ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.230.2015:45
sp. zn. 4 As 230/2015 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
Ing. P. P., zast. Mgr. Zuzanou Červenou, advokátkou, se sídlem Myslíkova 174/23, Praha 1,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2015, č. j. 46 A
23/2013 – 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 12. 2012, č. j. 170269/2012/KUSK,
sp. zn. SZ 168402/2012/KUSK REG/BT, zamítl podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Beroun (dále
též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 16. 10 . 2012, č. j. MBE/43730/2012/VÝST-Čp,
sp. zn. 8776/2012/VÝST, kterým byla podle §92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zamítnuta žádost žalobce ze dne 13. 8. 2012
o vydání rozhodnutí o umístění stavby plotu na pozemku p. č. 334/1 a 1165/14 v k. ú. Kozolupy,
obec Vysoký Újezd, s odůvodněním, že záměr žalobce není v souladu s požadavky uvedenými
v §90 písm. a) a b) stavebního zákona, neboť do pozemků žalobce zasahuje v územním plánu
navržená místní obslužná komunikace.
[2] Žalobce v žalobě podané u Městského soudu v Praze v prvé řadě namítal, že odůvodnění
rozhodnutí žalovaného je zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné, neboť v něm není
uvedeno, proč není možné povolit umístění stavby plánovaného plotu, přestože v jiných
obdobných případech správní orgány rozhodly o umístění stavby plotů a komunikace kladně,
a to i přes rozpor s regulativem uspořádání území. V postupu správních orgánů obou stupňů
tak žalobce shledává porušení zásady přiměřenosti a ochrany legitimního očekávání.
[3] Závěr žalovaného, že zamýšlené umístění plotu je v rozporu s územním plánem je podle
žalobce nesprávný, neboť územní plán je dokument vydaný v měřítku 1:5000, které neumožňuje
přesné určení umístění veřejné komunikace, a proto nemůže obstát tvrzení žalovaného,
že z grafické části územního plánu vyplývá, že tato komunikace zasahuje do pozemků žalobce.
Žalobce vyjádřil přesvědčení, že předmětná komunikace může být umístěna na hranici jeho
pozemků a kopírovat plánované oplocení. Vyjádření Městského úřadu Beroun, odboru územního
plánování a regionálního rozvoje, které bylo podkladem rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, je podle žalobce vnitřně rozporné, neboť na jedné straně uvádí, že přesnou polohu
budoucí komunikace a její umístění vůči jednotlivým pozemkům není možné určit a na druhé
straně konstatuje, že plánovaná místní obslužná komunikace zasahuje do pozemků žalobce.
Tomuto rozporu měly správní orgány obou stupňů věnovat pozornost. Nelze argumentovat
ani průvodní zprávou obsaženou v projektové dokumentaci k záměru umístění plotu, jak činí
žalovaný ve svém rozhodnutí, když konstatoval, že žalobce podal žádost o umístění stavby,
přestože mu bylo známo, že navrhovaná stavba je v nesouladu s územním plánem. Tato zpráva
totiž pouze respektovala uvedené vyjádření Městského úřadu Beroun. V této souvislosti žalobce
odkázal na postup podle §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a vytkl žalovanému,
že tímto způsobem nepostupoval, ačkoliv odvolání žalobce směřovalo i do obsahu závazného
stanoviska (výše uvedeného vyjádření).
[4] Žalovaný dále podle žalobce nesprávně vyhodnotil stanovisko obce Vysoký Újezd ze dne
4. 10. 2012, ve kterém vyslovila souhlas s navrženým oplocením pozemku. Žalovaný sice správně
uvedl, že tato obec je podle §85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona účastníkem řízení, avšak
dospěl k nesprávnému závěru, že není oprávněna vydávat k předmětu řízení jakákoliv stanoviska.
Základním principem stavebního řízení však je, že účastníci řízení mají právo vyjádřit v řízení
své stanovisko. Neexistence negativních námitek obce a její souhlasné stanovisko podle žalobce
jednoznačně prokazuje soulad stavby s dotčeným veřejným zájmem na využití území. Bylo
povinností správních orgánů obou stupňů uvést, jak stanovisko obce věcně hodnotily. Toto
stanovisko přitom považuje žalobce za stěžejní, neboť podle §89 stavebního zákona obec
uplatňuje v územním řízení námitky k ochraně zájmů obce a jejích občanů.
[5] Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2013, č. j. 3 A 16/2013 – 33, věc postoupil
podle §7 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) Krajskému
soudu v Praze, neboť správní orgán prvního stupně má sídlo v obvodu tohoto soudu.
[6] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 46 A 23/2013 – 93, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud
nejprve poukázal na relevantní obsah správního spisu. K žalobcem namítanému porušení zásady
ochrany legitimního očekávání a principu přiměřenosti krajský soud uvedl, že této zásady se nelze
dovolávat v situaci, kdy je porušován právní předpis, resp. územní plán obce [ podle §90 písm. a)
stavebního zákona posuzuje stavební úřad v územním řízení, zda je záměr žadatele v souladu
s vydanou územně plánovací dokumentací], neboť takové očekávání nelze považovat
za legitimní. I kdyby však k určitým excesům v minulosti došlo, nelze se domáhat shodného
nezákonného postupu s odkazem na zásadu rovného zacházení zakotvenou v §2 odst. 4
správního řádu, neboť tato zásada může sloužit jako vodítko pro postup správního orgánu pouze
v mezích jeho správního uvážení a v rámci přípustného výkladu právních předpisů, nikoliv
nad jejich rámec. Obdobně pak nelze s odkazem na předchozí nezákonný postup ani žádat,
aby bylo zasahováno do oprávněného očekávání dalších účastníků řízení, kteří naopak
postupovali nebo očekávají, že bude postupováno, v souladu s právními předpisy a platným
územním plánem.
[7] Krajský soud se dále zabýval tím, zda žalobcův záměr stavby plotu žalobce je či není
v souladu s územním plánem obce Vysoký Újezd (vyhláška č. 1/2005, o závazných částech
územního plánu obce Vysoký Újezd) platným v době rozhodování žalovaného. Podle čl. 11
bod 3 uvedené vyhlášky jsou závazné zásady využití ploch a trasy komunikací. Podle čl. 7 této
vyhlášky jsou plochy pro veřejně prospěšné stavby vymezeny v grafické části ve výkresu „Veřejně
prospěšné stavby“ a jejich seznam je uveden v příloze č. 1 této vyhlášky pod písm. h).
V uvedeném seznamu je mimo jiné uvedena síť místních komunikací. Z grafické části
územního plánu obce Vysoký Újezd, konkrétně z výkresu „Využití území sídla – část doprava“
a též z výkresu „Veřejně prospěšné stavby“ plyne, že v místě, kde se nachází pozemky žalobce,
které hodlal oplotit, je zakreslena žlutou barvou místní obslužná komunikace. Tento závěr
lze jednoznačně učinit na základě srovnání uvedených výkresů s katastrální mapou obsaženou
ve správním spise, zejména jde o srovnání delší strany pozemků parc. č. 334/21 a 334/19 a kratší
strany pozemku žalobce parc. č. 334/1, které jsou zhruba stejně dlouhé . Z výkresů územního
plánu plyne, že žlutě vyznačená trasa místní obslužné komunika ce se od hrany pozemků
parc. č. 334/21 a 334/19 nenachází ve stejné vzdálenosti, ale je mnohem blíže, tedy zcela zjevně
je situována do pozemků žalobce. Soud tedy ve shodě se správními orgány obou stupňů uzavřel,
že územní plán obce platný v době rozhodování na sporném pozemku vymezoval záměr,
s nímž byla žádost žalobce o umístění oplocení v rozporu.
[8] Byť je územní plán zpracovaný v měřítku 1:5000 a není možné přesně určit umístění
místní obslužné komunikace, je třeba se podle krajského soudu ztotožnit ze závěrem žalovaného,
že z grafické části územního plánu vyplývá, že tato komunikace zasahuje do pozemků žalobce.
V tomto závěru přitom nelze shledat žádný rozpor, neboť celé územní plánování a navazující
územní řízení je postaveno na principu postupného zpřesňování jednotlivých dokumentací
(rozhodnutí). Zatímco v územním plánu je vymezen pouze koridor pro budoucí místní
obslužnou komunikaci, v územním řízení je již v rámci tohoto koridoru tato komunikace
konkrétně umísťována. V tomto případě ovšem do pozemků žalobce, které hodlá oplotit,
zasahuje vymezený koridor celou svojí šíří.
[9] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce ohledně porušení §149 odst. 4 správního
řádu, neboť žalovaný správně argumentuje tím, že on sám je ve smyslu uvedeného ustanovení
nadřízeným správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Za takové situace
tedy nebylo vůbec na místě vyžadovat změnu či potvrzení závazného stanoviska úřadu územního
plánování, neboť žalovaný byl oprávněn tuto úvahu učinit sám. Této povinnosti přitom dostál,
neboť se vyjádřil tak, že stavba plotu koliduje s polohou navrhované místní obslužné
komunikace, a je tak v rozporu s územním plánem obce Vysoký Újezd.
[10] Nedůvodná je podle krajského soudu také námitka, že žalovaný nevyšel z vyjádření obce
Vysoký Újezd, v němž netrvala na požadavku územního plánu, aby oplocení do ulice bylo
provedeno živým plotem. Obec jako účastník řízení má sice právo podávat k věci vyjádření.
To však není závazným stanoviskem, jako je tomu například u již zmiňovaného závazného
stanoviska úřadu územního plánování, od kterého se stavební úřad nemůže odchýlit.
Toto vyjádření obce je tak na rozdíl od závazného stanoviska dotčeného orgánu toliko
podkladem pro vydání rozhodnutí, které správní orgán hodnotí podle své úvahy (§50 odst. 4
správního řádu). V dané věci žalovaný na tento rozdíl v postavení dotčeného orgánu a účastníka
řízení upozornil a správně dodal, že pokud obec nesouhlasí s částí územního plánu,
má zastupitelstvo obce možnost zahájit proces pořízení změny územního plánu. Jakékoli
vyjádření obce totiž nemůže samo o sobě nahradit platný územní plán, přičemž dokud obec
skutečně změnu územního plánu příslušným procesem nepřijme, musí se jak obec, tak i stavební
úřad řídit platným územním plánem.
[11] Námitkou že územní plán obce vysoký Újezd není vůbec platný a účinný, neboť obec
Vysoký Újezd dne 22. 9. 2005 vydala obecně závaznou vyhlášku o mís tním poplatku č. 1/2005,
která nabyla účinnosti dne 8. 10. 2005 a tím došlo ke zruše ní původní vyhlášky č. 1/2005
o závazných částech územního plánu obce Vysoký Újezd ze dne 28. 4. 2005, se krajský
soud nezabýval, neboť byla uplatněna až v replice, tedy po zákonem stanovené koncentrační
lhůtě [§71 odst. 2 s. ř. s., zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“ )].
[12] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel v prvé
řadě uvedl, že v posuzované věci je zásadní znalost místních poměrů, konkrétní lokality a jejích
potřeb a za zásadní označil stanovisko obce Vysoký Újezd, která s plánovaným oplocením
stěžovatele souhlasila. Podle stěžovatele tak je s podivem, za jakým účelem je toto stanovisko
vyžadováno, když k němu není vůbec přihlíženo. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že obec
za 11 let existence územního plánu n eučinila žádný krok k jeho naplnění (vzniku předmětné
místní obslužné komunikace). Tato skutečnost dle názoru stěžovatele zapříčiňuje, že zakreslení
plánované komunikace představuje nepotřebné omezení všech vlastníků pozemků v dané
lokalitě. Případný vznik komunikace není výstavbou oplocení nijak ohrožen. Živý plot
je vyžadován pouze po stěžovateli a tento požadavek nemá dle jeho přesvědčení jakoukoli právní
oporu. Stěžovatel dále krajskému soudu vytknul, že nezjist il správně skutkovou podstatu
z důvodu neznalosti konkrétní lokality, a proto nesprávně rozhodl.
[13] Krajský soud podle stěžovatele deklaroval, že v minulosti došlo k nezákonným
postupům a odchylkám od platného regulativu pro plochy „čistě obytné území“. Stěžovatel
tak má za to, že s ohledem na tato opakovaná porušení územního plánu a právních předpisů
se v tolika případech nemohlo jednat o nezákonné postupy, ale o postupy, které pouze nebyly
zcela v souladu s územním plánem a které reflektovaly aktuální stav místních poměrů v obci.
Argumentaci krajského soudu, že se v posuzované věci nelze domáhat shodného nezákonného
postupu s ohledem na zásadu rovného zacházení, považuje stěžovatel za nesprávné právní
posouzení.
[14] Neplatnost a neúčinnost územního plánu měl krajský soud zjišťovat sám z úřední
povinnosti a nikoli tuto námitku považovat za pozdě uvedenou s ohledem na koncentraci řízení.
Platnost určité listiny nelze považovat za důkaz ze strany žalobce, ale o obecnou skutečnost
zásadní pro rozhodnutí ve věci.
[15] Stěžovatel dále zmínil řadu skutečností, z kterých podle jeho názoru vyplývá jeho
legitimní očekávání týkající se povolení oplocení pozemku, např. to, že v dané lokalitě jsou
všechny stavební pozemky oploceny a to ve velmi různých variantách, nikdy však pouze živým
plotem, vznikem oplocení nedojde k omezení výkonu vlastnických práv vlastníků sousedních
pozemků, nedojde k omezení veřejného zájmu, nedojde k narušení urbanistické tradice obce, nic
nebrání tomu, aby byla komunikace vedena paralelně s oplocením, oplocení zajistí řádnou
ochranu jeho vlastnického práva a užívání pozemku. Za zásadní stěžovatel označil, že rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně bylo vydáno pouze na základě stanoviska odboru územního
plánování a regionálního rozvoje téhož správního orgánu, které však pro odbor výstavby
správního orgánu prvního stupně není závazné a je chybné, neboť odkazuje na obecně závaznou
vyhlášku č. 1/2005 o místním poplatku za užívání veřejného prostranství ze dne 22. 9. 2005,
která řeší místní poplatky a ne územní záležitosti.
[16] Závěrem stěžovatel uvedl, že se krajský soud nevypořádal s j eho žalobní argumentací
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou . Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[18] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení otázky,
zda správní orgány postupovaly správně, když pro rozpor s platným územním plánem zamítly
žádost stěžovatele o vydání rozhodnutí o umístění stavby plotu na pozemku parc. č. 334/1
a 1165/14 v k. ú. Kozolupy, obec Vysoký Újezd. Z obsahu kasační stížnosti je patrné přesvědčení
stěžovatele o oprávněnosti realizace této stavby.
[21] Podle §90 písm. a) stavebního zákona, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí
žalovaného, v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně
plánovací dokumentací. Podle §92 odst. 2 téhož zákona, není-li záměr žadatele v souladu s požadavky
uvedenými v §90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto
zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.
[22] Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel z vyhlášky (platné v době rozhodování
žalovaného) č. 1/2005 o závazných částech územního plánu obce Vysoký Újezd schválené
obecním zastupitelstvem obce Vysoký Újezd dne 28. 4. 2005, která dle svého čl. 1 odst. 1
vymezuje závazné části územního plánu obce Vysoký Újezd. Tento územní plán stanovuje
funkční a prostorové uspořádání území, základní podmínky pro umísťování staveb, limity využití
území, místní územní systém ekologické stability a plochy pro veřejně prospěšné stavby (čl. 1
odst. 2). Pro lokalitu G a na východě navazující lokalitu H a I je v územním plánu vymezena
místní obslužná komunikace probíhající severojižním směrem, kte rá zasahuje do pozemků
žalobce. Podle čl. 11 bod 3 uvedené vyhlášky jsou závazné zásady využití ploch a tr asy
komunikací. Podle čl. 7 téže vyhlášky jsou plochy pro veřejně prospěšné stavby vymezeny
v grafické části ve výkresu „Veřejně prospěšné stavby“ a jejich seznam je uveden v příloze č. 1
této vyhlášky pod písm. h).
[23] Nejvyšší správní soud se ohledně rozporu stěžovatelem zamýšlené stavby plotu s platným
územním plánem plně ztotožňuje s úvahami a závěry krajského soudu uvedenými již výše v bodě
7 tohoto rozsudku, k nimž dodává, že to, že trasa místní obslužné komunikace zakreslená
v územním plánu je vyznačena přibližně na hranici pozemků p. č. 334/1 a 334/9
v k. ú. Kozolupy, které spolu v části poblíž stávající komunikace III. třídy na pozemku
p. č. 1165/1 v k. ú. Kozolupy bezprostředně sousedí (o něco dále od této komunikace se mezi
nimi nachází pozemek p. č. 322 v k. ú. Kozolupy) a je tedy zřejmé, že jinde než na těchto
pozemcích být umístěna být nemůže. Tuto skutečnost je možno ověřit rovněž z výkresu „Veřejně
prospěšné stavby“, který je součástí územního plánu a jeho měřítko je 1:2280, a je tedy přesnější
než stěžovatelem uváděných 1:5000 (což je měřítko hlavního výkresu). N a tomto výkresu
jsou rovněž patrny hranice jednotlivých dotčených pozemků. Naopak záměr, o jehož umístění
stěžovatel žádal v územním řízení, je dle situačního výkresu v měřítku katastrální mapy
(příloha žádosti stěžovatele) přímo na hranici pozemků č. 334/1 a 334/9. Nejvyšší správní
soud tak má stejně jako krajský soud a žalovaný za to, že stěžovatelův záměr stavby plotu
koliduje se závazně vymezenou veřejně prospěšnou stavbou místní obslužné komunikace,
a je tedy v rozporu s územním plánem obce Vysoký Újezd.
[24] Tvrzení stěžovatele, že případný vznik komunikace není výstav bou oplocení nijak
ohrožen, nelze s ohledem na výše uvedené přisvědčit, neboť jestliže do pozemku stěžovatele
p. č. 334/1 v k. ú. Kozolupy zasahuje v územním plánu vyznačená komunikace, pak je zjevné,
že by oplocení pozemku v jeho části dotčené vymezenou komunikací překáželo její výstavbě.
[25] K námitce stěžovatele, v níž za zásadní označil znalost místních poměrů a souhlasné
vyjádření obce Vysoký Újezd s plánovaným oplocením a vyjádřil podiv nad tím, že ke stanovisku
obce není vůbec přihlíženo, Nejvyšší správní soud uvá dí, že obec, na jejímž území
má být realizován požadovaný záměr, je spolu se žadatelem o umístění stavby účastníkem řízení
podle §85 odst. 1 stavebního zákona a jako taková má prá vo se k věci vyjádřit a podávat námitky
(§89 odst. 4 stavebního zákona). K postavení obce v územním řízení se Nejvyšší správní soud
podrobně vyjádřil již v rozsudku ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 As 85/2012 – 41, v němž uvedl,
že „obec zaujímá v územním řízení specifické postavení, které je dáno tím, že její účastenství v řízení není vázáno
na možnost dotčení obce na jejích věcných právech k nemovitostem, jak tomu je u většiny ostatních
účastníků územního řízení. Obec hájí v územním řízení zájmy územní samos právné jednotky, tedy zájmy občanů
obce. Dle §2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), pečuje obec o všestranný rozvoj svého
území a o potřeby svých občanů, při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Dle §35 odst. 2 obecního
zřízení je výkonem samostatné působnosti obce péče o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče
a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví,
dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdě lávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného
pořádku. Byť může obec v územním řízení sehrát významnou roli, vystupuje -li v něm aktivně, není možné její
postavení v něm přeceňovat. Z hlediska procesního totiž obec nemá postavení dotčeného orgánu , bez jehož souhlasu
nelze územní rozhodnutí vydat a jehož podmínkám musí být vyhověno, nýbrž „pou hého“ účastníka řízení, který
v něm může uplatňovat významná procesní práva, avšak vyhovění žádosti nen í vázáno na souhlas obce,
resp. splnění podmínek uplatňovaných obcí. Obec může rozvoj svého území dostatečně efektivně regulovat
územněplánovací dokumentací, kterou vydává v samostatné působnosti.“ Jak již přiléhavě konstatoval
krajský soud, vyjádření obce k požadovanému záměru není závazným stanoviskem, od kterého
se stavební úřad nemůže odchýlit a nemůže nahradit platný ú zemní plán dané obce, kterým
se musí jak obec, tak stavební úřad řídit. S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud
plně ztotožňuje také se závěrem krajského soudu, že vyjádření obce je toliko podkladem
pro vydání rozhodnutí, které správní orgán hodnotí podle své úvahy (§50 odst. 4 správního
řádu).
[26] Skutečnost, že za 11 let existence územního plánu nedošlo k vzniku plánované
komunikace a obec nečiní v tomto ohledu kroky k jeho naplnění, neznamená, že zakreslení
plánované komunikace představuje nepotřebné omezení všech vlastníků pozemků v dané
lokalitě, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti, neboť nic nemění na tom, že platný územní plán
reguluje způsob využití daného území a stavební úřad proto při posuzování záměru podle §90
písm. a) stavebního zákonu posuzuje soulad navrženého záměru stavby s touto územně plánovací
dokumentací. Územní plán vymezuje záměry, které mohou být realizovány až ve střednědobém
či dokonce dlouhodobém horizontu. Proto také územní plány běžné platí i 20 či více let (stavební
zákon dobu platnosti územních plánů nijak neomezuje, pouze požaduje jejich pravidelné
vyhodnocování a jejich změnu v případě, že některé naplánované záměry již nejsou aktuální
(srov. §55 stavebního zákona). Posuzování účelnosti vymezených záměrů přitom není věcí
správních soudů, nýbrž především zvoleného obecního zastupitelstva (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. 6 Ao 3/2009 - 76, č. 2201/2011 Sb. NSS).
[27] Důvodná není ani námitka stěžovatele, že živý plot je vyžadován pouze po něm a tento
požadavek nemá jakoukoli právní oporu. Pozemky žalobce jsou totiž územním plánem zařazeny
do lokality čistě obytného území, pro kterou územní plán v závazné části, v regulativech
uspořádání území, jako přípustné využití mimo jiné stanoví, že „oplocení do ulice bude jednotné
živým stříhaným plotem 0,6 m širokým, 1,4 m vysokým z různých druhů rostlin“. Jak již bylo
uvedeno výše, platný územní plán reguluje využití území a stěžovatel je tudíž povinen
při oplocování svého pozemku respektovat výše uvedené požadavky stanovené územním plánem.
Stěžovatelem plánovaný plot z poplastovaného pletiva zelené barvy se zabetonovanými sloupky
o výši 170 cm je bezpochyby v rozporu s výše zmíněnými požadavky územního plánu
na oplocení v dané lokalitě.
[28] Stěžovatelem namítané opakované porušení územního plánu stavebním úřadem
(schvalování plotů v rozporu s požadavky stanovenými územním plánem v jiných případech)
nemá pro posouzení věci žádný význam a nezakládá stěžovateli legitimní očekávání
na rozhodnutí obdobným způsobem, tj. v rozporu s platným územním plánem, jak to dovozuje
v kasační stížnosti. Správní orgány jsou sice povinny postupovat v souladu se zásadou legitimního
očekávání zakotvenou v §2 odst. 4 správního řádu tak, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Základní předpoklad pro postup
v souladu se zásadou ochrany legitimního očekávání a se zásadou rovného přístupu k dotčeným
osobám, však je soulad s právními předpisy, tj. postup v souladu se zásadou zákonnosti
zakotvenou v §2 odst. 1 správního řádu. Zásadu ochrany legitimního očekávání tedy nelze
vykládat tak, že pokud správní orgán někd y pochybil a rozhodl nezákonně, vzniká adresátům
právních norem v obdobných případech legitimní očekávání, že i v jejich věcech bude
rozhodnuto nezákonně. Také v případě této námitky se tak Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, že se nelze domáhat shodného nezákonného postupu s odkazem
na zásadu rovného zacházení zakotvenou v §2 odst. 4 správního řádu, neboť tato zásada může
sloužit jako vodítko pro postup správního orgánu pouze v mezích jeho správního uvážení
a v rámci přípustného výkladu právních předpisů, nikoliv nad jejich rámec. K uvedené otázce
se Nejvyšší správní soud ostatně již vyjádřil ve své judikatuře, když v rozsudku ze dne 13. 8. 2009,
č. j. 7 As 43/2009 - 52 konstatoval, že „účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat
obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl -li tento předchozí postup správního
orgánu v souladu se zákonem. To znamená, že účastník řízení se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále
dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi, i když nebyla relev antně napadena či jinými mechanismy
uvedena do souladu se zákonem, ale se může domáhat pouze, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi,
která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán. “ Tentýž závěr vyjádřil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 30. 12. 2014, č . j. 4 Ads 2011/2014 - 36. Legitimní očekávání
stěžovatele nezakládá ani faktický stav v dané lokalitě, na který poukazuje v kasační stížnosti.
[29] K námitce, v níž stěžovatel krajskému soudu vytýká, že neplatnost a ne účinnost
územního plánu měl zjišťovat z úřední povinnosti a nikoli tuto námitku považovat za pozdě
uvedenou s ohledem na koncentraci řízení, Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel
tuto námitku neuplatnil v žalobě ze dne 7. 2. 2013 a vznesl ji až v replice ze dne 2. 5. 2013,
reagující na vyjádření žalovaného (stěžovatel s poukazem na skutečnost, že správní orgány obou
stupňů svá rozhodnutí opíraly o aplikaci Vyhlášky č. 1/2005 o závazných částech územního plánu
obce Vysoký Újezd, která byla v ydána dne 28. 4. 2005 a následně obec dne 22. 9. 2005 vydala
obecně závaznou vyhlášku o místním poplatku č. 1/2005 namítal, že došlo ke zrušení původní
Vyhlášky č. 1/2005 o závazných částech územního plánu obce Vysoký újezd). Podle ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro její podání
(k ústavní konformitě tohoto ustanovení viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2006,
sp. zn. I. ÚS 390/05). V daném případě tak stěžovatel učinil opožděně (lhůta pro podání žaloby
uplynula dne 13. 2. 2013) , jednalo se tudíž o nově uplatněný žalobní bod a krajský soud proto
nepochybil, když se touto námitkou nezabýval.
[30] Nejvyšší správní soud k této námitce pro úplnost konstatuje, že i kdyby ji stěžovatel
vznesl včas, nebylo by možné jí přisvědčit. Územní plán vydaný podle předpisů platných do dne
31. 12. 2006 (respektive pouze jeho tzv. závazná část) byl sice publikován obecně závaznou
vyhláškou obce, přesto se však jedná o správní akt, které nebylo možné měnit či rušit běžným
postupem v rámci podzákonné normotvorby obcí (zde podle názoru stěžovatele obecně
závaznou vyhláškou o místních poplatcích). Naopak bylo nutné postupovat podle §30 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v tehd y účinném znění.
Zjevně se tak jednalo o omyl v označení vyhlášky, který však nemůže mít vliv na platnost
územního plánu. Domněnka stěžovatele je proto prima facie naprosto absurdní a zjevně
nedůvodná.
[31] S přihlédnutím k výše uvedenému je zřejmé, že důvodná není ani námitka stěžovatele,
v níž označil za chybné vyjádření odboru územního plánování a regionálního rozvoje
správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 9. 2012, č. j. M BE/46812/2012/ÚPRR-SkO,
sp. zn. 9204/2012/ÚPRR, na jehož základě vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí,
neboť odkazuje (podle názoru stěžovatele) na obecně závaznou vyhlášku č. 1/2005 o místním
poplatku za užívání veřejného prostranství ze dne 22. 9. 2005. K tomuto vyjádření Nejvyšší
správní soud uvádí, že se nejedná o závazné stanovisko (stěžovateli tak lze přisvědčit potud,
že není pro stavební úřad závazné), neboť bylo vydáno totožným správním orgánem,
který rozhodoval o žádosti stěžovatele o územní rozhodnutí [§6 písm. e/ stave bního zákona]
a nejednalo se o vydání závazného stanoviska dotčeným orgánem podle §4 odst. 2 písm. a)
stavebního zákona ale o vyjádření úřadu územního plánování podle §6 odst. 1 písm. h) té hož
zákona. Pokud krajský soud uvedené vyjádření označil za závazné stanovisko, dopustil se tedy
v odůvodnění rozsudku dílčí nepřesnosti, která však nemá žádný vliv na správnost
a přesvědčivost jeho závěrů ve věci samotné, jejíž podstatou je rozpor zámě ru stěžovatele
s územním plánem z výše uvedených důvodů, které jsou ostatně přesně popsány také
v předmětném vyjádření odboru územního plánování a regionálního rozvoje správního orgánu
prvního stupně. Toto vyjádření je tudíž po obsahové stránce správné a správní orgán nepochybil,
když z něj při posouzení věci vycházel.
[32] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce s těžovatele, v níž krajskému soudu
vytknul, že nezjistil správně skutkovou podstatu z důvodu neznalosti konkrétní lokality, a proto
nesprávně rozhodl. Krajský soud totiž v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku
dostatečně popsal situaci v předmětné lokalitě, z čehož je patrné, že s ní byl ze spisu obeznámen
a z těchto zjištění posléze vycházel při právním posouzením věci. Krajský soud se řádně
vypořádal se všemi žalobními námitkami a relevantní argumentací stěžovatele. Přezkoumávaný
rozsudek krajského soudu zdejší soud považuje za řádně zdůvodněný, neboť krajský soud vystihl
podstatu věci a své závěry náležitě zdůvodnil přehlednou, přesnou, správnou a logickou
argumentací. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti konkrétně nezmínil žádnou skutkovou
okolnost, kterou krajský soud pominul, ani žádnou žalobní námitku, se kterou by se krajský soud
nevypořádal.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[33] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[34] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu