ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.143.2015:12
sp. zn. 4 As 143/2015 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 8 A 117/2011 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobce se žalobou ze dne 20. 9. 2010 podanou u Krajského soudu v Brně domáhal
zrušení rozhodnutí žalované ze dne 11. 8. 2010, č. j. 2112/10, 2113/10, 2114/10, 2115/10,
2116/10, 2117/10, kterými mu byl určen advokát k zastupování.
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 2010, č. j. 30 A 124/2010 – 9, žalobu
postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Proti tomuto usnesení podal
žalobce kasační stížnost; řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 2. 2011, č. j. 30 A 28/2011 – 14.
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2015, č. j. 8 A 117/2011 – 56,
přiznal žalobci částečné osvobození od soudních poplatků ve výši 1.700 Kč, takže jeho
poplatková povinnost z podané žaloby činila částku 300 Kč. Proti tomuto usnesení podal žalobce
další kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 4. 2015,
č. j. 3 As 50/2015 – 17, tak, že řízení o této kasační stížnosti zastavil.
[4] Žalobce následně podal opakovanou žádost o osvobození od soudního poplatku. Městský
soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2015, č. j. 8 A 117/2011 – 71, žádost žalobce o osvobození
od soudních poplatků ve zbývajícím rozsahu, v němž dosud osvobozen nebyl, zamítl. Městský
soud uvedl, že opětovná žádost nemůže odůvodnit odlišné rozhodnutí ve věci osvobození
žalobce od soudních poplatků. V předchozím usnesení totiž městský soud shledal, že majetkové
poměry žalobce mu umožňovaly zaplatit soudní poplatek v určené výši po celou dobu soudního
řízení již od podání žaloby dne 25. 11. 2010. Žalobce tedy měl dostatek času, aby si opatřil
prostředky pro zaplacení soudního poplatku ve výši 300 Kč. Tvrzenou změnu svých majetkových
poměrů nadto žalobce nijak nevysvětlil a nedoložil. Žalobce totiž neuvedl, z jakých důvodů
a za jakých okolností mu dávka pomoci v hmotné nouzi byla odebrána či nebyla opětovně
přiznána. Pokud žalobce sociální dávku vlastní vinou nepobírá, ačkoli se lze domnívat,
že má i nadále nárok na některou z dávek alespoň ve výši životního minima, nemůže tato
skutečnost odůvodnit osvobození od soudních poplatků. Tvrzení žalobce o tom, že jeho příjem
ze sociálních dávek je roven nule, nelze považovat za dostačující doložení majetkových poměrů.
[5] Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 8 A 117/2011 – 71,
žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností ze dne 11. 6. 2015, ve které tvrdí, že žádost
o osvobození podal pouze jednou a že se městský soud neměl zabývat tím, zda mu bylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků v řízení před Krajským soudem v Brně. Závěry městského
soudu o tom, že jeho majetkové poměry neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, jsou
nesprávné. Nadto požadoval, aby byl osvobozen od jednoho soudního poplatku, nikoli od více
soudních poplatků, jak krajský soud nesprávně dovozuje. Městský soud v Praze je krom toho
místně nepříslušný, proto nemůže otázku placení soudních poplatků vůbec řešit. Tvrdil dále,
že soudní poplatek ve výši 300 Kč je i tak pro něj příliš vysoký a že řádně doložil své majetkové
poměry pro úplné osvobození od soudních poplatků. Městský soud rovněž přehlédl, že dávka
mu byla odňata na základě rozhodnutí správního orgánu, přičemž podané odvolání proti
takovému rozhodnutí nemá odkladný účinek. Stěžovatel se proto domáhá zrušení usnesení
městského soudu a postoupení věci místně příslušnému soudu.
[6] Vyjádření žalované nebylo podáno, ostatně nebylo Nejvyšším správním soudem
ani vyžadováno s ohledem na skutečnost, že se jedná o kasační stížnost směřující proti usnesení
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, které se z povahy věci týká výlučně právní sféry
stěžovatele – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 72/2009 – 144.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani netrval na zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem
kasačního přezkumu usnesení, jímž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku,
by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení
advokátem znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 – 22, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 1 As 196/2014).
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dovozuje nezákonnost rozhodnutí usnesení
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl městským soudem aplikován nesprávný právní
názor.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly povinností Městského soudu v Praze
se v napadeném usnesení zabývat procesním postupem Krajského soudu v Brně, případně zda
je jeho předchozí usnesení ze dne 27. 2. 2015, č. j. 8 A 117/2011 – 56, o částečném osvobození
stěžovatele od soudních poplatků správné či nikoli, neboť z něj jako z právně závazného musel
vycházet; za dané procesní situace je jím vázán i Nejvyšší správní soud, neboť jej nemůže
opakovaně přezkoumávat, což fakticky stěžovatel ve své kasační stížnosti ze dne 11. 6. 2015
požaduje.
[13] Městský soud v Praze totiž v napadeném usnesení řešil procesní otázku ohledně přiznání
osvobození od soudních poplatků. Bližší zkoumání výše uvedených okolností, jak nyní stěžovatel
požaduje ve své kasační stížnosti, by pro vyřešení posuzované otázky ničeho nepřineslo. Městský
soud totiž měl za povinnost vyřešit otázku placení soudního poplatku, resp. osvobození
stěžovatele od placení soudních poplatků, neboť to mu ukládá ustanovení §4 odst. 1 písm. a)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), ve spojení s §7 odst. 1 a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Teprve po vyřešení této otázky, která představuje jednu z podmínek řízení, může být po splnění
všech zbývajících procesních podmínek přistoupeno k posouzení merita věci a vydání rozsudku.
[14] Z ustálené judikatury zdejšího soudu (včetně ustálené rozhodovací praxe vztahující
se ke konkrétnímu jednání stěžovatele) vyplývá, že individuální osvobození od soudních poplatků
je nutno považovat za procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který
se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních
poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny
základních práv a svobod. Předmětné osvobození od soudních poplatků je zakotveno
v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Z jeho dikce především vyplývá, že účastník může být zčásti
osvobozen od soudních poplatků při současném splnění tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Osvobodit od placení soudního poplatku v plném rozsahu
lze jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
[15] Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, popř. k dalším rozhodným okolnostem,
přičemž účastník žádající o osvobození od soudních poplatků je povinen soudu své majetkové
a sociální poměry prokázat věrohodným způsobem. Pro posouzení majetkových poměrů žadatele
je třeba zohlednit nejen výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních prostředků,
ale také jeho možnost opatřit si tyto prostředky. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet
z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat tomu,
aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo
bránit své právo (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 7 Ans 3/2009 - 184).
[16] Vedle toho však zdejší soud (ve vztahu ke stěžovateli opakovaně) zdůrazňuje, že soud
při posuzování otázky, zda účastníku řízení bude osvobození od soudních poplatků přiznáno,
či nikoli, a v jaké míře, zohledňuje také další okolnosti. Součástí posouzení specifických okolností
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žalobce je také úvaha,
zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem a dobrodiní osvobození
od soudních poplatků nezneužívá k volnému a nijak neomezenému vedení soudních sporů
(k tomu srovnej rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, potvrzený usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/10). K danému je nutno podotknout,
že četnost sporů žadatele sama o sobě ještě nemusí vypovídat o samoúčelnosti stěžovatelových
podání, ve spojení s dalšími okolnostmi týkajícími se dané věci však může být relevantním
ukazatelem svědčícím v jeho neprospěch (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29). Takovými dalšími okolnostmi může být specifický
procesní postup účastníka řízení, ze kterého se jeví, že mu ve skutečnosti nejde o rychlé
a efektivní meritorní vyřešení nebo přezkoumání jeho věci, ale právě o samotné vedení
předmětného řízení, případně dalších vedených řízení. V neposlední řadě je třeba přihlédnout
také k povaze vedených sporů, zda v případě pochybností o svévolném uplatňování práva mají
takové spory vztah k podstatným okolnostem životní sféry žadatele o osvobození od soudního
poplatku, či nikoli. V případě, že správní soudy dospějí k závěru, že okolnosti případu svědčí
výjimečnému odepření dobrodiní osvobození od soudních poplatků ve výše uvedeném smyslu,
je zcela na místě, pokud žádosti nevyhoví, resp. pokud přiznají pouze částečné osvobození.
[17] Zdejší soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě městský soud
při posuzování stěžovatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků správně vedle
majetkových poměrů stěžovatele svědčících pro osvobození od soudních poplatků přihlédl
i k dalším okolnostem případu, jak vyplývá z předchozího usnesení ze dne 27. 2. 2015,
č. j. 8 A 117/2011 - 56. Naznal přitom, že zde jsou dány závažné důvody pro výjimečné odepření
dobrodiní plného osvobození od soudních poplatků, když zohlednil stoupající počet sporů
iniciovaných stěžovatelem, jejich charakter, jakož i samotný postup stěžovatele v těchto sporech,
ze kterého není zřejmá snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé zpochybňování i jen dílčích
úkonů správních orgánů, jakož i soudů. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně
ztotožňuje. Aniž by zdejší soud jakkoli předjímal rozhodnutí ve věci, které je předmětem řízení
o žalobě, má ve shodě se závěry městského soudu za to, že z obsahu spisu nevyplývá, že spor
vyvolaný stěžovatelem v nyní posuzované věci je takové povahy, aby měl vztah k podstatným
okolnostem jeho životní sféry. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem, že i takové spory,
jako je právě spor v této věci, má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní
možnost tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Obecně však neexistuje
žádný důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý
žalobce z vlastních prostředků, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Tím spíše, není–li ze způsobu vedení těchto sporů patrna skutečná snaha
o jejich vyřešení, ale spíše zájem na jejich vedení. Tuto účelovost postupu Nejvyšší správní soud
v posuzovaném případě shledává v tom, že stěžovatel nejdříve žádá o určení advokáta, kterému
vzápětí ihned bez jakéhokoli zdůvodnění vyslovuje nedůvěru a požaduje určení jiného.
[18] Zdejší soud trvá na tom, že nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem, aby se taková
osoba mohla volně a bez jakýchkoli omezení realizovat v podávání četných podání k soudu.
Jak městský soud v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu uvedl, osvobození
od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést spory podle
své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, jim nedostatek
prostředků nebránil v účinné soudní ochraně ve sporech přímo se týkajících jejich práv
a povinností (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66).
[19] Způsob posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze strany
městského soudu má zdejší soud za zcela správný a spravedlivý, neboť městský soud ve svém
rozhodnutí dostatečně vážil konkrétní okolnosti daného případu a hodnotil nejen podmínky
pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s., když na jedné straně vzal náležitě
v úvahu tíživé majetkové poměry stěžovatele a jeho právo domáhat se ochrany svých práv před
soudem, na druhé straně však nemohl odhlédnout od způsobu a rozsahu, v jakém tak stěžovatel
před soudy všech instancí činí. Přitom stěžovateli řádně vysvětlil, na základě jakých úvah
ke svému závěru dospěl. Městský soud tak dle názoru Nejvyššího správního soudu nijak
nepochybil, pokud v mezích svého uvážení rozhodl, že v nyní posuzovaném případě jsou
zde okolnosti, na základě nichž nelze žádosti stěžovatele o úplné osvobození od soudního
poplatku vyhovět.
[20] Jak Nejvyšší správní soud v případě stěžovatele uvedl již v rozsudku ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 – 22, plní soudní poplatky rovněž i regulační funkci v tom smyslu, že mají
omezit podávání neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů. Nepřiznáním osvobození
od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu v případě sporů
vůči žalované nebo mu je zakazováno vést takové spory, rovněž tím není zpochybňována jeho
aktivní legitimace (neboť ta by byla řešena v usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s.), ale je pouze vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého práva
na přístup k soudu takovým způsobem, že brojí všemi možnými prostředky proti jakémukoli
úkonu správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil smysluplnost a důvodnost svého počínání,
je na místě trvat na tom, aby se podílel na úhradě nákladů spojených s vedením takového sporu,
které musí být státem vynaloženy, prostřednictvím hrazení soudních poplatků.
[21] To, že přiznané osvobození od soudních poplatků může být soudem následně i odňato,
ještě podle názoru Nejvyššího správního soudu neznamená, že účastník nebude svého práva
podávat návrhy iniciující řízení, v nichž žádá o osvobození od soudních poplatků, zneužívat.
Možnost odnětí osvobození od soudních poplatků nadto směřuje dle ustanovení §36 odst. 3
s. ř. s. pouze na situace, kdy majetkové poměry účastníka neodůvodňují, resp. neodůvodňovaly
přiznání osvobození od soudních poplatků a nedopadá proto na případy, kdy účastník řízení
svého práva zneužívá jako stěžovatel v posuzovaném případě.
[22] S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že městský
soud nebyl povinen se podrobně zabývat tím, zda byla sociální dávka stěžovateli odňata nebo
zda ji nepřebírá, neboť jakékoli další dokazování stran majetkové situace stěžovatele by nemohlo
odůvodnit jiný závěr, než který učinil městský soud, s nímž se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Městského soudu v Praze k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední
věty s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalované pak podle obsahu soudního spisu žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. června 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu