ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.19.2015:35
sp. zn. 4 Azs 19/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: K. T. L.
zast. Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem, se sídlem Martinská 319/10, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/S0, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2015, č. j. 30 A 151/2014 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále též „žalovaná“) rozhodnutím
ze dne 3. 11. 2014, č. j. MV-148401-3/SO-2013, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 10. 2013, č. j. OAM-1328-13/ZR-2013. Ministerstvo
tímto rozhodnutím zrušilo žalobkyni platnost povolení k trvalému pobytu podle ustanovení §77
odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Zároveň uložilo žalobkyni podle
ustanovení §77 odst. 3 téhož zákona lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů
ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Důvodem pro zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu byla skutečnost, že žalobkyně pobývala nepřetržitě mimo území České
republiky 7 let, 5 měsíců a 14 dní (od 29. 8. 2005 do 11. 2. 2013), přičemž zákon o pobytu cizinců
umožňuje takový pobyt pouze do 6 let [§77 odst. 1 písm. d) tamtéž].
[2] Žalobou podanou dne 10. 12. 2014 u Krajského soudu v Plzni se žalobkyně domáhala
zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a navrhovala přiznání odkladného účinku
žalobě.
[3] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 1. 2015, č. j. 30 A 151/2014 - 33, žalobu i návrh
na přiznání odkladného účinku žalobě odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval, že žaloba byla podána k poštovní přepravě dne
9. 12. 2014, přičemž rozhodnutí žalované bylo doručeno žalobkyni prostřednictvím jejího
zástupce dne 6. 11. 2014. Jelikož lhůta pro podání žaloby uplynula podle ustanovení §172 odst. 1
zákona o pobytu cizinců ve spojení s §40 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), v pondělí dne 8. 12. 2014, krajský soud žalobu pro její opožděnost
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] V kasační stížnosti podané dne 20. 1. 2015 u krajského soudu brojí žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) proti nadepsanému usnesení krajského soudu. Stěžovatelka je toho
názoru, že krajský soud posoudil nesprávně délku lhůty k podání žaloby, protože stěžovatelka
byla po celou dobu v dobré víře, že je tato lhůta podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.
dvouměsíční. Jelikož je stěžovatelce pouhých 11 let a je vázána na území České republiky
rodinnými vazbami, měl by soud rozhodnout ve prospěch stěžovatelky; v zájmu státu není
rozdělování rodin, nýbrž hájení zájmů dítěte. Stěžovatelka dále uvádí, že sám správní orgán
porušil zákon nedodržením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí (§71 odst. 1 a 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů), když od podání odvolání do vydání
napadeného rozhodnutí uplynul téměř rok. Vedle průtahů v řízení stěžovatelka namítá i procesní
pochybení správního orgánu, protože při ústním jednání nebyl přítomen tlumočník a stěžovatelka
ani nebyla o právu na tlumočníka poučena. Protože rozhodnutí správních orgánů i krajského
soudu jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami, Úmluvou o právech dítěte a s lidskými právy
stěžovatelky a jejích rodinných příslušníků, navrhuje jejich zrušení.
[5] Žalovaná se ve lhůtě stanovené soudem ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a jejím doplnění.
Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[8] Ze spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti: Přípisem ze dne
27. 9. 2013, doručeným dne 1. 10. 2013, informoval Mgr. Ivo Žižkovský, advokát,
správní orgán prvního stupně o převzetí právního zastoupení stěžovatelky v řízení
pod č. j. OAM-01328-10/ZR-2013. Součástí byla i plná moc ze dne 27. 9. 2013 udělená matkou
stěžovatelky jmenovanému advokátovi k zastupování její dcery. Rozhodnutí žalované ze dne
3. 11. 2014, č. j. MV-148401-3/SO-2013, bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno
prostřednictvím datové schránky dne 6. 11. 2014.
[9] Žaloba doručená krajskému soudu dne 10. 12. 2014 byla podána k poštovní přepravě dne
9. 12. 2014. Žaloba byla podána právním zástupcem stěžovatelky.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[ž]aloba proti správnímu rozhodnutí musí
být podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného
rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout“.
[12] Podle §40 odst. 3 s. ř. s. „[p]řipadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním
dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin“.
[13] Podle §40 odst. 4 s. ř. s. „[l]hůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu
nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno
orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak“.
[14] Stěžovatelka předně brojí proti nesprávnému posouzení délky lhůty pro podání správní
žaloby. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 23. 4. 2004, č. j. 7 Azs 68/2004 - 45, uvedl,
že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí být podána do dvou měsíců poté,
kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou (§72 odst. 1 s. ř. s.). Přitom jako
jeden z takových případů, kdy zvláštní zákon stanoví jinou lhůtu, uvedl i ustanovení §172 odst. 1
zákona o pobytu cizinců, které zkracuje lhůtu k podání žaloby na 30 dnů.
[15] Nejvyšší správní soud považuje ze spisu za prokázané, že rozhodnutí žalované bylo
doručeno stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce dne 6. 11. 2014. Jelikož lhůta k podání
žaloby podle ustanovení §172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v délce 30 dní připadla na sobotu
6. 12. 2014, nejzazším dnem k podání žaloby bylo za použití ustanovení §40 odst. 3 s. ř. s.
pondělí 8. 12. 2014, přičemž tento den stačilo žalobu podat k poštovní přepravě (§40 odst. 4
s. ř. s.). Žaloba byla ale podána k poštovní přepravě až dne 9. 12. 2014, tedy pozdě.
[16] Pokud stěžovatelka namítá, že byla v dobré víře ohledně delší lhůty pro podání žaloby,
nepovažuje zdejší soud tuto námitku za důvodnou. V právním státě se předpokládá u všech
subjektů práva znalost právního řádu a neznalost zákonů se neomlouvá ani v případě cizinců
pobývajících na území České republiky. Ostatně v případě stěžovatelky, která byla zastoupena
v řízení před správním orgánem i před soudem profesionálně zdatným právníkem – advokátem,
nelze na takovou argumentaci přistoupit. I kdyby tomu tak ovšem nebylo, v nyní posuzovaném
případě zákon výslovně vylučuje možnost prominutí zmeškání lhůty (§40 odst. 5 věty první
s. ř. s.). Jedná se totiž o lhůtu pro podání správní žaloby, u které zákon výslovně jakoukoli
diskreční pravomoc soudu zapovídá (viz §172 odst. 1 na konci zákona o pobytu cizinců,
ale i §72 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Stěžovatelka dále uvádí celou řadu věcných námitek ohledně jejích rodinných vazeb,
ochrany zájmu dítěte, průtahům ve správním řízení, nepoučení o právu na tlumočníka a porušení
mezinárodních smluv. Nejvyšší správní soud ale k těmto věcným námitkám nepřihlédl, protože
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby se nemohl zabývat meritorními
námitkami napadajícími zákonnost rozhodnutí správních orgánů.
[18] Příkaz zohlednění zájmů dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
(č. 104/1991 Sb.) je relevantní všude tam, kde správní či soudní orgány volí mezi různými
možnostmi výkladu právních předpisů či mají ze zákona možnost určité úvahy. Tak tomu však
v nyní řešeném případě není, neboť zákonná ustanovení týkající se lhůty pro podání žaloby
a vyloučení prominutí zmeškání lhůty jsou zcela jednoznačná a neposkytují soudům žádnou
volnost při jejich aplikaci.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[19] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah zjistil, že krajský soud dospěl
ke správnému závěru, když shledal podanou žalobu opožděnou; krajský soud proto neměl jinou
možnost, než žalobu odmítnout [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] . Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Neúspěšné stěžovatelce nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a úspěšná žalovaná žádné
náklady řízení neuplatnila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu