ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.84.2015:37
sp. zn. 4 As 84/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: nejvyšší
státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační
úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
FVE Horní Libchava 1, s. r. o., IČ: 290 91 403, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4,
zast. Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem, se sídlem Masarykova 319/8, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2015,
č. j. 62 A 107/2013 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 12. 2010, č. j. 13116-8/2010-ERU, udělil osobě
zúčastněné na řízení licenci číslo 111017588 na výrobu elektřiny ve fotovoltaické elektrárně.
Na základě této licence vzniklo osobě zúčastněné na řízení oprávnění k výrobě
elektřiny od 2. 12. 2010 na dobu 25 let. Sídlem osoby zúčastněné na řízení byla „Plzeň,
Na Roudné 443/18“, rozsah podnikání na základě licence byl vymezen celkovým instalovaným
výkonem 1,998 MW, provozovna byla vymezena jako „FVE Horní Libchava, k.ú. Horní
Libchava, obec Horní Libchava, p. č. 1607, 1665/1.“ Na základě žádosti o změnu licence ze dne
10. 7. 2012 pak žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 7. 2012, č. j. 07254-3/2012-ERU, rozhodl
o změně této licence v údaji o držiteli licence (osobě zúčastněné na řízení) tak, že sídlo „Plzeň,
Na Roudné 443/18“ bylo změněno na „Praha, Nusle, Hvězdova 1716/2b.“
[2] Proti těmto rozhodnutím podal žalobce podle §66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) žalobu ve veřejném zájmu s odůvodněním, že pro udělení
licence nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání
a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický
zákon) a prováděcí vyhláškou k energetickému zákonu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech
udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“).
Závažnost veřejného zájmu podle žalobce zesiluje i okolnost, že neoprávněné získání licence
pro energetické zařízení do konce roku 2010 bylo zjevně motivováno zištnými důvody, neboť
rozdíl v předpokládaných výnosech žadatele o licenci (osoby zúčastněné na řízení) v závislosti
na vydání licence do 31. 12. 2010 nebo od 1. 1. 2011 činí za dobu 20 let přibližně 289.200.000 Kč.
[3] Rozhodnutí o změně licence podle žalobce formálně mění celé původní rozhodnutí
o udělení licence, ze správního spisu však nelze dohledat, z jakých důvodů bylo takto rozhodnuto
a jaké důkazy byly provedeny, a změna neplyne ani z „kompletního výroku“ (z něj nelze podle
žalobce seznat, jak se rozhodnutí o změně licence dotýká původního rozhodnutí, zda jej celé
nahrazuje anebo zda tak činí jen v rozsahu, v němž bylo ve skutečnosti prováděno řízení o změnu
licence). Není tedy ani zřejmé, v jakém rozsahu nastaly účinky stanovené v §102 odst. 9 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, což podle žalobce činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost.
[4] Samotné rozhodnutí o udělení licence pak je podle žalobce zatíženo vadami řízení
spočívajícími v tom, že žalovaný neodstranil rozpory v žádosti a licenci udělil i přes nejasnosti
o skutečnostech rozhodných pro udělení licence. Konkrétní vady řízení, jež udělení licence
předcházelo, podle názoru žalobce spočívají v tom, že osoba zúčastněná na řízení předložila
zprávu o revizi elektrické instalace, z níž plyne, že jako místo instalace je uvedeno „VÝSTAVBA
FOTOVOLTAICKÉHO SYSTÉMU v k.ú. Horní Libchava, parc. č. 1577/1, 1607, 1665/11“,
což odpovídá údajům uvedeným na žádosti o udělení licence, avšak licence byla udělena
pro provozovnu na pozemcích parc. č. 1607 a 1665/1 v k.ú. Horní Libchava. To neodpovídá
ani údajům vyplývajícím z kolaudačního souhlasu vydaného Městským úřadem Česká Lípa ze dne
30. 11. 2010, neboť tam jsou pozemky identifikovány parc. č. 1607 a 1665/11. Žalovaný
tak vybočil z mezí žádosti osoby zúčastněné na řízení a licenci udělil pro provozovnu umístěnou
na jiných pozemcích, než žádala. Rozpor v označení pozemků uvedených v žádosti o udělení
licence a v kolaudačním souhlasu předloženým osobou zúčastněnou na řízení se tak žalovaný
nepokusil nijak odstranit a své pochybení završil tím, že licenci udělil pro provozovnu umístěnou
i na pozemku parc. č. 1665/1 k. ú. Horní Libchava, který však není uveden v žádosti,
v kolaudačním souhlasu a ani ve zprávě o revizi. Stejný pozemek se přitom objevuje
i v rozhodnutí žalovaného o změně licence.
[5] Ze shora uvedené zprávy o revizi plyne, že venkovní prostory mají povahu prostoru
zvlášť nebezpečného, avšak osoba zúčastněná na řízení nedoložila stanovisko Technické
inspekce České republiky. Zpráva o revizi se navíc týká pouze elektrické instalace NN části
fotovoltaického systému. Žalovaný tudíž nemohl při rozhodování o udělení licence uzavřít,
že osoba zúčastněná na řízení doložila splnění technických předpokladů k zajištění licencované
činnosti. Podle žalobce tak licence byla udělena, aniž pro to byly splněny podmínky a aniž by byly
ozřejmeny rozpory v podkladech. Rozhodnutí o udělení licence proto považuje žalobce
za nezákonné a nepřezkoumatelné a navrhl, aby krajský soud obě rozhodnutí žalovaného zrušil.
[6] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, č. j. 62 A 107/2013 – 70, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému se náhrada
nákladů řízení nepřiznává a osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[7] Krajský soud předeslal, že smyslem soudního přezkumu na základě žaloby podané
žalobcem ve veřejném zájmu není a ani nemůže být realizace neohraničeného dozoru
nad absolutní správností postupů a rozhodnutí správních orgánů, či na všeobecné revizi
licenčních řízení vedených žalovaným. Žádosti o udělení licence bylo vyhověno a neexistoval
tak prvek jakékoli vnější kontroly nad procesem rozhodování o udělení licence, a tedy ani nad
jeho výsledkem (osoba zúčastněná na řízení ani žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování
ani výsledek neměli důvodu napadat). „Otevření případu“ na samém konci tříleté lhůty
pro podání žaloby ve smyslu §66 odst. 2 s. ř. s. za situace, kdy v mezidobí především žalovaný
nevyužil možnosti přezkumného řízení či obnovy řízení dané správním řádem a kdy již jsou
právní vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, proto představuje podle krajského
soudu nepochybný zásah do právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil
především v případě zrušení rozhodnutí o udělení licence. Takové narušení právní jistoty
by muselo být vyváženo vskutku závažným důvodem, který by vyvážil rizika a negativní důsledky
zpětného přehodnocení právních vztahů založených rozhodnutím o udělení licence. Závěr
o důvodnosti žaloby by tak měl být podle přesvědčení krajského soudu založen výlučně
na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či vyvrácena zjištění
žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala základem pro vyhovění žádosti
o udělení licence nebo dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí
o udělení licence. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že ke zrušení napadeného rozhodnutí
by měl přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou z důkazů získaných
v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně z rozsudků trestního soudů
o tom, že byl spáchán trestný čin, a která tak zásadně zpochybní věrohodnost či pravdivost
skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy nápravu nemohl realizovat
sám správní orgán.
[8] Krajský soud při posouzení věci vycházel z toho, že předmětem přezkumu je rozhodnutí
o udělení licence (a na ně navazující rozhodnutí o změně licence), tedy rozhodnutí o udělení
oprávnění k podnikání, nikoli rozhodnutí opravňující osobu zúčastněnou na řízení uvést
energetické zařízení do provozu. Zmínil, že shodně na licenční řízení nahlížel Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008.
[9] K námitce žalobce, v níž brojil proti způsobu provedení změny licence, s tím, že se jedná
fakticky o úplné znění původního rozhodnutí o udělení licence se zahrnutím měněných údajů,
krajský soud uvedl, že z obsahu žádosti o změnu licence plyne, že předmětem byla změna sídla
osoby zúčastněné na řízení. Předmět změny a řízení o ní, je tím vymezen jednoznačně, čemuž
odpovídá i obsah rozhodnutí o změně, které se od původního rozhodnutí o udělení licence liší
právě v údaji ohledně sídla osoby zúčastněné na řízení. Rozhodnutí o změně licence
je rozhodnutím formulářovým, a byť v sobě zahrnuje původní, změnou dotčený text licence,
nemá ve vztahu k předchozímu rozhodnutí o udělení licence právní účinky obdobné účinkům
ve smyslu §102 odst. 9 správního řádu, tedy „odklizení“ předchozích rozhodnutí týkajících
se téže licence. Nemůže být přitom dalším „novým“ rozhodnutím o „udělení“ licence již z toho
důvodu, že se skutkově opírá pouze o doklady týkající se změny a zakládá právní účinky pouze
ve vztahu k nově posuzovaným skutečnostem v návaznosti na obsah žádosti. Krajský soud k této
námitce uzavřel, že změna se původního rozhodnutí dotýká v údaji o sídlu osoby zúčastněné
na řízení a rozhodnutí o změně licence tak ze shora uvedených důvodů není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, jak žalobce dovozuje, a není důvod jej rušit.
[10] Krajský soud se dále zabýval námitkou, v níž žalobce ve vztahu k rozhodnutí o udělení
licence namítal, že v řízení mělo být doloženo stanovisko Technické inspekce České republiky.
Dospěl přitom k závěru, že z energetického zákona ve spojení s vyhláškou č. 426/2005 Sb.
vyplývá, že posouzení požadavků zvláštních právních předpisů na uvedení energetického zařízení
do provozu (a s tím související otázka doložení závazných stanovisek) není předmětem licenčního
řízení. Technické předpoklady dokládá žadatel o licenci jednak rozhodnutím stavebního úřadu
a kromě toho dokladem prokazujícím splnění požadavků zajištění bezpečnosti práce (zpráva
o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem. Z §5 odst. 3, §7 odst. 4 písm. d)
energetického zákona a §9 pí sm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., ve spojení s tím, že zákonodárce
v uvedeném ustanovení vyhlášky výslovně zmiňuje pro účely licenčního řízení doložení zprávy
o revizi, tak podle krajského soudu nevyplývá, že by musel žadatel o licenci nutně dokládat ještě
stanovisko Technické inspekce České republiky. V licenčním řízení je tedy žadatel o licenci
povinen pouze doložit splnění technických požadavků rozhodnutím stavebního úřadu
a dokladem prokazujícím zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce;
jedná se o tzv. povinné důkazy, předkládané spolu se žádostí o udělení licence. V této souvislosti
krajský soud poukázal na rozsudek ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008, v němž
Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního řízení a rozhodnutí o udělení licence
tak, že toto rozhodnutí právo uvést energetické zařízení do provozu a nadále jej provozovat
in merito nezakládá. Příslušným orgánem státní správy k povolení provozu energetického zařízení
tohoto typu je stavební úřad.
[11] Krajský soud následně dospěl k závěru, že v licenčním řízení nelze meritorně posuzovat
problematiku spadající do kompetencí jiného orgánu státní správy a již s ohledem na to nelze
z relevantní právní úpravy dovodit oprávnění žalovaného posuzovat v licenčním řízení
technickou dokumentaci energetického zařízení z toho hlediska, do jaké třídy ve smyslu vyhlášky
č. 73/2010 Sb. spadá, a to obzvláště za situace, kdy stavební úřad jeho zkušební provoz
za stanovených podmínek již povolil. Odpověď na tuto otázku poskytuje technická dokumentace
stavby energetického zařízení (nikoli tedy revizní zpráva), kterou musel mít k dispozici stavební
úřad při svém rozhodování. Nebylo tudíž prokázáno nesplnění technických předpokladů
k zajištění výkonu licencované činnosti.
[12] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že zpráva o revizi ze dne 27. 10. 2010
č. 23/27/10/2010 se týká pouze elektrické instalace NN části fotovoltaického systému, což podle
žalovaného představuje další důvod, pro který žalovaný nemohl uzavřít, že osoba zúčastněná
na řízení doložila splnění technických předpokladů k zajištění licencované činnosti. Krajský soud
totiž shledal, že požadavek na revizi elektrické instalace rovněž VN části systému nevyplývá
ze žádného právního předpisu, nadto nejde ani o požadavek rozumně dovoditelný.
[13] V případě namítaného rozporu v označení pozemků, na nichž se energetické zařízení
nachází, krajský soud s ohledem na obsah správního spisu přisvědčil žalobci v tom, že rozhodnutí
o udělení licence se odchyluje především od vymezení pozemků v žádosti (chybí p.č. 1577/1),
navíc namísto identifikace pozemku parcelním číslem 1665/11 jej identifikuje parcelním číslem
1665/1, což nepochybně představuje vadu postupu žalovaného. Krajský soud dále konstatoval,
že především z grafického vyznačení zařízení v terénu nemohou být dány objektivní pochybnosti
o tom, že energetické zařízení osoby zúčastněné na řízení se nachází na pozemcích p.č. 1607
a 1665/11 (provozovna tudíž ve skutečnosti není umístěna na pozemku p.č. 1577/1), čemuž
odpovídá i kolaudační souhlas, však nejde o pochybení, jež by zamlžovalo identifikaci
energetického zařízení, pro jehož provoz byla licence udělena, ani jinak činilo nevěrohodným
splnění podmínek pro udělení licence. Identifikace pozemku parcelním číslem 1665/1
v rozhodnutí o udělení licence představuje s vysokou pravděpodobností zřejmou nesprávnost
rozhodnutí odstranitelnou postupem podle §70 správního řádu, který je nadto racionálně lehce
vysvětlitelný podobnou identifikací obou pozemků (p.č. 1665/1 a 1665/11). Krajský soud
uzavřel, že ani označení pozemků, na nichž se energetické zařízení nachází, v rozhodnutí
o udělení licence není důvodem, pro který by mělo být toto rozhodnutí rušeno.
II.
Kasační stížnost
[14] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel v prvé řadě
vyjádřil přesvědčení, že jeho žaloba podle §66 odst. 2 s. ř. s. podávaná v závažném veřejném
zájmu, se může dotknout i dobré víry jednotlivce ve správnost rozhodnutí správního orgánu,
a to v zájmu dobré víry všech, kteří mohou být v konkrétním případě ohroženi nerespektováním
zákonných postupů orgánů veřejné moci. Podle stěžovatele nesmí být dobrá víra jednotlivce,
jemuž byla udělena licence, zvláště pokud sám podle zákonných požadavků ve stanovené lhůtě
nesplnil důsledně veškeré zákonné podmínky k udělení licence, silnější, než dobré víry všech,
kdo tím mohou být přímo či nepřímo poškozeni. Upřednostňování dobré víry jednotlivce, jemuž
je nezákonně udělená licence ekonomicky ku prospěchu, na úkor jiných, je lidsky, morálně
i právně naprosto neslučitelné s principem rovnosti zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv
a svobod. Zabránit porušení tohoto principu je předním úkolem žaloby stěžovatele podávané
v závažném veřejném zájmu.
[15] Stěžovatel nepovažuje za správný závěr krajského soudu, že ke zrušení napadeného
rozhodnutí by měl přistoupit až v případě takových zjištění, která zásadně zpochybní
věrohodnost či pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace,
kdy nápravu nemohl realizovat sám správní orgán. Požadavek krajského soudu na doložení
důkazů z jiných řízení není podle stěžovatele důvodný, pokud lze již na základě listin obsažených
ve správním spise dospět k závěru, že skutkový stav věci nebyl dostatečně zjištěn.
[16] Při posouzení rozhodnutí o změně je podle stěžovatele třeba primárně vycházet z toho,
jak zní výrok rozhodnutí. Teprve poté lze s rozhodnutím poměřovat (např. z pohledu možných
vad řízení) žádost účastníka řízení a provedené dokazování. Výrok rozhodnutí lze přitom
vykládat pouze v souvislosti s jeho záhlavím nebo s jeho odůvodněním, jestliže to obsah výroku
blíže ozřejmuje a lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti. V předmětné věci však
správní rozhodnutí žádné odůvodnění neobsahuje. Pokud tedy krajský soud dovodil, že obsah
rozhodnutí je třeba vykládat ve spojení se skutkovými důvody vyplývajícími ze žádosti o změnu
a z obsahu správního spisu, založil rozhodnutí na nesprávném právním hodnocení.
[17] V posuzované věci rozhodnutí o změně formálně mění celé rozhodnutí o udělení licence,
avšak ze správního spisu nelze dohledat, z jakých důvodů je tak činěno, když jak žádost o změnu
licence, tak listiny ve spisu obsažené směřují k doložení žádosti toliko v rozsahu požadované
změny licence (změny sídla osoby zúčastněné na řízení). Nejsou-li ve správním spisu obsaženy
důkazy, o které žalovaný opřel své rozhodnutí, nemá skutkový stav, který vzal správní orgán
za základ svého rozhodnutí oporu ve spisu a řízení je tak stiženo vadou, pro kterou bylo namístě
napadené rozhodnutí zrušit i bez jednání podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Rozhodnutí o změně
obsahuje kompletní výrok, jako by bylo rozhodováno o udělení licence poprvé a není tak zřejmé,
v jakém rozsahu se rozhodnutí o změně licence dotýká předchozího rozhodnutí, zda jej zcela
nahrazuje, nebo zda jej nahrazuje materiálně pouze v rozsahu, ve kterém bylo ve skutečnosti
prováděno řízení o změně licence. Podle stěžovatele tak není zřejmé, v jakém rozsahu měly
pominout účinky původní licence a jaké veškeré účinky v sobě rozhodnutí o změně vlastně
ve smyslu §102 odst. 9 s. ř. s. spojuje. Tato nesrozumitelnost činí rozhodnutí žalovaného
o změně nepřezkoumatelným. Závěr krajského soudu, že výrok rozhodnutí je třeba vykládat
podle skutkových podkladů, které k jeho vydání vedly, podle stěžovatele není správný, neboť
rozhodnutí lze vykládat pouze v souvislosti se záhlavím nebo odůvodněním. Argumentace
krajského soudu, že rozhodnutí o změně nemůže mít účinky nového rozhodnutí ve smyslu §102
odst. 9 správního řádu, ačkoli na druhou stranu připouští, že žalovaný zvolil formu jakéhosi kvazi
nového rozhodnutí, je podle stěžovatele vnitřně rozporná a rozsudek krajského soudu je proto
zároveň nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
[18] Krajský soud podle stěžovatele pochybil, když dospěl k závěru, že v licenčním řízení
je z hlediska splnění technických předpokladů nerozhodné, do jaké třídy ve smyslu vyhlášky
č. 73/2010 Sb., příslušné energetické zařízení spadá, a že žadatel o licenci není povinen dokládat
bezpečnost energetického zařízení odborným a závazným stanoviskem Technické inspekce ČR.
Ve vztahu k tomuto závaznému stanovisku stěžovatel odkázal na §5 odst. 3 energetického
zákona, §6c odst. 1 písm. a), §7b odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 174/1968 Sb., o státním
odborném dozoru nad bezpečností práce, vyhlášku č. 426/2005 Sb., a přílohu č. 1 vyhlášky
č. 73/2010 Sb., o stanovení vyhrazených elektrických technických zařízení, jejich zařazení do tříd
a skupin a o bližších podmínkách jejich bezpečnosti (vyhláška o vyhrazených elektrických
technických zařízeních).
[19] Z této právní úpravy podle stěžovatele vyplývá, že před uvedením energetického zařízení
do provozu mohla pouze Technická inspekce ČR uzavřít, že energetické zařízení splňuje
požadavky vyhrazených technických zařízení a je schopno bezpečného provozu. K povaze
odborného a závazného stanoviska Technické inspekce ČR stěžovatel uvedl, že se po obsahové
stránce neodlišuje od zprávy o revizi. Od zprávy o revizi se však zásadně odlišuje tím, že je smí
vyhotovit nikoli revizní technik, ale pouze organizace státního odborného dozoru. Dokladem
osvědčujícím, že energetické zařízení je schopno bezpečného provozu proto mohlo být pouze
odborné vyjádření Technické inspekce ČR. Trvat na doložení bezpečnosti energetického zařízení
způsobilým dokladem má význam, neboť z úřední činnosti je stěžovateli známo, že v některých
případech žadatelé o licenci předkládali v licenčním řízení k osvědčení bezpečnosti fotovoltaické
elektrárny revizní zprávy neúplné, nepravdivé, některé revizní zprávy deklarovaly bezpečnost
zjevně nedokončených instalací, v některých případech revizní technici, byť vydali revizní zprávu,
zařízení ani neshlédli či neprovedli potřebná měření.
[20] K závěru krajského soudu, že rozhodnutí o udělení licence, popř. rozhodnutí o jeho
změně nezakládá právo uvést energetické zařízení do provozu, neboť k tomu je příslušný
stavební úřad, přičemž soudu nepřísluší hodnotit postup stavebního úřadu, stěžovatel uvedl,
že za situace, kdy v licenčním řízení jsou žadatelem o licenci předkládány doklady
o tom, že prostory energetického zařízení jsou zvlášť nebezpečné, přičemž toto zjištění revizního
technika koresponduje s technickými normami, lze při absenci důkazu opaku stěží uzavřít,
že se nejedná o zařízení I. třídy. V návaznosti na uvedené se tak podle stěžovatele žalovaný může
a musí při zjišťování skutkového stavu zabývat tím, zda v řízení předložený důkaz s ohledem
na další v řízení zjištěné skutečnosti řádně prokazuje, že energetické zařízení odpovídá právním
předpisům a technickým normám.
[21] Krajský soud věc podle stěžovatele nesprávně posoudil, když dospěl k závěru,
že v předmětném licenčním řízení nebylo třeba z hlediska splnění technických předpokladů
dokládat revizní zprávu ke všem součástem energetického zařízení, konkrétně i k jeho
vysokonapěťové části. Bez ohledu na definici stavby fotovoltaické elektrárny uvedenou
v kolaudačním souhlasu stěžovatel označil za zásadní, že za výrobnu elektřiny ve smyslu §2
odst. 2 písm. a) bodu 20 energetického zákona je třeba pokládat soubor zařízení, který ve svém
souhrnu tvoří funkční a provozuschopný celek. Z tohoto pohledu je podle stěžovatele podstatné,
že ze zprávy o revizi elektrické instalace ze dne 27. 10. 2010, č. 23/27/10/2010, se podává,
že předmětem revize není posouzení funkčnosti systému jako celku. Osoba zúčastněná na řízení
proto nedoložila splnění technických předpokladů ke kompletnímu energetickému zařízení,
a pokud ji žalovaný nevyzval k doložení revizní zprávy, pak vydal rozhodnutí o udělení licence,
aniž by řádně objasnil skutkový stav, konkrétně splnění bezpečnostních a technických podmínek.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření ke kasační stížnosti
[22] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[23] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se s tvrzeními
a závěry stěžovatele v žádném ohledu neztotožňuje, naopak zcela souhlasí se závěry krajského
soudu, které považuje za bezvadné, řádně zdůvodněné a souladné se zákonem. Osoba zúčastněná
na řízení uvedla, že daný případ se stal předmětem přezkumu pouze na základě podobnosti
s jinými, závadnými případy, nikoli proto, že by žalovaný v tomto konkrétním případě
shledal jakékoli pochybení. Sám žalovaný ostatně ve svém vyjádření k žalobě dospěl k závěru,
že v posuzované věci nemohlo dojít k pochybením majícím vliv na zákonnost rozhodnutí
o udělení licence. Krajský soud postupoval správně, pokud obsah a charakter rozhodnutí
o změně licence dovodil i na základě skutkových důvodů, neboť právě ty byly pro posouzení
rozhodnutí o změně licence zcela zásadní. Vydáním rozhodnutí o změně licence, kterým došlo
pouze ke změně v údaji o sídle osoby zúčastněné na řízení, a které je zcela srozumitelné
a přezkoumatelné, nedošlo k nahrazení rozhodnutí o udělení licence. Pro tuto změnu jsou
ve spise obsaženy všechny relevantní podklady. Vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné změně
týkající se samotného provozování zařízení, bylo by zcela nepřiměřené, aby žalovaný v řízení
o změně rozhodnutí o udělení licence u již licencovaného zařízení vyžadoval doložení veškerých
rozhodujících skutečností stejně jako v řízení o udělení licence, jak naznačuje stěžovatel.
Nadto je v záhlaví rozhodnutí o změně licence uvedeno, že žalovaný rozhodoval podle §9
energetického zákona, a je tedy zřejmý jak postup žalovaného, tak i smysl změn původního
rozhodnutí o udělení licence.
[24] Osoba zúčastněná na řízení dále vyjádřila přesvědčení, že krajský soud správně posoudil
problematiku nutnosti doložení stanoviska Technické inspekce ČR. Žalobce povinnost doložení
tohoto stanoviska dovozuje pouze uměle, za pomocí vlastní účelové konstrukce, která však
postrádá oporu v právních předpisech. Nelze přitom než zopakovat, že předmětné stanovisko
není povinným dokumentem pro provoz fotovoltaické elektrárny a není tak ani nutnou
podmínkou pro vydání rozhodnutí o udělení licence. Pokud osoba zúčastněná na řízení doložila
v rámci správního řízení o udělení licence platnou revizní zprávu revizního technika osvědčující
bezpečnost revidovaného energetického zařízení spolu se všemi podklady podle stavebního
zákona, pak byly prokázány technické předpoklady dostatečným způsobem a žalovaný nemohl
vyžadovat žádné další podklady prokazující bezpečnost zařízení. S ohledem na výše uvedené
osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Posouzení kasační stížnosti
[25] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel má vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno k výkonu advokacie (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[26] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
[27] Kasační stížnost není důvodná.
IV. a)
Postup žalovaného při změně rozhodnutí o licenci
[28] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkami stěžovatele, jimiž brojil proti
obsahu, především pak výroku rozhodnutí žalovaného o změně rozhodnutí o licenci. Výrok
rozhodnutí žalovaného o udělení licence ze dne 2. 12. 2010, č. j. 13116-8/2010-ERU zní
takto:
„Energetický regulační úřad jako příslušný správní orgán podle ustanovení §17 odst. 4 písm. a) zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů (energetický zákon) ve znění jeho pozdějších doplňků a změn, podle §8 téhož zákona
a za použití ustanovení §67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění uděluje licenci
číslo 111017588.“ Výrok rozhodnutí žalovaného o změně rozhodnutí o udělení licence ze dne
20. 7. 2012, č. j. 07254-3/2012-ERU zní
takto:„Energetický regulační úřad jako příslušný správní orgán
podle ustanovení §17 odst. 6 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů,
podle §9 téhož zákona a za použití ustanovení §67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, na základě žádosti držitele licence ze dne 10. 7. 2012 vydává nové rozhodnutí o udělení
licence číslo 111017588 změnou číslo 001.“ Z rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence
je podle Nejvyššího správního soudu patrné, že se vskutku jednalo pouze o změnu původního
rozhodnutí o udělení licence, neboť toto rozhodnutí je nadepsáno jako „Rozhodnutí o změně
rozhodnutí o udělení licence“, ve výroku je odkaz na §9 energetického zákona upravujícího změny
rozhodnutí o udělení licence a je zde výslovně uvedeno, že se jedná o změnu číslo 001. Kromě
výše uvedeného je ve výroku uvedeno také to, že rozhodnutí je vydáváno na základě žádosti
držitele licence ze dne 10. 7. 2012, z čehož je patrné, že licence nemohla být znovu udělena,
neboť již byla udělena a disponovala jí osoba zúčastněná na řízení a mohlo se tak jednat pouze
o změnu rozhodnutí o udělení stávající licence. To ostatně potvrzuje i shodné číslo udělené
licence. To, že se jedná pouze o změnu obsahu pouze v části týkající se sídla osoby zúčastněné,
nikoli udělení nové licence je patrné také z porovnání obsahu obou rozhodnutí, kdy rozhodnutí
o změně se liší od rozhodnutí o udělení licence pouze v sídle osoby zúčastněné na řízení. Na výše
uvedeném závěru nic nemění ani to, že ve výroku rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení
licence je mimo jiné uvedeno, že se jedná o „nové rozhodnutí o udělení licence“. Jak totiž již přiléhavě
konstatoval krajský soud, žalovaný při rozhodování o žádosti o změně licence mohl buď vydat
rozhodnutí, jehož výrok by obsahoval původní text z původního rozhodnutí o udělení licence
s údajem o tom, že tento text se nahrazuje a s novým textem nahrazujícím dosavadní text anebo
zvolit formu „úplného znění licence“, kde výrokem je aktuální text udělené licence po zahrnutí
požadovaných změn. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám
stěžovatele, podle kterých rozhodnutí o změně formálně mění celé rozhodnutí o udělení
a je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť není zřejmé, v jakém rozsahu se rozhodnutí
o změně licence dotýká předchozího rozhodnutí, v jakém rozsahu měly pominout účinky
původní licence a jaké veškeré účinky v sobě rozhodnutí o změně vlastně ve smyslu §102 odst. 9
správního řádu spojuje. Nejedná se totiž o nové rozhodnutí ve smyslu §101 správního
řádu, nýbrž o změnu původního rozhodnutí o udělení licence postupem upraveným v §9
energetického zákona. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, dle které je argumentace
krajského soudu vnitřně rozporná, neboť na jedné straně konstatuje, že rozhodnutí o změně
nemůže mít účinky nového rozhodnutí ve smyslu §102 odst. 9 správního řádu, avšak zároveň
připouští, že žalovaný zvolil formu jakéhosi kvazi-nového rozhodnutí. Krajský soud totiž
konstatoval, že rozhodnutí o změně nemá ve vztahu k předchozímu udělení licence právní účinky
ve smyslu §102 odst. 9 správního řádu (tj. nejedná se o rozhodnutí zcela nahrazující původní
rozhodnutí o udělení licence) a dále poukázal na způsob, jakým byla změna rozhodnutí o udělení
licence provedena. Tuto argumentaci považuje Nejvyšší správní soud za srozumitelnou, logickou
a nerozpornou.
[29] Důvodná není ani námitka stěžovatele, podle které krajský soud věc nesprávně právně
posoudil, pokud dospěl k závěru, že obsah rozhodnutí je třeba vykládat ve spojení se skutkovými
důvody vyplývajícími ze žádosti o změnu a z obsahu správního spisu. Jak již totiž bylo zmíněno
výše, rozhodnutí o změně licence ve svém výroku výslovně odkazuje na žádost držitele licence
(osoby zúčastněné na řízení) ze dne 10. 7. 2012, a proto lze (a je třeba) při přezkumu správnosti
a zákonnosti předmětného rozhodnutí žalovaného zohlednit také obsah zmíněné žádosti, která
je obsažena ve správním spise a z níž je zřejmé, že se jedná o žádost o změnu licence z důvodu
změny sídla osoby zúčastněné na řízení podanou na příslušném formuláři, která byla náležitě
doložena aktuálním výpisem z obchodního rejstříku. Nejvyšší správní se proto neztotožnil
ani s námitkami stěžovatele, dle kterého rozhodnutí o změně formálně mění celé rozhodnutí
o udělení licence, avšak ze správního spisu nelze dohledat, z jakých důvodů je tak činěno,
a nejsou zde obsaženy důkazy, o které žalovaný opřel své rozhodnutí, a skutkový stav, který vzal
žalovaný za základ svého rozhodnutí, proto nemá oporu ve spisu.
IV. b)
Stanovisko Technické inspekce ČR
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti dovozoval, že dokladem osvědčujícím, že energetické
zařízení je schopno bezpečného provozu, mohlo být pouze odborné vyjádření Technické
inspekce ČR, a namítal proto, že krajský soud pochybil, když dospěl k závěru, že žadatel o licenci
není povinen dokládat bezpečnost energetického zařízení tímto stanoviskem.
[31] Podmínky udělení licence stanoví v prvé řadě §5 energetického zákona. Podle odst. 3
tohoto ustanovení, věty první a druhé, fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí
prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo
právnická osoba žádající o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému
zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Doklady prokazující finanční a technické
předpoklady je žadatel o licenci povinen připojit k žádosti o udělení licence (§7 odst. 4 písm. d/
energetického zákona).
[32] Podle §8 vět y první energetického zákona energetický regulační úřad rozhodne o udělení licence
na základě splnění podmínek pro její udělení podle §5. Způsob prokazování finančních a technických
předpokladů a odborné způsobilosti pro jednotlivé druhy licencí blíže upravuje vyhláška
č. 426/2005 Sb. Prokazování technických předpokladů upravuje §9 této vyhlášky, kdy podle
písm. a) tohoto ustanovení ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného o udělení
licence se technické předpoklady u nových energetických zařízení prokazují územním souhlasem,
kolaudačním rozhodnutím, oznámením záměru započít s užíváním stavby stavebnímu úřadu
a současně prohlášením žadatele, že stavební úřad užívání stavby nezakázal, nebo kolaudačním
souhlasem, a dále dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce
(zpráva o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem. Toto ustanovení vyhlášky
č. 426/2005 Sb. tedy výslovně požaduje předložení zprávy o revizi, nikoli odborné vyjádření
Technické inspekce ČR. Z výše uvedené právní úpravy týkající se prokázání technických
předpokladů pro udělení licence tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nevyplývá,
že by v rámci licenčního řízení měl žadatel odborným vyjádřením Technické inspekce ČR
dokládat, že energetické zařízení je schopno bezpečného provozu.
[33] Povinnost předložit odborné vyjádření Technické inspekce ČR stěžovatel dovozoval
z ustanovení §6c zákona č. 174/1968 Sb., dle kterého, organizace a podnikající fyzické osoby zajistí
při uvádění do provozu a při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení
prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech; při výrobě vyhrazených tlakových zařízení, nevztahuje-li
se na ně platné nařízení vlády vydané k provedení zvláštního zákona, §7 odst. 1 písm. a) a b) téhož
zákona, dle kterého, Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou stanoví, která technická zařízení
v působnosti orgánů a organizací státního odborného dozoru (§3) se považují za vyhrazená, a zároveň určí jejich
zařazení do tříd, popřípadě skupin, a stanoví bližší podmínky kladené na vyhrazená technická zařízení, pokud
jde o úroveň jejich bezpečnosti, umístění, montáž, opravy, provoz, prohlídky, revize, zkoušky a provozní
dokumentaci a vyhlášku č. 73/2010 Sb., v jejíž příloze 2 bodu 5 je uvedeno, že zařízení třídy I. (kam
dle názoru stěžovatele spadá zařízení osoby zúčastněné na řízení) lze uvést do provozu jen na základě
odborného a závazného stanoviska organizace státního odborného dozoru. K této argumentaci stěžovatele
Nejvyšší správní soud uvádí, že se opírá o právní úpravu týkající se uvádění technického zařízení
do provozu, která však není v posuzované věci relevantní, neboť předmětem rozhodnutí
žalovaného nebylo uvedení zařízení osoby zúčastněné na řízení do provozu ale udělení licence,
resp. změna rozhodnutí o udělení licence. Nejvyšší správní soud v této souvislosti stejně jako
krajský soud poukazuje na rozsudek ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 18/2008 - 10, v němž zdejší
soud poukázal na §3 odst. 3 energetického zákona, dle kterého podnikat v energetických odvětvích
na území České republiky mohou za podmínek stanovených tímto zákonem fyzické či právnické osoby pouze
na základě státního souhlasu, kterým je licence udělená Energetickým regulačním úřadem a konstatoval,
že nemůže být sporu o tom, že licence udělená žalovaným měla povahu oprávnění, resp. státního
souhlasu, k podnikatelské činnosti v příslušném oboru energetiky, přičemž k povolení provozu
předmětného plynárenského zařízení byl příslušný správní orgán odlišný od žalovaného,
tj. stavební úřad. Osoba zúčastněná na řízení v posuzované věci prokázala, že disponuje
povolením k užívání zařízení, neboť předložila kolaudační souhlas s jeho užíváním ze dne
30. 11. 2010, č. j. SÚ/157493/2010/Ja, vydaný Městským úřadem Česká Lípa. S ohledem na výše
uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v licenčním
řízení nelze posuzovat technickou dokumentaci energetického zařízení z toho hlediska, do jaké
třídy ve smyslu vyhlášky č. 73/2010 Sb. spadá, a to obzvláště za situace, kdy stavební úřad jeho
provoz za stanovených podmínek již povolil. Není totiž úkolem žalovaného, aby v řízení o vydání
licence nahrazoval a dubloval činnost stavebního úřadu, v jehož pravomoci je povolení provozu
předmětného zařízení.
[34] K poukazu stěžovatele na jeho úřední činnost, z níž mu je známo, že v některých
případech žadatelé o licenci předkládali v licenčním řízení k osvědčení bezpečnosti
fotovoltaické elektrárny revizní zprávy neúplné, nepravdivé a deklarující bezpečnost zjevně
nedokončených instalací Nejvyšší správní soud uvádí, že v posuzované věci nic nenasvědčuje
tomu, že by se jednalo právě o takovýto případ. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že osoba
zúčastněná na řízení doložila veškeré právními předpisy požadované podklady pro vydání
rozhodnutí o udělení licence, přičemž v již zmíněném kolaudačním souhlasu, který byl vydán
před rozhodnutím žalovaného o udělení licence, je uvedeno, že stavba je zcela dokončena
a bez nedodělků. Žalovaný tudíž nepochybil a postupoval v souladu s energetickým zákonem,
pokud osobě zúčastněné na řízení udělil licenci k provozování fotovoltaické elektrárny. Námitka
stěžovatele, že skutkový stav věci nebyl dostatečně zjištěn, proto není důvodná. K argumentaci
stěžovatele, že žalovaný se může a musí při zjišťování skutkového stavu zabývat tím, zda v řízení
předložený důkaz s ohledem na další v řízení zjištěné skutečnosti řádně prokazuje, že energetické
zařízení odpovídá právním předpisům a technickým normám, tak lze pouze konstatovat,
že žalovaný takto při udělení licence postupoval.
IV. c)
Revizní zpráva
[35] K námitce, že krajský soud věc nesprávně posoudil, když dospěl k závěru,
že v předmětném licenčním řízení nebylo třeba z hlediska splnění technických předpokladů
dokládat revizní zprávu ke všem součástem energetického zařízení, konkrétně i k jeho
vysokonapěťové části, Nejvyšší správní soud uvádí, že sám stěžovatel v kasační stížnosti
akceptoval závěr krajského soudu, že přípojka VN netvoří výrobnu ve smyslu §2 odst. 2 písm. a)
bod 3 energetického zákona. S tímto řádně zdůvodněným závěrem krajského soudu se ztotožňuje
rovněž Nejvyšší správní soud a ani tato námitka tak není důvodná.
[36] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, v níž stěžovatel s poukazem
na skutečnost, že předmětem revize elektrické instalace ze dne 27. 10. 2010, č. 23/27/10/2010,
není posouzení funkčnosti systému jako celku, dovozoval, že osoba zúčastněná na řízení
nedoložila splnění technických předpokladů ke kompletnímu energetickému zařízení, a pokud
ji žalovaný nevyzval k doložení revizní zprávy, pak vydal rozhodnutí o udělení licence,
aniž by řádně objasnil skutkový stav, konkrétně splnění bezpečnostních a technických podmínek.
Jak již totiž bylo uvedeno výše, předmětem licenčního řízení není posouzení způsobilosti zařízení
k provozu. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že předmětem revize není posouzení
funkčnosti systému jako celku, neboť uvedená revize zpracovaná k tomu autorizovanou osobou
vyhodnotila zařízení osoby zúčastněné na řízení jako celek se závěrem, že se jedná o elektrickou
instalaci (fotovoltaický systém pro výrobu el. energie), která je z hlediska bezpečnosti schopná
připojení k síti.
[37] Vzhledem k tomu žalovaný při udělení licence, resp. rozhodnutí o její změně nepochybil,
se již Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou dobré víry osoby zúčastněné na řízení nastíněnou
stěžovatelem v kasační stížnosti, neboť to za této situace nemá pro posouzení věci význam.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že se plně ztotožňuje také se závěrem
krajského soudu (který je v souladu s principem právní jistoty a principem ochrany nabytých
práv), že ke zrušení napadeného rozhodnutí by v posuzované věci bylo možné přistoupit
až v případě zjištění takových vad řízení o udělení licence, které by mohly mít za následek
nezákonné rozhodnutí, respektive by svojí intenzitou zásadně zpochybnily věrohodnost
či pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán. O takový případ se však
v posuzované věci nejednalo.
V.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[38] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[39] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba
zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které
jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě
zúčastněné žádná povinnost uložena nebyla, osoba zúčastněná ani netvrdila, že by byl dán důvod
zvláštního zřetele hodný ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s., a proto ani ona nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu