ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.230.2014:48
sp. zn. 2 Azs 230/2014 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: S. Y., zastoupeného Mgr. Bc.
Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 4, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 10. 2013, č. j. OAM-504/VL-18-K01-2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Az 19/2013 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi, se sídlem
Helénská 1799/4, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4114 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, kazašské národnosti i státní příslušnosti, vyznávající islám, opustil svou vlast
v červnu 2006, neboť se domníval, že mu v ní kvůli jeho náboženství hrozila vážná újma ze strany
speciálních jednotek Kazachstánu. Z tohoto důvodu podal dne 12. 8. 2009 v pořadí již druhou
žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž ža lovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 2. 10. 2013,
č. j. OAM-504/VL-18-K01-2009 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že žalobci neudělil
mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V napadeném rozhodnutí konstatoval,
že žalobce nebyl za šest let údajného pronásledování policií ve své zemi původu nijak postižen
a nebyl vystaven ani intenzivnímu opakovanému a cílenému jednání ze strany státních orgánů.
Žalobce dle názoru žalovaného neuvedl žádnou věrohodnou skutečnost nasvědčující tomu,
že by byl v případě návratu do vlasti terčem vyšetřování, zatčení, věznění či odsouzení.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 4 Az 19/2013 – 53 (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“), zamítl. Přisvědčil
žalovanému, že kazašské bezpečnostní složky neměly cílený a systematický zájem o žalobce a jejich
obtěžující jednání nepřekročilo úroveň verbální roviny. Městský soud považoval tvrzení žalobce
o jeho náboženské příslušnosti za nevěrohodná, neboť jeho výpovědi v řízení o nyní posuzované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany se liší od výpovědí, které žalobce učinil v prvním řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud považoval za podstatné i to, že sám žalobce uvedl,
že není členem žádné náboženské občiny. Ve vztahu k účasti žalobce na demonstraci uskutečněné
na Václavském náměstí v Praze proti deportacím Kazachů zpět do země původu poukázal městský
soud na to, že šlo o demonstraci z roku 2009 a nejedná se tak o žádnou aktuální informaci,
která by mohla ovlivnit postavení žalobce v případě jeho návratu do vlasti. Městský soud
nepřisvědčil ani ostatním žalobním námitkám.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud
se dle jeho názoru řádně nezabýval jeho poukazem na konkrétní osoby, které se nacházely
v obdobné situaci jako on a byla jim udělena mezinárodní ochrana. Stěžovatel konstatoval,
že je v zemi svého původu vnímán jako příznivec extrémní odnože islámu a není mu umožněno
v klidu jeho víru praktikovat. V Kazachstánu dochází k omezování svobody vyznání,
které se projevuje povinností registrace církví a dalšími administrativními a policejními opatřeními.
Žalovaný a krajský soud však nedostáli svému úkolu ověřit na základě zjištěných informací o zemi
původu výpověď stěžovatele a posoudit důvodnost jeho obav. Argumentace výsledkem
stěžovatelovy první žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebyla namístě, neboť ta byla podána
v roce 2006, nyní posuzovaná žádost byla podána v roce 2009 a bylo o ní rozhodnuto až v roce
2013. Stěžovatel v druhé žádosti navíc poukázal i na nové skutečnosti – pozbyl občanství země
původu a v roce 2009 se zúčastnil demonstrace a poskytl rozhovor rádiu, což mohlo zintenzivnit
zájem bezpečnostních služeb o jeho osobu. Tyto skutečnosti byly městským soudem i žalovaným
hodnoceny jako bezvýznamné, ačkoli mohly být rozhodnými faktory pro odůvodněnost
stěžovatelových obav z pronásledování.
[4] Stěžovatel měl za to, že v předcházejících řízeních opakovaně a věrohodně vylíčil důvody
svých obav z pronásledování. Dle stěžovatele není stěžejní otázkou jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany to, zda se věnoval praktikování své víry v určitém společenství. Žalovaný
i městský soud pak nesprávně vyložili pojem pronásledování, neboť pod něj spadají jednání
jako ústrky v zaměstnání nebo domovní prohlídky. Z důkazů přitom vyplynulo, že osoby vnímané
jako příznivci ortodoxního islámu jsou v Kazachstánu tímto způsobem neustále obtěžovány
a perzekuovány, což stěžovatel doložil konkrétními případy svých známých. Stěžovatel poukázal
na to, že Nejvyšší správní soud tuto otázku řešil i ve vztahu k věřícím tzv. čistého islámu
v Kazachstánu, a to v rozsudku č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, kde uvedl, že samotná podmínka
registrace náboženských skupin není bez dalšího pronásledováním, ale nezákonné postupy policie
či bezpečnostních složek jimi být mohou. Stěžovatel konstatoval, že jeho obavy se přitom
vztahovaly právě k nepřípustnému omezování práva na svobodu vyznání, neboť je kazašskými
úřady vnímán jako „wahábita“. Pravděpodobnost pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu
je dána také jeho dlouhodobým pobytem v zahraničí, absencí trvalého bydliště a do budoucna
i absencí cestovního dokladu. Z těchto důvodů je pravděpodobné, že stěžovatel
bude muset v případě svého návratu do země původu komunikovat s kazašskými úřady
a je tak pravděpodobnější zaměření na jeho osobu a jeho postižení způsoby, které dokládají početné
zprávy o Kazachstánu dostupné ve správním spise.
[5] Stěžovatel za důvod přijatelnosti své kasační stížnosti považoval to, že městský soud
nezdůvodnil, proč nejsou jeho žalobní námitky důvodné, a nezákonně vyložil jednotlivé aspekty
pojmu „odůvodněný strach z pronásledování“.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že jak napadené rozhodnutí,
tak napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Stěžovatelem tvrzené důvody
žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly jednak obava z náboženského pronásledování v případě
návratu do vlasti a jednak domněnka, že svým pobytem v zahraničí ztratil kazašské státní občanství.
Žalovaný uvedl, že již v rozhodnutí o první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o aktivní příslušnosti ke skupině tzv. čistého islámu
jsou nevěrohodná. Stěžovatel si v průběhu správního řízení svůj azylový příběh upravoval
a přizpůsoboval tak, aby se co nejvíce přibližoval reáliím v Kazachstánu a zákonným důvodům
pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel dle svých vlastních slov nebyl členem žádné
náboženské skupiny, v praktikování jeho víry mu v podstatě nebylo bráněno, nebyl nikdy trestně
stíhán a od roku 2003 do roku 2006 nebyl ani v žádném dalším kontaktu s kazašskými státními
orgány. V případě stěžovatele tedy nešlo a nemohlo jít o cílený a systematický zájem o jeho osobu
ze strany kazašských bezpečnostních složek. Stěžovatelem předkládané internetové články a jiné
informace nelze bez dalšího vztáhnout na jeho případ. S námitkou stěžovatele, že ztratil kazašské
občanství a je nyní osobou bez státní příslušnosti, se žalovaný dostatečně vypořádal v napadeném
rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a oprávněnou osobou
(§102 s. ř. s.). Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je tedy přípustná.
[8] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost
odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění svého usnesení připojuje.
[9] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz),
z něhož mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu
nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[10] K otázce přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. uvedl stěžovatel pouze
to, že městský soud nezdůvodnil, proč jeho žalobní námitky nejsou důvodné, a v jednotlivých
aspektech pojmu „odůvodněný strach z pronásledování“ nerespektoval zákon o azylu, kvalifikační
směrnici (tj. směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004, o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany) a soudní judikaturu. Stěžovatel však tato tvrzení nijak blíže
nekonkretizoval, takže se Nejvyšší správní soud mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti
zabývat pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kritérií.
[11] K prvnímu stěžovatelem uváděnému důvodu přijatelnosti jeho kasační stížnosti,
tj. k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, Nejvyšší správní
soud uvádí, že eventuální nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu může za určitých
okolností naplnit důvody přijatelnosti kasační stížnosti, a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel
výslovně nenamítne. Ve smyslu shora citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 totiž bude
kasační stížnost posouzena jako přijatelná tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2010,
č. j. 1 Azs 20/2010 - 238). V daném případě však Nejvyšší správní soud v této rovině posuzování
napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal, neboť městský soud všechny námitky
stěžovatele vypořádal (byť některé jen stručně) a nezatížil napadený rozsudek ani jinými vadami,
které by mohly způsobit jeho nepřezkoumatelnost.
[12] K obavám z pronásledování v zemi původu jako k relevantnímu důvodu pro udělení
mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v minulosti již mnohokrát vyjádřil
(viz např. rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, nebo rozsudek ze dne
21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79). Nejvyšší správní soud se v rámci své rozhodovací činnosti
rovněž opakovaně zabýval problematikou postavení vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu.
Ve většině případů stížnosti těchto žadatelů zamítl (srov. např. rozsudek ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, či rozsudek ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98) či odmítl
pro nepřijatelnost (srov. např. usnesení ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Azs 38/2008 - 117; nebo ze dne
12. 9. 2008, č. j. 5 Azs 74/2008 - 88). Výjimku tvoří stěžovatelem citovaný rozsudek ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS, v němž však Nejvyšší
správní soud posuzoval skutkově značně specifický a od nyní projednávané věci odlišný případ,
kde žadatel o udělení mezinárodní ochrany nebyl pouhým řadovým praktikujícím tzv. čistého
islámu, nýbrž imámem, v jehož domě se scházeli ostatní spoluvěrci k bohoslužbám. Stěžovatel
v nyní posuzovaném případě však žádnou zvláštní funkci v náboženské skupině nezastával,
z jeho výpovědí naopak vyplývá, že byl nanejvýš řadovým věřícím. Posledně citovaný rozsudek
tedy na nyní posuzovaný případ nedopadá a Nejvyšší správní soud tedy nemá žádný důvod odchýlit
se od své ustálené, výše citované judikatury týkající se vyznavačů čistého islámu v Kazachstánu
(z poslední doby viz usnesení ze dne 30. 10. 2014, č. j. 6 Azs 231/2014 – 36, nebo ze dne
30. 9. 2014, č. j. 3 Azs 57/2014 - 33, v němž Nejvyšší správní soud posuzoval případ stěžovatele,
který tvrdil, že v důsledku dlouhodobého pobytu v cizině pozbyl občanství Kazachstánu).
Domnívá-li se stěžovatel, že městský soud měl provést dokazování ohledně v žalobě označených
osob, které se údajně nacházely v obdobné situaci jako stěžovatel a byl jim ve Francii udělen azyl,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že otázkám dokazování v soudním přezkumu rozhodnutí
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany se již v minulosti věnoval (viz např. rozsudek ze dne
26. 4. 2007, č. j. 5 Azs 167/2006 – 59, nebo usnesení ze dne 17. 7. 2007, č. j. 6 Azs 226/2006 - 59).
Pokud stěžovatel v souvislosti s čl. 5 kvalifikační směrnice poukázal na své aktivity uskutečněné
v České republice (účast na demonstraci a poskytnutí rozhovoru rádiu v roce 2009),
pak Nejvyšší správní soud poukazuje např. rozsudek ze dne 30. 12. 2008, č. j. 8 Azs 37/2008 – 80,
v němž rozebíral právní povahu institutu tzv. uprchlíka na místě.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení městského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 2 Azs 230/2014 - 26, ustanoven k ochraně jeho zájmů ve věci zástupce Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2. Podle §35 odst. 8 část věty prvé
za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát.
Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží
ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za jeden úkon právní služby [písemné podání ve věci
samé, zde konkrétně doplnění kasační stížnosti ze dne 2. 3. 2015] v částce 3100 Kč a podle §13
odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů za tento úkon v částce 300 Kč, tedy celkem
3400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se odměna za zastupování o tuto daň ve výši 21 %, tedy o 714 Kč. K výplatě této částky Nejvyšší
správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu