ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.29.2015:19
sp. zn. 3 As 29/2015 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Milana Podhrázkého v právní věci ochrany
žalobkyně: Římskokatolická farnost Javorník ve Slezku , se sídlem Javorník, Puškinova 12,
zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem Ostrava, Jaklovecká 18,
proti nečinnosti žalovaného: Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad
pro Olomoucký kraj, se sídlem Olomouc, tř. Kosmonautů 989/8, o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2015, č. j. 65 A
49/2014 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Ostravě, jímž bylo výrokem I. zastaveno řízení pro zpětvzetí žalo by a výrokem II.
bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 13.342 Kč.
Žalovaný formálně napadl oba výroky rozhodnutí z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) d) a e) s. ř. s., neuvedl však, v čem by měla spočívat nezákonnost výroku
o zastavení řízení a v textu kasační stížnosti se věnoval výhradně otázce nezákonnosti výroku
o nákladech řízení. Navrhl poté, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Podle §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost z hlediska výše uvedeného ustanovení
a také s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, především k usnesení rozšířeného senátu
ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, které se otázce výkladu ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
věnovalo. Již výše bylo konstatováno, že žalovaný sice formálně napadl oba výroky usnesení
krajského soudu, k základnímu výroku o zastavení řízení však nic dalšího neuvedl . Chybí zde tedy
nejen stížní body, z nichž by bylo patrno, z jakých důvodů považuje uvedený výrok
za nezákonný, ale dokonce i ono základní tvrzení o tom, že je tento výrok nezákonný.
V čem by mohla spočívat nezákonnost tohoto výroku nelze zjistit ani z okolností případu,
neboť k zastavení řízení došlo v důsledku úkonu žalobkyně směřujícího ke zpětvzetí žaloby,
jehož relevanci nikdo nezpochybňoval. Výrok I. tak nelze přezkoumat, přičemž z textu kasační
stížnosti je zjevné, že proti němu žalovaný fakticky ani nic nemá (a mít nemůže, neboť jím
z povahy věci není nijak krácen na svých právech) a jde mu jen o stanovenou povinnost uhradit
žalobkyni vzniklé náklady řízení.
Za této situace ovšem nelze než uzavřít, že kasační stížnost žalovaného směřuje jen proti
výroku II. o nákladech řízení a jako taková je tedy podle výše citovaného ustanovení §104 odst. 2
s. ř. s. nepřípustná. Nejvyšší správní soud ji proto podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 3. S. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu