ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.4.2015:43
sp. zn. 4 Azs 4/2015 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. L. D.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2176/2, Praha 3, adresa pro doručování: P. O. Box 78, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 75 A
18/2014 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 10. 2014, č. j. CPR-13067-10/ČJ-2013-930310-V242
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, oddělení pobytových agend,
ze dne 29. 8. 2013, č. j. KRPU-160175/133/ČJ-2012-040026-SV, jímž bylo žalobci uloženo
správní vyhoštění podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, neboť na území pobýval bez víza, ač k tomu
nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu a protože opakovaně porušoval právní
předpisy. Současně byla žalobci stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie v délce 8 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na toto území, byl stanoven v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky; doba
k vycestování z území České republiky byla stanovena do 20 od právní moci rozhodnutí.
[2] Žalovaný ze spisového materiálu zjistil, že dne 25. 5. 2004 bylo vydáno rozhodnutí,
kterým bylo žalobci – pod jím tehdy uvedenou identitou D. V. L. – uloženo správní vyhoštění na
dobu 5 let. Dne 19. 2. 2008 policie vydala rozhodnutí, jímž bylo v obnoveném řízení žalobci pod
jeho současnou identitou uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území České republiky, byla stanovena v délce 5 let. Současně mu byla uložena povinnost
vycestovat z území do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. K odvolání žalobce byla část
rozhodnutí změněna tak, že odvolací orgán určil, že účinky rozhodnutí o správním vyhoštění
nastávají od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Ani po zamítnutí správní žaloby
rozsudkem Městského soud v Praze ze dne 16. 3. 2010, č. j. 11 Ca 295/2008 - 46, žalobce území
České republiky neopustil a nadále zde pobýval na základě opakovaně vydávaných výjezdních
příkazů. Dne 15. 11. 2010 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění,
které však bylo následně zastaveno z důvodu, že případné rozhodnutí o správním vyhoštění by
bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Poslední výjezdní
příkaz byl žalobci udělen s platností do 9. 2. 2011. Poté bylo s žalobcem zahájeno další řízení ve
věci jeho správního vyhoštění, které bylo opětovně zastaveno z důvodu nepřiměřenosti zásahu
do soukromí a rodinného života. Následně byly žalobci vydávány další výjezdní příkazy, poslední
s platností do dne 14. 5. 2012.
[3] Podle žalovaného bylo prokázáno, že žalobce ode dne 15. 5. 2012 do dne 10. 7. 2012
pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, ani mu nepříslušelo jiné
oprávnění k pobytu, čímž naplnil podmínky ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců. Žalobce sice dne 14. 5. 2012 podal žádost o vízum za účelem strpění, téhož dne
mu však bylo sděleno, že požadované vízum mu nebude uděleno. Ačkoli žalobce následně podal
žádost o znovuposouzení důvodu neudělení víza za účelem strpění, nevzniklo mu tím podle
žalovaného oprávnění k pobytu na území České republiky, protože o jeho žádosti o udělení víza
za účelem strpění bylo rozhodnuto ještě v době platnosti výjezdního příkazu ze dne 14. 5. 2012;
fikce trvajícího oprávnění k pobytu se proto podle ustanovení §60 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců nemohla uplatnit.
[4] Žalovaný konstatoval, že žalobce se nacházel na území České republiky opakovaně
neoprávněně, neboť nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, a to ani, když s ním byla
zahájena dvě další řízení ve věci správního vyhoštění, která byla zastavena s odůvodněním,
že by vydání rozhodnutí o správním vyhoštění bylo pro žalobce nepřiměřeným opatřením.
Neoprávněný pobyt žalobce na území však byl vždy prokázán. Žalobce rovněž nerespektoval
ani následné výjezdní příkazy a opakovaně porušoval právní předpisy České republiky.
[5] Doba v délce 8 měsíců, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byla podle žalovaného stanovena v mezích zákonného rozpětí a je přiměřená
okolnostem případu. Žalovaný si byl vědom toho, že žalobce žije se svojí manželkou a nezletilou
dcerou ve společné domácnosti, nelze však odhlédnout od skutečnosti, že žalobci bylo
v minulosti uloženo správní vyhoštění s dobou nemožnosti vstupu na 5 let, které žalobce nikdy
nerespektoval a neoprávněně setrval na území České republiky. Proto s ním ostatně byla
v minulosti dvakrát zahájena řízení o správním vyhoštění, ačkoli ta byla z důvodu nepřiměřenosti
zastavena. Žalobce tak měl dostatečný časový prostor k vyřešení své situace, což však neučinil.
Nelze přitom dle žalovaného donekonečna tolerovat protiprávní jednání žalobce, a to právě
s ohledem na to, že žalobce svým jednáním projevuje neúctu k právnímu řádu České republiky.
[6] Žalovaný souhlasil s tím, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
deklaruje právo na respektování soukromého a rodinného života, nelze však přehlížet skutečnost,
že do této oblasti mohou správní orgány na základě zákonného zmocnění zasáhnout, jako tomu
je v případě správního vyhoštění. Otázkou přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého
života žalobce se správní orgán prvního stupně podrobně zabýval. Žalovaný proto dospěl
k závěru, že dlouhodobý přístup žalobce k právnímu řádu České republiky dokládá,
že byl v daném případě shledán veřejný zájem na vyhoštění cizince, tedy že ochrana veřejného
pořádku převyšuje zájem na zachování jeho rodinného a soukromého života.
[7] Žalovaný sice zjistil, že žalobce sdílí společnou domácnost se svojí manželkou V. T. G. a
nezletilou dcerou V. H. N. N. Ý, které mají na území České republiky povolen trvalý pobyt, avšak
jejich pobyt zde není vázán na pobyt žalobce. Je to pouze manželka žalobce, která má na území
České republiky ekonomické vazby a živí tak svou rodinu, protože žalobce nedisponuje
povolením k výdělečné činnosti. Manželka je tudíž i s nezletilou dcerou samostatná a soběstačná.
Žalovaný z toho dovodil, že pokud žalobce z území České republiky vycestuje, bude moci legálně
pracovat a finančně se tak podílel na výživě své nezletilé dcery. S ohledem na nízký věk nezletilé
se přitom délka uloženého správního vyhoštění jeví jako přiměřená, zvláště když kontakt s
rodinou může žalobce udržovat prostřednictvím moderní techniky. Žalovaný zdůraznil, že
žalobce a jeho manželka svůj rodinný život budovali v České republice za situace, kdy věděli, že
žalobce na tomto území pobývá nelegálně. Žalobce přitom přehlíží, že nikdy svou povinnost
k vycestování ze země nesplnil a spoléhal na to, že jeho nelegální pobyt na území mu z důvodu
jeho rodinného života bude opět tolerován. Proto bylo žalovaným shledáno, že v dané věci
převažuje veřejný zájem nad tvrzeným soukromým a rodinným životem žalobce. Samotný
Evropský soud pro lidská práva uvedl, že nepředstavuje porušení čl. 8 Úmluvy o lidských
právech, jestliže rodinné soužití může být obnoveno jinde.
[8] Ani délka pobytu žalobce na území České republiky nepředstavuje důvod, pro který
by nebyla možná zpětná integrace žalobce v zemi původu. Jeho vycestování nebrání ani zdravotní
důvody. K účastenství v předmětném správním řízení žalovaný uvedl, že neshledal pochybení
pokud za účastníka řízení nebyly považovány zletilé děti žalobce, neboť ty jsou zcela soběstačné
a na něm nezávislé, nadto se postavení účastníka řízení ani nedomáhaly. Žalovaný vysvětlil,
že překážky vycestování se posuzují dle ustanovení §179 zákona o pobytu cizinců, přičemž tuto
otázku řeší ministerstvo vydáním stanoviska, které je pro policii závazné. Výslech bývalé
manželky žalobce nebyl nutný, protože z výpisu z katastru nemovitostí se ukázalo, že žalobce
s touto osobou nespoluvlastní nemovitost, jak tvrdil. Žalovaný na závěr konstatoval, že správní
řízení proběhlo se žalobcem v souladu se zákonem a že rozhodnutí orgánu prvního stupně
obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti.
[9] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 23. 10. 2014, v níž namítal,
že důvodem jeho setrvání na území České republiky bylo především možnost využití práva
na právní pomoc, neboť se snažil prostřednictvím svého právního zástupce získat oprávnění
k pobytu. Pobýval zde přitom vždy tak, aby minimalizoval délku neoprávněného pobytu, přičemž
se prostřednictvím právního zástupce vždy snažil za použití řádných i mimořádných opravných
prostředků o zákonné získání oprávnění k pobytu, což je mu neprávem kladeno za vinu.
Z důvodu nejednotnosti judikatury správních soudů nadto byla jeho situace velmi nejistá.
Za situace, kdy ani správní orgány nemají jasno v tom, jaké důsledky z uloženého rozhodnutí
vyplývají a zda měl za povinnost opustit území České republiky, lze jen těžko po něm požadovat,
aby o této otázce měl jasno on sám. O nejasnosti rozhodnutí o správním vyhoštění ostatně svědčí
i to, že vůči němu nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání pro přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí, ani nedošlo k realizaci rozhodnutí o správním vyhoštění. Závěr o opakovaném
porušení právních předpisů nemá oporu ve spisovém materiálu. Správní orgány tedy skutkový
stav nesprávně posoudily. Žádné správní rozhodnutí přitom nedeklarovalo, že by nějaké právní
předpisy České republiky porušil. Porušení právní povinnosti před deseti lety nemůže podle
žalobce ospravedlnit jeho vyhoštění za dané situace.
[10] Žalobce v neposlední řadě vytýkal žalovanému, že jako účastníky řízení pominul jeho děti,
které jsou vydáním napadeného rozhodnutí dotčeny, a to bez ohledu na to, zda jsou již zletilé
či nikoli. Správní orgán prvního stupně rovněž nesprávně nevyhověl jeho požadavku
na provedení důkazu spisovým materiálem v souvislosti s předchozími řízeními o správním
vyhoštění s odůvodněním, které nemůže obstát, neboť je argumentováno porušením právních
povinností žalobcem před 10 lety. Žalobce dále setrval na stanovisku, že správní vyhoštění
je v jeho případě s ohledem na závažnost porušení právních předpisů nepřiměřeným zásahem
do jeho soukromého a rodinného života, který nebude moci udržovat ani prostřednictvím
moderních technologií, jak absurdně tvrdí správní orgány. Žalobce proto navrhoval, aby krajský
soud napadené rozhodnutí zrušil.
[11] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 6. 11. 2014, v němž odkázal na odůvodnění
napadeného rozhodnutí, které se podle jeho názoru s totožnými námitkami žalobce dostatečně
vypořádalo. Trval na tom, že pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění není nutné,
aby tu existovalo předchozí rozhodnutí, jež by deklarovalo porušení povinností cizincem. V dané
věci přitom bylo prokázáno, že s žalobcem byla opakovaně zahajována řízení ve věci správního
vyhoštění, v rámci nichž bylo porušení právní povinnosti zjištěno, avšak správní vyhoštění nebylo
uloženo z důvodu nepřiměřenosti ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní
orgány podle závěru žalovaného správně posoudily konkrétní okolnosti případu a dostatečně
se zabývaly otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života žalobce. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[12] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 75 A 18/2014 – 39,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud zdůraznil, že žalobce přicestoval na území České republiky
již v roce 2004 bez cestovního dokladu, aniž by byl oprávněn ke vstupu a pobytu na tomto
území. Již v prvním řízení o správním vyhoštění v roce 2004 uvedl falešnou identitu, v důsledku
čehož bylo rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno na nesprávnou osobu. Proto bylo toto
řízení následně obnoveno a žalobci (již pod současnou identitou) byla uložena doba vyhoštění
v trvání 5 let. Řízení, které je nyní předmětem soudního přezkumu, je již čtvrté řízení o správním
vyhoštění, přičemž v pořadí druhé a třetí správní řízení bylo zastaveno, nikoliv však proto,
že by se žalobce nedopustil protiprávního jednání, ale z důvodu nepřiměřeného zásahu do jeho
rodinného života. V období od 13. 4. 2010 do 14. 5. 2012 bylo žalobci vystaveno celkem
8 výjezdních příkazů, které byly vydány v souladu se zákonem o pobytu cizinců za tím účelem,
aby cizinec z území České republiky vycestoval. Skutečnost, že se žalobce zatím nepodařilo
donutit k opuštění území, neznamená ještě, že by pouhým setrváním zde byla založena některá
z forem pobytu. Soud zdůraznil, že se žalobce v minulosti řadou legálních i nelegálních
prostředků snažil prodloužit svůj pobyt na území České republiky – např. účelovým sňatkem s I.
P., které bylo údajně za uzavření sňatku slíbeno 50.000 Kč; za dobu trvání manželství se narodilo
dítě, k jehož otcovství se žalobce hlásil i před správním orgánem prvního stupně, ačkoliv již
věděl, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 7C 187/2011,
bylo určeno, že jeho otcem není. Žalobce opakovaně ve svůj prospěch zkresluje skutečnost a
realitu.
[13] Soud proto dospěl k závěru, že k naplnění skutkové podstaty ustanovení §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců žalobcem došlo, neboť ten zde pobýval bez víza či jiného
oprávnění k pobytu v době od 15. 5. 2012 do 10. 7. 2012, a to přesto, že mu dne 14. 5. 2012
skončila platnost výjezdního příkazu, přičemž následné podání žádosti o znovuposouzení důvodu
neudělení víza nezaložilo oprávnění k pobytu. Skutková podstata ustanovení §119 odst. 1
písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců byla naplněna nerespektováním uloženého předchozího
správního vyhoštění a nevycestováním ani na základě výjezdního příkazu. Žalobci není vytýkáno
využití práva na právní pomoc či podávání nejrůznějších opravných prostředků či žádostí,
na druhou stranu žalobce nemůže očekávat, že pouhé plynutí času v důsledku vedených řízení
založí jeho oprávnění k pobytu. Zahájení trestního stíhání pro přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí ani zahájení správního řízení o správním vyhoštění z důvodu rozhodnutí o správním
vyhoštění není v daném případě podmínkou pro uložení správního vyhoštění. Z rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 78 A 11/2012, jehož se žalobce dovolává, nelze
ničeho na věc žalobce použít, neboť tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí o prodloužení
zajištění žalobce z důvodu nepřezkoumatelnosti, nikoli nedůvodnosti. Naopak v rozsudku téhož
soudu sp. zn. 78 A 10/2012 bylo potvrzeno rozhodnutí o zajištění žalobce s tím, že je i dán
předpoklad pro splnění podmínek správního vyhoštění.
[14] Soud se dále ztotožnil i s tím, že účastníky předmětného správního řízení nebyly zletilé
děti žalobce, neboť jsou soběstačné, živí se samy, dcera má dokonce vlastní rodinu. Jejich
závislost na žalobci není materiální, neboť ten nemá žádné příjmy. Pouze citové a příbuzenské
vazby nemohou založit účastenství v řízení o správním vyhoštění. K námitce žalobce, že měly
být provedeny další důkazy spisovým materiálem, uvedl, že podklady shromážděné v tomto řízení
považoval za dostatečné, nadto žalobce konkrétní důkazní prostředky neoznačil.
[15] Ohledně otázky přiměřenosti zásahu soud připustil, že p ředchozí dvě správní řízení byla
zastavena z důvodu nepřiměřeného zásahu do rodinného života, což však neznamená,
že v současnosti nemůže být správní vyhoštění z důvodu změny situace uloženo. Soud zdůraznil,
že vždy je nutné posuzovat délku správního vyhoštění ve vztahu k aktuální situaci cizince.
Poukázal přitom na to, že se žalobce po právní moci rozsudku Okresního soudu v České Lípě
sp. zn. 7 C 187/2011 nemůže dovolávat otcovství k nezl. J. P. Tento rozsudek byl vydán až po
zastavení třetího správního řízení o vyhoštění žalobce. K současné rodinné situaci žalobce bylo
zjištěno, že nynější manželka, s níž má žalobce nezletilou dceru, přijela do České republiky v roce
2007 za účelem podnikání, ke sňatku došlo až dne 15. 5. 2009, kdy měl žalobce uloženo správní
vyhoštění. Sama manželka přitom uvedla, že o této situaci věděla, nadto ve svém vyjádření ze dne
15. 8. 2012 prohlásila, že by opustila s manželem Českou republiku. Sňatek tedy byl uzavřen
v době, kdy jim oběma muselo být zřejmé, že může dojít k vyhoštění žalobce. Ve vztahu
k finanční situaci žalobce soud poukázal na to, že žalobce nemá v České republice legální příjem a
že je na své manželce finančně závislý. Zletilé děti jsou na žalobci nezávislé, nadto v minulosti se
s nimi žalobce několik let neviděl; avšak i jim muselo být po jejich přicestování do České
republiky zřejmé, že zde existuje možnost vyhoštění žalobce. I žalobce v minulosti připustil, že se
do vlasti vrátit může, zvláště když tam má další 4 sourozence. Manželka a nezletilá dcera
vzhledem k jejich legálnímu pobytu mohou území České republiky opustit a zase se do něj vrátit
a realizovat případně i návštěvy u žalobce v zahraničí. Soud na jednu stranu zvažoval
dlouhodobost pobytu žalobce na území České republiky, na druhou stranu však nemohl
odhlédnout od toho, že tato fakticita pobytu je způsobena nerespektováním správních
rozhodnutí a účelovým jednáním žalobce. Byl si přitom vědom těžkostí, které může opuštění
území České republiky přinést rodině žalobce, poukázal však na to, že vyhoštění bylo uloženo jen
na dobu osmi měsíci, při samé spodní hranici zákonného rozpětí. Následně si bude moci žalobce
vyřídit legální oprávnění ke vstupu na území České republiky a v mezidobí udržovat kontakt
s rodinou komunikačními prostředky. Zdůraznil přitom, že předmětnou situaci si žalobce
způsobil sám svým jednáním, za které nese odpovědnost. Uložené vyhoštění shledal soud jako
přiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce.
[16] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 75 A 18/2014 – 39, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 6. 1. 2015,
v níž žádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V doplnění kasační stížnosti ze dne
11. 2. 2015 stěžovatel uvedl, že rozsudek napadá z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel byl přesvědčen, že správními orgány nebyly dostatečně a správně zjištěny všechny
rozhodné okolnosti daného případu a nebylo přihlédnuto ke specifickým okolnostem situace
stěžovatele. V první řadě nesouhlasil se závěrem, že opakovaně porušoval právní předpisy České
republiky, neboť neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí, které by takové porušení deklarovalo.
Uznával, že mu v minulosti bylo uloženo správní vyhoštění, ale doba, po kterou bylo stěžovateli
znemožněno (tímto rozhodnutím) pobývat na území České republiky, dávno uplynula. Vyslovil
přitom přesvědčení, že nemůže být za jediné pochybení trestán vícekrát. V neposlední řadě
namítal, že nelze ničeho vyvozovat z toho, že v minulosti byla správní řízení o uložení správního
vyhoštění opakovaně zastavována, neboť ani v těchto řízeních nebylo meritorně vysloveno,
že se stěžovatel dopustil jakéhokoli pochybení; z ničeho nadto nevyplývá, že tato řízení byla
zastavena z důvodu nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[17] Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele nedostatečně odůvodněné
a nepřezkoumatelné. Pokud soud tuto vadu přehlédl, zatížil i svůj rozsudek nepřezkoumatelností.
Podle stěžovatele totiž byla nedostatečně a nesprávně posouzena přiměřenost uloženého
správního vyhoštění ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu. V tomto směru poukázal
na to, že na území České republiky žije více než 10 let, během nichž se plně integroval do zdejší
společnosti, zvláště když sem postupně přesídlila celá jeho rodina včetně potomků, přičemž
rodina si vzájemně vypomáhá. Stěžovatel se přitom bez své rodiny na území Vietnamu neobejde,
zvláště když tam nejsou navrátilci z ciziny dobře přijímáni. Návrat celé jeho rodiny považuje
stěžovatel za vyloučený. Stěžovatel přitom zdůraznil, že sice nepřispívá své rodině penězi,
protože nemá možnost na území České republiky legálně pracovat, na druhou stranu se však
stěžovatel o rodinu a zejména o potomky osobně stará. Problémy jeho rodiny jsou přitom
způsobeny pouze tím, že zde nemá legální pobyt, v opačném případě by jeho situace byla jiná.
Představa soudu, že po návratu do domovské vlasti bude pracovat a podporovat svou rodinu
na území České republiky svědčí o neznalosti reálií, neboť v takovém případě by se jeho rodina
již dávno vrátila do Vietnamu. Správní orgány, potažmo krajský soud, tedy nezjistily všechny
relevantní okolnosti případu, zejména ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele.
[18] K otázce přiměřenosti napadeného rozhodnutí stěžovatel odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 39/2007, z něhož dovozoval, že správní orgán
je povinen v případě zjištění nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života cizince
řízení zastavit. Stěžovatel připustil, že jeho pobyt bez platného oprávnění není správný, ale jinak
svým jednáním stěžovatel neporušuje oprávněné zájmy České republiky, proto by neměl
být nucen k opuštění jejího území.
[19] V neposlední řadě stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že své rozhodnutí zatížil vadou
nepřezkoumatelnosti, když zcela nedostatečně zdůvodnil napadený rozsudek, jelikož vycházel
z nedostatečně zjištěných skutečností, nevypořádal se všemi námitkami v žalobě a pominul
rozhodné skutečnosti. Nesouhlasil zejména s argumentací soudu i žalovaného ohledně uloženého
opatření a jeho celkové délky. Vyhoštění v předmětné délce neodpovídá okolnostem případu,
zejména jeho rodinnému zázemí. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[20] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 Azs 4/2015 – 32, přiznal
kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek.
[21] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 19. 2. 2015, v němž odkázal
na své vyjádření k žalobě a zdůraznil, že opakované porušování právních předpisů stěžovatelem
bylo prokázáno nejen tím, že nerespektoval výjezdní příkazy, ale i samotným faktem jeho
nelegálního pobytu. S ohledem na závažnost protiprávního jednání stěžovatele vyslovil žalovaný
přesvědčení, že veřejný zájem na uložení správního vyhoštění a zabránění dalšího narušování
právních předpisů převážil nad ochranou jeho soukromého a rodinného života. Žalovaný proto
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a aby nepřiznával kasační stížnosti
odkladný účinek.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[22] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[24] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
„vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“Podle písm. d) téhož
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[25] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[26] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy
z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58,
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4 . 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[27] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho věcnými závěry polemizuje v obsáhlé kasační stížnosti. Nelze
tudíž hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost,
že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí a proti nim brojí, přičemž za důvod nesrozumitelnosti
fakticky považuje to, že krajský soud měl své odůvodnit lépe, a to podle jeho představ a závěrů,
nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[28] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.
[29] Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí za zákonné. Krajský soud
přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil svůj právní názor ohledně (ne)důvodnosti
žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a že dospěl k závěrům, se kterými
stěžovatel nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku.
[30] K námitce stěžovatele, že žalovaný nesprávně aplikoval §119 odst. 1 písm. b) bod 9
zákona o pobytu cizinců, uvádí Nejvyšší správní soud následující:
Podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců „Policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let,
porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení
tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí.“
[31] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že mu nelze vytýkat žádné
porušení právních předpisů. Stěžovatel totiž přehlíží, že mu bylo již v roce 2004 uloženo správní
vyhoštění, protože vstoupil na území České republiky dne 15. 5. 2004 mimo hraniční přechod,
na území pobýval bez cestovního dokladu a bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn a uvedl
nepravdivé informace s úmyslem ovlivnit rozhodování správního orgánu, zejména uvedl
nepravdivě, že se jmenuje D. V. L., ač věděl, že se jmenuje D. M. L. Teprve následně správní
orgány zjistily jeho pravou totožnost, proto rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství
služby cizinecké policie, ze dne 11. 8. 2008, č. j. CPR - 5145 - 1/ČJ - 2008 - 9CPR - V227, bylo
k odvolání stěžovatele změněno prvostupňové rozhodnutí tak, že podle §99 odst. 2 správního
řádu správní orgán určuje, že účinky rozhodnutí o správním vyhoštění nastávají od právní moci
přezkoumávaného rozhodnutí. Žaloba stěžovatele proti tomuto rozhodnutí policie ze dne 11. 8.
2008 byla zamítnuta rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010, č. j. 11 Ca 295/2008 -
46, a následná kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu byla
zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2012, č. j. 6 As 28/2010 – 89.
[32] Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, obsahu spisu i samotného
tvrzení stěžovatele, ten nikdy území České republiky neopustil a rozhodnutí o správním
vyhoštění nikdy nerespektoval a naopak zcela účelovými argumenty svůj pobyt na území České
republiky prodlužoval – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2012,
č. j. 6 As 28/2010 – 89, jenž konstatoval, že stěžovatel uzavřel účelový sňatek, aby dosáhl
legalizace svého pobytu na území České republiky.
[33] Není proto pravdou, že by zde neexistovalo žádné rozhodnutí, které by konstatovalo
porušení právních předpisů stěžovatelem. Naopak je to stěžovatel, který od roku 2004
zde na území České republiky pobývá zjevně neoprávněně a odmítá respektovat správní
rozhodnutí o jeho vyhoštění. Pokud stěžovatel původní rozhodnutí o správním vyhoštění
nerespektoval – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013,
č. j. 8 As 101/2012 – 68, týkající se rovněž stěžovatele, nelze hovořit o tom, že by byl neustále
trestán za totéž protiprávní jednání, neboť správní orgány se opakovaně jen snažily dosáhnout
stavu, kdy by stěžovatel začal respektovat vykonatelné správní rozhodnutí a právní předpisy
České republiky.
[34] Stěžovatel se mýlí, pokud uvádí, že nelze ověřit, z jakého důvodu byla zastavena
předchozí řízení vedená o jeho správním vyhoštění a že z důvodu zastavení těchto řízení
mu nelze nic klást k tíži. Z usnesení policie ze dne 8. 2. 2012, č. j. KRPA-9570/ČJ-2011-000026,
které je součástí předmětného spisu, bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že toto řízení bylo zastaveno
právě z důvodu nepřiměřeného zásahu do soukromého života cizince podle ustanovení §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Tentýž důvod ohledně zastavení řízení o správním vyhoštění
je uveden v usnesení ze dne 15. 12. 2010, č. j. CPPH-24100/ČJ-2010-60-KP. V minulosti tedy
byla se stěžovatelem vedena řízení o jeho správním vyhoštění, která byla zastavena z důvodu
nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života, nikoli proto, že by nebylo
shledáno porušení právních předpisů stěžovatelem, jak ten tvrdí v kasační stížnosti.
[35] K námitkám stěžovatele stran toho, že uložením správního vyhoštění došlo
k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne
28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31, v němž uvedl, že „správní orgány v řízení nezpochybnily hloubku
citů a rodinného vztahu stěžovatele, jeho manželky a dětí, ani to, že tyto osoby sdílejí společnou domácnost. Jako
určující však vyhodnotily zejména to, že stěžovatel navázal vztah se svou stávající manželkou v České republice
v době, kdy pobýval na území neoprávněně. Nemohl se tak spoléhat na to, že na území České republiky,
kde si následně založil rodinu, bude moci pobývat trvale. Skutečnost, že rodinný život byl založen až poté,
co dotčené osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva skutečně zásadní (srov. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne
26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov
proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). Pokud se jedná o takový případ, bude vyhoštění cizince nesouladné
s článkem 8 Úmluvy pouze výjimečně (např. rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti
Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království,
stížnost č. 27663/95, nebo již citovaný rozsudek Rodrigues da Silva a Hoogkamer). Důležitou okolností
pro rozhodnutí žalovaného bylo také konstatování, že stěžovatel i jeho rodinní příslušníci pobývající na území
České republiky mají čínskou státní příslušnost a stěžovatel má určité rodinné vazby na Čínu, takže by podle
názoru žalovaného společnému přesídlení do země původu nebránily zásadní překážky.“
[36] Nejvyšší správní soud je přitom přesvědčen, že výše uvedené skutečnosti popsané
v rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou obdobné skutkovým okolnostem projednávané věci
a odůvodňují i v případě stěžovatele uložení správního vyhoštění. Ze správního spisu totiž
vyplývá – a stěžovatel to ani nepopírá – že na území České republiky nelegálně vstoupil v roce
2004, načež mu bylo uloženo správní vyhoštění. Se svou současnou manželkou se stěžovatel
seznámil dle její výpovědi až na území České republiky dne 30. 4. 2007 (tj. v době,
kdy měl stěžovatel uloženo správní vyhoštění), manželství uzavřeli v roce 2009 (kdy uložené
správní vyhoštění trvalo – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne
30. 9. 2013, č. j. 8 As 101/2012 – 68, týkající se osoby stěžovatele), tudíž stěžovatel do manželství
vstupoval v době, kdy jemu i jeho manželce muselo být zjevné, že pobyt stěžovatele na území
České republiky je ohrožen a že může dojít k nucenému opuštění tohoto území stěžovatelem.
Ze samotného faktu, že zde stěžovatel dlouhodobě pobýval, nelze v tomto směru ničeho
dovozovat, neboť oprávnění k pobytu a nemožnost udělení správního vyhoštění nelze „vydržet“
prostřednictvím dlouhodobého faktického pobytu cizince na území České republiky, který
je v rozporu s jejími právními předpisy.
[37] Nejvyšší správní soud si je plně vědom toho, že na území České republiky má povolen
pobyt zbývající část jeho nejbližší rodiny – tj. manželka a jeho děti, včetně jeho nezletilé dcery.
Nejvyšší správní soud rovněž nijak nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že navrátilci nejsou v jeho
domovské zemi dobře přijímáni. Tyto skutečnosti však nemohou převážit fakt, že stěžovatel
od roku 2004 na území České republiky dlouhodobě pobývá neoprávněně a situaci odmítá řešit
v souladu s právními předpisy České republiky. Stěžovatel tedy projevil dlouhodobou a hlubokou
neúctu vůči právním předpisům České republiky, rozhodnutím o správním vyhoštění a vůči
navazujícím rozhodnutím správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu, který se k situaci
stěžovatele vyjadřoval opakovaně v jeho neprospěch. Pokud tedy stěžovatel tímto dlouhodobým
způsobem porušoval předpisy České republiky, zjevně tím porušil veřejný pořádek, přičemž tato
skutečnost jak ostatně bylo již konstatováno ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 5 As 102/2013, převáží nad zájmem na ochranu jeho rodinného a soukromého
života.
[38] Nejvyšší správní soud nadto připomíná, že zákonným důvodem vylučujícím vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění není jakýkoli zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince, neboť takový zásah nastává v důsledku vydání takového rozhodnutí prakticky v každém
případě, nýbrž pouze nepřiměřený zásah do takového života cizince. Nejvyšší správní soud proto
souhlasí s argumentací stěžovatele, že vydáním napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění
dojde k zásahu do rodinného a soukromého života jeho samotného a jeho rodiny, která se bude
muset po určitý čas obejít bez osobní pomoci stěžovatele. Pro stěžovatele bude správní vyhoštění
znamenat z povahy věci minimálně to, že po určitou dobu nebude moci pobývat na území České
republiky, a pokud se vrátí do Vietnamu, bude si muset prostředky pro svou obživu obstarávat
na jeho území. Avšak tyto skutečnosti v posuzované věci nezakládají naplnění podmínek §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť okolnosti spočívající v osobních, finančních a sociálních
komplikacích nastávají podle názoru Nejvyššího správního soudu ve většině případů vyhoštění
cizince; v případě stěžovatele je třeba při této úvaze zohlednit především délku a intenzitu
porušování právního řádu České republiky a na druhé straně též skutečnost, že i v zemi původu
má blízké příbuzné.
[39] Zásah neshledává Nejvyšší správní soud zcela nepřiměřený ani ve vztahu k nezletilé dceři
stěžovatele, narozené v březnu 2013. Doba 8 měsíců, po kterou nelze stěžovateli umožnit návrat
na území České republiky, resp. zemí Evropské unie, a skutečnost, že dcera stěžovatele
se nenachází ve věku, kdy by dlouhodobou nepřítomnost stěžovatele vnímala značně negativně,
zvláště když spolu budou moci i podle vyjádření stěžovatele ze dne 10. 9. 2012 komunikovat
prostřednictvím moderních technologií, nevyvolávají závěr, že dojde k podstatnému narušení
jejich rodinných vazeb. Navíc lze usuzovat, že u dítěte tak útlého věku dojde brzy po návratu otce
k obnovení vzájemného vztahu.
[40] Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřiměřené ohledně
délky doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit návrat na území České republiky, resp. zemí
Evropské unie, neboť správní orgány dobu vyhoštění uložily na samé spodní hranici zákonné
sazby, u níž horní hranice činí 5 let. Stěžovatel ostatně stran nepřiměřenosti délky uloženého
správního vyhoštění konkrétně ničeho v kasační stížnosti nenamítal.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[41] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem k závěru, že nebyly naplněny tvrzené
důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[42] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti
podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu