ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.33.2015:34
sp. zn. 10 As 33/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. F., zast. Mgr. Pavlou
Kosíkovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 19, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad
Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Jeremenkova 40a,
Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. KÚOK/52440/2013/ODSH-
SD/310, čj. KUOK 53484/2013, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 2. 2015, čj. 76 A 24/2013-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 400 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně Mgr. Pavly
Kosíkové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení, argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce, Odboru agendy řidičů
a motorových vozidel (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 30. 4. 2013,
čj. SMOL/082197/2013/OARMV/PD/Kas, byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku
dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), tj. řízení motorového vozidla
bez příslušného řidičského oprávnění, za což mu byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč,
zákaz řízení motorových vozidel v délce 12 měsíců a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že se dne 2. 5. 2012 v Olomouci podrobil
přezkoušení odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v jehož rámci řídil pod dohledem
učitele autoškoly vůz, ačkoli ke dni 14. 5. 2011 pozbyl řidičské oprávnění z důvodu dosažení 12
bodů v bodovém hodnocení a mezi pozbytím řidičského oprávnění a odborným přezkoušením
tudíž neuplynula doba nejméně jednoho roku. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím
změnil výrokovou část rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že žalobce „dne
02.05.2012 v Olomouci řídil motorová vozidla skupin ‚A21‘ a ‚B‘, aniž by byl držitelem příslušných řidičských
oprávnění.“ Ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dál jen „krajský soud“) rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že „[s]právní orgány aplikovaly na zjištěný
skutkový stav v souzené věci ustanovení, které na ni nedopadá [§3 odst. 3 písm. a) ve spojení s §125c odst. 1
písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb.], a přitom pominuly užití §3 odst. 3 písm. c) zákona
č. 361/2000 Sb., které odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, o kterém nebylo mezi účastníky soudního
řízení správního sporu.“ Krajský soud dospěl k závěru, že roční lhůta podle §123d odst. 1 zákona
o silničním provozu se vztahuje pouze na podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění
a nikoli na odborné přezkoušení, přičemž pokud „by soud aproboval výklad provedený žalovaným,
neoprávněně by prodloužil žalobci dobu, po kterou by žalobce neměl řidičské oprávnění a tak by zasáhl
do jeho právní sféry. Takový postup nemá oporu v zákoně a jemu odpovídající výklad práva by mohl být označen
také jako ad absurdum. Přitom v souladu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.)
každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nemůže být nucen činit, co zákon neukládá.“
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí uvedl,
že interpretace §3 odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu zvolená krajským soudem
a opřená o komentářovou literaturu (Kovalčíková, D., Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních
komunikacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 17-18), je v rozporu s názory
vyslovenými v publikacích Bušta, P., Kněžínek, J., Seidl A. Zákon o silničním provozu
s komentářem Praha: Lenka Buštová, 2011, a Kučerová, H. Zákon o silničním provozu.
S komentářem a judikaturou. Praha: Leges, 1. vydání, 2008. Stěžovatel v této souvislosti
poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2012, sp. zn. 4 Tz 56/2012,
a ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2013, čj. 5 As 76/2011-78. K výtce neoprávněného prodloužení doby, po kterou byl
žalobce bez řidičského oprávnění, stěžovatel opět poukázal na citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 5 As 76/2011-78, z něhož dle stěžovatele plyne, že ani případné nesprávné
„poučení“ žalobce ze strany pracovníka autoškoly jej nezbavovalo odpovědnosti za spáchání
předmětného přestupku.
[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu,
uvedl, že judikatura, na níž stěžovatel poukazuje, se týkala uložení trestu zákazu činnosti a není
proto v nyní projednávané věci použitelná, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
II.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
[7] Námitku stěžovatele, dle níž krajský soud pochybil, opřel-li svůj právní názor o odbornou
literaturu, ačkoli jiní autoři jiných komentářů vyjádřili v otázce výkladu §3 odst. 3 písm. c) zákona
o silničním provozu názor opačný, nelze považovat za řádné uvedení důvodu kasační stížnosti
dle §106 odst. 1 s. ř. s., neboť postrádá jakoukoli konkretizaci těch názorů, s nimiž měl být
rozsudek krajského soudu údajně rozporný. Není povinností Nejvyššího správního soudu
vyvracet výhrady, jež se stěžovatel ve skutečnosti ani nesnažil formulovat.
[8] Přesto jen na okraj poznamenává Nejvyšší správní soud, že odkaz krajského soudu
na jím citovaný komentář k zákonu o silničním provozu představoval pouze podpůrnou
argumentaci a nikoli rozhodovací důvod, pro nějž krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil;
tím byla speciální povaha §3 odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu vůči obecnému §3
odst. 3 písm. a) tohoto zákona. Kromě toho příklon soudu k jednomu z publikovaných právních
názorů odlišnému od jiných (též publikovaných) výkladů nelze z podstaty věci za pochybení
považovat. Je zjevné, že při existenci více interpretací pro rozhodnutí použitelného práva
vždy soud některou z těchto interpretací musí odmítnout a jinou akceptovat. Důležité přitom je,
zda doktrinární výklad soud nejen pouze převezme, ale též vysvětlí, proč právě výklad
jím převzatý považuje za správný.
[9] K pouze obecně formulované výhradě stěžovatele vůči interpretaci relevantních
ustanovení zákona o silničním provozu krajským soudem Nejvyšší správní soud uvádí následující.
[10] Dle §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že motorové vozidlo může řídit
pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel
(dále jen „skupina vozidel“) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské
unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „jiný členský stát“),
nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast
silničního provozu. Na uvedené navazuje §3 odst. 3 písm. c) téhož zákona, dle něhož řídit
motorové vozidlo může také osoba, která se pod dohledem učitele autoškoly připravuje k přezkoušení
z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo skládá zkoušku v rámci tohoto přezkoušení.
Posledně citované ustanovení přitom bylo do zákona o silničním provozu vloženo
prostřednictvím novely tohoto zákona zákonem č. 411/2005 Sb., jímž byl zaveden tzv. bodový
systém, a to právě s ohledem na povinnost osoby, jež pozbyla řidičské oprávnění v důsledku
dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, přezkoušení z odborné způsobilosti podstoupit;
teprve po tomto přezkoušení může taková osoba o vrácení řidičského oprávnění žádat. Nejvyšší
správní soud se proto se závěrem krajského soudu, dle něhož §3 odst. 3 písm. c) zákona
o silničním provozu představuje vůči §3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona speciální úpravu,
která je pro projednávanou věc vzhledem k nesporným skutkovým okolnostem (žalobce řídil
vůz v rámci přezkoušení z odborné způsobilosti) použitelná, zcela ztotožnil.
[11] Stejně tak Nejvyšší správní soud přisvědčil i závěru krajského soudu, že roční lhůta
podle §123d odst. 1 zákona o silničním provozu, dle něhož [ř]idič, který podle §123c odst. 3 pozbyl
řidičské oprávnění, je oprávněn požádat o vrácení řidičského oprávnění nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne
pozbytí řidičského oprávnění podle §123c odst. 3, se vztahuje pouze na podání žádosti o vrácení
řidičského oprávnění, nikoli na přezkoušení. Opačný výklad by byl v přímém rozporu
s jednoznačně formulovanou dikcí tohoto ustanovení, které nedává prostor pro záměnu pojmů
"požádat o vrácení řidičského oprávnění" a "požádat či podrobit se přezkoušení".
[12] Odkaz stěžovatele na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího
správního soudu je v projednávané věci nepřípadný. Usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 11 Tdo 594/2004 bylo vydáno před změnou zákona o silničním provozu provedenou
zákonem č. 411/2005 Sb., která výslovně povolila řízení motorového vozidla pod dohledem
učitele autoškoly při přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel
nebo při zkoušce v rámci tohoto přezkoušení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 5 As 76/2011-78 byl vydán ve věci s odlišným skutkovým stavem, v dané věci řidič nepožádal
o vrácení řidičského oprávnění ve smyslu §102 zákona o silničním provozu, a přesto řídil
motorové vozidlo. Skutkově i právně odlišná byla situace i ve věci vedené u Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 4 Tz 56/2012, v níž byl dovolatel shledán vinným ze spáchání trestného činu maření
úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spočívajícího v tom,
že po nabytí 12 bodů bodového hodnocení (byť po uplynutí jednoroční doby) opakovaně řídil
motorové vozidlo, aniž splnil zákonné podmínky pro navrácení řidičského oprávnění,
tj. nepodrobil se přezkoušení z odborné způsobilosti a nepředložil posudek o zdravotní
způsobilosti včetně dopravně psychologického vyšetření.
[13] Vzhledem k tomu, že jednání, jež je žalobci kladeno za vinu, nemohlo vzhledem
ke shora uvedenému naplnit skutkovou podstatu přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1
zákona o silničním provozu, Nejvyšší správní soud se již zbylými námitkami stěžovatele
nezabýval.
III.
Závěr a náklady řízení
[14] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[15] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá dle §60 odst. 1 a 5 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení.
[16] Žalobce byl ve věci plně úspěšný, pročež je žalovaný povinen zaplatit mu náhradu
nákladů řízení. Její výši stanovil Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k §7 bodu 5., §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, na 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření ke kasační stížnosti) a paušální
náhradu hotových výdajů 300 Kč. Celkem tedy byla žalobci přiznána na náhradě nákladů
řízení částka 3 400 Kč, jež je splatná k rukám zástupkyně žalobce do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu