ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.25.2015:75
sp. zn. 10 Afs 25/2015 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: JUDr. K.
T., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 4. 6. 2012, čj. 8357/12-0100-702516, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014, čj. 29 Af
84/2012-124,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m í tá .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení u správních orgánů
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 9. 2011 vydaným v obnoveném řízení vyměřil Finanční úřad
v Ivančicích žalobkyni nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
červenec 2008 ve výši 9 017 965 Kč, čímž snížil původně vyměřený nadměrný odpočet
o 950 000 Kč. Finanční ředitelství v Brně jako odvolací orgán pak dne 4. 6. 2012
zamítlo odvolání žalobkyně a platební výměr potvrdilo. Finanční orgány na základě nových
informací a po nově provedeném dokazování neuznaly žalobkyni nárok na odpočet DPH
za dodávku dřevěných plastik od společnosti EDHESSA, neboť společnost neměla vlastnické
právo k plastikám, které žalobkyni prodala. Zdanitelné plnění se tedy nemohlo uskutečnit.
Rozsudek pro uznání Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009 na tomto stavu
nic nezměnil.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2014 zamítl žalobu proti rozhodnutí
žalovaného. Toto rozhodnutí bylo v daňovém řízení řádně doručeno a žalobkyně se seznámila
s obsahem písemnosti; ostatně i žaloba ve věci byla podána včas. Správce daně nařídil
obnovu řízení dne 21. 12. 2010, tj. za účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků; obnovené řízení proběhlo již dle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu
(účinného od 1. 1. 2011). Podle §55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nebylo možné
se odvolat proti rozhodnutí o nařízení obnovy; přesto se krajský soud nemohl zabývat
zákonností rozhodnutí o nařízení obnovy. Přezkum by byl namístě, pokud by nebylo možné
napadnout toto rozhodnutí správní žalobou; přípustnost této žaloby byla předmětem usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, čj. 5 As 13/206-46,
publikovaného pod č. 1427/2008 Sb. NSS. Nepodala- li žalobkyně proti tomuto rozhodnutí
žalobu, sama se připravila o možnost přezkoumání důvodů, které vedly správce daně k nařízení
obnovy.
[3] Námitku, podle které správce daně nesdělil žalobkyni výsledek postupu k odstranění
pochybností, považoval žalovaný za důvodnou. Toto pochybení napravil tím, že uložil správci
daně, aby seznámil žalobkyni se všemi zjištěnými skutečnostmi a s výsledkem obnoveného řízení,
což se stalo při ústním jednání dne 10. 5. 2012. Odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně
vyvrátilo verzi o jednotlivých převodech či přechodech vlastnictví k plastikám, kterou v daňovém
řízení předkládala žalobkyně. Neobstojí ani poukaz na nedůvěr yhodnost svědka F., neboť jeho
tvrzení posléze potvrdil i svědek L.. Žalobkyně zpochybňovala různé závěry finančních orgánů ve
svých několika podáních doručených soudu po uplynutí lhůty k podání žaloby; v žalobě samotné
v zásadě brojila pouze proti způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s předloženým rozsudkem
Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009.
[4] Tímto rozsudkem pro uznání vydaným podle §153a občanského soudního řádu (o. s. ř.)
okresní soud mj. určil, že žalobkyně je vlastnicí pře dmětu kupní smlouvy k zařízení zámku
Oslavany a Dukovany ze dne 30. 6. 2008. Okresní soud tedy nerozhodoval na základě zjištěného
skutkového stavu a neprováděl žádné důkazní řízení; svým rozsudkem pouze formalizoval
prohlášení účastníků řízení o jejich názoru na vlastnictví plastik a právě v tomto směru
byl žalovaný rozsudkem vázán. Závěry žalovaného ovšem nestojí na rozporech v tvrzení
mezi účastníky daného soudního řízení: žalovaný se zabýval splněním podmínek pro přiznání
nadměrného odpočtu podle §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
a komplexním způsobem vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že přijala zdanitelné plnění.
Tento závěr nebylo možné popřít „důkazem“ spočívajícím v rozsudku pro uznání účelově
získaným osobně propojenými účastníky dřívějších zdaňovaných transakcí.
III. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti vznesla námitky nesprávného
posouzení právní otázky, vad správního řízení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského
soudu podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (s. ř. s.). Setrvala na tom,
že rozhodnutí o odvolání nebylo řádně doručeno: písemnost měla být ve smyslu §41 odst. 1
daňového řádu, doručena pouze jejímu zástupci, a doručení do stěžovatelčiných rukou
tak nemohlo způsobit účinky doručení (bez ohledu na to, zda se stěžovatelka seznámila
s obsahem písemnosti). Není zřejmé, proč správce daně k námitce nedoručení ze dne 7. 8. 2012
nedoručil své rozhodnutí řádně. Krajský soud se dostatečně nevypořádal s příslušnou žalobní
námitkou a ve svém rozsudku bagatelizoval povinnost správce daně dodržovat zákonný postup
při doručování.
[6] Řízení o obnově se sice rozpadá do dvou fází, avšak obnovu řízení je nutno považovat
za jediný úkon správce daně, stejně jako je tomu u daňové kontroly. Proti rozhodnutí,
kterým byla nařízena obnova, neexistoval v době jeho vydání opravný prostředek
(na rozdíl od rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení). Stěžovatelka tedy nebyla povinna
proti němu podávat žalobu, zvláště když proti němu podala stížnost. Krajský soud se tak měl
zabývat i splněním podmínek pro samotnou obnovu řízení a vztahem staré a nové úpravy
obnovy řízení ve smyslu §264 odst. 1 daňového řádu. K tomu stěžovatelka poukázala
na nezákonné místní šetření, jehož se nemohla účastnit a jež vedlo k nařízení obnovy řízení.
To, že jí správce daně nesdělil výsledek postupu k odstranění pochybností, mělo samo o sobě
vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, protože správce daně tím „porušil zásadu zneužití správního
uvážení“.
[7] Stěžovatelka nerozšířila žalobní body, pouze doplnila svou právní argumentaci,
resp. navrhla nové důkazy. K vlastnímu předmětu sporu, tj. k otázce, zda nabyla vlastnické
právo k dřevěným plastikám, stěžovatelka odkázala na různá so udní rozhodnutí a zejména
na rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 7. 2009, čj. 4 C 110/2009-24.
Správce daně měl před nařízením obnovy řízení posoudit tento rozsudek společně s tvrzením M.
M., který se po čtyřech letech náhle začal domáhat vlastnictví plastik. Rovněž svědectví G. F. je
nevěrohodné a jeho tvrzení, že nemohl jednat za společnost DAMA DM, nemůže ovlivnit to, zda
se zdanitelné plnění uskutečnilo, neboť svým jednáním v provozovně společnosti dal svědek
najevo, že tuto společnost zastupuje. Nepřípadná je polemika krajského soudu s rozsudkem pro
uznání vydaným Okresním soudem v Jindřichově Hradci, podle nějž se stěžovatelka na základě
smlouvy ze dne 30. 6. 2008 stala vlastnicí dřevěných plastik. Tímto rozsudkem (podle nějž
stěžovatelka nabyla vlastnického práva uzavřením kupní smlouvy) byl správce daně vázán.
Popírá-li to krajský soud, je to v rozporu s §135 odst. 2 o. s. ř. a s §13 občanského zákoníku.
Stěžovatelka proto navrhla, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti a v dalším podání ze dne 6. 3. 2015
setrval na závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[9] Stěžovatelka v replice uvedla, že pan M. se neobrátil na soud ve věci určení
svého vlastnictví k plastikám, a tím uznal, že jejich vlastnicí je stěžovatelka. Dále se stěžovatelka
zabývala třemi směnkami, na jejichž základě převzal pan M . platbu za plastiky. Stěžovatelka i její
právní předchůdci disponovali s předmětem zdanitelného plnění jako vlastníci a pan M. proti
tomu dlouhodobě nic nenamítal. Tato kasační námitka není podle stěžovatelky opožděná, neboť
je reakcí na procesní obranu žalovaného a nevybočuje z důvodů kasační stížnosti. V doplnění ze
dne 10. 9. 2015 stěžovatelka citovala závěry Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva k obsahu pojmu „majetek“ a k ochraně legitimního očekávání.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení; dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný; krajský soud v něm přehledně
rekapituloval dosavadní řízení i obsah četných stěžovatelčiných podání a srozumitelně formuloval
své právní závěry. Vadu nepřezkoumatelnosti nemůže založit nespokojenost stěžovatelky s mírou
podrobnosti, v níž krajský soud reagoval na každé její dílčí tvrzení. Smysl soudního přezkumu
nespočívá v tom, aby soud zaujímal stanovisko ke každé pasáži každého účastníkova
podání, pokud tato pasáž nepřináší novou námitku, ale pouze sděluje jinými slovy věci
již řečené a dovolává se obecných zásad, případně cituje soudní rozhodnutí, která přitom nijak
nezpochybňují závěry protistrany.
[12] Nepřezkoumatelný nemůže být rozsudek ani z toho důvodu, že se v něm krajský soud
odmítl zabývat opožděně uplatněnými žalobními body. Tuto otázku ovšem učinila stěžovatelka
spornou, protože její podání ze dne 21. 11. 2012, 9. 12. 2012, 13. 5. 2014, 15. 7. 2014 a 1. 9. 2014
(navazující na žalobu ze dne 14. 8. 2012, doručená ale soudu až poté, co dne 7. 10. 2012
uplynula dvouměsíční lhůta pro podání žaloby) neobsahují dle jejího názoru opožděně uplatněné
žalobní body, ale pouze rozvíjejí žalobní body řádně uplatněné ve dvouměsíční zákonné lhůtě.
Nejvyšší správní soud se bude touto otázkou zabývat při vypořádání jednotlivých námitek kasační
stížnosti.
IV. a) Doručování napadeného rozhodnutí
[13] Námitka týkající se nesprávného doručování napadeného rozhodnutí není důvodná.
V samotné žalobě stěžovatelka uvedla pouze tolik, že rozhodnutí nebylo doručeno zástupci;
konkrétní výhrady pak vznesla v podání ze dne 21. 11. 2012. Krajský soud se zabýval všemi
uplatněnými argumenty, popsal způsob doručování (nejprve bylo doručováno zástupci – manželu
stěžovatelky; po zjištění, že se na adrese nezdržuje, doručil žalovaný v červenci 2012
nejprve samotné stěžovatelce a poté v srpnu 2012 již úspěšně jejímu zástupci) a uzavřel,
že doručováno bylo v souladu se zákonem. Proti tomuto hodnocení nenamítla stěžovatelka
v kasační stížnosti nic konkrétního – pouze odkázala na příslušnou část svého podání učiněného
v řízení o žalobě, s níž se ale krajský soud vypořádal. Odkáže -li účastník v kasační stížnosti
na žalobní důvody, které zpochybňovaly postup správního orgánu, aniž přitom jakkoli reaguje
na argumentaci, kterou ve vztahu k těmto důvodům použil krajský soud, nemůže být taková
kasační námitka již z povahy věci úspěšná.
[14] Bez ohledu na jednotlivé okolnosti doručování napadeného rozhodnutí je třeba zdůraznit
(jak to učinil už krajský soud), že smysl doručování byl naplněn, protože stěžovatelka
se s obsahem napadeného rozhodnutí seznámila a v zákonné lhůtě proti němu podala žalobu.
Není tedy zřejmé, jak by mohla být údajně nesprávným doručováním zkrácena na právech.
[15] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2014, čj. 2 Afs 69/2012-124,
který byl vydán rovněž ve stěžovatelčině věci a jehož se stěžovatelka dovolává, se týkal jiné
situace. V oné věci byla adresátu při doručování zanechána výzva k vyzvednutí zásilky,
ale nebyl přitom poučen o právních následcích nevyzvednutí zásilky; takové doručení tedy nebylo
možné považovat za řádné. V nyní projednávané věci bylo adresátu doručeno do vlastních rukou,
krom toho bylo do vlastních rukou doručeno i samotné stěžovatelce.
IV. b) Důvody nařízení obnovy
[16] Krajský soud nepochybil, pokud nezkoumal důvody, které vedly správce daně k nařízení
obnovy řízení. Není zřejmé, proč stěžovatelka srovnává obnovu řízení s daňovou kontrolou:
kromě toho, že každý z institutů sleduje jiný účel, se navzájem liší i ve formálních
znacích. Daňová kontrola není samostatným řízením, ale postupem při správě daní,
jehož výsledkem není vydání rozhodnutí; uplatňuje se zpravidla v průběhu nalézacího řízení.
Oproti tomu obnova řízení má dvě oddělená stádia, v každém z nich přitom správce daně vydává
samostatné rozhodnutí (v první fázi rozhodnutí o nařízení či povolení obnovy řízení,
v druhé fázi nové rozhodnutí ve věci). Je tedy nasnadě, že proti daňové kontrole nelze úspěšně
brojit žalobou podle §65 soudního řádu správního (s. ř. s.), neboť ani zahájení daňové kontroly,
ani zpráva o daňové kontrole či případně dílčí úkony v jejím průběhu nejsou rozhodnutími
ve smyslu tohoto ustanovení. Rozhodnutí o nařízení obnovy, které jak podle někdejší právní
úpravy zákona o správě daní a poplatků, tak podle nyní účinného daňového řádu má odkladný
účinek vůči původnímu rozhodnutí, však lze napadnout správní žalobou podle uvedeného
ustanovení, jak vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v roce 2007.
[17] Byla-li taková žaloba přípustná, byla zároveň pro adresáta rozhodnutí, jímž byla nařízena
obnova řízení, „povinná“. Jinými slovy: je-li první ze dvou vzájemně souvisejících rozhodnutí
samostatně soudně přezkoumatelné (a plyne-li to výslovně a jednoznačně z judikatury),
není ponecháno žalobci na vůli, zda proti tomuto rozhodnutí podá samostatnou žalobu,
nebo zda raději vyčká a uplatní námitky proti prvnímu rozhodnutí (o nařízení obnovy)
až v žalobě proti druhému rozhodnutí (novému rozhodnutí ve věci). Tato druhá varianta
by byla hypoteticky možná v případě, kdy by první z obou aktů byl pouze závazným podkladem
druhého aktu ve smyslu §75 odst. 1 s. ř. s. Ze samotného tohoto ustanovení však plyne,
že oním závazným podkladem může být jen „jiný úkon“ správního orgánu, tj. právě takový akt,
který není rozhodnutím podle §65 s. ř. s. a který není možné napadnout samostatnou žalobou.
V případě obnovy řízení (ale třeba i přezkumného řízení) podléhá soudnímu přezkumu již první
rozhodnutí (o nařízení obnovy či přezkumu); jím se zároveň zahajuje řízení, které vyústí ve druhé
soudně přezkoumatelné rozhodnutí, nyní již ve věci samé. Jestliže stěžovatelka nepodala žalobu
proti prvnímu rozhodnutí, přijala tím závěry žalovaného o důvodech, které jej vedly k nařízení
obnovy. V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí ve věci, vzešlému z obnoveného řízení,
správní soud už nepřezkoumává důvody nařízení obnovy, ale zabývá se jen vlastními věcnými
důvody nového rozhodnutí, případně průběhem řízení vedoucího k jeho vydání.
[18] Skutečnost, že rozhodnutí o nařízení obnovy bylo samostatně soudně přezkoumatelné,
nijak nesouvisí s tím, zda proti tomu rozhodnutí byl, nebo nebyl přípustný řádný opravný
prostředek. Podmínkou pro podání žaloby je podle §5 s. ř. s. vyčerpání řádných opravných
prostředků, pokud je ovšem zvláštní zákon připouští. Nepřipouštěl-li §55 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků odvolání proti rozhodnutí o nařízení obnovy, nemohl účastník logicky
podat řádný opravný prostředek, což mu ovšem nebránilo v tom, aby podal správní žalobu přímo
proti rozhodnutí o nařízení obnovy vydanému v prvním a jediném stupni.
[19] Stejně tak je v projednávané věci nevýznamné, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí
o nařízení obnovy stížnost. Podle obou úprav daňového řízení bylo možné podat stížnost
při nesouhlasu s nevhodným chováním úředních osob nebo s postupem správního orgánu
(§99 zákona o správě daní a poplatků a §175 správního řádu; §261 daňové ho řádu).
Není jasné, proč by tento úkon vůči správci daně měl být srovnáván s žalobou
ke správnímu soudu, případně proč by oba úkony měly být považovány za rovnocenné
či plnící stejný účel. Faktem zůstává, že žaloba proti rozhodnutí o nařízení obnovy (v řízení,
v němž by soud mohl zkoumat důvody nařízení obnovy) podána nebyla; tuto skutečnost nemůže
zhojit ani jakákoli aktivita stěžovatelky v daňovém řízení, ani jakákoli argumentace v soudním
řízení s jiným předmětem.
[20] Krajský soud se zabýval – navzdory tvrzení stěžovatelky – i změnou úpravy daňového
řízení a poukázal na to, že i když byla obnova nařízena ještě podle zákona o správě daní
a poplatků, samotné obnovené řízení již probíhalo podle daňového řádu. Stěžovatelka vyjádřila
s tímto závěrem nespokojenost, neuvedla však, v čem spatřuje nesprávnost výkladu přechodného
ustanovení §264 odst. 1 daňového řádu ze strany krajského soudu.
IV. c) Chybějící informace o místním šetření
a o výsledku postupu k odstranění pochybností
[21] Není důvodná námitka, podle níž měl správce daně informovat stěžovatelku
o místním šetření konaném u společnosti EDHESSA dne 23. 3. 2010 (při tomto místním šetření
získal správce daně informace, které jej posléze vedly k nařízení obnovy). Obnova řízení
nebyla povolena na návrh daňového subjektu, ale byla nařízena z moci úřední; prvním úkonem
správce daně ve věci tedy bylo rozhodnutí o nařízení obnovy. Tomuto rozhodnutí nepředcházelo
a ani předcházet nemohlo žádné řízení, v němž by stěžovatelce svědčila procesní práva.
Zmíněné místní šetření nebylo úkonem, jehož cílem by bylo získat důkaz vedoucí ke stanovení
daňové povinnosti – takového místního šetření konaného v rámci nalézacího řízení
by se stěžovatelka jako daňový subjekt jistě účastnit měla. Při místním šetření dne 23. 3. 2010
se správce daně pouze dozvěděl o skutečnostech, které pro něj byly nové a mohly mít
podle jeho názoru podstatný vliv na výrok rozhodnutí o stěžovatelčině daňové povinnosti
ve smyslu §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků. Bližšímu zkoumání těchto
nových skutečností se pak správce daně věnoval v obnoveném řízení, v němž již stěžovatelka
mohla uplatňovat svá účastnická práva a aktivně se podílet na procesu dokazování.
[22] Správce daně pochybil tím, že neseznámil stěžovatelku se skutečnostmi
zjištěnými postupem k odstranění pochybností v rámci obnoveného řízení podle §90
odst. 2 daňového řádu. Ke stejnému závěru dospěl i krajský soud a před ním žalovaný
(stěžovatelka totiž tuto námitku vznesla již v odvolání proti rozhodnutí vydanému v obnoveném
řízení), který uložil správci daně odstranit tuto vadu řízení. Správce daně poté předvolal
stěžovatelku k ústnímu jednání a dne 10. 5. 2012 ji seznámil s podklady svého rozhodnutí
a umožnil jí vyjádřit se ke zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatelka také doplnil a do spisu
některé listiny a doplnila i své odvolání. Pochybení tedy bylo napraveno již v odvolacím řízení;
Nejvyšší správní soud tu neshledává žádné „zneužití správního uvážení“ (ať už tím stěžovatelka míní
cokoli), pro které by měl být zrušen rozsudek krajského soudu či rozhodnutí žalovaného.
IV. d) Uskutečnění zdanitelného plnění
[23] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že stěžovatelka v žalobě brojila
pouze proti způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s rozsudkem pro uznání vydaným Okresním
soudem v Jindřichově Hradci 27. 7. 2009, a dále se zmínila o nedůvěryhodnosti svědka F .. Jinak
jen zopakovala pasáže ze svého odvolání popisující obsah rozsudku Okresního soudu
v Jindřichově Hradci a citovala některá ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty.
[24] V replice ze dne 21. 11. 2012 stěžovatelka rozebrala okolnosti doručování napadeného
rozhodnutí a opět poukazovala na rozsudek okresního soudu. V podání ze dne 9. 12. 2012
stěžovatelka rozváděla to, že nemohla být přítomna místnímu šetření před na řízením obnovy.
V podání ze dne 13. 5. 2014 citovala judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora
EU k problematice daně z přidané hodnoty (citovaná vnitrostátní rozhodnutí se vyjadřují
k důkaznímu břemenu daňového subjektu, k dobré víře, k nepřímému účinku komunitárního
práva atd., ale není tu patrný žádný bližší vztah k otázkám sporným ve stěžovatelčině věci
a stěžovatelka jej ostatně nerozebírala; uvedená spisová značka Soudního dvora EU se týká
položené předběžné otázky, kterou Soudní dvůr věcně neprojednal). Dále v tomto podání
stěžovatelka poukázala na to, že již v daňovém řízení namítala absolutní neplatnost exekučního
titulu (rozhodčího nálezu), kvůli jehož účinkům (generální inhibitorium) považoval správce
daně převod vlastnického práva od jednoho z jejích právních předchůdců za neplatný.
Stěžovatelka zopakovala, že nebyla u místního šetření a že napadené rozhodnutí nebylo správně
doručeno.
[25] V podání ze dne 15. 7. 2014 se stěžovatelka opět věnovala zmíněnému
rozhodčímu nálezu, citovala ustanovení občanského soudního řádu; k otázce „intertemporálních
účinků ex tunc“ a k výkladu §75 odst. 1 s. ř. s. se dovolávala několika rozhodnutí Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu (bez upřesnění souvislosti s projednávanou věcí). V podání ze dne
1. 9. 2014 učinila závěr, že žalovaný v jednom svém vyjádření uznal hmotněprávní účinky
zmíněného rozsudku okresního soudu, a sdělila soudu, že právo vlastnické je právem absolutním,
které působí erga omnes.
[26] Žalobní body podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jsou zpravidla kombinací
skutkových a právních důvodů. Po uplynutí lhůty pro podání žaloby nemohou být uplatňovány
nové žalobní body (slovy zákona nemůže být žaloba o takové žalobní body rozšiřována).
Žalobce sice může v řízení doplňovat svou argumentaci k řádně a včas uplatněným žalobním
bodům a může i navrhovat nové důkazy; to však neznamená, že by do řízení mohl neustále
vnášet nové skutečnosti a nové právní argumenty pouze na základě vlastního tvrzení,
že se přece stále jedná o doplnění stávajících žalobních bodů. Posouzení, zda se jedná o nový
žalobní bod, nebo jen o upřesnění již uplatněného bodu, náleží soudu.
[27] Podle Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud při hodnocení žalobních
bodů vůči stěžovatelce správně. Ačkoli stěžovatelka v žalobě uvedla pouze strohou větu
bez jakýchkoli skutkových podrobností, podle níž nebylo napadené rozhodnutí doručeno jejímu
zástupci, a konkrétní okolnosti rozvedla až v replice podané po uplynutí dvouměsíční lhůty,
krajský soud se zabýval i těmito pozdějšími tvrzeními. Tvrzení uplatněná v replice a týkající
se doručování lze považovat za doplnění stávajícího žalobního bodu: to, že někomu nebylo
doručeno, je skutkovým tvrzením, nikoli právním závěrem, v jehož prospěch by bylo nutno
rozsáhle argumentovat. Stěžovatelka v tomto bodu tvrdí, že se něco nestalo, a takové negativní
tvrzení není z povahy věci dost dobře možné dokládat či prokazovat. Potvrdit či vyvrátit
takové tvrzení navíc soud může poměrně jednoduše za pomoci správního spisu
(v něm obsažených doručenek), aniž přitom potřebuje, aby mu k tomu žalobce dodával další
podrobné informace.
[28] Odlišná situace je u žalobního bodu souvisejícího s otázkou nabytí vlastnictví
stěžovatelky k plastikám a s uskutečněním zdanitelné plnění. Stěžovatelčino přesvědčení,
že se tak stalo, není skutkovým tvrzením, ale právním závěrem, který bez podrobných
skutkových důvodů neobstojí. Přesněji řečeno: takový právní závěr je souhrnem dílčích právních
hodnocení jednotlivých skutkových okolností a je na žalobci, které z těchto okolností
a s nimi související právní argumentace předloží soudu ke zkoumání ve formě žalobního bodu.
Není proto možné v žalobě zcela obecně namítnout, že vlastnické právo bylo převedeno,
a zdanitelné plnění se tedy uskutečnilo, a teprve v dalších měsících či dokonce letech popisovat
různé skutkové děje, hodnotit konkrétní jednání dotčených osob a účinky různých listin,
poukazovat na více či méně související (nebo i nesouvisející) názory soudů, vyvozovat
z toho právní argumenty – a žádat od krajského soudu, aby se tím vším důkladně zabýval
a přezkoumával právní hodnocení dějů, osob, listin atd., které provedly správní orgány.
[29] Nejvyšší správní soud proto souhlasí s krajským soudem v tom, že ve lhůtě pro podání
žaloby uplatnila stěžovatelka k vlastní otázce zdanitelného plnění pouze dva žalobní body:
- žalovaný nemůže tvrdit, že se stěžovatelka nestala vlastnicí plastik, protože její vlastnické
právo určil svým rozsudkem Okresní soud v Jindřichově Hradci, jehož závěry jsou
pro žalovaného závazné;
- svědek F. je nedůvěryhodný, protože podle zjištění znalce jsou podpisy na fakturách,
k nimž se neznal, jeho vlastními podpisy.
S těmito žalobními body se krajský soud vypořádal dostatečně i věcně správně;
popsal přitom povahu rozsudku pro uznání a jeho význam pro právní vztahy.
Stěžovatelka na jeho argumentaci prakticky nereagovala; pouze setrvala na tom, že pokud okresní
soud určil její vlastnické právo, musí i správní orgány a správní soudy vycházet z toho, že se stala
vlastnicí plastik, a že se tedy uskutečnilo i zdanitelné plnění.
[30] Takový závěr je však velmi zjednodušující. Správní orgány v daňovém řízení podrobně
zjišťovaly průběh transakcí týkajících se sporných plastik a hodnotily konkrétní skutkové
okolnosti, z nichž poté vyvodily právní závěry; naproti tomu okresní soud neprováděl žádné
dokazování, a ani k tomu neměl důvod, protože strana žalující i ža lovaná (osobně
propojené) se dohodly na vydání rozsudku pro uznání. Nelze popřít, že strany (resp. stěžovatelka
a společnost EDHESSA jako jedna ze žalovaných) spolu uzavřely dne 30. 6. 2008 kupní
smlouvu, jejímž předmětem byly mj. i dřevěné plastiky; okresní soud však tuto skutečnost
po předložení smlouvy pouze konstatoval, aniž zkoumal, zda byla společnost EDHESSA vůbec
oprávněna nakládat s předmětem smlouvy. Pokud by spolu strany posléze uzavřely další
kupní smlouvu, jíž by stěžovatelka převedla své tvrzené vlastnické právo opět na žalovanou,
žalovaná by pro změnu podala žalobu na určení svého vlastnického práva k týmž věcem
proti stěžovatelce, a stěžovatelka by takto tvrzený nárok uznala, nezbylo by civilnímu soudu
(shledal-li by na tom naléhavý právní zájem) nic jiného než určit vlastnické pr ávo žalované.
[31] Tyto výroky civilního soudu (skutečný i hypotetický) ovšem neříkají
nic o tom, jak se předmět smlouvy dostal do dispozice společnosti EDHESSA;
právě tím se ale musely zabývat správní orgány. K tvrzené nevěrohodnosti svědka F. (znalecký
posudek se přitom týkal faktur vystavených v jiných obchodních případech) uvedl krajský soud,
že skutečnosti jím uváděné podpořila i výpověď jiného svědka, jehož věrohodnost nebyla nijak
zpochybněna. Už vůbec není zřejmé, proč se stěžovatelka (ve vztahu k tvrzené kupní smlouvě
mezi M. M. a společností DAMA DM) dovolává §16 někdejšího obchodního zákoníku
(Podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla -li třetí osoba vědět, že jednající osoba k
tomu není oprávněna), pokud M. M. tvrdí, že plastiky neprodal, svědek F., jenž je podepsán na
faktuře, uvádí, že za společnost DAMA DM v té době nejednal, a tehdejší jednatel společnosti
DAMA DM potvrzuje v tomto bodě výpověď svědka F.. Všechny osoby, které k věci mají
co říci a kterých se transakce měla týkat (ať už reálně, nebo formálně), tedy popírají prodej
a koupi a vůbec právní předpoklady k nim. V této souvislosti je absurdní, aby pouze stěžovatelka
(které se transakce přímo netýkala) dokonce i věděla, že k transakci došlo v provozovně
společnosti DAMA DM.
[32] Skutečnosti, které stěžovatelka uvedla v replice (procesní pasivita pana M., směnky pro
něj vystavené), jednak nejsou způsobilé zpochybnit závěry žalovaného a krajského soudu, resp.
míjejí se s nimi, jednak jde o skutečnosti nově tvrzené teprve v kasačním řízení, k nimž proto
Nejvyšší správní soud ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží.
[33] Stěžovatelka dovozuje vázanost správních orgánů rozsudkem okresního soudu
také z §135 odst. 2 o. s. ř. a z §13 občanského zákoníku. Podle §135 odst. 2 o. s. ř. může soud
sám posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu (nejde-li o otázky osobního stavu
či o spáchání trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu ve smyslu §135 odst. 1
o. s. ř.). Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Toto ustanovení je určeno soudům v občanském soudním řízení, nikoli správním orgánům.
Lze poukázat zde na §99 odst. 1 daňového řádu: Vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně
rozhodl příslušný orgán veřejné moci, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Ostatní otázky, o nichž
přísluší rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, může správce daně posoudit sám . Jak však už přiléhavě
podotkl krajský soud, okresní soud rozhodl pouze o tom, že stěžovatelka je vlastnicí plastik,
protože to sama tvrdí a protože to její smluvní protistrana uznává. Toto tvrzení a toto uznání
správní orgány nepopíraly, oba akty však pro ně byly bezcenné, protože jejich úkolem bylo zjistit
skutkový stav věci, nikoli pouze převzít jednostranná prohlášení některých vybraných článků
celého obchodního případu.
[34] Poukazem na §13 občanského zákoníku (Každý, kdo se domáhá právní ochrany,
může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný pr ávní případ,
který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích ) patrně stěžovatelka
srovnávala jako obdobné případy řízení o určovací žalobě u okresního soudu a daňové řízení
v nyní projednávané věci. Výše je uvedeno, proč o obdobné případy nejde.
V. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační stížnost důvodnou a zamítl ji podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[36] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.,
podle nějž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože se svou kasační stížností ne uspěla;
úspěšnému žalovanému v tomto soudním řízení nevznikly žádné náklady.
[37] Žalovaný požadoval s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13, přiznání paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč; tuto částku
však Nejvyšší správní soud žalovanému nepřiznal, neboť takové výdaje považuje za součást
běžné činnosti žalovaného jako správního orgánu, jež zahrnuje i obhajobu vlastních rozhodnutí
před soudem. Krom toho má soud za to, že závěry zmíněného nálezu se nevztahují
na žalovaného, který je státním orgánem. Nález dovozuje, že paušální náhrady podle ustanovení
§13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.) by měly být analogicky přiznávány
i nezastoupeným účastníkům: je totiž diskriminační, pokud se od nezastoupených účastn íků
(a pouze od nich) vyžaduje prokázání skutečné výše vynaložených hotových výdajů.
Původcem této nepravé legislativní mezery, jež ústavní soud vedla k připuštění analogie,
však je stát, jehož je žalovaný nedílnou součástí. Zatímco fyzické i právnické osoby
mohou argumentovat nepřijatelností diskriminace, jež v konečném důsledku vede k zásahu
do jejich vlastnického práva, stát v tomto směru před svými vlastními legislativními pochybeními
chráněn není a (pokud si to takto jako zákonodárce přál) diskriminován být může.
[38] Konečně lze poukázat i na odst. 46 nálezu, podle kterého má soud zvážit,
zda břemeno dokazování konkrétní výše hotových výdajů skutečně je pro toho kterého účastníka
nadměrně zatěžující. V tomto případě je zjevné, že žalovaný jako správní o rgán by měl být plně
personálně vybaven k tomu, aby věděl, jakým způsobem prokázat své hotové výdaje spojené
s projednáním kasační stížnosti před soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu