ECLI:CZ:NSS:2015:5.ADS.118.2015:31
sp. zn. 5 Ads 118/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Ing. B. P.,
zastoupený Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem Královopolská 874/84, Brno,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2015,
č. j. 34 Ad 9/2014 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3146 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně
Mgr. Julie Chocholové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaná (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“).
Tímto rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky ze dne 11. 2. 2014, č. j. X (dále též
„napadené rozhodnutí“), a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 10. 12. 2013, č. j. X (dále též
„rozhodnutí I. stupně“), zamítla žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek §28
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“), neboť žalobce ke dni dosažení důchodového věku dne 4. 2. 2014, od
kterého žádá přiznání starobního důchodu, získal pouze 20 roků a 67 dnů pojištění a podmínku
potřebné doby pojištění podle §29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (30 let) ani dle §29
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (nedosáhl věku 67 let a 8 měsíců) pro nárok na starobní
důchod nesplnil. Pokud jde o hodnocení doby pojištění, kterou žalobce získal v „Republice
Kosovo“ za doby existence bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (dále jen „SFRJ“)
a kterou prokazoval potvrzením společnosti H. C. Emin Duraku ze dne 11. 1. 2008 (zaměstnán
18 let, 9 měsíců a 7 dnů) a potvrzením Ministerstva práce a sociálních věcí, Důchodové správy
Kosova, ze dne 21. 4. 2004 o odpracované době a příjmech za období let 1973 až 1987,
stěžovatelka uvedla, že vztahy mezi SFRJ a bývalým Československem byly upraveny Úmluvou
mezi Československou republikou a Federativní lidovou republikou Jugoslávií o sociálním
zabezpečení publikovanou pod č. 3/1958 Sb. (dále též „Úmluva“), která je dosud platná ve
vztahu k Bosně a Hercegovině. S účinností od 1. 12. 2002 byla přijata Smlouva mezi Českou
republikou a Svazovou republikou Jugoslávie o sociálním zabezpečení publikovaná sdělením
č. 130/2002 Sb.m.s. (dále též „Smlouva“), která je dosud v platnosti ve vztahu k Republice
Srbsko a k Černé Hoře. Mezi ČR a Republikou Kosovo byla Smlouva v platnosti do 7. 1. 2011 a
v současné době platí v oblasti sociálního zabezpečení ve vztahu k Republice Kosovo
bezesmluvní vztah, neboť nová smluvní úprava nebyla prozatím přijata. Vzhledem k tomu, že
žalobce podal žádost o starobní důchod dne 4. 11. 2013 a věku pro vznik nároku na starobní
důchod dosáhl dne 4. 2. 2014, tj. po ukončení platnosti Smlouvy, nelze ji podle stěžovatelky na
případ žalobce aplikovat a přihlédnout k době pojištění získané v Kosovu, případně bývalé SFRJ.
Proti rozhodnutí stěžovatelky podal žalobce u krajského soudu žalobu, ve které zejména
namítal, že byl porušen zákon o důchodovém pojištění a rozhodnutí je také v rozporu
se Smlouvou. Stěžovatelka dle názoru žalobce nedostatečně zjistila skutkový stav věci, neboť
vycházela pouze z doby pojištění žalobce získané na území ČR a nepřičetla k ní dobu pojištění
získanou na území SFRJ, ačkoliv v souladu s čl. 16 Smlouvy měl být aplikován princip sčítání dob
pojištění. Žalobce dosáhl stanoveného důchodového věku dne 4. 2. 2014 a k tomuto dni získal
dobu pojištění v ČR v rozsahu 20 let a 67 dnů a na území SFRJ k témuž dni získal dobu pojištění
18 let 9 měsíců a 6 dnů. Stěžovatelka nesprávně věc posuzovala z hlediska právních vztahů
s Republikou Kosovo, přestože žalobce není a nikdy nebyl občanem této republiky. Před nabytím
státního občanství ČR byl žalobce občanem Republiky Srbsko. Stěžovatelka tedy měla
zohlednit dobu pojištění získanou žalobcem podle právních předpisů Srbské republiky,
resp. SFRJ. Pracovní průkaz č. 558425 vydaný úřady SFRJ eviduje žalobcem odpracované
roky na území SFRJ, resp. Srbska. Žalobce byl po celou dobu svého zaměstnání účasten
důchodového pojištění v SFRJ (později Republika Srbsko), a nikoli v Republice Kosovo.
Na základě uvedeného je nositelem důchodového pojištění žalobce Srbská republika, která je také
kompetentní k hodnocení dob pojištění. V replice k vyjádření stěžovatelky žalobce dále
zdůraznil, že zaměstnání nezískal v Kosovu, ale v SFRJ, od roku 1992 ve Svazové republice
Jugoslávii (dále též „SRJ“). V době, kdy byl zaměstnán v Kosovu, Kosovo jako
samostatný stát ani neexistovalo, byl účasten důchodového pojištění v Jugoslávii,
resp. v nástupnickém státu - Srbské republice, která je nositelem jeho pojištění. Žalobce
se domnívá, že při posuzování jeho žádosti o starobní důchod měl tedy být aplikován
čl. 3 písm. a) a čl. 16 Smlouvy a princip sčítání dob pojištění. Ani Úmluva ani Smlouva nevztahují
svou aplikaci k místu výkonu zaměstnání, nýbrž k postavení oprávněné osoby a její státní
příslušnosti.
Krajský soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, když v řízení před soudem opatřil
úřední překlad rozhodnutí srbského Republikového fondu důchodového a invalidního
zabezpečení, oddělení důchodového a invalidního zabezpečení podle mezinárodních smluv
(dále jen „Republikový fond“), ze dne 6. 3. 2012, které bylo v originále doručeno stěžovatelce dne
2. 4. 2012. Dle tohoto úředního překladu ze srbského jazyka Republikový fond vydal dne
6. 3. 2012 pod č. 83642 usnesení na základě srbského zákona o důchodovém a invalidním
zabezpečení, stanov Republikového fondu a Úmluvy o sociálním zabezpečení mezi Srbskou
republikou a Českou republikou, kterým přerušil řízení o přiznání nároku na invalidní důchod
k žádosti B. P. z B. (žalobce) ze dne 28. 1. 2008, neboť v průběhu řízení bylo zjištěno,
že je potřeba zjistit, zda pojištěnec splnil dobu pojištění v Srbské republice na území Kosova
a Metohije za dobu práce od 18. 11. 1968 do 11. 8. 1970, od 20. 1. 1972 do 1. 9. 1974,
od 22. 12. 1977 do 12. 11. 1990, od 13. 11. 1990 do 9. 6. 1991 a od 10. 6. 1991 do 31. 12. 1992.
Podle odůvodnění tohoto usnesení ze zprávy RFDIZ Ředitelství Priština ze dne 4. 6. 2011 bylo
zjištěno, že za shora uvedená období nebyly nalezeny požadované údaje a nelze je prověřit
a že pojištěnec (žalobce) v Srbsku pracoval pouze na území Kosova a Metohije, a tedy prozatím
nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o žádosti o invalidní důchod.
Krajský soud dovodil, že obsah výše uvedeného rozhodnutí Republikového fondu
odpovídá čl. 3 Smlouvy a stěžovatelka tedy pochybila ve svém závěru, že v současné době
po ukončení platnosti Smlouvy ke dni 7. 1. 2011 mezi ČR a Republikou Kosovo neexistuje
smluvní vztah, který by bylo lze v případě žalobce aplikovat, i když sama konstatuje, že Smlouva
je dosud v platnosti ve vztahu k Srbsku a Černé Hoře. Krajský soud dospěl k závěru
o aplikovatelnosti Smlouvy na případ žalobce, stěžovatelku v dalším řízení zavázal zkoumáním
rozsahu doby pojištění v Srbsku na tehdejším území Kosovo za dobu práce na tomto území
tvrzenou a dokládanou žalobcem. Pro rozhodnutí o žádosti a o nároku žalobce na starobní
důchod je třeba aplikovat čl. 16 Smlouvy, tj. princip sčítání dob pojištění. Proto krajský soud
zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „s. ř. s.“), a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti stěžovatelky a vyjádření žalobce
Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které namítá
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Za spornou otázku považuje hodnocení doby pojištění, kterou žalobce získal za doby práce
spadající do roků 1968 až 1992 v „Republice Kosovo“ v době existence SFRJ. Podle
stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil účinnost Smlouvy a nevzal v úvahu, že žalobce
uplatnil (resp. splnil) podmínky pro nárok na starobní důchod po skončení její platnosti.
Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že v daném případě lze aplikovat Smlouvu pro účely
hodnocení doby pojištění, kterou žalobce získal v „Republice Kosovo“ za doby existence bývalé
SFRJ. Stěžovatelka trvá na tom, že žalobce splnil podmínku dosažení důchodového věku
pro nárok na starobní důchod v době, kdy mezi ČR a Republikou Kosovo nastal v oblasti
sociálního zabezpečení bezesmluvní vztah. Neexistuje tedy právní úprava, která by umožňovala
hodnocení doby odpracované v Republice Kosovo, resp. její přičtení k době odpracované v ČR
pro posouzení splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na starobní důchod.
Stěžovatelka uvedla, že dohody v oblasti sociálního zabezpečení jsou založeny na principu
reciprocity. Jestliže tedy Republika Kosovo nepřejala smlouvy o sociálním zabezpečení, které
uzavřela Srbská republika, neexistuje předpis, podle něhož by bylo možné dobu zaměstnání
odpracovanou na jejím území hodnotit pro nároky z českého důchodového pojištění.
Stěžovatelka zdůraznila, že k hodnocení zaměstnání vykonávaného žalobcem na území Kosova
je kompetentní pouze Republika Kosovo. Z výše uvedených důvodů nelze při hodnocení nároku
žalobce na starobní důchod přihlédnout k době jeho zaměstnání na území Kosova.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce poukázal na osobní rozsah Smlouvy sjednaný
v čl. 3 písm. a), do nějž podle svého přesvědčení spadá, neboť byl občanem Svazové republiky
Jugoslávie (a následně občanem Republiky Srbsko), kdy za jejího trvání získal na jejím území
dobu pojištění, potvrzenou důkazním materiálem ve spise. Republika Srbsko je podle žalobce
nositelem pojištění, protože celou dobu přispíval do jejího sociálního systému. Naopak Republika
Kosovo s ním nebyla v žádném vztahu v oblasti sociálního zabezpečení, proto není důvod,
aby se tento subjekt podílel na starobním důchodu žalobce. Žalobce má za to, že pro posouzení
jeho nároku není rozhodné, že z teritoriálního hlediska získal dobu pojištění na území dnešní
Republiky Kosovo, neboť v době, kdy žalobce získal předmětné doby pojištění, Republika
Kosovo jako stát neexistovala a zaměstnání, od kterého se odvíjí doby pojištění, bylo vykonáváno
na území Svazové republiky Jugoslávie, nikoliv na území Kosova. Republika Kosovo vznikla jako
stát až v době, kdy žalobce již dlouhodobě žil v České republice, kde byl také účasten
důchodového pojištění. Vůči Republice Kosovo žalobce nikdy neplnil žádné povinnosti v oblasti
sociálního zabezpečení, tudíž se tato nemohla stát nositelem pojištění. Žalobce byl účasten
důchodového pojištění ve Svazové republice Jugoslávie a následně pak v Republice Srbsko.
Stěžovatelka rozhodla v dané věci nesprávně, když neaplikovala Smlouvu a zejména princip
sčítání dob pojištění obsažený v čl. 16 Smlouvy. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl a zavázal ji k povinnosti nahradit žalobci
náklady řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za ni osoba
s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou
v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V projednávaném případě je spornou právní otázkou to, zda při rozhodování o nároku
žalobce na starobní důchod měla stěžovatelka posuzovat splnění podmínek nároku žalobce
na důchodovou dávku pouze na základě českých vnitrostátních předpisů, anebo současně i podle
mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, konkrétně Smlouvy mezi ČR a SRJ o sociálním
zabezpečení publikované sdělením č. 130/2002 Sb.m.s., tzv. „Smlouva“.
Primárním vnitrostátním předpisem upravujícím podmínky důchodového zabezpečení
je zákon o důchodovém pojištění, jenž váže důchodové nároky žadatelů o dávky na jejich účast
v českém systému důchodového pojištění. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce
před podáním žádosti o starobní důchod byl účasten důchodového pojištění České republiky,
na území ČR pracoval a zaplatil odpovídající pojistné do systému sociálního zabezpečení ČR.
V tomto ohledu nemá právní relevanci skutečnost, že žalobce získal v roce 1997 státní občanství
ČR, neboť příslušná zákonná úprava státní občanství žadatele o důchod jako podmínku nároku
na starobní důchod nestanoví (srov. §5 a §8 zákona o důchodovém pojištění). Přiznání
starobního důchodu je vázáno toliko na splnění podmínky získání potřebné doby důchodového
pojištění a dosažení důchodového věku.
Podle §2 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se pojištěncem pro účely pojištění
rozumí osoba, která je nebo byla účastna pojištění, přičemž podle odstavce 1 téhož ustanovení
účast na pojištění je povinná pro fyzické osoby uvedené v §5 cit. zákona, v první řadě
pro zaměstnance v pracovním poměru. Podle §54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
pak nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem.
Zákon o důchodovém pojištění v §28 stanoví, že pojištěnec má nárok na starobní
důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje
další podmínky stanovené v tomto zákoně. Z §29 odst. 1 písm. f) tohoto zákona dále plyne,
že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 30 let a dosáhl
důchodového věku v roce 2014 (žalobce dosáhl důchodového věku dne 4. 2. 2014), nebo podle
odst. 2 písm. f) téhož ustanovení získal dobu pojištění nejméně 20 let a dosáhl po roce 2013 věku
alespoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený §32 zákona o důchodovém pojištění
pro muže stejného data narození. Důchodový věk byl žalobci podle zákonných ustanovení určen
na 62 let a 8 měsíců (příloha dle §32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění - Důchodový věk
pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977). Doba pojištění žalobce získaná podle českých
právních předpisů byla stanovena rozsahem 20 let a 67 dnů pojištění. Tyto zjištěné skutečnosti
nebyly účastníky rozporovány. Z uvedeného vyplývá, že české doby pojištění žalobce nejsou
dostačující pro vznik nároku na starobní důchod podle českých právních předpisů. Podstatou
sporu tedy je, zda žalobce získal potřebnou dobu pojištění.
Spornou skutkovou okolností jsou tak žalobcem tvrzené a jím dokládané doby pojištění
z let 1968 až 1992, které měl získat na území nynější Republiky Kosovo za doby existence bývalé
SFRJ a SRJ a které žalobce prokazoval potvrzením společnosti H. C. Emin Duraku ze dne
11. 1. 2008 (zaměstnán 18 let, 9 měsíců a 7 dnů) a potvrzením Ministerstva práce a sociálních
věcí, Důchodové správy Kosova, ze dne 21. 4. 2004 o odpracované době a příjmech za období
let 1973 až 1987. Stěžovatelka tyto „cizí“ doby pojištění žalobci při posuzování jeho nároku
na starobní důchod nijak nezhodnotila.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že doby pojištění získané na území bývalé SFRJ a SRJ
by bylo možno žalobci hodnotit jen potud, pokud by existovala platná mezinárodní smlouva,
která je součástí právního řádu České republiky a která se použije přednostně před vnitrostátní
úpravou a umožňuje hodnocení takovýchto dob.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelka rozhodovala o žádosti o přiznání
starobního důchodu žalobci již za účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým byla
novelizována Ústava (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.). Ústavní zákon č. 395/2001 Sb. nabyl
účinnosti 1. 6. 2002. Podle čl. 10 Ústavy, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., platí,
že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká
republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného
než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Žalobce se po celou dobu správního i soudního řízení dovolával pro zhodnocení svých
dob pojištění získaných v bývalé SFRJ a SRJ aplikace Smlouvy. Krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku rovněž dospěl k závěru o aplikovatelnosti Smlouvy na souzený případ.
Naproti tomu stěžovatelka použití Smlouvy na danou věc striktně odmítá s poukazem na její
neplatnost ve vztahu s Republikou Kosovo.
Proto považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné se povahou a výkladem jednotlivých
ustanovení uvedené Smlouvy podrobně zabývat. V rámci posouzení věci je třeba se zaměřit
zejména na to, zda tato mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy umožňuje hodnocení dob
pojištění žalobce získaných na území bývalé SFRJ a SRJ pro účely rozhodování o nároku žalobce
na starobní důchod dle zákona o důchodovém pojištění.
Smlouva mezi ČR a SRJ o sociálním zabezpečení publikovaná sdělením č. 130/2002 Sb.m.s. byla v souladu s čl. 10 Ústavy ratifikována prezidentem republiky (ratifikační listiny
vyměněny dne 14. 10. 2002), se Smlouvou vyslovil souhlas Parlament ČR a vstoupila v platnost
dne 1. 12. 2002. Podle čl. 37 odst. 3 Smlouvy pozbyla dne 1. 12. 2002 ve vztahu mezi ČR a SRJ
platnost mimo jiné Úmluva mezi Československou republikou a Federativní lidovou republikou
Jugoslávií o sociálním zabezpečení publikovaná pod č. 3/1958 Sb. Česká republika po zániku
České a Slovenské federativní republiky jako samostatný nástupnický stát do uvedené Úmluvy
v plném rozsahu sukcedovala již v roce 1993 s teritoriálním omezením podmíněným
svrchovaností České republiky. Obdobně Svazová republika Jugoslávie po zániku SFRJ převzala
ve stejném rozsahu všechny mezinárodněprávní závazky plynoucí z Úmluvy s teritoriálním
omezením na území Černé Hory a Srbska, jehož nedílnou součástí bylo až do roku 2008 i území
dnešní Republiky Kosovo. Smlouva je tedy při rozhodování o přiznání starobního důchodu
žadatele o dávku použitelná, pokud je pro Českou republiku závazná a pokud stanoví něco jiného
než zákon o důchodovém pojištění.
Citovaná Smlouva je mezinárodním ujednáním v oblasti veřejného práva, pro které
je zásadní relativita práv a povinností z této smlouvy vyplývajících. Práva a povinnosti
se mezinárodní smlouvou stanoví ve vzájemném vztahu mezi dvěma či více existujícími subjekty
práv a jsou pro ně závazná, dokud tyto subjekty práv existují za předpokladu, že se nedohodnou
na skončení platnosti smlouvy a závazků z ní vyplývajících. Zanikne-li některá ze stran
mezinárodní smlouvy, řídí se případná sukcese právního nástupce této smluvní strany
do mezinárodní smlouvy pravidly obecného mezinárodního práva o sukcesi do smluv
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 6 Ads 67/2012 – 37,
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Smlouva je původně bilaterální smlouvou upravující sociální zabezpečení osob
migrujících mezi Českou republikou a Republikou Srbsko a Republikou Černá Hora. Dne
3. 6. 2006 došlo k vyhlášení nezávislosti republiky Černá Hora, která se oddělila od soustátí
Srbska a Černé Hory. Smlouvou jsou nadále vázány jak samostatná republika Černá Hora,
tak Republika Srbsko, která je nástupnickým státem bývalé Svazové republiky Jugoslávie.
Jde svým charakterem o mezinárodní smlouvu proporcionální, založenou na principu rovného
zacházení, jediného pojištění, sčítání dob pojištění a výplaty dávek do druhého smluvního státu.
Uplatňování uvedených principů se provádí metodou koordinace, jejíž cíl je vždy zaměřen
na dosažení zamýšlené ochrany práv migrujícího jednotlivce. Účelem koordinačních pravidel není
sjednotit podmínky vzniku nároku na dávku, které se v různých státech odlišují, nýbrž koordinace
má zajistit, aby osoby, které se rozhodly pracovat ve více státech, nebyly poškozeny na svých
důchodových (sociálních) právech oproti jiným osobám, které pracovaly pouze v jednom státě.
Na stejných principech koordinace vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení je vybudováno
i právo Evropské unie v oblasti sociálního zabezpečení, tj. koordinační nařízení Rady (EHS)
č. 1408/71 a č. 574/72, která byla dne 11. 5. 2010 nahrazena novými nařízeními Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a č. 987/2009.
Výkladem koordinačních pravidel v oblasti sociálního zabezpečení na poli
mezinárodněprávním se již zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, kde vyslovil: „Koordinační pravidla jsou spjata se samou
podstatou mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení a lze je charakterizovat jako pravidla mezinárodního
práva sociálního zabezpečení určená k takovému vzájemnému provázání systémů sociálního zabezpečení
(i ve vztahu k dalším mezinárodním předpisům), která umožňují úpravu mezinárodních otázek s cílem ochránit
postavení migrujících pracovníků, jejich rodinných příslušníků a podobných skupin osob v sociálním zabezpečení.
Mezinárodní smlouvy sociálního zabezpečení lze chápat jako koordinační nástroje, jejichž podstatou a účelem
je princip stejného vzájemného zacházení s občany smluvního státu z hlediska ochrany jejich práv vyplývajících
ze sociálního zabezpečení jako s občany vlastními.“
Základním principem mezinárodní koordinace důchodového pojištění je sčítání dob
pojištění pro účely vzniku nároku na dávku (tomu odpovídá čl. 16 Smlouvy). Princip sčítání dob
pojištění spočívá v tom, že pokud doba pojištění získaná podle právních předpisů jednoho
smluvního státu nebude dostačující pro vznik nároku na důchod, budou se pro nárok na důchod
započítávat i doby odpovídajícího pojištění získané podle právních předpisů druhého smluvního
státu, a to v rozsahu, ve kterém se časově nepřekrývají. Získá-li pojištěnec dobu pojištění
potřebnou pro nárok na důchod v jednom státě bez přihlédnutí k cizím dobám pojištění, bude
mu přiznán tzv. plný důchod. Jeho výše bude určena pouze na základě vnitrostátních právních
předpisů. Pokud pojištěnec získá v některém státě nárok na důchod pouze s přihlédnutím k cizím
dobám pojištění, bude mu přiznán tzv. dílčí důchod. V tomto případě každý smluvní stát
přiznává a vyplácí důchod jen za doby pojištění, které pojištěnec získal podle jeho vlastních
právních předpisů. Jinak řečeno, pokud pojištěnec odvedl pojistné do systému sociálního
zabezpečení druhého smluvního státu (podmíněno celkovou dobou pojištění v tomto státě delší
než jeden rok, obdobně čl. 17 Smlouvy), vznikne mu za splnění dalších zákonem stanovených
podmínek nárok na dílčí důchod z důchodového systému tohoto druhého smluvního státu.
Článek 16 odstavec 1 Smlouvy stanoví: „Je-li vznik, zachování nebo obnovení nároku na dávku
podle právních předpisů jednoho smluvního státu podmíněno získáním doby pojištění, přihlíží instituce tohoto
smluvního státu, je-li to nezbytné, také k době pojištění získané podle právních předpisů druhého smluvního státu
tak, jako by byla získána podle jejích právních předpisů, za podmínky, že se nepřekrývají.“
Ve vztahu k projednávanému případu je třeba zmínit i výlučný reciproční vztah mezi
placením pojistného do systému určitého státu a jemu odpovídajícímu poskytování konkrétních
dávek z tohoto systému, vyplývající právě ze zásady aplikace právního řádu jediného státu
(tzv. princip jediného pojištění). Jinými slovy, ten stát, do jehož systému sociálního zabezpečení
bylo pojištěncem odváděno pojistné, je odpovědným a povinným subjektem k poskytování
příslušných dávek tomuto pojištěnci v rozsahu zaplaceného pojistného a při splnění dalších
kodifikovaných podmínek. Placení pojistného představuje přímý podíl na tvorbě zdrojů
sociálního zabezpečení.
Současně smluvní státy dbají na rovnost zacházení všech pojištěnců, kteří podléhají nebo
podléhali systémům jejich sociálního zabezpečení. Není dovolená jakákoliv diskriminace, která
znevýhodňuje postavení migrující osoby. Pojištěnec, který se připojil k systému sociálního
zabezpečení smluvního státu, musí mít stejné zacházení jako osoby, které žily a pracovaly v tomto
státě po celý život. Podmínky pro poskytování dávek smluvní státy zásadně nevážou ke státní
příslušnosti pojištěnce a ani u většiny dávek k místu jeho bydliště či trvalého pobytu, ale toliko
k samotnému účastenství (placení pojistného) na systému sociálního zabezpečení daného
smluvního státu.
Na shora vyložených zásadách je založena i předmětná Smlouva. Které vztahy v oblasti
sociálního zabezpečení mezi ČR a Republikou Srbsko jsou upraveny touto Smlouvou, vymezuje
věcný (čl. 2 Smlouvy) a osobní rozsah Smlouvy (čl. 3 Smlouvy). Článek 2 Smlouvy stanoví,
že se Smlouva aplikuje mj. i na vzájemné vztahy důchodového pojištění, a tedy i na zákon
o důchodovém pojištění. Pro posouzení projednávaného případu je však zásadní definice
osobního rozsahu Smlouvy, podle jejíhož článku 3 se Smlouva vztahuje na: „a) osoby, které podléhají
nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo obou smluvních států,“ a dále za „b) jiné osoby, pokud odvozují
svá práva od osob uvedených pod písmenem a)“. Smlouva se z hlediska osobního rozsahu vztahuje
na všechny takto určené osoby, a to bez ohledu na státní občanství osob podléhajících Smlouvě.
Nutno podotknout, že takto vymezený osobní rozsah je obsažen ve většině proporcionálních
mezinárodních smluv uzavřených v oblasti sociálního zabezpečení.
Ze znění citovaného článku 3 Smlouvy a ze shora podaného výkladu povahy Smlouvy
tak zcela jednoznačně vyplývá, že rozhodným kritériem aplikovatelnosti Smlouvy na pojistný
případ je příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení smluvních stran,
tzn. účastenství na systému důchodového pojištění smluvních stran (ČR a Republiky Srbsko,
příp. jejich právních předchůdců). Ve vztahu k souzené věci by tak byla Smlouva použitelná
na případ žalobce za předpokladu, že v době podání žádosti o důchod byla závazná ve vztahu
k existujícím smluvním státům ČR a Republice Srbsko, podle jejichž právních řádů žalobce získal
v minulosti započitatelné doby pojištění a z nichž zaplatil adekvátní pojistné do systémů
sociálního zabezpečení ČR i Republiky Srbsko (příp. jejich právních předchůdců). Pro možnou
aplikovatelnost Smlouvy je v případě žalobce nerozhodná otázka jeho státního občanství.
Argumentace žalobce opírající se o získání občanství ČR již v roce 1997 a existence předchozího
občanství SFRJ, SRJ a následně Republiky Srbsko, nikoliv však občanství Republiky Kosovo,
je v této věci právně bezvýznamná. Rovněž je v projednávaném případě irelevantní skutečností
to, že místo výkonu zaměstnání na území bývalé SFRJ a SRJ, od něhož se odvíjí sporné doby
pojištění, je v současné době, jakož i v době podání žádosti žalobce o důchod, součástí území
nově vzniklého státu Republiky Kosovo (ČR uznala jeho nezávislost a mezinárodněprávní
subjektivitu v roce 2008).
Podstatné je především to, zda doby pojištění získané na území bývalé SFRJ a SRJ
žalobce prokazatelně nabyl, zda v době výkonu zaměstnání žalobce podléhal právním předpisům
jugoslávským, resp. právním předpisům SFRJ a SRJ, a zda odvedl za tyto doby zaměstnání
odpovídající pojistné do systému sociálního zabezpečení SFRJ a SRJ. Právní nástupcem SFRJ
pro dotčené území oblasti Kosovo se stala Svazová republika Jugoslávie a následně od roku 2006
Republika Srbsko.
Stěžovatelka sice správně uvedla, že mezi ČR a Republikou Kosovo není aktuálně
uzavřena žádná platná mezinárodní smlouva upravující vzájemné vztahy v oblasti sociálního
zabezpečení, ale s odkazem na předchozí výklad tato skutečnost nemá pro projednávaný případ
žádný význam. Žalobce nikdy nepodléhal právním předpisům Republiky Kosovo a nikdy nebyl
účasten pojištění v systému sociálního zabezpečení samostatné Republiky Kosovo, což shodně
potvrzovali oba účastníci řízení. Z hlediska zajištění samotnou stěžovatelkou namítané
reciprocity, nemůže být kosovský nositel pojištění příslušný k hodnocení dob pojištění, kterým
neodpovídá potřebný ekvivalent v podobě odvedeného pojistného do důchodového systému
Republiky Kosovo. Jiná situace by ovšem nastala, kdyby žalobce pracoval na území dnešní
Republiky Kosovo v době její výlučné suverenity (od roku 2008) a platil pojistné do jejího
důchodového systému, potom by argumentace stěžovatelky týkající se bezesmluvního vztahu
mezi ČR a Republikou Kosovo měla své opodstatnění.
Naproti tomu žalobce konzistentně tvrdil a dokládal různými písemnostmi, že získal doby
pojištění v bývalé SFRJ a SRJ, podléhal tím právním předpisům jugoslávským a platil pojistné
do systému sociálního zabezpečení SFRJ a SRJ, proto je k věci příslušný jejich nástupce, tj. srbský
nositel pojištění.
Stěžovatelka tedy pochybila, pokud se odmítla žalobcem tvrzenými dobami pojištění,
které měl získat na území bývalé SFRJ a SRJ v letech 1968 až 1992, zabývat a bez dalšího
zhodnotila pro posouzení nároku žalobce na důchod toliko české doby pojištění.
Ačkoliv krajský soud dospěl ke správnému právnímu závěru ohledně chybného
posouzení hmotně právní otázky aplikace Smlouvy stěžovatelkou na případ žalobce, Nejvyšší
správní soud považuje za nutné korigovat některé dílčí závěry krajského soudu. Nejvyšší správní
soud nemůže souhlasit s názorem krajského soudu, že obsah usnesení srbského Republikového
fondu ze dne 6. 3. 2012, č. 83642, odpovídá bez dalšího obsahu čl. 3 Smlouvy. Z textu úředně
ověřeného překladu tohoto rozhodnutí nelze seznat jednoznačné potvrzení žalobcem získaných
dob pojištění v Republice Srbsko (resp. SFRJ a SRJ) v letech 1968 až 1992 srbským
Republikovým fondem (srbský nositel pojištění - pozn. zdejšího soudu). Rovněž krajský soud
učinil nejasnými některé své úvahy stran významu smluvního vztahu mezi ČR a Republikou
Kosovo a automatické aplikace čl. 16 Smlouvy na případ žalobce. Závěrem lze ovšem
konstatovat, že výše uvedená dílčí pochybení krajského soudu nemají vliv na zákonnost výroku
jeho zrušujícího rozsudku.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že krajský soud postupoval správně,
když napadené rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka
v projednávaném případě dosud nezjistila dostatečně skutkový stav věci, aby mohla posoudit
splnění všech podmínek pro aplikaci Smlouvy, tj. zda žalobce v minulosti prokazatelně podléhal
právním předpisům jugoslávským ve smyslu čl. 2 a čl. 3 Smlouvy, tedy zda je naplněn zvláště
osobní rozsah Smlouvy. Stěžovatelka v dalším řízení musí v prvé řadě ověřit žalobcem tvrzené
doby pojištění získané na území bývalé SFRJ a SRJ v letech 1968 až 1992. Za tím účelem bude
nutné, aby se stěžovatelka obrátila na srbského nositele pojištění, neboť ten jediný je příslušný
k jednoznačnému potvrzení dob pojištění získaných podle právních předpisů Republiky Srbsko
a jejích právních předchůdců.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, o jak specifický případ se v dané věci jedná
a s tím související obtížnější interpretace relevantních právních předpisů. Proto bude třeba
ze strany orgánů sociálního zabezpečení v obdobných případech postupovat jednotným
způsobem. Pokud tedy žadatel o důchodovou dávku uvede, že získal doby důchodového
pojištění na území Kosova do roku 2008, kdy Republika Kosovo vyhlásila svoji nezávislost, český
nositel pojištění se za účelem potvrzení získání tohoto období důchodového pojištění obrátí
na srbského nositele pojištění. Jestliže ten získání tohoto období potvrdí, jde o období
důchodového pojištění získané podle právních předpisů Republiky Srbsko a bude nutno na tyto
pojistné případy aplikovat Smlouvu.
IV. Závěr a náklady řízení
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalobce měl v řízení o kasační stížnosti plný úspěch, a proto mu náleží náhrada
důvodně vynaložených nákladů proti stěžovatelce. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním
řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou Mgr. Julií Chocholovou,
náleží mu tedy náhrada nákladů spojených s úkony právní služby v souvislosti se zastoupením
advokátkou. Zástupkyně žalobce v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky učinila celkem dva
úkony právní služby, sazba za jednotlivé úkony se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Těmito
úkony byla dvě písemná podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
jimiž bylo vyjádření žalobce k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ze dne 23. 6. 2015 a vyjádření žalobce ke kasační stížnosti stěžovatelky ze dne 2. 7. 2015.
Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna dle §7 položky 3 ve spojení
s §9 odst. 2 advokátního tarifu 1000 Kč, za dva úkony tedy 2000 Kč. Sazba mimosmluvní
odměny se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 1300 Kč. Žalobci tedy náleží částka
2600 Kč (2×1300 Kč). Zástupkyně žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada nákladů
řízení za úkony právní služby proto byla navýšena o 21 %, celkem náhrada nákladů řízení činí
3146 Kč. Tuto částku je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně
Mgr. Julie Chocholové, ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu