ECLI:CZ:NSS:2015:4.ADS.100.2013:82
sp. zn. 4 Ads 100/2013 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: F. N. V., zast. JUDr.
Milanem Jelínkem, advokátem, adresa pro doručování Resslova 1253/17a, Hradec Králové, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 30 Ad 10/2012 – 55,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2013, č. j. 30 Ad 10/2012 – 55,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2012, č. j. 46091/010-6311-25.5.2012-21985-14-NJ (dále
jen „napadené rozhodnutí“), zamítla žalovaná odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Okresní
správy sociálního zabezpečení Hradec Králové (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
16. 4. 2012, č. j. 46001/110-6311-16.4.2012-6100-RE-3-KOK, jímž byla žalobci uložena
povinnost uhradit regresní náhradu ve výši 69.920 Kč, neboť měl svým protiprávním jednáním
zavinit vznik sociální události, z jejíhož titulu vznikl V. T. nárok na nemocenské v uvedené výši
za období od 14. 10. 2010 do 31. 5. 2011. Žalovaná nepřisvědčila žalobcovým námitkám a vyšla
ze zjištění, podle něhož byl V. T. od 30. 9. 2010 uznán dočasně práce neschopným; dne 7. 10.
2010 obdržel správní orgán I. stupně hlášení ošetřujícího lékaře o změně diagnózy nemoci, která
odůvodňuje ode dne 3. 10. 2010 trvání dočasné pracovní neschopnosti z důvodu úrazu; tato
dočasná pracovní neschopnost trvala až do 31. 5. 2011. Protože důvodem dočasné pracovní
neschopnosti V. T. byl ode dne 3. 10. 2010 úraz utrpěný jednáním žalobce kvalifikovaným jako
přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, spáchaný žalobcem tím, že dne 3. 10. 2010 ve 2:00 hodiny v před domem č. p. 915
v M. ulici v H. K. napadl V. T. úderem pěstí do obličeje a způsobil mu hematom v obličeji a
poranění horní končetiny v oblasti lokte, a v ina žalobce tímto přestupkem byla konstatována
pravomocným příkazem Magistrátu města Hradce Králové ze dne 15. 11. 2010, č. j.
P/2725/2010/OS1/Hra, dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že byly naplněny podmínky §
126 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a proto citovaným způsobem
rozhodl o povinnosti žalobce uhradit regresní náhradu vyplaceného nemocenského.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou podanou dne 18. 7. 2012
u Krajského soudu v Hradci Králové. Svou žalobu odůvodnil tím, že se správní orgány
při posuzování nároku na regresní náhradu nezabývaly značnými rozpory ve skutkových
okolnostech, ačkoli na ně v průběhu správního řízení poukazoval. V řízení o regresní náhradě
proto podle jeho názoru vznikly důvodné pochybnosti o tom, zda následek, pro který byly V. T.
vyplaceny dávky nemocenského pojištění, vznikl vůbec v důsledku protiprávního zaviněného
jednání žalobce zjištěného příkazem Magistrátu města Hradce Králové. Žalobce poukazoval na
to, že pokud mělo dojít k úrazu u vstupních dveří domu poškozeného V. T., jak tento uvedl
v záznamu o úrazu, je vyloučeno, aby se jednalo o skutek, pro který byl vydán příkaz ve správním
řízení.
[3] Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že mezi zaviněným protiprávním jednáním
a vznikem nároku na dávku musí podle §126 zákona o nemocenském pojištění být příčinná
souvislost. Protože však ze zdravotní zprávy o ambulantním ošetření ze dne 3. 10. 2010 vyplývá,
že poranění horní končetiny V. T. spočívalo ve vymknutí lokte, jehož doba léčení podle odborné
literatury činí 3 – 5 týdnů, vyjádřil žalobce pochybnosti, zda dočasná pracovní neschopnost
trvající téměř osm měsíců mohla být zapříčiněna právě tímto zraněním.
[4] Pochybnosti vyjádřil žalobce i ve vztahu ke stanovení počátku doby dočasné pracovní
neschopnosti způsobené předmětným napadením. Vzhledem k ustanovení §23 zákona
o nemocenském pojištění vzniká nárok na dávku nemocenského u pojištěnce, který byl uznán
dočasně práce neschopným, až trvá-li tato dočasná pracovní neschopnost déle než 14 dní, proto
má žalobce za to, že pracovní neschopnost V. T. v důsledku úrazu ze dne 3. 10. 2010 je nutné
počítat až od doby, kdy došlo ke změně diagnózy nemoci, která dočasnou pracovní neschopnost
odůvodňovala, tj. od 7. 10. 2010; nárok na výplatu nemocenského proto podle žalobce vznikl až
od 21. 10. 2010. Do té doby vyplacené dávky nemocenského nelze zpětně vyžadovat po žalobci,
protože ten může odpovídat jen za následek, jenž je v příčinné souvislosti s jeho zaviněným
protiprávním jednáním.
[5] Dále žalobce poukázal na ustanovení §125 zákona o nemocenském pojištění, podle
něhož může nemocenské být dočasně kráceno nebo odňato pojištěnci, který porušil režim
dočasně práce neschopného pojištěnce. Právě to byl dle názoru žalobce případ V. T.; z důkazů,
které žalobce předložil během správního řízení, totiž vyplývalo, že se V. T. , ačkoli již v režimu
dočasné pracovní neschopnosti, nacházel v době úrazu se svými přáteli v restauraci v Labské
kotlině, kde popíjel různé alkoholické nápoje. V důsledku požití alkoholu pak byly oslabeny jeho
motorické funkce a byl více náchylný k pádům a s nimi souvisejícím zraněním. Již ve správním
řízení bylo dle žalobce prokázáno, že v době rozhodné pro výplatu nemocenského zde byly dány
skutečnosti odůvodňující zkrácení vypláceného nemocenského, správní orgány k nim však
nepřihlédly. Žalobce se zejména neztotožňuje s názorem správních orgánů, podle kterého jelikož
již uplynula prekluzívní lhůta pro zpětné zkrácení či odnětí nemocenského, musí být regresní
náhrada stanovena v plné výši vyplaceného nemocenského. Žalobce má totiž za to, že na něj
nemohou být přenášeny důsledky nesprávného postupu orgánů nemocenského pojištění a
důsledky jejich nedostatečného dohledu nad dodržováním léčebného režimu V. T.. Vzhledem
k těmto okolnostem pak žalobce dále poukázal na to, že skutečnosti rozhodné pro vznik nároku
na dávku nemocenského v daném případě zavinilo více subjektů, měly by proto dle §126 odst. 2
zákona o nemocenském pojištění odpovídat společně a nerozdílně a vzájemně se vypořádat dle
míry zavinění, a proto by výše požadovaného regresního nároku měla být snížena o odpovídající
účast samotného V. T. na vzniku rozhodných skutečností.
[6] Nakonec žalobce poukázal na to, že podle jeho názoru je napadené rozhodnutí žalované
nepřezkoumatelné, neboť se v něm žalovaná nezabývala všemi jeho námitkami.
[7] Rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 30 Ad 10/2012 – 55, Krajský soud v Hradci Králové
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení; současně rozhodl
o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.600 Kč. Krajský soud
zcela přisvědčil námitkám žalobce, podle nichž listiny, které byly soudu předloženy, odůvodňují
závěr, že ve skutkových okolnostech případu existují rozpory ohledně otázky, zda poškozený V.
T. neporušoval režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Soud sice konstatoval,
že je nepochybné, že žalobce ve smyslu §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění způsobil,
že v důsledku jeho protiprávního jednání došlo ke skutečnosti rozhodné pro vznik nároku
na dávku nemocenského, takto jednoznačný závěr však nelze učinit ohledně výše regresní
náhrady, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit. Krajský soud zejména poukázal na ustanovení
§125 zákona o nemocenském pojištění, které měla žalovaná, respektive správní orgán I. stupně
vzít do úvahy při určování výše regresní náhrady. Z některých listin předložených krajskému
soudu totiž vyplývá, že poškozený V. T. se v době úrazu nacházel mimo své bydliště v restauraci
v Labské kotlině, kde konzumoval alkoholické nápoje, přičemž k předmětnému napadení mělo
dojít při jeho návratu domů s několika kamarádkami v ulici V. Obsah jiných listin na druhé straně
svědčí o tom, že k úrazu došlo při vyprovázení návštěvy v místě bydliště poškozeného V. T. v M.
ulici. Tímto rozporem se však správní orgány nezabývaly, ačkoli dle krajského soudu jde o
skutečnost, která by měla vliv na určení výše regresní náhrady, pokud by bylo prokázáno, že
v době rozhodné pro výplatu nemocenského zde byly dány skutečnosti odůvodňující zkrácení
nebo odejmutí vyplaceného nemocenského. Krajský soud konstatoval, že nelze akceptovat závěr
žalované, že vzhledem k tomu, že toto oprávnění již zaniklo, nemůže již ke krácení nebo
odejmutí nemocenského dojít. Je to právě žalovaná jako orgán nemocenského pojištění, kdo
vykonává dohled nad dodržováním léčebného režimu pojištěnců, a pokud včas neodhalí jeho
porušení, jde to k její tíži. Proto pokud by bylo prokázáno, že v případě poškozeného V. T.
k porušení léčebného režimu došlo, musela by být požadovaná regresní náhrada snížena o celou
tomu odpovídající částku ve smyslu §125 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Výši
vyplacené dávky ve smyslu §126 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění je totiž nutno chápat
jako výši správně vyplacenou, tj. po zohlednění odůvodněného krácení či odnětí nemocenského
dle §125 téhož zákona, a to i když na takové krácení či odnětí zaniklo orgánu nemocenského
pojištění oprávnění z důvodu uplynutí lhůty. Tím, že se správní orgány těmito důvodnými
pochybnostmi nezabývaly, neprovedly řádné dokazování a nezjistily tak všechny skutečnosti
rozhodné pro stanovení regresní náhrady. Proto krajský soud napadené rozhodnutí žalované
zrušil pro vady řízení, aniž by se zabýval dalšími žalobními námitkami.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost, kterou odůvodnila kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (s. ř. s.), tedy nesprávným posouzením právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Stěžovatelka má za to, že správní orgány se při stanovování výše regresní
náhrady za vyplacené dávky nemocenského nedopustily žádného procesního pochybení, protože
z žádných dokumentů, které měly tyto správní orgány k dispozici v zákonné tříměsíční lhůtě ode
dne 3. 10. 2010, kdy došlo k úrazu poškozeného V. T., nevyplynula skutečnost, že došlo
k porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce. Existence tohoto podezření vyplynula
až z listin předložených žalobcem dne 5. 3. 2012, kdy již Okresní správa sociálního zabezpečení
nebyla z důvodu uplynutí lhůty dle §125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, ve znění
účinném do 31. 12. 2011, oprávněna nemocenské krátit či odejmout. Protože §126 odst. 3
zákona o nemocenském pojištění váže výši regresní náhrady na výši dávky vyplacené, nesouhlasí
stěžovatelka se závěrem krajského soudu, podle něhož v případě prokázání porušení režimu
dočasně práce neschopného pojištěnce, by nárok orgánu nemocenského pojištění z titulu regresní
náhrady měl být snížen o tomu odpovídající částku, a to i přesto, že lhůta k využití tohoto
oprávnění již uplynula. Stěžovatelka konstatuje, že nemocenské bylo vyplaceno ve výši stanovené
v souladu se zákonem o nemocenském pojištění a jeho výše mohla být krácena nebo nemocenské
odňato pouze na základě rozhodnutí o krácení nebo odnětí nemocenského dle §125 zákona
o nemocenském pojištění. Takové rozhodnutí však vydáno nebylo, protože příslušné Okresní
správě sociálního zabezpečení nebyly známy žádné okolnosti odůvodňující zahájení příslušného
správního řízení. Po uplynutí zákonné lhůty pak již dle stěžovatelky takové řízení vést nelze.
[9] Stěžovatelka dále upozornila, že oprávnění orgánu nemocenského pojištění krátit nebo
odejmout nemocenské je toliko fakultativního charakteru; zákon dává orgánu nemocenského
pojištění pouze možnost, nikoli povinnost takovýto krok učinit. Rovněž samotná výše zkrácení
nebo odejmutí nemocenského je plně v diskreční pravomoci orgánu nemocenského pojištění.
Z toho důvodu nelze podle názoru stěžovatelky akceptovat závěr krajského soudu, že výše
případného krácení nebo odnětí nemocenského měla být zohledněna v rozhodnutí o regresní
náhradě za vyplacené nemocenské, protože otázka, zda nemocenské odejmout či krátit
(a případně v jaké výši), by byla řešena v samostatném správním řízení, jehož výsledky není
možno předjímat. Výše regresní náhrady je stanovena zákonem, a to na výši vyplacené dávky; tato
výše není dále limitována žádnými dalšími skutečnostmi rozhodnými pro výpočet výše
vyplaceného nemocenského.
[10] Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že závěry krajského soudu, pro které bylo jeho
rozsudkem zrušeno napadené rozhodnutí stěžovatelky, jsou v rozporu se zákonem. Stěžovatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[11] Ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti vyjádřil žalobce nesouhlas s tvrzeními
stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti. To, že správní orgány nedisponovaly dokumenty,
z nichž by bylo možno dovodit, že poškozený V. T. porušil režim dočasně práce neschopného
pojištěnce v tříměsíční lhůtě, kdy mohly zahájit správní řízení o krácení či odnětí nemocenského,
nelze přičítat k tíži žalobci, protože nebyl účastníkem původního řízení a nemohl tak navrhovat
důkazy k prokázání skutečností na svoji obranu. Výklad, který podává stěžovatelka, by hrubě
zasáhl do žalobcových ústavních práv. Pokud stěžovatelka uvádí, že v původním správním řízení
nedošlo k žádným procesním pochybením, odkazuje žalobce na povinnost správního orgánu
zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což se správním orgánům v daném
případě naplnit nepodařilo. Podle žalobce je nejdůležitější otázkou určení místa, kde mělo
k napadení dojít, protože z dostupných listin nelze zcela jednoznačně dovodit, zda jednání
žalobce vedlo ke zranění poškozeného. K tomu žalobce znovu upozornil na nesrovnalosti ve
skutkových zjištěních- podle některých listin byl poškozený V.T. v rozhodnou dobu pod vlivem
alkoholu (ve výpovědi Policii ČR přiznal popíjení alkoholických nápojů v restauraci, při
lékařském ošetření dne 3. 10. 2010 pak již jen vypití dvou piv), z listiny oznámení o přestupku
zpracovaného Policií ČR dne 1. 11. 2010 je dle žalobce patrné, že Policie se snaží změnit místo,
kde mělo k napadení dojít, a to v rozporu s podáním vysvětlení poškozeného; v této listině se pak
uvádí, že si úraz způsobený napadením nevyžádal pracovní neschopnost, ale jen lékařské ošetření.
Žalobce také upozornil na záznam o úrazu ze dne 15. 11. 2010, v němž poškozený V. T. popsal
zcela odlišný skutkový děj, než jaký se odehrál, čímž Okresní správu sociálního zabezpečení uvedl
v omyl.
[12] Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, podle něhož je rozhodnutí o krácení
či odejmutí nemocenského pouze právem a nikoli povinností orgánů nemocenského pojištění,
protože podle jeho názoru musí správní orgány postupovat předvídatelně a v obdobných
případech obdobně. V dané věci přitom bylo prokázáno, že poškozený závažným způsobem
porušil režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Žalobce také požaduje, aby trvání dočasné
pracovní neschopnosti posoudil nezávislý posudkový lékař. Konečně žalobce uvedl, že správní
orgány nezkoumaly, zda předmětný úraz způsobený poškozenému V. T. představoval překážku
pro výkon jeho profese, přičemž žalobce má za to, že tomu tak nebylo, protože vzhledem
k povolání poškozeného V. T., jež není spojeno s fyzickou činností, činí maximální doba vyléčení
daného úrazu 5 týdnů. Žalobce uzavřel, že považuje rozsudek krajského soudu za věcně i právně
správný, a proto navrhuje, aby byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta.
[13] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 Ads 100/2013 - 26, rozsudek
krajského soudu zrušil, žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů v řízení před krajským soudem ani v řízení o kasační stížnosti. Dospěl k závěru,
že rozhodnutí o regresní náhradě podle §126 zákona o nemocenském pojištění je rozhodnutím
soudu ve věci soukromoprávní. Proto poučil žalobce, že může ve lhůtě jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku žalobu podle části páté občanského soudního řádu u věcně a místně
příslušného soudu, kterým je Okresní soud v Hradci Králové.
[14] Poté, co žalobce podal v souladu s poučením uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního
soudu žalobu u Okresního soudu v Hradci Králové, vyvolal tento řízení před zvláštním senátem
zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zvláštní
senát rozhodl usnesením ze dne 12. 3. 2014, č. j. Konf 8/2014 - 25, že příslušným vydat
rozhodnutí v této věci je soud ve správním soudnictví, a zrušil rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 Ads 100/2013 - 26.
[15] Nejvyšší správní soud v návaznosti na citované usnesení zvláštního senátu přistoupil
k opětovnému projednání kasační stížnosti žalovaného.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka v řízení vystupuje
v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. oprávněnou zaměstnankyní, jež má vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu, kterým je nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
[17] Z výše uvedené rekapitulace vyplývá, že pro rozhodnutí o kasační stížnosti je podstatné
posouzení otázky, zda pro uplatnění regresní náhrady podle §126 zákona o nemocenském
pojištění je relevantní skutečnost, že poškozený pojištěnec porušil režim dočasně práce
neschopného ve smyslu §125 zákona o nemocenském pojištění. Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že na rozhodovanou věc je třeba aplikovat znění zákona o nemocenském pojištění
účinné do 31. 12. 2011, a to s ohledem na čl. II bod 6 zákona č. 470/2011 Sb., kterým se mění
zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, podle nějž se v souladu s ústavní zásadou zákazu pravé retroaktivity na případy porušení
zákona o nemocenském pojištění, k nimž došlo před 31. 12. 2011 použije zákon v dosavadním
znění.
[18] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je důvodná.
[19] Je třeba zdůraznit, že pro to, aby třetí osobě mohla být uložena povinnost uhradit regresní
náhradu, musí být splněny podmínky stanovené v §126 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
Podle tohoto ustanovení ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného
soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit
orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu.
[20] Lze souhlasit s krajským soudem, že výší dávky vyplacené ze systému nemocenského
pojištění pojištěnci je třeba rozumět dávku oprávněně vyplacenou v souladu se zákonem. Není
však možné posuzovat jako dávku vyplacenou neprávem nemocenské, pokud pojištěnec
v minulosti sice porušil režim dočasně práce neschopného, avšak o snížení nebo odnětí dávky
podle §125 zákona o nemocenském pojištění nebylo rozhodnuto proto, že v zákonné prekluzívní
lhůtě se příslušný orgán nemocenského pojištění o této skutečnosti nedozvěděl.
[21] Je sice pravdou, že okresní správa sociálního pojištění je oprávněna kontrolovat
dodržování režimu dočasně pracovně neschopných pojištěnců [srov. §84 odst. 2 písm. j) zákona
o nemocenském pojištění], z toho však nelze dovozovat jakousi „objektivní odpovědnost“
orgánů nemocenského pojištění za nezjištění každého jednotlivého porušení režimu. Kontrola
dodržování režimu dočasně práce neschopných pojištěnců totiž je prováděna namátkově a musí
být dodržena zásada přiměřenosti kontrol tak, aby bylo respektováno právo na ochranu
soukromého a rodinného života. Orgány nemocenského pojištění proto nemohou kontrolovat
pojištěnce způsobem srovnatelným s osobami odsouzenými k domácímu vězení (§60 zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) či jej např. sledovat prostřednictvím elektronického kontrolního
systému, tzv. „náramku“, srov. vyhlášku č. 456/2009 Sb., o kontrole výkonu trestu domácího
vězení. Pokud tedy orgány nemocenského pojištění nezjistí porušení režimu dočasně práce
neschopného pojištěnce vlastní namátkovou kontrolní činností, ani na základě jiných
hodnověrných informací, které se dostanou do jejich dispozice v běhu prekluzívní lhůty podle
§125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, pak nelze dovozovat, že by dávka byla vyplacena
v plné (nezkrácené) výši v důsledku jejich pochybení. Nelze v takovém případě spravedlivě
požadovat po nositeli nemocenského pojištění, potažmo po ostatních pojištěncích, aby nesli
náklady protiprávního jednání jiných osob (zde primárně třetí osoby, která svým zaviněným
protiprávním jednáním způsobila sociální událost, v jejímž důsledku byly vyplaceny dávky,
sekundárně pak pojištěnce, který porušil režim dočasně práce neschopného, avšak v důsledku
uplynutí prekluzívní lhůty již jej nelze za to postihovat).
[22] Odlišná situace by byla, pokud by orgán nemocenského pojištění v běhu prekluzívní lhůty
podle §125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění zjistil porušení režimu poškozeného
pojištěnce, a přesto by řízení o zkrácení nebo odnětí dávky nezahájil. V takovém případě
by se jednalo o pochybení orgánu nemocenského pojištění, které by bylo nutné zohlednit
při posuzování nároku na regresní náhradu. Obecná zásada právní „nemo turpitudinem suam allegare
potest“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 6 A 75/2000 - 37)
totiž brání tomu, aby ten, kdo porušuje právo, se mohl tohoto svého protiprávního jednání
dovolávat ve svůj prospěch. Tak by tomu bylo, pokud by bylo akceptováno právo nositele
nemocenského pojištění na regresní náhradu za dávky, které byly neprávem vyplaceny v plné výši,
ačkoli mohly a měly být na základě skutečností známých orgánům nemocenského pojištění podle
§125 zákona o nemocenském pojištění kráceny či odňaty.
[23] Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala. Okresní správa sociálního
zabezpečení Hradec Králové nezjistila porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce V.
T. ani z vlastní kontrolní činnosti ani z dokladů, které měla k dispozici v běhu prekluzívní lhůty
podle §125 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění (tj. do tří měsíců od porušení režimu,
k němuž mělo dojít 3. 10. 2010, lhůta tedy skončila 3. 1. 2011). Ze správního spisu lze zjistit, že
z dokumentů, které měla okresní správa sociálního zabezpečení před skončením prekluzívní lhůty
k dispozici, naopak musela mít za to, že v souvislosti s napadením V. T. k žádnému porušení
režimu dočasně práce neschopného nedošlo. Dne 16. 11. 2010 byl okresní správě sociálního
zabezpečení doručen „záznam o úrazu“ sepsaný V. T. dne 15. 11. 2010, z něhož vyplývá, že
k napadení došlo v místě určeného pobytu poškozeného na adrese M. 915, H. K., při
vyprovázení návštěvy z domovních dveří. Totéž vyplývá ze „Zprávy o výsledku šetření – fyzické
napadení“ sepsané Policií České republiky dne 28. 11. 2010 a doručené Okresní správě sociálního
zabezpečení Hradec Králové dne 1. 12. 2010, kde se uvádí, že k fyzickému napadení V. T. ze
strany žalobce došlo v Hradci Králové v ulici M. před domem čp. 915 a že věc byla oznámena
správnímu orgánu – Magistrátu města Hradec Králové. Až dne 2. 11. 2011 bylo Okresní správě
sociálního zabezpečení doručeno „Sdělení ve věci přestupku“, kterým Magistrát města Hradec
Králové sděluje, že příkazem ze dne 15. 11. 2010, č. j. P/2725/2010/OS1/Hra, který nabyl
právní moci dne 15. 12. 2010, bylo rozhodnuto, že žalobce se dopustil přestupku podle §49 odst.
1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tím, že napadl poškozeného V. T., ovšem i zde
je jako místo útoku označen „H. K., M. před domem č. 915“, tj. v místě určeného pobytu
poškozeného.
[24] Až v rámci ústního jednání konaného u Okresní správy sociálního zabezpečení Hradec
Králové dne 5. 3. 2012 žalobce předložil dokumenty, z nichž bylo možno usuzovat na jiné místo
útoku žalobce proti poškozenému. Jednalo se o úřední záznam o podání vysvětlení ze dne
21. 10. 2010 sepsaný Policií České republiky pod č. j. KRPH-26846-5/PŘ-2010-050210, podle
něhož poškozený V. T. dne 3. 10. 2010 (skutečně je zde diskrepance v datu, kterým je označen
úřední záznam, a datu výpovědi) vypověděl, že „včerejšího dne ve večerních a nočních hodinách popíjel
různé alkoholické nápoje, seděl s kamarádama v restauraci v Labské Kotlině, Hradec Králové. Okolo 01:50
hodin odcházel z restaurace se dvěma kamarádkama ve směru k domovu, když potkali na cestě domů v ulici V.
na chodníku mladého podnapilého muže. Dále se bavil s kamarádkama o různých věcech a kolemjdoucímu
mladíkovi se něco najednou nelíbilo. Kamarádky začal vulgárně nadávat a urážet je. Kamarádek se tedy zastával.
Najednou k němu kolemjdoucí muž přikročil a udeřil ho pěstí do obličeje. Dále spadnul na chodník a poranil si
loket horní končetiny. Kolemjdoucí muž pokračoval dále jako když se nic neděje. Poté tedy zavolal na linku
158.“ (Citováno včetně gramatických chyb).
[25] Je tedy zřejmé, že informaci o možném porušení režimu dočasně práce neschopného
pojištěnce (večerní a noční pobyt v restauračním zařízení spojený s konzumací alkoholických
nápojů a noční procházka mimo určené místo pobytu v době mimo stanovené vycházky)
se okresní správa sociálního zabezpečení dozvěděla až dne 5. 3. 2012, tedy poté, co prekluzívní
lhůta pro krácení nebo odnětí dávky nemocenského pojištění dávno uběhla.
[26] S ohledem na výše uvedené právní závěry neobstojí závěr krajského soudu vyslovený
v napadeném rozsudku, že rozhodnutí žalované trpí podstatnou vadou řízení spočívající
v nedostatečném zjištění skutkového stavu ohledně otázky, zda poškozený neporušoval režim
dočasně práce neschopného pojištěnce. Tato skutečnost měla mít dle názoru krajského soudu
vliv na výši regresní náhrady. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že spis správního orgánu
obsahuje podklady, z nichž ohledně otázky možného porušení režimu dočasně práce
neschopného pojištěnce vyplývají vzájemně rozporné závěry (zda k napadení ze strany žalobce
došlo před bytem poškozeného na adrese M. 915 nebo zda se poškozený vracel z restaurace a byl
napaden na ulici V., tedy mimo určené místo pobytu). Tato okolnost je však z hlediska stanovení
výše regresní náhrady nerozhodná, protože, jak výše uvedeno, okresní správa sociálního
zabezpečení se dozvěděla o těchto okolnostech, které nasvědčují možnému porušení režimu
dočasně práce neschopného pojištěnce, až po uplynutí prekluzívní lhůty, v níž lze zahájit řízení o
krácení nebo odnětí dávek nemocenského, a proto případné krácení či odnětí dávek nemohlo mít
vliv na výši vyplacených dávek, která je určující z hlediska výše regresní náhrady.
[27] Krajský soud se v dalším řízení vypořádá s ostatními žalobními námitkami, kterými
se v napadeném rozsudku z důvodu nadbytečnosti nezabýval. Znovu se zaměří i na žalobní
námitku, že sociální událost, pro kterou byly poškozenému vyplaceny dávky nemocenského
pojištění, nevznikla v důsledku protiprávního jednání žalobce zjištěného příkazem správního
odboru Magistrátu města Hradec Králové ze dne 15. 11. 2010.
[28] Nejvyšší správní soud na okraj poznamenává, že pokud by žalobce poškozenému
způsobil úmyslně poruchu zdraví, která porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí
znesnadnila, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného (tj. zpravidla
pracovní neschopnost přesahující sedm dní) a která vyžadovala lékařského ošetření, jednalo
by se zřejmě o trestný čin dle §146 trestního zákoníku. Pokud by žalobcem způsobená porucha
zdraví poškozeného pojištěnce byla vážná a delší dobu trvající (tj. vyžádala by si pracovní
neschopnost přesahující šest týdnů) pak by se jednalo o dokonce o trestný čin podle §145
trestního zákoníku. Příkaz ze dne 15. 11. 2010 naopak uvádí, že žalobce způsobil poškozenému
pouze drobné poranění lokte, které si vyžádalo lékařské ošetření bez pracovní neschopnosti.
V této souvislosti je třeba poukázat na §57 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož
si správní orgán nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný
správní delikt a kdo za něj odpovídá. Pravomocným rozhodnutím o přestupku (zde příkaz
z 15. 11. 2010), včetně vymezení skutku, je správní orgán tedy vázán ve smyslu citovaného
ustanovení správního řádu i §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Bude proto třeba,
aby krajský soud objasnil, zda protiprávní jednání žalobce zjištěné pravomocným příkazem mělo
za následek skutečnosti rozhodné pro vyplacení dávky nemocenského pojištění.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[29] Nejvyšší správní soud tedy zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V dalším řízení bude krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[30] V novém rozhodnutí o žalobě krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu