ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.176.2014:32
sp. zn. 3 As 176/2014 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně
CONCORDIA, s. r. o., se sídlem Brno, Záhumenice 498/32, proti žalované České obchodní
inspekci – ústřednímu inspektorátu, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2014, č. j. 30 A
81/2012 - 86,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2014, č. j. 30 A 81/2012 - 86,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského
a Zlínského kraje, ze dne 17. 5. 2012, č . j. ČOI 60864/12/3000/R/N, byla žalobkyně uznána
vinnou ze spáchání správního deliktu dle §24 odst. 1 písm. a), ve spojení s §4 odst. 1 zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdě jších předpisů (dále jen „zákon o ochraně
spotřebitele“) a deliktu dle §24 odst. 1 písm. a) , ve spojení s §5a odst. 2 a příloh ou č. 2 písm. f)
uvedeného zákona, za což jí byla uložena pokuta ve výši 60.000 Kč a povinnost nahradit náklady
správního řízení. Uvedených správních deliktů se měla žalobkyně dopustit tím, že spotřebiteli
(pozůstalému) nabízela placenou službu – převoz zemřelého na pitvu, která se ze zákona nehradí,
a rovněž tím, že po spotřebiteli požadovala platbu za službu (použití a očista tra nsportní
rakve včetně úkonů), kterou si spotřebitel neobjednal. Prot i zmiňovanému rozhodnutí
podala žalobkyně odvolání, které bylo rozhodnutím ústředního ředitele žalované
(dále jen „stěžovatelka“) ze dne 1. 8. 2012, č . j. ČOI 73883/12/O100/3000/12/Če/Št,
zamítnuto.
Žalobkyně se proti rozhodnutí ústředního ředitele stěžovatelky (dále jen „rozhodnutí
stěžovatelky“) bránila správní žalobou, v níž namítala, že k převozu zemřelého na pitvu vyjela
na základě objednávky spotřebitele a nikoli na základě výzvy lék aře či příslušníka Policie ČR,
a tudíž mezi ní a objednatelem vznikl soukromoprávní vztah, ze kterého vyplynula povinnost
objednatele nahradit náklady na převoz. Argumentovala také v tom směru, že vedle nákladů
se samotným transportem zemřelého vznikají i další náklady související s převozem – snesení
zemřelého, naložení, zajištění přepravní rakve a ostatní režijní náklady spojené s výjezdem,
k jejichž úhradě je objednatel rovněž povinen. Žalobkyně se proto domnívala, že se nekalých
ani agresivních obchodních praktik nedopustila, neboť toliko akceptovala objednávku,
kterou spotřebitel učinil.
Rozsudkem ze dne 11. 8. 2014, č . j. 30 A 81/2012 – 86, Krajský soud v Brně
(dále „krajský soud“) podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve zně ní
pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) napadené správní rozhodnutí zrušil a věc stěžovateli vrátil
k dalšímu řízení.
Krajský soud dospěl k závěru, že jen skutečnost, že pohřební službu povolal k převozu
zemřelého spotřebitel (pozůstalý) a nikoli lékař, který pitvu nařídil, nezakládá povinnost
pozůstalého za převoz platit. Dovodil totiž, že nařízení pitvy je projevem veřejného zájmu státu
na zjištění příčiny úmrtí, přičemž právě ingerence státu je důvodem, proč jsou převoz a samotná
pitva hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Z ustanovení §39 a §17 odst. 1 písm. a) zákona
č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném v rozhodné době
(dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) dle kra jského soudu vyplývá, že převoz
ostatků na pitvu je nutné považovat za neodkladnou zdravotní péči hrazenou ze zdravotního
pojištění zemřelého, která při úhradách nevyžaduje smlou vu mezi zdravotní pojišťovnou
a poskytovatelem pohřebních služeb. Vzhledem k tomu, že jsou náklady převozu na pitvu
hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, přisvědčil krajský soud stěžovatelce, že žalobkyně
spotřebiteli nabízela zpoplatněnou službu, kterou však spotřebitel neměl povinnost hradit.
Soud navíc nepřehlédl, že z prvé objednávky převozu vytvořila žalobkyně nástroj, který měl díky
slevě nalákat spotřebitele k objednání celého pohřbení. Její jednání tudíž naplnilo skutkovou
podstatu správního deliktu spočívajícího v použití nekalé obchodní praktiky.
Následně se krajský soud věnoval otázce, zda žalobkyně použila i agresivní obchodní
praktiky, spočívající v tom, že po spotřebiteli požadovala platbu za úkony spojené s převozem
na pitvu, které si spotřebitel neobjednal. Zde však krajský soud dospěl k závěru, že se žalobkyně
agresivní obchodní praktiky nedopustila. Soud upozornil, že související náklady – tedy snesení
zemřelého, příprava transportní rakve a další – by pozůstalí nesli i v případě, kdy by nebyla pitva
nařízena a k ingerenci státní moci by vůbec nedošlo. Není prot o důvod, aby byly související
úkony hrazeny ze zdravotního pojištění zemřelého a tudíž je na sjednateli pohřbení uvedené
náklady uhradit. Krajský soud uzavřel, že žalobkyně neúčtovala spotřebiteli službu,
kterou si neobjednal, ale pouze dílčí úkony služby, která objednána byla (samotná přeprava
na pitvu je hrazena zdravotní pojišťovnou). S ohledem na uvedené bylo rozhodnutí stěžovatelky
zrušeno, neboť žalobkyně se agresivní obchodní praktiky ve smyslu §5a odst. 2 a přílohy č. 2
písm. f) zákona o ochraně spotřebitele nedopustila.
Kasační stížností ze dne 29. 8. 2014 napadá stěžovatel ka rozsudek krajského soudu
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesouhlasí totiž s výkladem krajského soudu,
že při převozu zemřelého na pitvu je z veřejného zdravotního pojištění hrazen toliko samotný
transport bez souvisejících úkonů.
Stěžovatelka v souladu s krajským soudem konstatuje, že převoz zemřelého na pitvu
spotřebitel nehradí. Na rozdíl od soudu se však domnívá, že pře voz je nutné vnímat společně
se souvisejícími úkony, které s ním jsou neoddělitelně spjaty – tedy naložení zemřelého
do přepravní rakve, umístění do vozidla, či příprava rakve na další převoz. Tyto úkony by měly
být rovněž hrazeny z veřejných prostředků, neboť přímo souvisí se službou, která byla
poskytnuta na základě rozhodnutí lékaře, popřípadě orgánu činného v trestním řízení. Pohřební
služba, která objednávku spotřebitele akceptuje, přitom musí být srozuměna s tím, že je nutné
uvedené náklady vynaložit. Dle stěžovatelky proto nelze připustit, aby pohřební služby,
jež jsou v daném vztahu mnohonásobně silnější smluvní stranou, přenášely tyto náklady
na pozůstalé pod nejrůzněji označenými položkami.
Stěžovatelka se dále vymezuje proti tvrzení, že by shora uv edené náklady nesli pozůstalí
i tehdy, kdy by pitva nařízená nebyla, a nedošlo by tak k ingerenci veřejného zájmu. Tyto náklady
by totiž v takovém případě vůbec nevznikly. Na závěr zdůrazňuje, že výklad prezentovaný
krajským soudem může být pohřebními službami jednoduše zneužit v neprospěch pozůstalých.
Pohřební služba si totiž bude moci účtovat služby, na které nemůže ten, kdo převoz na pitvu
zařizuje, pamatovat. V takovém případě se pozůstalí nebudou schopni bránit požadavkům,
které jim pohřební služba vyúčtuje jako oprávněné. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem
proto navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila dne 5. 11. 2014. Domnívá se, že krajský soud
správně aplikoval doslovný výklad předmětných ustanovení, přičemž z argumentace stěžovatelky
není zřejmé, proč by měla náklady spojené s převozem hradit. Upozorňuje, že stát na sebe úhradu
vedlejších nákladů spojených s převozem na pitvu nepřevzal a b ylo by proto nespravedlivé,
aby tyto náklady šly k tíži pohřební služby. Následně žalobkyně uvádí, že stěžovatelka nesprávně
pracuje s pojmem „pozůstalý“, neboť v ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 256/2001 Sb.,
o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějš ích předpisů (dále jen „zákon
o pohřebnictví“) se hovoří o „osobě, která sjednala pohřeb“. V tomto směru dodává, že postavení
osoby, která sjednala pohřeb, má určité majetkové konsekvence vyplývající z dědického práva
a na rozdíl od pohřební služby má jisté právní možnosti k uspokojení nákladů, jež s převozem
na pitvu vznikly.
Žalobkyně se rovněž plně ztotožňuje s názorem, že některé úkony související s převozem
na pitvu by musely být provedeny i v případě, kdy by jí lékař nenařídil. Uvádí, že neexistuje
rozumný důvod, aby úkony, které musejí být provedeny za každé situace, nemusely být v případě
nařízení převozu hrazeny. V závěrečném příkladu poté demonstruje, že za převoz na vzdálenost
1 kilometru by byla úhrada od zdravotní pojišťovny pouze 33 Kč, což ovšem nemůže pokrýt
náklady na zaměstnance a další prostředky k převozu nezbytné. Kasační stížnost proto navrhuje
zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel ka je zastoupena zaměstnancem disponujícím
právnickým vzděláním a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka uplatnila jediný kasační důvod, kterým napadá posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Konkrétně nesouhlasí s názorem,
že se žalobkyně agresivní obchodní praktiky nedopustila, neboť účtovala pouze dílčí úkony
služby, kterou si spotřebitel objednal. Úkolem zdejšího soudu je v kontextu skutkových okolností
především posoudit, zda krajský soud správně vyhodnotil úkony související s převozem
zemřelého na pitvu jako úkony, které lze od samotného převozu, v posuzovaném případě a jeho
souvislostech, oddělit a lze je tudíž následně spotřebiteli účtovat. Zejména je třeba mít na zřeteli,
že v dané věci je posuzována problematika převozu na pitvu za situace, kdy zdravotní pitvu
nařídil přivolaný lékař, převoz však byl objednán pozůstalým, vycházejícím z vědomí určité
povinnosti (uposlechnout příkazu lékaře).
Nejvyšší správní soud připomíná, že napadená správní rozhodnutí mají dvě základní
roviny. První z nich se týká nekalé obchodní praktiky žalobkyně spočívající v tom, že spotřebiteli
nabízela jako placenou službu (převoz zemřelého na pitvu), kterou však spotřebitel nehradí.
V tomto ohledu dal krajský soud stěžovatelce za pravdu, neboť dovodil, že samotný převoz
zemřelého je hrazen z jeho zdravotního pojištění. Tento závěr stěžovatelka nerozporuje. Kasační
stížnost tak míří pouze do druhé roviny případu, v níž se krajský soud neztotožnil s názorem
stěžovatelky, že by se žalobkyně dopustila agresivní obchodní praktiky. Na tomto místě je vhodné
uvést, že závěry krajského soudu ohledně úhrady převozu zemřelého na pitvu zdravotní
pojišťovnou aprobuje i zdejší soud a v další části rozsudku z nich vychází; nemůže však souhlasit
s tím, jak úzce krajský soud vymezil samotný pojem „převoz zemřelého na pitvu“.
Jak správně uvedla žalobkyně ve vyjádření, krajský soud vycházel z restriktivně pojatého,
doslovného jazykového výkladu ustanovení §5 odst. 5 zákona o pohřebnictví, dle něhož náklady
spojené s převozy lidských pozůstatků a úkony s tím spojené, vyjma převozů lidských pozůstatků na pitvu,
a náklady spojené s výzvou učiněnou podle §7 odst. 1 písm. d) hradí ten, kdo sjednal pohřbení podle odstavce 1 .
Svůj zužující výklad podpořil krajský soud ještě zněním ustanovení §39 zákona o veřejném
zdravotním pojištění, v němž se mimo jiné uvádí, že hrazenou péčí je i doprava k pitvě a doprava
z pitvy do místa, kde k úmrtí došlo. Krajský soud sice použil současné znění uvedeného ustanovení,
nicméně znění v rozhodné době není obsahově rozdílné, takže uvedené drobné pochybení
krajského soudu nemá žádný vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Pojem převoz (doprava)
byl tedy vyložen v tom nejužším slova smyslu, jako samotný transport zemřelého z místa úmrtí
na pitvu bez dalších úkonů. Není přitom zcela zřejmé, proč se krajský soud k takto restriktivnímu
výkladu přiklonil. Prakticky jediným důvodem je jeho úvaha, že další náklady spojené s převozem
(například snesení zemřelého, příprava transportní rakve a další) by p ozůstalí nesli i v případě,
kdy by nebyla pitva nařízena, a není proto důvodu hradit je z veřejného zdravotního pojištění.
Jak bylo shora uvedeno, krajský soud správně dovodil, že doprava na pitvu je úkon
hrazený zdravotní pojišťovnou zemřelého. Mechanizmus úhrad jednotlivých výkonů
ze zdravotního pojištění je poměrně složitý, nicméně jejich povahu, rozsah a hodnotu
nepochybně definuje vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává
seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (dále jen „úhradová vyhláška“). Úhradovou
vyhlášku vydává Ministerstvo zdravotnictví na zák ladě zmocnění dle §17 odst. 5 zákona
o veřejném zdravotním pojištění, a to vždy na následující kalendářní rok. Úhradová vyhláška
přitom v příloze detailně specifikuje, které zdravotní výkony budou hrazeny a co je jejich
konkrétním obsahem. Kapitola 8 přílohy k úhradové vyhlášce pro rok 2011 je věnována dopravě,
přičemž dopravou se rozumí součást zdravotní péče, která je poskytována pracovištěm zdravotnické záchranné
služby (dále ZZS), dopravní zdravotní služby (dále DZS) nebo jinými subjekty, které splňují stanovené
podmínky podle zvláštních předpisů. Pohřební služba nepochybně spadá právě pod jiné subjekty,
které vykonávají rovněž převozy na pitvu a zpět, přičemž tento převoz byl vykazován výkonem
dopravy s pevnou sazbou na jeden ujetý kilometr (viz část 1.1.7. kapitoly 8 přílohy k úhradové
vyhlášce). Dle úhradové vyhlášky je v sazbě za jeden kilometr mimo jiné zahrnuta jízda k pacientovi
a k zemřelému při převozu na pitvu a z pitvy, odborné naložení pacienta a jeho převoz do zdravotnického
zařízení, popřípadě do místa určení, či úklid, desinfekce a příprava vozidla (body 1.2.4, 1.2.5 a 1.2.10
kapitoly 8). Je tedy zřejmé, že úhrada je pojímána komplexně a vztahuje se logicky i na další
úkony související se samotnou dopravou. Sotva by to mohlo být jinak, když přeprava zemřelého
na pitvu se neobejde bez splnění specifických předpokladů k vytvoření hygienicky a zdravotně
nezávadného převozu („odborné naložení pacienta a jeho převoz “), které může zajistit v posuzované
situaci právě jen pohřební služba. Tyto požadavky nelze od samotného převozu oddělit a službu
tak rozčlenit na jednotlivé dílčí úkony, které by samostatně neměly smysl. Převoz zemřelého
na pitvu je tedy komplexní činností začínající v místě, kde osoba zemřela (respektive,
kde se v okamžiku převozu na pitvu nachází) a končící úkony, které umožňují použití vozidla
pro další převoz. Jen stěží si lze představit, že by do převozu nebylo započítáno například snesení
zemřelého k přepravnímu vozidlu (tento úkon by koneckonců bylo možné podřadit
i pod ono užší vymezení převozu), či příprava transportní rakve, jak uvedl krajský soud.
Bez těchto úkonů by totiž nebylo možné samotný převoz vůbec realizovat.
Je tedy zřejmé, že platná právní úprava dává jednoznačnou odpověď na otázku,
co zahrnuje převoz zemřelého na pitvu, coby výkon hrazený z veřejného zdravotního pojištění.
Obiter dictum lze dále konstatovat, že přijetím výkladu žalobkyně, aprobovaného i krajským
soudem, by bylo možné si hypoteticky představit i takovou situaci, kdy by pozůstalí
nebo formální objednatel převozu zemřelého na pitvu specificky „neobjednanou“ službu snesení
zemřelého k transportnímu vozidlu zajistili sami, vlastní silou nebo třeba s pomocí třetích osob.
Nepřípustnost takového počínání (v rozporu s povinností dbát na odbornost, pietu a hygienické
požadavky) a jeho absurdita jsou jistě zřetelné na prvý pohled. Ani žalobkyní předestřené
srovnání posuzované situace s případy, kdy převoz zemřelého objednává pozůstalý,
není tedy přiléhavé. V obou případech se totiž výsledná cena služby skládá z jednotlivých
položek, které navzájem těšně souvisejí a nelze je oddělovat , jak to provedla žalobkyně.
Povinnost k úhradě ceny však dopadá na různé subjekty. U soukromoprávní služby je povinným
objednatel, cenu úkonu ve veřejném zájmu platí ten, v jehož zájmu byl úkon proveden
[§7 odst. 1 písm. d) zákona o pohřebnictví]. Formální objednatel služby nejedná z vlastního
rozhodnutí, náklady spojené s nařízenou pitvou nehradí a není žádný důvod se domnívat,
že by zákonodárce měl v úmyslu mu uložit jakékoli povinnosti (s výjimkou povinností pietní
či hygienické povahy), vyplývající z okolností, které nevyvolal.
Rozhodně je nutné rovněž zdůraznit, že pohřební služba, jakožto profesionál v oboru,
musí vědět, jaké úkony s převozem bezprostředně souvisí a proč a jakým způsobem převoz
vykázat. Naopak spotřebitel je obvykle v postavení, kdy nedisponuje všemi potřebnými
informacemi, aby dokázal posoudit, zda jsou vyúčtované služby oprávněné či nikoli. Uvedené
rozdělení převozu na dílčí úkony, zdánlivě samostatné, celou věc dále zatemňuje a pohřebním
službám umožňuje účtovat i položky, jejichž povahu laický spotřeb itel nedokáže identifikovat;
to vše za situace, kdy jsou jeho rozhodovací schopnosti obvykle podstatně ztíženy.
Z hlediska naplnění agresivní obchodní praktiky podle §5a odst. 2, ve spojení s přílohou
č. 2 písm. f) zákona o ochraně spotřebitele (obchodní praktiky jsou považovány za agresivní,
pokud podnikatel požaduje na spotřebiteli platbu za výrobky nebo služby, které mu dodal, ačkoli
si je spotřebitel neobjednal) lze souhlasit se stěžovatelkou, že pokud žalobkyně naúčtovala spotřebiteli
úkony, které byly již součástí zdravotní pojišťovnou hrazeného převozu, šlo o vyúčtování
nad rámec služby, která byla provedena, neboť se jedná o služby, které si spotřebitel specificky
neobjednal a vůbec objednávat ani nemusel.
Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že odkaz na soukromoprávní aspekt věci
(postavení objednatele služby ve vztahu k jeho majetkovým nárokům po zemřelém, respektive
právní úpravě důchodové oblasti), s posuzovanou věcí vůbec nesouvisí. V daném případě
jde o problematiku veřejnoprávní povahy, totiž posouzení nedovoleného jednání žalobkyně
podle zákona o ochraně spotřebitele.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud pochybil při výkladu relevantních ustanovení zákona
o pohřebnictví a zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť pojem „převoz zemřelého na pitvu“
interpretoval nesprávně. V souladu s dalšími právními předpisy daného odvětví je totiž nezbytné
vyložit uvedený pojem tak, že zahrnuje jak samotný transport zemřelého na pitvu, tak i další
úkony, které s transportem logicky a neoddělitelně bezprostředně souvisí. Celý převoz je hrazen
z veřejného zdravotního pojištění zemřelého a pohřební služba jej nemůže navíc objednateli
účtovat pod položkami, které jsou v ceně služby již zahrnuty. Kasační stížnost je proto důvodná
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem k povaze kasačního řízení musí být za takové situace napadený rozsudek
krajského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první
před středníkem s. ř. s.).
Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.),
v novém rozhodnutí též rozhodne o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3
věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu