ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.219.2015:23
sp. zn. 2 Azs 219/2015 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. S., zastoupen: Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, proti
rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2015, č. j. CPR-2139-2/ČJ-2015-930310-V243, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2015, č. j. 2 A
44/2015 - 31, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2015, č. j. 2 A 44/2015 - 31,
kterým městský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2015,
č. j. CPR-2139-2/ČJ-2015-930310-V243. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. města Prahy ze dne 14. 12. 2014,
č. j. KRPA-13629-184/ČJ-2011-000022 ve věci jeho správního vyhoštění a uvedené rozhodnutí
bylo potvrzeno.
Stěžovatel v kasační stížnosti současně podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §73 s. ř. s., požádal o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti. V rámci odůvodnění své žádosti uvádí, že jeho individuální zájem
na ochraně procesních práv (v probíhajícím soudním řízení) významně převyšuje potenciální
újmu, která by mohla přiznáním odkladního účinku vzniknout jiným osobám. Vylučuje nicméně,
že by přiznání odkladného účinku vůbec mohlo nějakým třetím osobám újmu způsobit.
Má rovněž za to, že přiznání odkladného účinku nemůže kolidovat s žádným důležitým veřejným
zájmem. Dodává, že i kdyby výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ve veřejném zájmu
byl, nelze tento veřejný zájem stavět do konfliktu se zájmem stěžovatele na spravedlivý proces,
neboť dopady, které by vyhoštění na život stěžovatele mělo, jakýkoliv veřejný zájem převyšují.
Na podporu svého návrhu cituje stěžovatel závěry vyslovené v usneseních Nejvyššího správního
soudu (ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 - 37, ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76,
ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100). Dodává, že odkladný účinek podle §107 s. ř. s.
může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému
rozhodnutí krajského soudu (nebo jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu
rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné soudní řízení vedlo; na podporu
tohoto názoru zmiňuje stěžovatel usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2005 – 96 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Žalovaná navrhuje zamítnutí uvedeného návrhu, neboť má za to, že stěžovatel žádné
relevantní důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neuvedl. Žalovaná se totiž
domnívá, že odůvodnění zásahem do práva na spravedlivý proces nemůže být užito jako obecný
nástroj pro další legalizaci pobytu cizince na území ČR. Žalovaná se domnívá, že přiznání
odkladného účinku by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jímž je požadavek,
aby se na území ČR zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy a dodržují právní řád
ČR. Kromě toho prodlužováním doby pobytu cizince na území ČR nabízí prostor
pro zintenzivnění svých vazeb na území a tím dosáhnout aplikaci §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců pro nepřiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jejich soukromého
a rodinného života.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná
žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem a skutečností vyplývajících ze správního
spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti jsou v daném případě naplněny.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku reflektuje
jednak hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný
účinek přiznán) s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný
účinek přiznán). K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté,
osvědčí-li, že újma stěžovatele, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku, by byla nepoměrně
větší případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno.
Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou přitom
vždy subjektivní, závislé zásadně na osobě a situaci stěžovatele. Z právě uvedeného plyne,
že stěžovatel nese také břemeno tvrzení; očekává se tak od něj uvedení konkrétních
a relevantních tvrzení a podrobné rozvedení, v čem konkrétně tuto možnou újmu spatřuje
a jakou intenzitu případná újma má (srov. např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
6. 2. 2013, č. j. 45 A 4/2013 – 29, publikované pod č. 2852/2013 Sb. NSS). Toto břemeno,
jak vyplývá z žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, stěžovatel unesl,
neboť důvody vzniku újmy v kasační stížnosti zdejšímu soudu srozumitelně předestřel.
Stejnou měrou pozornosti je ovšem třeba reflektovat, že institut odkladného účinku
má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví
není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího
očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá dočasně Nejvyšší správní soud
před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek
zákonným postupem zrušeno. Tento postup proto musí být vyhrazen pouze pro výjimečné
případy.
Co se týče konkrétních důvodů, o které stěžovatel svou žádost opírá, zde vychází Nejvyšší
správní soud ze shora nastíněného práva stěžovatele, jakožto účastníka, hájit svá práva v řízení
o kasační stížnosti nejen prostřednictvím zvoleného právního zástupce, kterému bude udělovat
konkrétní pokyny, ale i osobně. Právě z těchto důvodů by měla být vyhošťovanému cizinci
obvykle zachována možnost setrvat na území ČR i po dobu následného kasačního řízení.
Pro případ, že by byl stěžovatel se svou kasační stížností úspěšný, skutečně nelze vyloučit
příčinnou souvislost mezi důsledky realizace žalobou napadeného vyhošťovacího rozhodnutí
a možným vznikem bezprávné újmy stěžovatele. Takovou újmu lze (z povahy předmětného
správního rozhodnutí) zásadně považovat za velmi výrazně zasahující právní sféru stěžovatele,
často i s nevratnými důsledky. Z tohoto důvodu ostatně přiznává §172 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný účinek na vykonatelnost
napadeného rozhodnutí ex lege (s výjimkou případů vyhoštění cizince z důvodu ohrožení
bezpečnosti státu). Nelze přitom nalézt rozumný důvod, pro který by mělo pro řízení
před kasačním soudem platit něco jiného.
Dále, jakkoli nelze zcela vyloučit, že by v souvislosti se sistací účinků správního
rozhodnutí mohla v tomto případě hrozit újma jiné osobě, Nejvyšší správní soud takovou
možnost považuje za nepravděpodobnou, neboť žádné indicie tomu v posuzované věci
nenasvědčují. Lze tedy považovat za splněnou i druhou podmínku pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, a sice že dalším setrváním stěžovatele na území ČR nemůže jiným
osobám hrozit nepoměrně větší újma, než ta, kterou je ohrožen stěžovatel, nebudou-li účinky
předcházejících (soudních i správních) rozhodnutí sistovány.
Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost dodává, že stěžovatel sice ve svém návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti obecně hovoří o zcela zásadních dopadech
rozhodnutí o vyhoštění do jeho života, nicméně tyto „zásadní dopady“ nijak blíže nekonkretizuje
a ani ze správního spisu taková hrozba patrná není. Sám stěžovatel dále neuvádí,
že by měl na území České republiky relevantní (například rodinné) vazby, a tak jediným
důvodem, o který se jeho návrh opírá, je právě realizace procesních práv v soudním řízení,
v němž je přezkoumávána zákonnost rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Nejvyšší správní
soud má nicméně za to, že tento důvod lze z hlediska podmínek uvedených v §73 odst. 2 s. ř. s.
považovat za dostačující.
Nejvyšší správní soud konečně posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývající podmínky stanovené v §73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom žádné skutečnosti, pro které
by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel především
nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Zdejší soud v konkrétních skutkových
okolnostech souzeného případu neshledal žádnou okolnost, pro kterou by ve stěžovatelově
dočasném setrvání na území České republiky do doby rozhodnutí o jeho kasační stížnosti musel
být spatřován rozpor s důležitým veřejným zájmem. Z argumentace žalované není zřejmé,
proč se domnívá, že setrváním stěžovatele na území ČR bude narušen veřejný zájem týkající
se dodržování právních předpisů. Nejvyšší správní soud porušení tohoto veřejného zájmu
neshledal. Pokud žalovaná argumentuje možným prohloubením vazeb stěžovatele v České
republice, Nejvyšší správní soud tuto argumentaci považuje za irelevantní. Z obsahu spisu
je zřejmé, že stěžovatel pobýval v ČR od roku 1997, nejprve oprávněně do roku 2003, následně
neoprávněně od 18. 1. 2003 do 31. 1. 2006 a poté od 9. 12. 2009 do 16. 9. 2010. Od 17. 9. 2010
stěžovatel pobývá na území České republiky v důsledku správního řízení, které je s ním vedeno.
Je tak evidentní, že stěžovatel měl již mnoho času na zintenzivnění svých vazeb na území České
republiky. Bez významu přitom není ani fakt, že předmětná věc musí být soudy řešena
přednostně (§56 odst. 3 s. ř. s., §120 s. ř. s.) a doba, po kterou budou sistovány účinky rozsudku
městského soudu (potažmo rozhodnutí žalované) tak bude jen krátká.
Z uvedených důvodů proto zdejší soud podle §107 s. ř. s., ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s.,
kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele proti
pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek, přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti se fakticky dočasně obnovuje zákonný odkladný účinek
žaloby proti rozhodnutí žalované ve věci správního vyhoštění stěžovatele. Přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti nicméně Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá
své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu