ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.108.2015:44
sp. zn. 2 As 108/2015 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: L. K., zastoupen
JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému:
Generální ředitel Vězeňské služby ČR, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2013, č. j. VS 11/002/007/2013-50/PRV/080, ve věci
propuštění ze služebního poměru, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2015, č. j. 78 Ad 45/2013 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 78 Ad 45/2013 – 43, zamítl Krajský soud v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2013,
č. j. VS 11/002/007/2013-50/PRV/080, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí ředitele Vazební věznice Olomouc (dále jen „služební funkcionář“) ze dne
27. 12. 2012, č. j. VS 1/228/008/2012-37/Pers/200. Tímto rozhodnutím byl žalobce propuštěn
ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR podle ustanovení §42 odst. 1 písm. i)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“).
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce byl správně propuštěn dle §42 odst. 1 písm. i)
zákona o služebním poměru, neboť nesplnil opakovaně prověrku tělesné zdatnosti,
a byl tak shledán fyzicky nezpůsobilým pro výkon služby ve smyslu §79 téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že smyslem a účelem
zákonné úpravy podmínek přijetí do služebního poměru a jeho trvání dle zákona o služebním
poměru je, aby ve službě byli pouze takoví příslušníci bezpečnostních sborů, kteří jsou zdravotně,
osobnostně a fyzicky způsobilí, což je pravidelně zjišťováno konkrétním bezpečnostním sborem
(§79 zákona o služebním poměru). Krajský soud uvedl, že po dmínka fyzické způsobilosti
pro výkon služby, včetně odnětí osvědčení o tělesné zdatnosti jako obligatorní důvod
pro propuštění příslušníka ze služebního poměru, jsou upraveny zákonem o služebním poměru
již od jeho účinnosti, tedy od 1. 1. 2007. Na základě uvedeného konstatoval, že nelze hovořit
o jakékoliv retroaktivitě, jak namítá žalobce, neboť žalobce byl po celou dobu účinnosti zákona
povinen fyzickou zdatnost udržovat a podrobovat se jejímu pravidelnému ověřování
dle §45 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Dále uvedl, že jediné, co se v průběhu
služby žalobce změnilo, byl způsob její evidence.
[3] Krajský soud konstatoval, že dle čl. 2 odst. 5 nařízení generálního ředitele Vězeňské
služby č. 2/2010, o úspěšném vykonání testů příslušníka (dále jen „NGŘVS č. 2/2010 o vykonání
testů příslušníka“), se nejprve činil písemný záznam v dokumentaci pro služební přípravu,
uchazečům o službu se o úspěšném vykonání testů již vydávalo osvědčení o fyzické způsobilosti.
Tímto došlo k vedení dvojí evidence. Pro sjednocení způsobů evidování fyzické způsobilosti
všech příslušníků Vězeňské služby ČR (a nepochybně i pro uvedení způsobu evidování fyzické
způsobilosti příslušníků do souladu se zákonem o služebním poměru, který zná pouze pojem
„Osvědčení o tělesné zdatnosti“) bylo vydáno nařízení generálního ředitele Vězeňské služby
č. 43/2012, jež novelizovalo nařízení č. 2/2010, kterým se stanoví požadavky na tělesnou
zdatnost uchazečů o přijetí do služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR a příslušníků
Vězeňské služby ČR (dále jen „NGŘVS č. 43/2012). Konkrétně byl novelizací doplněn čl. 2
odst. 6, který stanovil, zjednodušeně, že neprodleně po účinnosti uvedeného nařízení
(1. 11. 2012) měla být vydána osvědčení všem příslušníkům, kteří je neměli, s datem posledního
úspěšného vykonání testů tělesné zdatnosti. Žalobci bylo vydáno osvědčení dne 2. 11. 2012
s datem posledního úspěšného vykonání testů tělesné zdatnosti 3. 6. 2011. Došlo tak k nahrazení
písemného záznamu o úspěšném vykonání testů v dokumentaci žalobce jinou formou záznamu
v dokumentaci, a to osvědčením. Žalobce přitom nezpochybnil, že opakovaně prověrky tělesné
zdatnosti konal neúspěšně a že fyzicky nezpůsobilý příslušník nesmí vykonávat službu a musí
být propuštěn. Dle krajského soudu je, s ohledem na účel zákona, absurdní trvání žalobce
na názoru, že by neměl být propuštěn pouze z důvodu, že mu bylo z jeho pohledu nezákonně
vydáno a následně odňato osvědčení o tělesné zdatnosti.
II. Kasační stížnost stěžovatele
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
podanou v zákonné lhůtě. Důvod kasační stížnosti výslovně podřadil pod §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy spatřoval v rozhodnutí nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
[5] Stěžovatel namítl, že od účinnosti zákona o služebním poměru došlo k zásadní změně
právní úpravy týkající se požadavku fyzické zdatnosti jako předpokladu pro výkon služby
v bezpečnostním sboru. Ačkoliv dřívější zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie České republiky, obsahoval ustanovení, které stanovovalo fyzickou způsobilost jako
předpoklad přijetí do služebního poměru, neobsahoval ustanovení obdobné §45 odst. 1 písm. d)
zákona o služebním poměru, na základě něhož lze v případě odnětí „osvědčení o tělesné
zdatnosti“ ukončit služební poměr příslušníka. Dle názoru stěžovatele je možno ukončit služební
poměr pro odnětí osvědčení o tělesné zdatnosti pouze u těch příslušníků, kterým bylo toto
osvědčení vystaveno a kteří jsou jeho držiteli. Dále uvedl, že tímto byl v podstatě přidán nový
důvod pro propuštění.
[6] Podle stěžovatele krajský soud ignoroval jeho námitku, že osvědčení o tělesné zdatnosti
bylo vydáno retroaktivně v rozporu se zákonem. Tyto vady stěžovatel spatřoval v tom, že během
téměř 6 let účinnosti zákona o služebním poměru mu toto osvědčení vydáno nebylo a následně
mu bylo vydáno v době, kdy stěžovatel podmínky již nesplňoval, neboť byl podroben testům dne
25. 5. 2012 a 12. 9. 2012, ve kterých neuspěl, a zároveň v době, kdy mu bylo již dva měsíce
znemožněno vykonávat službu z důvodu fyzické nezpůsobilosti k jejímu výkonu. Podle
stěžovatele se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou vydání retroaktivního osvědčení k datu
pouze úspěšného vykonání testů, a to i za existence reálného stavu po neúspěšném vykonání
testů s tím, že sjednocením došlo k vytvoření předpokladu pro propuštění stěžovatele,
který by v případě „nesjednocení“ neexistoval.
[7] Stěžovatel také namítl, že osvědčení mu nebylo ani doručeno a bylo vloženo služebním
funkcionářem do jeho osobního spisu. Toto nebylo žalovaným nijak popíráno, žalovaný uvedl,
že se nejedná o takový zásah, aby to byl důvod pro zrušení jeho rozhodnutí, neboť stěžovatel
měl možnost se s obsahem osobního spisu, resp. s osvědčením seznámit posléze.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem krajského soudu. Především zdůraznil,
že pokud by připustil stěžovatelem tvrzenou koncepci, že předmětné osvědčení o tělesné
zdatnosti vydáno platně nebylo a dle tvrzení stěžovatele nemohlo být tedy ani odňato,
tak by se v rámci služebního poměru dostal do fatálně patové situace, potažmo určitého právního
vakua, kdy by příslušník bezpečnostního sboru nemohl být propuštěn, ale nemohl
by být ani zařazen do služby, jelikož nesplňuje zákonné podmínky pro výkon služby. Žalovaný
považoval takový výklad z hlediska smyslu zákona za zcela absurdní a nepřípustný. Smyslem
zákonné úpravy a také záměrem zákonodárce je zcela nepochybně konstrukce, že pokud
není příslušník fyzicky způsobilý k výkonu služby, je nutné jej neprodleně propustit. Závěrem
poukázal i na to, že umožnil vykonat stěžovateli nadstandardní pokus, čímž dal stěžovateli
možnost zhojit dřívější selhání ve fyzických testech. Žalovaný s ohledem na uvedené navrhl
kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
[9] V replice stěžovatel zopakoval argumenty, které již uvedl v kasační stížnosti, a sdělil,
že na podané kasační stížnosti trvá.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[11] Ze spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti, které nejsou mezi stranami sporné.
Dne 25. 5. 2012 se stěžovatel dostavil k prověrce tělesné zdatnosti, ve které byl hodnocen
jako „nesplnil“, neboť nedosáhl potřebného součtu bodů. Dne 6. 8. 2012 se stěžovatel dostavil
k opravné prověrce, která se pro jeho zdravotní neschopnost nekonala. Dne 12. 9. 2012
se konalo komisionální přezkoušení fyzické zdatnosti stěžovatele, při kterém byl hodnocen
jako „nesplnil“, neboť nedosáhl potřebného součtu 30 bodů. Dne 2. 11. 2012 bylo vydáno
Věznicí Jiřice osvědčení o tělesné zdatnosti s termínem konání testů tělesné zdatnosti dne
3. 6. 2011, při kterých byl stěžovatel dle záznamů hodnocen „splnil“. Dne 9. 11. 2012 se konalo
komisionální přezkoušení fyzické zdatnosti stěžovatele, kdy byl hodnocen jako „nesplnil“,
neboť nedosáhl potřebného součtu 30 bodů.
[12] Meritem celého sporu je výklad NGŘVS č. 2/2010 o vykonání testů příslušníka, ve znění
novely provedené NGŘVS č. 43/2012, kterou byl do původního nařízení přidán čl. 2 odst. 6:
Odpovědné osoby v organizačních jednotkách a oprávněné osoby na generálním ředitelství neprodleně vydají
osvědčení o tělesné zdatnosti s uvedením data posledního úspěšného vykonání testů tělesné zdatnosti
všem příslušníkům, kteří byli přijati do služebního poměru před účinností zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, či ostatním příslušníkům,
kterým osvědčení vydáno nebylo, přestože testy tělesné zdatnosti úspěšné splnili.
[13] Uvedené ustanovení se vztahuje na dvě skupiny osob. Tou první jsou všichni příslušníci,
kteří byli přijati do služebního poměru před účinností zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Druhou skupinou pak ostatní příslušníci,
kterým osvědčení vydáno nebylo, přestože testy tělesné zdatnosti úspěšné splnili. Oběma skupinám se má vydat
osvědčení o tělesné zdatnosti s uvedením data posledního úspěšného vykonání testů tělesné zdatnosti.
[14] Již samotný text ustanovení vede Nejvyšší správní soud k závěru, že stížní námitky
jsou nedůvodné. Toto ustanovení nařizuje vydat ve vztahu ke dvěma jasně definovaným
skupinám příslušníků osvědčení, v němž bude uvedeno, kdy naposledy dotyčný
příslušník úspěšně vykonal test tělesné zdatnosti. Z textu je patrný i jasný smysl a účel
ustanovení – sjednotit režim evidence testů tělesné zdatnosti tak, že všem příslušníkům z obou
jasně definovaných skupin bude vystaveno osvědčení, v němž bude zaznamenáno, kdy naposledy
úspěšně složili uvedené testy, a tedy postavit najisto, k jakému nejpozdějšímu známému
dni v minulosti splňovali jednu z podmínek výkonu služby, a sice fyzickou způsobilost
(§79 odst. 4 zákona o služebním poměru). Od takto stanoveného „bodu nula“ uvedeného
v osvědčení se pak měly odvíjet další kroky příslušných osob při prověřování fyzické způsobilosti
příslušníků. Pokud by se totiž v dalších testech ukázalo, že tělesná zdatnost příslušníka poklesla
pod stanovenou hranici, bylo by to důvodem k odnětí osvědčení.
[15] Přesně takovýmto výše popsaným způsobem žalovaný ve věci stěžovatele postupoval.
Vystavil mu osvědčení, v němž zaznamenal, že 3. 6. 2011 byl stěžovatel naposledy prověřen
jako ten, který vyhověl požadavkům na tělesnou zdatnost. Skutečnost, že osvědčení bylo vydáno
s časovým odstupem od prověření, a sice dne 2. 11. 2012, na pravdivosti obsahu osvědčení
nic nemění. Pokud se v době po datu, kdy naposledy byl stěžovatel shledán vyhovujícím
požadavkům na tělesnou zdatnost, poměry změnily a stěžovatel tyto požadavky přestal splňovat,
neb se mu ani v opakovaných testech nepodařilo je osvědčit, bylo zcela na místě mu vystavené
osvědčení o tělesné zdatnosti odejmout, neboť přestalo osvědčovat poslední známý právně
relevantní stav. Odejmutí osvědčení pak muselo být důvodem propuštění ze služebního poměru
podle §42 odst. 1 písm. i) zákona o služebním poměru.
[16] Na takovém postupu není nic přímo ani nepřímo retroaktivního, neboť se pouze mění
způsob evidence splnění požadavků, které i dříve, dokonce podle právní úpravy předcházející
nynějšímu zákonu o služebním poměru, příslušník musel splňovat, měl-li být považován
za fyzicky způsobilého.
[17] K námitce stěžovatele, že mu osvědčení o fyzické zdatnosti vydané Věznicí Jiřice nebylo
doručeno, nýbrž bylo toliko založeno do spisu, Nejvyšší správní soud uvádí, že toto pochybení
nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Stěžovatel měl během
celého správního řízení právo do spisu nahlédnout, mohl si z něj činit opisy, kopie a výpisy
a tohoto práva také využil. Svým podpisem záznamu o nahlédnutí účastníka řízení do spisu dne
3. 12. 2012, tedy velmi krátce po zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru (k zahájení
řízení došlo 30. 11. 2012), stvrdil, že nahlédl do správního spisu. Ten v té době obsahoval mimo
jiné i kopii předmětného osvědčení o tělesné zdatnosti z 2. 11. 2012, výslovně označenou
pod položkou č. 7 v seznamu dokumentů, jež spis obsahoval. Tento seznam byl obsažen
přímo na stránce, na níž stěžovatel stvrdil podpisem, že do spisu nahlédl. Stěžovatel byl nadto
ve správním řízení zastoupen advokátem, který obsahem osvědčení argumentoval již ve svém
prvním podání v prvostupňovém řízení, a sice ze dne 17. 12. 2012 (s poukazem, že se stěžovatel
s osvědčením seznámil až výše popsaným nahlédnutím do spisu). Je tedy zřejmé, že prakticky
po celou dobu správního řízení byla stěžovateli existence osvědčení známa a že jí mohl
argumentovat. Problémem ve věci stěžovatele nebylo osvědčení či jeho obsah, nýbrž skutečnost,
že stěžovatel nebyl schopen osvědčit svoji tělesnou zdatnost.
[18] K námitce účelovosti postupu žalovaného po vydání novely NGŘVS č. 43/2012,
jenž podle stěžovatele měl cíleně směřovat k jeho propuštění ze služebního poměru, je nutno
poznamenat, že žádné konkrétní indicie takovéhoto postupu stěžovatel neosvědčil. Důvody
propuštění byly zcela v souladu se zákonem a byly zákonným způsobem zjištěny a ve správních
rozhodnutích uvedeny.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Vzhledem k výše uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, (n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladu nenáleží.
Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační
stížnosti nárok na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu