ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.206.2015:26
sp. zn. 2 Azs 206/2015 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: F. K., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 4. 2015, č. j. CPR-9874-2/ČJ-2015-930310-V242, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2015, č. j. 2 A 34/2015 – 29, o návrhu
žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
Žalovaný, jakožto stěžovatel, brojí včas podanou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo
k žalobnímu návrhu žalobce zrušeno jeho shora označené rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“), a věc mu byla městským soudem vrácena k dalšímu řízení.
Rozhodnutím žalovaného bylo k žalobcovu odvolání změněno rozhodnutí Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
21. 2. 2015, č. j. KRPA-67172-15/ČJ-2015-000022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
tak, že doba, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území členských států Evropské unie,
byla stanovena na 2 roky, oproti předchozímu stanovení doby tříleté. Ve zbytku žalovaný
odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
V odůvodnění zrušujícího rozsudku odkázal městský soud na Závazné stanovisko
Ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2014 k možnosti vycestování žalobce do jeho vlasti, dle kterého
není vycestování žalobce do vlasti možné, neboť nelze zcela vyloučit, že by mu v případě
jeho návratu do vlasti nehrozilo uvěznění, mučení či jiné ponižující zacházení. V návaznosti
na to pak městský soud uvedl, že v posuzovaném případě nelze bez jakýchkoli pochybností říci,
kdy bude možné zaručit bezpečný návrat žalobce do jeho vlasti. Z tohoto důvodu nelze vydat
rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, neboť v tomto musí být stanovena konkrétní
a dostatečně určitá lhůta pro vycestování cizince (tj. 7 až 60 dnů). Počátek běhu této lhůty přitom
nelze navázat na skutečnost, která, nastane-li vůbec, není v době rozhodnutí o správním
vyhoštění žalobce vázána na jakékoli pevné datum. Teprve poté, co odpadnou důvody,
které znemožňují žalobci vycestování do vlasti, nedojde-li v mezidobí k jinému oprávněnému
pobytu žalobce na území České republiky, vydá správní orgán ve věci správního vyhoštění
žalobce nové rozhodnutí.
Kromě věcné argumentace žalovaného obsahuje jeho kasační stížnost rovněž
odůvodněný návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, předestírá názor, dle kterého v nynější věci hrozí vznik
nežádoucího právního a procesní stavu, který spatřuje v současné existenci dvou odlišných
správních rozhodnutí o téže věci. Takový stav je rozporný s principem právní jistoty
a představuje ve svém důsledku újmu ve smyslu §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K tomu stěžovatel dodává, že přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti nevznikne jiným osobám jiná újma, když přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti se automaticky aktivuje odkladný účinek správní žaloby,
kdy správní vyhoštění nelze vykonat. Na závěr odůvodnění návrhu na přiznání odkladného
účinku odkázal na rozhodnutí zachycující postup Nejvyššího správního soudu v obdobných
věcech, konkrétně usnesení ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 58/2013 – 27, a ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 5 Azs 84/2014 – 21.
Žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se k návrhu žalovaného na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti žalovaného odkladný účinek.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. může soud žalobě přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (případně žalovaného v řízení
o kasační stížnosti) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro rozhodování o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Odkladný účinek představuje institut mimořádné povahy. Kasační stížnost
proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem,
u něhož by bylo možno automaticky očekávat přiznání odkladného účinku. Přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím
ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno.
Žádost o přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizována a doložena
konkrétními důkazy, protože stěžovatel nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní.
Stěžovatel tedy musí dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí nepoměrně větší újma,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem tato újma
spočívá a jaký je její rozsah. Hrozící újma přitom musí být závažná a skutečná. Zároveň
musí být postaveno najisto, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Na podporu svých tvrzení musí stěžovatel navrhnout dostatečně přesvědčivé
důkazy.
Nejvyšší správní soud považuje v rámci posouzení důvodnosti předmětného návrhu
za stěžejní obsah závazného právního názoru městského soudu, jak již byl výše zdejším soudem
tlumočen. Jeho podstata tkví v pokynu stěžovateli, dle kterého nelze vydat rozhodnutí
o správním vyhoštění, pokud neodpadnou důvody, které znemožňují vycestování žalobce do jeho
vlasti. Má-li být stěžovatel tohoto závazného právního názoru městského soudu poslušen,
bude namístě v dalším řízení postupovat tak, že žalobcově odvolání bude vyhověno a dojde
ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. Pokud by Nejvyšší správní soud shledal nynější kasační
stížností napadený rozsudek městského soudu nezákonným a přistoupil k jeho zrušení, mohlo
by vskutku dojít ke koexistenci dvou meritorních rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce
proti prvostupňovému rozhodnutí.
Pokud jde o dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu ve věcech
návrhů na přiznání odkladného účinku kasačních stížností podávaných žalovanými správními
orgány, kdy je pro vyhovění takovým žádostem argumentováno hrozbou existence dvou
vzájemně protichůdných správních rozhodnutí, lze konstatovat jistou míru její nejednotnosti.
Ta pramenila z rozdílného výkladu usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, a tím i z rozdílného výkladu §107 s. ř. s. jednotlivým senáty Nejvyššího
správního soudu. Naznačená dvojakost pak vyústila ve vydání usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, ve kterém rozšířený
senát výslovně vyjádřil právní názor, dle kterého hrozba dvou odlišných správních rozhodnutí
v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Rozšířený senát tento závěr vystavěl na argumentaci, dle níž „[p]ojetí odkladného účinku jako výjimky
z pravidla … znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům
bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační
stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno… Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu
se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit,
žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného
rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného
rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Výše uvedené
neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde
však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého
veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu,
než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem.
Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá.“
Odkazuje-li stěžovatel v odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku na konkrétní
usnesení Nejvyššího správního soudu, nelze než dojít k závěru, že tato usnesení jsou výše
citovaným usnesením rozšířeného senátu překonána. Ve vztahu ke stěžovatelem rovněž
odkazovanému usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, je třeba
podotknout, že toto je novým usnesením rozšířeného senátu toliko utvrzeno,
neboť již v dřívějším usnesení rozšířený senát výslovně uvedl, že hrozba existence dvou
protichůdných rozhodnutí nemůže sama o sobě vést k nerespektování zákonných důsledků
kasační stížnosti, s níž odkladný účinek spojen není.
Jediným důvodem, na kterém spočívá stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku
jeho kasační stížnosti, je právě hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci.
Rozšířený senát k tomuto v předmětném usnesení uvedl následující: „Obtížně řešitelná procesní situace
není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto
důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních
rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované
pro přiznání odkladného účinku.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti není důvodný, neboť neprokázal již splnění podmínky nepoměrně větší (a zároveň
na jeho straně nikoliv nevýznamné) újmy, než jaká by přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti mohla vzniknout jiným osobám. Všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku
dle §73 s. ř. s. musí přitom být naplněny současně, a proto se Nejvyšší správní soud
při neshledání naplnění jedné z nich již nezabýval posuzováním podmínek ostatních a návrh
na přiznání odkladného účinku zamítl (§73 odst. 2 a contrario ve spojení s §107 s. ř. s.).
Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o zamítnutí návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze
z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu