ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.149.2015:78
sp. zn. 4 As 149/2015 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci navrhovatelů: a) M.
M., b) A. H. a c) J. M., všichni zast. Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem
Údolní 567/33, Brno, proti odpůrkyni: obec Klentnice, se sídlem Klentnice 24, Mikulov,
zast. JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem, se sídlem Smetanovo nábřeží 956/6, Břeclav, v řízení
o kasační stížnosti navrhovatelky b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 67 A 3/2015 - 93, o návrhu navrhovatelky b) na vydání předběžného opatření uložením
povinnosti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a,
Žižkov, Praha 3,
takto:
I. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Žižkov,
Praha 3, se u k l á d á , aby se zdržela jednání, kterým by převedla pozemek parcelní
číslo 49 v katastrálním území Klentnice, do doby, než nabude právní moci rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti navrhovatelky b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 29. 5. 2015, č. j. 67 A 3/2015 - 93.
II. Navrhovatelce b) se u k l á d á povinnost zaplatit České republice – Nejvyššímu
správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za návrh na předběžné opatření,
a to do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
Předchozí řízení, návrh na předběžné opatření a vyjádření účastníků řízení
[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 24. 6. 2015 kasační stížnost navrhovatelky b)
(dále též „stěžovatelka“), kterou napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 67 A 3/2015 - 93, jímž krajský soud zamítl návrh na zrušení části opatření obecné
povahy – územního plánu obce Klentnice – schváleného usnesením zastupitelstva odpůrkyně
dne 30. 9. 2014.
[2] Stěžovatelka podala dne 14. 8. 2015 u Nejvyššího správního soudu návrh na vydání
předběžného opatření, kterým navrhla, aby soud zakázal České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Žižkov, Praha 3, nakládat s pozemkem
parcelní číslo 49 v katastrálním území Klentnice (dále též „předmětný pozemek“) do doby,
než bude rozhodnuto o kasační stížnosti.
[3] Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že pozemek představuje hospodářské a rekreační
zázemí nemovitostí navrhovatelů, kteří ho společně se svými nemovitostmi užívají již od roku
1965. Ohledně předmětného pozemku existovaly až do roku 2004 vlastnické spory. Jelikož
se ale ani navrhovatelům, ani odpůrkyni nepodařilo prokázat vlastnické právo k předmětnému
pozemku, byl převeden do správy Pozemkového fondu České republiky. Předmětný pozemek
je v současné době ve vlastnictví České republiky, právo hospodaření přísluší Státnímu
pozemkovému úřadu a navrhovatelé užívají pozemek na základě nájemní smlouvy ze dne
1. 7. 2011. Navrhovatelé se snažili o získání pozemku do svého vlastnictví a mají za to, že splňují
podmínky pro nárokový převod dle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém
úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pozemkovém úřadu“).
Ze strany Státního pozemkového úřadu byli ale přípisem ze dne 3. 2. 2015 informováni o tom,
že předmětný pozemek nesplňuje předpoklady pro převod na navrhovatele, protože je podle
nového územního plánu obce Klentnice vymezen jako plocha pro bydlení, čímž je splněna
podmínka v §7 odst. 1 zákona o pozemkovém úřadu k jeho bezúplatnému převodu
do vlastnictví odpůrkyně. Odpůrkyně podala dne 10. 2. 2015 žádost o bezúplatný převod
několika pozemků, mezi nimi i předmětného pozemku. Následně se navrhovatelé snažili i dalšími
způsoby pozemek získat, ale Státní pozemkový úřad setrval v přípisech ze dne 19. 5. 2015
a ze dne 18. 6. 2015 na svém stanovisku a odmítl bez bližšího odůvodnění převést předmětný
pozemek na navrhovatele. Navrhovatelé se tak obávají toho, že Státní pozemkový úřad převede
vlastnické právo k předmětnému pozemku dle §7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona
na odpůrkyni bez ohledu na další okolnosti případu. Navrhovatelé totiž podali žádost o nárokový
převod vlastnického práva k předmětnému pozemku dříve než odpůrkyně a Státní pozemkový
úřad bezdůvodně nepřevedl na navrhovatele vlastnické právo k předmětnému pozemku, i když
navrhovatelé splňovali veškeré podmínky pro převod dle §10 odst. 4 uvedeného zákona.
Předmětem řízení o zrušení opatření obecné povahy, jehož se týká i nyní probíhající řízení před
Nejvyšším správním soudem, je právě návrh na zrušení části územního plánu vymezujícího
zastavitelné plochy na pozemku č. 49, což je právě skutečnost, od níž odpůrkyně zakládá svůj
nárok na převod tohoto pozemku. Pokud by došlo k převodu předmětného pozemku
na odpůrkyni, ztratili by navrhovatelé možnost domáhat se převodu vlastnického práva podle
zákona o pozemkovém úřadu, čímž by jim vznikla závažná újma ve smyslu §38 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Státní pozemkový úřad ve vyjádření ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. SPU 442054/2015, sdělil,
že se ztotožňuje se závěry rozsudku krajského soudu. Dále z §10 odst. 4 zákona o pozemkovém
úřadu a skutkových zjištění ohledně předmětného pozemku dovozoval, že neexistuje nárok
navrhovatelů na převod předmětného pozemku. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu, podle
názoru Státního pozemkového úřadu, nevyplývá, že by stěžovatelce hrozila vážná
újma v souvislosti s předmětem probíhajícího řízení. Státní pozemkový úřad závěrem uvádí,
že stěžovatelka se domáhá vydání předběžného opatření, které by mohlo být vydáno pouze
v občanském soudním řízení. Z uvedených důvodů Státní pozemkový úřad navrhuje,
aby byl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření zamítnut.
[5] Odpůrkyně ve vyjádření ze dne 25. 8. 2015 k podanému návrhu na vydání předběžného
opatření uvedla, že potvrzuje její námitku, že navrhovatelé návrhem na zrušení opatření obecné
povahy a kasační stížností sledují pouze své soukromé zájmy. Navrhovatelé chtějí získat
předmětný pozemek a jejich argumentace proti opatření obecné povahy je pouze zástupná.
Odpůrkyně rovněž poukázala na to, že navrhovatelé podle přípisu Státního pozemkového úřadu
ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. SPU 165779/2015/Sa, neměli žádný souhlas ke zřízení trvalého
porostu na předmětném pozemku, zbudovaný přístřešek nemá charakter nemovitosti, která
by byla zapisována do katastru nemovitostí, a tato stavba byla na pozemku zbudována
bez souhlasu vlastníka a v rozporu se stavebními předpisy. Předmětný pozemek zároveň
není funkčně spojen se stavbou rodinného domu č. p. 7 na pozemku parcelní číslo 48
v k. ú. Klentnice, neboť pozemky jsou od sebe mimo jiné odděleny oplocením. Z uvedených
skutečností vyplývá, že navrhovatelé nesplňují nárokové podmínky pro převod předmětného
pozemku do jejich vlastnictví. Odpůrkyně dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 3073/2007, z něhož dovozuje, že předmětný pozemek nemá
charakter zastavěného pozemku a nemůže být splněna podmínka funkčního spojení.
Předmětný pozemek byl územním plánem obce Klentnice vždy vyčleněn pro veřejně prospěšnou
stavbu – komunikaci, což znamená, že veřejný zájem na jejím zřízení převažuje nad zájmy
soukromých osob; zemědělskou činnost lze eventuálně provádět na jiných blízkých pozemcích.
Na předmětném pozemku není plánována výstavba rodinných domů. Odpůrkyně považuje
navržené předběžné opatření za nedůvodné a zásah do vlastnického práva třetí osoby
za nepřiměřený, a proto navrhuje, aby byl návrh na jeho vydání zamítnut.
II.
Posouzení návrhu na vydání předběžného opatření
[6] Předmětem posouzení v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření je otázka,
zda byly splněny podmínky pro jeho vydání dle §38 s. ř. s.
[7] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům
uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost
i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat“.
[8] I v řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc Nejvyššího správního soudu
pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 -
37, č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí být dle citovaného
usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení
o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad,
že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační
stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření
rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření
poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání
předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu, tj. neexistence důvodů nepřípustnosti
(zejm. §38 odst. 3 s. ř. s.)“. Vzhledem k zákonu č. 303/2011 Sb., jenž změnil §38 odst. 3 s. ř. s.,
jsou tyto podmínky, mimo podmínky č. 5, aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.
Při rozhodování o návrhu na předběžném opatření, kterým má být uložena povinnost třetí osobě,
pak musí přistoupit splnění další podmínky obsažené ve druhé větě §38 odst. 1 s. ř. s.,
tj. že lze splnění takové povinnosti od třetí osoby spravedlivě požadovat.
[9] Při rozhodování o předběžném opatření soud „[…] vychází v první řadě z tvrzení navrhovatele
a z obsahu spisu, přičemž v případě pochyb o pravdivosti skutkových tvrzení bude zpravidla vhodné vyžádat
si vyjádření ostatních účastníků či některých z nich. Není vyloučeno, aby si soud z vlastní iniciativy za účelem
řádného posouzení návrhu opatřil další podklady či informace a aby případně i provedl důkazy. Rozhodování
o vydání předběžného opatření je rozhodováním pod intenzívním časovým tlakem, neboť ochrana práv formou
předběžného opatření má smyslu pouze tehdy, je-li poskytnuta relativně rychle, zpravidla v horizontu
dní či maximálně několika málo týdnů. S ohledem na to nebude zpravidla možno skutečnosti, které soud vezme
za rozhodné pro posouzení věci, postavit najisto, nýbrž bude nutno v řadě ohledů vycházet pouze ze skutečností
účastníky osvědčených (učiněných pravděpodobnými) či jen tvrzených, nebudou-li v rozporu s dalšími informacemi
o věci, které soud bude mít k dispozici“.
[10] V citovaném rozhodnutí se zdejší soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu
„vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování
(přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou
újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost
správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn
či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě
nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik
zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel.
Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv
či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi
půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace,
jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit
mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu
podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.
[11] V nyní posuzovaném případě stěžovatelka splnila základní podmínky, jak je vymezil zdejší
soud v citovaném usnesení. Návrh na vydání předběžného opatření podala stěžovatelka sama
již v probíhajícím řízení o kasační stížnosti (podmínky 1 a 2) a k návrhu se vyjádřily odpůrkyně
i Státní pozemkový úřad (volitelná podmínka 4).
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou tvrzené hrozící vážné újmy, pro kterou by
měl upravit zatímně poměry (podmínka 3). Stěžovatelka tvrdí, že jí vznikl nárok na převedení
předmětného pozemku dle §10 odst. 4 zákona o pozemkovém úřadu do jejího vlastnictví.
Vydáním územního plánu obce Klentnice, jehož části stěžovatelka nyní napadá, došlo ke změně
právních poměrů, a v důsledku toho Státní pozemkový úřad hodlá převést předmětný pozemek
na odpůrkyni, ačkoli stěžovatelka tvrdí, že požádala spolu s ostatními navrhovateli o převod
pozemku jako první. Na podporu svého tvrzení uvádí, že předmětný pozemek tvoří hospodářské
a rekreační zázemí a poukazuje i na funkční souvislost se svými nemovitostmi. Státní pozemkový
úřad ale dospěl k závěru, že převod není možný.
[13] Odpůrkyně ve svém vyjádření odkazuje především na skutkové závěry Státního
pozemkového úřadu ohledně zřízení porostu na předmětném pozemku a charakteru přístřešku.
Z uvedených skutečností dovozuje, že navrhovatelé nesplňují podmínky pro nárok na převod
tohoto pozemku. Zároveň vydání předběžného opatření ve vztahu ke Státnímu pozemkovému
úřadu považuje za nepřiměřený zásah do vlastnického práva státu.
[14] Státní pozemkový úřad k tomu dodává, že předmětný pozemek není ve smyslu
§10 odst. 4 zákona o pozemkovém úřadu funkčně spojený se stavbou navrhovatelů, což vylučuje
existenci nároku navrhovatelů na převod předmětného pozemku. V otázce vážné újmy odkazuje
na napadený rozsudek krajského soudu, kterým byl návrh na zrušení částí územního plánu obce
Klentnice zamítnut. Rovněž zastává názor, že pokud navrhovatelé nemají nárok na převod
předmětného pozemku, nehrozí jim vážná újma. Dále vznáší i otázku, zda o navrženém
předběžném opatření nemá být rozhodnuto v rámci občanského soudního řízení.
[15] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na skutečnost, že meritem řízení o kasační
stížnosti není posouzení otázky, zda podle zákona o pozemkovém úřadu přísluší nárok na převod
předmětného pozemku navrhovatelům nebo odpůrkyni. Předmětem posouzení je výlučně
přezkum zákonnosti napadených částí územního plánu obce Klentnice, respektive zákonnosti
napadeného rozsudku krajského soudu. Účelem předběžného opatření je pouze zatímní upravení
poměrů mezi účastníky řízení, případně ve vztahu k třetí osobě, pokud hrozí vážná újma.
Pro kladné rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření je tak podstatné především
doložení hrozby vážné újmy, která má alespoň základní souvislost s předmětem soudního řízení
(srovnej Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. s. 293), nikoli komplexní prokázání
skutkového stavu. Soud proto vychází při rozhodování pouze z určité pravděpodobnosti,
že vznikne vážná újma (bod 9).
[16] Aniž by se zdejší soud detailněji zabýval skutkovými závěry odpůrkyně a Státního
pozemkového úřadu, proč nelze na navrhovatele předmětný pozemek převést, shledal, že je dána
hrozba vážné újmy, která má vztah k probíhajícímu řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud vycházel ze skutečnosti, že zákon o pozemkovém úřadu umožňuje za splnění určitých
podmínek převod předmětného pozemku jak na navrhovatele (§10 odst. 4 citovaného zákona),
tak na odpůrkyni (např. §7 odst. 1 téhož zákona). V prvním případě závisí existence nároku
především na posouzení skutkového stavu, který ale nyní nepřísluší zdejšímu soudu blíže
zkoumat; v druhém případě vyplývá z navrženého využití pozemků dle platného územního plánu,
jenž je nyní předmětem soudního přezkumu. Po právní stránce je tedy možné, aby za určitých
okolností byl pozemek převeden jakékoli straně současného řízení.
[17] Hrozbu vážné újmy shledal zdejší soud v tom, že Státní pozemkový úřad může převést
předmětný pozemek do vlastnictví odpůrkyně na základě územního plánu obce Klentnice, jehož
zákonnost je posuzována v probíhajícím soudním řízení, jehož výsledkem může být zrušení
relevantní části územního plánu. Dále z předložených listin, zejména ze sdělení Státního
pozemkového úřadu ze dne 30. 7. 2015, čj. SPU 375996/2015, adresovaného zástupkyni
navrhovatelů, jasně vyplývá, že odpůrkyně o bezúplatný převod pozemku požádala, Státní
pozemkový úřad podniká kroky v souvislosti s vyřízením této žádosti a nehodlá s případným
převodem pozemku na odpůrkyni vyčkávat na výsledek řízení před správními soudy o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy. Souvislost mezi přezkumem územního plánu obce Klentnice
a převodem vlastnictví k předmětnému pozemku je zřejmá z toho, že vymezení zastavitelných
ploch a veřejně prospěšných staveb územním plánem je ve smyslu §7 odst. 1 zákona
o pozemkovém úřadu předpokladem pro takový převod (k otázce souvislosti předmětu řízení
a návrhu na předběžné opatření srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2010,
č. j. 17 Ad 10/2010-54). V případě zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření by mohl
být předmětný pozemek, který navrhovatelé podle svých tvrzení užívají již od roku 1965 a jehož
převod nárokují (aniž by se Nejvyšší správní soud jakkoli vyjadřoval k otázce, zda navrhovatelům
takový nárok svědčí či nikoli), převeden na odpůrkyni, přestože by později mohla vyjít najevo
skutečnost, že vymezení zastavitelných ploch a veřejně prospěšných staveb v územním plánu
nebylo v souladu se zákonem, a příslušná část územního plánu by tedy mohla být zrušena. Pokud
by naopak bylo předběžné opatření vydáno, oddálil by se pouze den, kdy Státní pozemkový úřad
pozemek odpůrkyni převede. Odpůrkyně by sice předmětný pozemek získala s určitým
zpožděním, vzhledem k předpokládané délce řízení se jedná ale o zanedbatelnou újmu
v porovnání se zájmem všech zúčastněných na tom, aby převod vlastnického práva k pozemku
proběhl za právně vyjasněných poměrů.
[18] K námitce Státního pozemkového úřadu, že navržené předběžné opatření by měl vydat
civilní soud, zdejší soud uvádí, že ačkoli smluvní převod pozemku je soukromoprávním
jednáním, v posuzovaném případě je soukromoprávní nárok bezprostředně odvozen
z veřejnoprávního uspořádání práv a povinností, tj. z přezkoumávaného územního plánu obce
Klentnice, což zakládá pravomoc správních soudů pro vydání předběžného opatření v rámci
řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. V zásadě tedy v případě převodu pozemku
Státním pozemkovým úřadem na odpůrkyni se jedná o úkon realizující povinnost státu vzniklou
na základě přezkoumávaného opatření obecné povahy. V takovém případě nemůže Nejvyšší
správní soud popřít svou pravomoc k vydání takového předběžného opatření, jakkoli nelze
apriori vyloučit možnost, že by stěžovatelka případně mohla navrhnout vydání obdobného
předběžného opatření i u soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Ačkoli podle
§2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům, nelze
z toho vyvodit, že mají zcela ignorovat práva a oprávněné zájmy povahy soukromoprávní. V nyní
probíhajícím řízení je primárně poskytována ochrana veřejnému subjektivnímu právu
navrhovatelek na to, aby do jejich vlastnického práva k nemovitosti nebylo regulativně
zasahováno opatřením obecné povahy (územním plánem) vydaným v rozporu se zákonem.
V rámci řízení probíhajícího před správními soudy v rámci jejich pravomoci pak tyto soudy
při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku či vydání předběžného opatření mohou
a musí poskytovat ochranu i právům soukromoprávní povahy – např. pokud by v důsledku
realizace napadeného rozhodnutí správního orgánu hrozil vznik škody na majetku nebo
nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života účastníka řízení.
[19] Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval otázkou, zda lze po Státním pozemkovém úřadu,
který není účastníkem řízení, spravedlivě požadovat (§38 odst. 1 věta druhá s. ř. s.),
aby se dočasně zdržel nakládání s předmětným pozemkem. Jelikož je Státní pozemkový úřad
organizační složkou státu, jejíž povinností je reprezentování majetkových zájmů státu (§3 odst. 2
zákona o pozemkovém úřadu), je zdejší soud toho názoru, že lze po něm spravedlivé požadovat,
aby disponoval s majetkem České republiky až za právně vyjasněných poměrů, a aby se zdržel
realizace správních aktů, jejichž zákonnost byla napadena v řízení před správními soudy a které
mohou být případně zrušeny. Navíc vzhledem k obvyklé délce řízení před zdejším soudem
je omezení dispozice s předmětným pozemkem z hlediska časového spíše zanedbatelné.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[20] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny
podmínky pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal Státní pozemkový úřad tak,
jak je uvedeno v prvním výroku tohoto usnesení. Účinky omezení založeného předběžným
opatřením trvají, pokud zdejší soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, do dne
právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky. Státní
pozemkový úřad nesmí do té doby zcizit předmětný pozemek, zejména pozdrží jeho převod
do vlastnictví odpůrkyně. Nejvyšší správní soud k tomu ale dodává, že vydání předběžného
opatření žádným způsobem nepředjímá, jak zdejší soud rozhodne ve věci samé.
[21] Jelikož s návrhem na nařízení předběžného opatření je spojena poplatková povinnost
ve výši 1.000 Kč (položka 5 sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích), která vzniká rozhodnutím o návrhu na vydání předběžného opatření
[§4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích], zdejší soud uložil stěžovatelce v druhém
výroku povinnost soudní poplatek zaplatit (§2 odst. 6 zákona o soudních poplatcích).
[22] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne Nejvyšší správní soud v rámci
rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§61 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu