ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.27.2015:26
sp. zn. 2 As 27/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Petra Sedláka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Z. P., , zastoupená
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 18. 10. 2013, č. j. MV-96191-4/VS-2013, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, č. j. 9 Ad 24/2013 – 27.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení
shora nadepsaného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 18. 10. 2013, č. j. MV-96191-4/VS-2013
(dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o rozkladu stěžovatelky proti
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 24. 6. 2013, č. j. OSZ-75884/D-Ro-2013, kterým
byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání jednorázové částky podle nařízení vlády
č. 135/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb.
Stěžovatelka v žalobě brojila proti citovaným rozhodnutím ministerstva vnitra s tím,
že je pokládá za nespravedlivé, aby byl nárok vdov po příslušnících pomocných technických
praporů (dále jen PTP) omezován pouze na vdovy po těch bývalých příslušnících PTP,
kteří podali žádost podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., jímž je poskytována náhrada
za dovolenou osobám, které byly za minulého režimu nezákonně perzekuovány. Stěžovatelka
uvedla, že její manžel, který zemřel X., žádost o náhradu nepodal, neboť uvěřil ministerským
úředníkům, kteří tvrdili, že nárok nemá. Po nabytí účinnosti nařízení vlády č. 51/2013 Sb. bylo
umožněno podat žádost o náhradu pouze žijícím příslušníkům PTP a vdovám po těch
příslušnících PTP, kteří si žádost dříve podali, ale byla jim zamítnuta. S odkazem na judikaturu
Ústavního soudu ČR se stěžovatelka u městského soudu domáhala toho, aby jí byl přiznán právo
nárok na uvedenou náhradu přesto, že citované nařízení její nárok vylučuje.
Městský soud konstatoval, že žaloba není důvodná proto, že byť bylo nařízení vlády
č. 135/2009 Sb. s účinností od 6. 3. 2013 novelizováno nařízením vlády č. 51/2013 Sb. a okruh
oprávněných osob byl rozšířen i na státní občany České republiky, kteří byli zařazeni
do pomocných technických praporů, nelze pominout to, že oprávněná osoba musela podat
žádost nejpozději do dne 31. 12. 2013, jinak nárok na výplatu příspěvku zaniká (§2 odst. 2).Podle
městského soudu nelze žalobkyni vyhovět, neboť nesplňuje podmínky vymezené v ustanovení
§3 nařízení vlády (věta za středníkem), podle kterého by mohl být jednorázový příspěvek
ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem vdově po občanu České
republiky splňujícím podmínky podle §1 odst. 2 přiznán, pokud by tento občan včas podal
žádost o příspěvek podle §1 odst. 1 a tato byla zamítnuta. Mezi účastníky není sporu o tom,
že zemřelý manžel žalobkyně takovou žádost nepodal, tím méně ve stanovené lhůtě. Žádost
tak nemohla být ministerstvem vnitra ani zamítnuta (§3).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatelka nejprve zopakovala žalobní argumentaci ve vztahu k citovaným nařízením
vlády s tím, že Městský soud v Praze opakovaně uznal kromě vdov uvedených
v §3 novelizovaného nařízení vlády č. 135/2009 Sb. i nárok vdov po příslušnících PTP, kteří
zemřeli dříve, než bylo rozhodnuto o jejich žádosti.
Následně stěžovatelka jednak namítla, že nařízení vlády č. 51/2013 Sb. mělo napravit
chybné počínání úředníků Ministerstva vnitra ČR, ale v případě stěžovatelky k nápravě nedošlo,
byť jiným vdovám po příslušnících PTP, které ovdověly po 1. 1. 2010, je chybné počínání
úředníků ministerstva kompenzováno, a dále namítla, že zatímco žijícím příslušníkům PTP bylo
umožněno nařízením vlády č. 51/2013 Sb. podat novou žádost, i když podle původního znění
nařízení vlády č. 135/2009 Sb. žádost nepodal, ale stěžovatelce, která ovdověla po 1. 1. 2010,
je toto upřeno.
Stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007,
4 Ads 10/2006-76, s tím, že lze při rozpornosti odškodňovacích předpisů učinit výklad
ve prospěch poškozené osoby, byť text samotného předpisu je sporný. Podle stěžovatelky by tak
měl Nejvyšší správní soud postupovat i v jejím případě, neboť je fakticky trestána za to, že její
manžel projevil důvěru v rozhodování správního orgánu a nevzdoroval ministru vnitra u soudu.
Závěrem stěžovatelka shrnula své námitky s tím, že napadený rozsudek městského soudu
nešetří podstatu a smysl práv, porušuje rovnost občanů v obdobném právním postavení
a porušuje právo na spravedlivý proces, a navrhla, aby Nejvyšší správní soud předložil věc
Ústavnímu soudu ČR.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl zamítnutí kasační stížnosti s tím,
že se plně ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozsudku městského soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z nařízení vlády č. 51/2013 Sb. vyplývá, že vláda ČR zpětně zahrnula do okruhu
oprávněných osob podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. i příslušníky PTP, zároveň na základě
téhož nařízení bylo prolomeno pravidlo obsažené v původním znění §3 nařízení vlády
č. 135/2009 Sb., že právo podat žádost o vyplacení příspěvku nepřechází na dědice, ve prospěch
vdov, po těch příslušnících PTP, kteří si podali dříve žádost o příspěvek, a tato žádost byla
zamítnuta.
Z §1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. vyplývá, že právo podat žádost o příspěvek má toliko
ta osoba, která byla v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 postižena určitým druhem křivd
způsobených komunistickým režimem. Právo na tento příspěvek je podle uvedeného nařízení
vlády vázáno na oprávněnou osobu. To odpovídá i samotnému zákonu č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který se jak v §4, tak
v §8 (na jehož základě bylo citované nařízení vlády vydáno) v případě zadostiučinění dotýká
přímo těch osob, které byly komunistickým režimem nespravedlivě postiženy a perzekuovány.
Ve svém souhrnu oba předpisy představují výraz úcty k těmto osobám a zároveň představují
vyrovnání se společnosti s komunistickou minulostí spojené s náhradou újmy komunistickým
režimem postiženým osobám.
Z §3 věty před středníkem nařízení vlády č. 135/2009 Sb. (po novele) vyplývá, že nárok
právo podat žádost o příspěvek zaniká smrtí oprávněné osoby, neboť na dědice uvedené právo
nepřechází. Jedná se o ryze osobní právo a nárok oprávněné osoby.
V případě příslušníků PTP a dalších státních občanů České republiky, kteří byli zařazeni
do silničních praporů ženijního vojska, pomocných technických praporů a vojenských báňských
oddílů (dále jen „vojenský tábor nucených prací“), uvedených v §18 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zákona
č. 78/1998 Sb., pokud jim byl za zařazení ve vojenském táboře nucených prací přiznán zvláštní
příspěvek k důchodu nebo nárok na odškodnění podle jiného právního předpisu vydaného
k provedení §8 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a o odporu proti němu, ve znění zákona č. 220/2011 Sb., byla nařízením vlády č. 51/2013 Sb.
odstraněna tvrdost nařízení vlády č. 135/2009 Sb., neboť toto se na ně v původním znění
nevztahovalo. Taktéž jim byla stanovena dodatečná lhůta po podání žádosti.
Z dikce §2 odst. 2 a §3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve znění účinném do 29. 5. 2014
vyplývá, že novelou provedenou nařízením vlády č. 51/2013 Sb., že k podání žádosti o příspěvek
byli oprávněni a) všichni žijící příslušníci PTP, pokud splnili podmínky §1 odst. 2 nařízení vlády
č. 135/2009 (a to bez ohledu na to, zda dříve žádost podali nebo nepodali), a) vdovy po těch
příslušnících PTP, kteří žádost o příspěvek dříve podali, ale tato žádost byla zamítnuta.
Vdovy po příslušnících PTP, kteří zemřeli před vydáním nařízení vlády č. 51/2013 Sb.
a kteří žádost o příspěvek (bez ohledu na to z jakého důvodu) nepodali, do rozsahu oprávněných
osob zahrnuty nebyly. Jejich nezahrnutí plně koresponduje s povahou příspěvku jako osobního
nároku oprávněné osoby. Naopak zahrnutí vdov po příslušnících PTP, kteří si žádost podali,
odpovídá odstranění nespravedlnosti, která byla příslušníkům PTP způsobena tím,
že v původním okruhu oprávněných osoby nebyli zahrnutí. Je zjevné, že kdyby byli zahrnuti mezi
oprávněné osoby již v době podání jejich žádosti, mohly by osoby jim nejbližší (manželky)
participovat na příspěvku, který jim měl být poskytnut.
Vláda ČR tedy zjevně při zpětné nápravě křivd způsobených příslušníkům PTP zvolila
jako kritérium možnost osobního podání žádosti. V posuzované věci je nesporné, že manžel
stěžovatelky žádost o příspěvek nepodal, přičemž důvody proto, proč tak učinil, jsou zpětně
obtížně zjistitelné a, s výjimkou tvrzení stěžovatelky, nijak prokázané.
Je třeba zdůraznit, že nárok oprávněné osoby zanikl smrtí. V době, kdy by tedy
stěžovatelka chtěla podat novou žádost již žádný nárok, o který by mohla požádat, neexistuje,
neboť zanikl smrtí jejího manžela. Oproti tomu v případě vdov po oprávněných osobách, jejichž
žádost byla zamítnuta (nebo o ní nebylo rozhodnuto, dle judikatury správních soudů), nárok
existoval, byl uplatněn, ale v důsledku nezákonného postupu státu nebyl přiznán. Vdovy po těch
oprávněných osobách, jejichž žádosti byly zamítnuty, se mají právo domáhat pouze toho,
co mělo být přiznáno jejich manželům, jejichž nárok existoval a byl řádně uplatněn. Jinými slovy
tyto vdovy neuplatňují nový nárok.
Co se týká namítaného diskriminačního přístupu žalovaného a městského soudu, je třeba
konstatovat, že určitá míra diskriminace, resp. nerovnosti zejména v sociálních vztazích může
existovat a je akceptovatelná. Obdobně judikoval i Ústavní soud ČR např. v nálezu ze dne
6. 6. 006 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 42/04, ve kterém odkázal na předcházející judikaturu a uvedl,
že Právní rozlišování v přístupu k určitým právům tedy nesmí být projevem libovůle, neplyne z něj však
kategorický závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Ustanovení čl. 1 Listiny základních práv
a svobod nelze ostatně vykládat izolovaně od dalších obecných čl. 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno je pojmout
jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že ani základní chráněné hodnoty vyjmenované
v čl. 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 29, str. 209 a násl.; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.) Ústavní soud
mj. konstatoval, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout
intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy,
je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva.
Dále v tomtéž nálezu konstatoval, že Princip rovnosti je právně filozofickým postulátem, který
je v rovině pozitivního práva garantován zákazem diskriminace. Rovnost není kategorií neměnnou, neboť
prochází vývojem, který její obsah obzvláště v oblasti práv politických a sociálních výrazně poznamenává. Rovněž
mezinárodní dokumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí
z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy
jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu
došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné
situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný
přístup. Zde lze doplnit, že Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře obdobně konstatuje,
že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích
je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo
pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud nedospěl k závěru, že by nerovnost založená
nařízením vlády č. 51/2013 mezi vdovami po příslušnících PTP dosahovala intenzity vyžadované
mimo jiné Ústavním soudem pro konstatování diskriminačního přístupu. Zejména Nejvyšší
správní soud nedospěl k závěru, že by s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné
situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný
přístup.
Stěžovatelka a vdovy dle §3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. se nenacházejí
ve srovnatelném postavení. Rozlišovacím znakem mezi jejich postaveními je právě to, zda jejich
manželé realizovali, byť v situaci, kdy nemohli očekávat úspěch, své právo podat žádost
o příspěvek dle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Není tedy splněna již první uvedená podmínka.
Existence, resp. neexistence (v případě stěžovatelky) nároku ve vazbě na smrt oprávněné osoby
je objektivním důvodem pro uplatněný rozdílný přístup. Je tedy splněna i další podmínka
zmiňovaná Ústavním soudem. Stejně tak je rozlišování i racionální, neboť osobní povaha nároku
na příspěvek podle citovaného nařízení vylučuje možnost jeho uplatnění jinou osobou, neboť lze
jen obtížně zpětně zjistit důvody, proč nebyl nárok oprávněnou osobou uplatněn (např. nebyla
ze strany oprávněné osoby vůbec vůle nárok uplatňovat).
Stejně jako městský soud i Nejvyšší správní soud musí odkázat i na následující novelu
nařízení vlády č. 135/2009 Sb. provedenou nařízením vlády č. 205/2014 Sb., v níž vláda opět
přistoupila k prolomení možnosti podat žádost o příspěvek v případě právních nástupců
oprávněných osob pouze ve prospěch vdov po oprávněných osobách, které v minulosti podaly
žádost.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nenáleží jí proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu