve věci již jednou poplatek zaplatil “,
až do 31. 12. 2000 výslovně spojovala tento zákonný benefit s poplatkem z opravného
prostředku. Proč byla původní slova „poplatek z odvolání nebo dovolání “, resp. ve starší úpravě
„poplatek z odvolání “, nahrazena slovy „poplatek za řízení “, důvodová zpráva k novele sazebníku
poplatků (zákon č. 255/2000 Sb.) nevysvětlovala, ačkoli by to, mělo-li by jít o změnu
koncepce, bylo očekáváníhodné. Poslední koncepčně opačná úprava účinná od 1. 5. 1959
platila totiž na území České republiky naposledy do 31. 12. 1966 (nařízení ministra
financí č. 22/1959 Sb., vydané podle zákona č. 173/1950 Sb., o soudních poplatcích
1
).
Všechny následující právní úpravy (zákon č. 116/1966 Sb., o soudních poplatcích,
zákon České národní rady č. 147/1984 Sb., o soudních poplatcích, vyhláška ministerstva financí
České socialistické republiky č. 151/1984 Sb.) vycházely právě z toho pojetí (jimi výslovně
vyjadřovaného), že se znovu neplatí již jedenkrát zaplacený poplatek z opravného
prostředku, byl-li v dalším řízení vydán rozsudek podruhé opravným prostředkem napadaný.
V důsledku novelizací občanského soudního řádu, přijetí zákona o Ústavním soudu a přijetí
soudního řádu správního rozšiřoval se ovšem v průběhu let počet právních prostředků
způsobilých přivodit zrušení rozhodnutí nalézacího soudu.
[12] Proč by k návratu ke koncepci naposledy známé v právním řádu na území České
republiky v 50. letech 20. století nemělo dojít, a to navíc jen v důsledku sporné interpretace
nynější právní úpravy, vyplývá podle názoru předkládajícího senátu i ze smyslu poplatkové
povinnosti spojené s podáním kasační stížnosti. Tím není fiskální zájem na zaplacení opakované
činnosti Nejvyššího správního soudu, ale přiměřená a spravedlivá regulace podávání
mimořádného opravného prostředku (kasační stížnosti) proti pravomocnému rozsudku krajského
soudu. Těžko však nalézat tyto podmínky regulace v případě, že již jedenkráte rozhodnutí
krajského soudu při přezkumném řízení Nejvyššího správního soudu neobstálo.
[13] Ve prospěch výkladu zastávaného desátým senátem svědčí i judikatura Nejvyššího soudu.
I za současné právní úpravy uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2012,
sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, výslovně: Dovolatel […] soudní poplatek z dovolání ve výši 5.000,- Kč
v této věci již jednou zaplatil (při prvním dovolání); srov. č. l. 169 a bod 2. poznámek k celému
Sazebníku poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (srov. ostatně i §6a odst. 5 zákona
č. 549/1991 Sb. v aktuálním znění). Soud prvního stupně je tudíž povinen neprodleně vrátit žalobci soudní
1
Tam jako Poznámka k položce 1 sazebníku soudních poplatků: „Za řízení v druhé stolici se platí znovu, bylo-li podáno
odvolání proti rozhodnutí soudu prvé stolice, který znovu rozhodoval ve věci po zrušení prvého rozhodnutí odvolacím soudem.“
poplat[ek] z dovolání, zaplacený na základě jeho nesprávné výzvy, postupem dle §10 odst. 2 zákona
č. 549/1991 Sb.
[14] Desátý senát k tomu podotýká, že oproti dovolací praxi Nejvyššího soudu stává se v praxi
Nejvyššího správního soudu mnohem častěji, že týž účastník podává opakovaně kasační stížnosti
v téže věci, neboť předchozí rozhodnutí krajského soudu bylo Nejvyšším správním soudem
rušeno z formálních důvodů, typicky z důvodu nepřezkoumatelnosti, aniž by se Nejvyšší správní
soud mohl ve svém prvním (a někdy i druhém či třetím) rozsudku jakkoliv vyjádřit k podstatě
věci. Jeví se pak naprosto nespravedlivé, aby stěžovatel platil 15 000 či 20 000 Kč za tři či čtyři
podané kasační stížnosti, nota bene za situace, kdy potřebu opakovaného podávání
kasačních stížnosti vyvolal krajský soud svými nepřezkoumatelnými rozhodnutími či jinou
vážnou procesní chybou. Logika §6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích přitom nabízí jasné
řešení, jak těmto situacím předejít.
[15] Také komentářová literatura přiklání se k závěru, že při opakovaném řízení před soudem
vyššího stupně nemá být soudní poplatek znovu placen. R. Waltr k tomu stručně bez bližší
argumentace uvádí, že ustanovení §6a odst. 5 „[j]e projevem zásady, že soudní poplatek za opravné
prostředky platí každý účastník pouze jednou, i když jej využije opakovaně“
2
, J. Večeřa snáší ke stejnému
závěru i podrobnější argumentaci
3
.
IV.
Otázka předložená rozšířenému senátu
[16] Ze shora uvedených důvodů má předkládající senát za to, že soudní poplatek z kasační
stížnosti opakovaně podané týmž účastníkem nemá být vybírán, a to s ohledem na §6a odst. 5
zákona o soudních poplatcích. Pro případ projednávaný desátým senátem by z toho plynul
ten závěr, že bude usnesením rozhodnuto o vrácení podruhé zaplaceného soudního poplatku
za podání kasační stížnosti.
[17] Z důvodů shora uvedených postupuje desátý senát věc podle §17 s. ř. s. rozšířenému
senátu k zodpovězení této otázky:
Je stěžovatel, k jehož zpoplatněné kasační stížnosti bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem rozhodnutí krajského soudu, povinen při podání kasační stížnosti proti v pořadí
2
Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 21.
3
Večeřa, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Walters Kluwer, a. s., 2015, s. 35,
kde mimo jiné autor uvádí: …Vzniká otázka, jak řešit modelový případ, kdy poplatník uspěl se svým odvoláním či kasační
stížností a nyní se brání proti novému rozhodnutí soudu prvního stupně v pořadí druhým opravným prostředkem v téže věci.
Má poplatník v případech tohoto druhu podruhé platit poplatek za odvolání, dovolání či kasační stížnost? V justiční praxi se objevují
(výjimečné) případy, kdy např. Nejvyšší správní soud opakovaně zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení
s tím, že krajský soud ani přes opakované zrušení svého rozhodnutí neprovedl odpovídající dokazování či věc jinak řádně
neposoudil; stěžovatel by byl v takovém případě opakovaně (dvakrát, třikrát, čtyřikrát...) nucen zaplatit poplatek za kasační stížnost
tak, aby se dočkal řádného rozhodnutí ve svojí věci.
20. Aniž by bylo třeba modelovat obdobné krajní případy, lze konstatovat, že vyloučení opakovaného placení poplatků v téže věci
by se mělo týkat nejen řízení před soudem prvního stupně, ale i poplatků za řízení o opravných prostředcích či dalších případů uvedených
v komentovaném ustanovení. Pokud se jeden z účastníků opakovaně brání proti postupně vydávaným rozhodnutím soudu prvního stupně,
měl by na něm být nejen poplatek za žalobu, ale i poplatek za odvolání, dovolání či za kasační stížnost
vyžadován vždy pouze jednou . Povinnost platit soudní poplatek by měla být vázána na efektivní řešení případu, přičemž pojmově
se stále jedná o tutéž věc; účastníkům by nemělo být ve snaze o dosažení (z jejich pohledu) zákonného a spravedlivého rozhodnutí bráněno
bariérou v podobě kumulování poplatkové povinnosti v případech, kdy je věc postupně opakovaně posuzována soudy různých stupňů.
21. Takovému výkladu komentovaného ustanovení svědčí i jeho původní znění…
druhému rozhodnutí krajského soudu znovu platit za tuto kasační stížnost soudní
poplatek?
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa,
Jana Brothánková, Zdeněk Kühn, Lenka Matyášová, Barbara Pořízková,
Aleš Roztočil a Karel Šimka.
Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.)
do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
Ve stejné lhůtě se účastníci dále mohou vyjádřit k otázce předložené
rozšířenému senátu.
V Brně dne 11. listopadu 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu