ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.75.2015:39
sp. zn. 2 As 75/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Petra Sedláka v právní věci žalobce: MVE Tovačov, s. r. o.,
se sídlem Tovačov, Cimburkova 158, zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem
Hradec Králové, Komenského 241, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého Kraje,
se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2013,
č. j. KUOK 100087/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, č. j. 22 A 32/2013 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví
nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2013, č. j. KUOK 100087/2012 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města Přerova, Odboru stavebního úřadu a životního prostředí (dále jen „magistrát“), ze dne
15. 10. 2012, č. j. MMPr/132103/2012/Ba, jímž magistrát uložil žalobci pokutu ve výši
40 000 Kč za spáchání správního deliktu podle §125a odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb.
o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) a povinnost nahradit náklady
správního řízení. Správní delikt měl spočívat v porušení §8 odst. 1 písm. a) bod 3 vodního
zákona, tedy v nakládání s povrchovými vodami k využívání jejich energetického potenciálu
bez povolení vodoprávního úřadu a to od 19. 4. 2010 do 17. 7. 2012. Žalovaný rozhodnutí
magistrátu věcně potvrdil, změnil toliko časové vymezení doby spáchání správního deliktu
tak, že k němu mělo dojít od 30. 5. 2011 do 24. 7. 2012.
Krajský soud poté, co neshledal napadené rozhodnutí nicotným ani nepřezkoumatelným,
omezil svůj přezkum na vyjasnění otázky sporné mezi stranami, konkrétně zda stěžovatel v době
vydání napadeného rozhodnutí disponoval platným povolením k nakládání s vodami, přičemž
dospěl k závěru, že takovým povolením nedisponoval, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud posoudil rozhodnutí Okresního
úřadu Přerov ze dne 1. 6. 1995, zn. ŽP/Vod.2302/95-235/1-R-Hk, jako individuální akt aplikace
práva, kterým bylo právnímu předchůdci stěžovatele povoleno nakládání s vodami.
Ve skutečnosti se však nemůže jednat o rozhodnutí správního orgánu, kterým by byla založena
individuální práva a povinnosti, protože obsah rozhodnutí v části, v níž povoluje nakládání
s vodami, je absolutně nepřezkoumatelný, neboť odkazuje na dokument (provozní řád), který,
jak je ve výroku uvedeno, má být odsouhlasen, není ale uvedeno kým, a má platit po dobu
rekonstrukce. Tento provozní řád není ani specifikován, ani připojen. Odůvodnění výroku v části
a) navíc zcela chybí.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud nezrušil
napadené rozhodnutí ani rozhodnutí magistrátu. Obě řízení přitom vycházela ze spisového
materiálu, v němž se nenachází řádně vydané správní rozhodnutí, ať časově omezené
nebo neomezené, a to přesto, že o jeho vydání bylo řádně požádáno dne 15. 3. 1995, aniž by bylo
do dnešního dne toto správní řízení ukončeno.
Přesto, že se uložení pokuty jeví jako odůvodnitelné, je založeno na řetězení vad (vydání
zmatečného rozhodnutí, akceptování provozu MVE po dlouhá léta, uložení pokuty
argumentačně odůvodňované odkazem na udělené povolení s dočasnou platností, navíc
dovozovanou z formulace výroku připouštějícího dvojí výklad), za které je odpovědný stát,
což nemůže jít k tíži stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že krajskému soudu neměla uniknout
nemravnost uložené pokuty a měl rozhodnutí o jejím uložení zrušit.
Navrhuje proto napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření k podané žalobě
a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je tedy přípustná. Nejsou však přípustné všechny uplatněné kasační námitky.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost nemůže přípustně opírat o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
V daném případě se jedná o argumentaci, jíž stěžovatel zpochybňuje existenci řádného
rozhodnutí, jímž bylo na (ne)omezenou dobu jeho právnímu předchůdci povoleno nakládání
s vodami. V předchozích fázích řízení však stěžovatel argumentoval právě tím, že rozhodnutí
o povolení nakládat s vodami ze dne 1. 6. 1995, zn. ŽP/Vod.2302/95-235/1-R-Hk, je platným
rozhodnutím, které jej k nakládání s vodami opravňuje. S ohledem na uvedené se nelze
v kasačním řízení těmito námitkami věcně zabývat.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Jak již bylo shora konstatováno, argumentace stěžovatele v kasační stížnosti, ať již jde
o napadení zákonnosti rozsudku krajského soudu nebo správních rozhodnutí, se odvíjí od nově
uplatněné námitky neexistence řádného rozhodnutí o povolení nakládání s vodami, neboť
rozhodnutí ze dne 1. 6. 1995, zn. ŽP/Vod.2302/95-235/1-R-Hk, má trpět takovými vadami,
že je buď nepřezkoumatelné, zmatečné nebo neexistující (nicotné). Poněvadž tato argumentační
linie nebyla uplatněna v žalobě, nemůže se jí Nejvyšší správní soud věcně zabývat.
Jedinou přípustně uplatněnou námitkou je tvrzení stěžovatele, že krajskému soudu
neměla uniknout nemravnost uložené pokuty. Nejvyšší správní soud tuto námitku dle jejího
obsahu vyhodnotil tak, že stěžovatel krajskému soudu vytýká neuplatnění jeho moderačního
oprávnění. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná dikci §78 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého [r]ozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt,
může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené
výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě
skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních
směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě (podtrženo NSS). Z uvedeného ustanovení
je zřejmé, že krajský soud je sice za určitých okolností oprávněn snížit výši uložené pokuty
nebo od uloženého trestu upustit, nicméně žalobce musí tuto alternativu v žalobě navrhnout.
Stěžovatel však v řízení před krajským soudem návrh, jímž by brojil proti přiměřenosti uložené
pokuty, nevznesl. Kromě toho je třeba podotknout, že stěžovateli byla uložena pokuta podle
§125a odst. 1 písm. b) ve spojení s §8 odst. 1 písm. a) bod 3 vodního zákona za správní delikt
spočívající v nakládání s povrchovými vodami k využívání jejich energetického potenciálu
bez povolení k nakládání s vodami. Za tento správní delikt bylo lze podle §125a odst. 2 písm. c)
vodního zákona uložit pokutu až do 500 000 Kč. Poněvadž však byla stěžovateli uložena pokuta
v částce 40 000 Kč, která nedosahuje ani jedné desetiny horní hranice zákonné sazby, je ji nutné
hodnotit spíše jako mírnou a nikoli zjevně nepřiměřenou. K přiměřenosti pokuty a možnosti
její moderace se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, nebo ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 - 23 (rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou; nebyly
zjištěny ani vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s).
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítnout.
Pouze obiter dictum Nejvyšší správní soud doplňuje, že i kdyby projednal nepřípustně
uplatněné kasační námitky, musel by dospět k závěru o jejich nedůvodnosti, neboť rozhodnutí
ze dne 1. 6. 1995, zn. ŽP/Vod.2302/95-235/1-R-Hk, založené ve spise, je skutečně
rozhodnutím, jímž bylo stěžovatelovu právnímu předchůdci vydáno povolení k nakládání
s vodami časově omezené pouze na dobu rekonstrukce (v podrobnostech Nejvyšší správní soud
odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku). Má-li stěžovatel za to, že toto rozhodnutí trpí
naříkanými vadami, je to v této fázi řízení irelevantní. Předmětné rozhodnutí již totiž nevyvolává
žádné právní následky, neboť udělené povolení k nakládání s vodami zaniklo uplynutím doby,
na kterou bylo vydáno, tj. kolaudací vodohospodářského díla dne 8. 7. 1998. Kromě toho nebyly
proti uvedenému rozhodnutí uplatněny žádné opravné prostředky a lhůty k jejich podání
již marně uplynuly. Uvedené rozhodnutí je proto s ohledem na zásadu presumpce správnosti
veřejnoprávních aktů nutné považovat za zákonné. Vycházel-li z něj proto jak žalovaný,
tak následně krajský soud, nelze jim ničeho vytknout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný,
a právo na náhradu nákladů řízení mu tak nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu