ECLI:CZ:NSS:2015:5.ADS.65.2014:54
sp. zn. 5 Ads 65/2014 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: J. H.,
zastoupená Mgr. Olgou Daňkovou, advokátkou se sídlem Slovanská 781, Liberec, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 4 Ad 35/2010 - 74,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, č. j. 4 Ad 35/2010 - 74,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Olze Daňkové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1300 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze, jímž městský soud zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 4. 2010, č. j. 323-6313-8.4.2010-1200/Klí,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Pražské správy
sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) ze dne 22. 2. 2010, č. j. 41071/110-6311-9.11.2009-
9/09-NEMPOJ-An/12, kterým bylo rozhodnuto tak, že nemocenské pojištění stěžovatelky, jako
zaměstnance uvedeného v §2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění
zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“),
u zaměstnavatele Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group,
(dále jen „ČPP“), zaniká dnem 6. 9. 2007.
Rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka žalobou, kterou městský soud neshledal
důvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Městský soud uvedl, že poté, co rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006,
č. j. 23 Co 125/2006 – 82, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
5. 1. 2005, č. j. 15 C 76/2004 – 40 (tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti
ČPP o určení, že skončení pracovního poměru stěžovatelky u ČPP ke dni 31. 12. 2003
je neplatné), tak, že bylo určeno, že ukončení pracovního poměru stěžovatelky u ČPP ke dni
31. 12. 2003, je neplatné, byla stěžovatelce ode dne 1. 1. 2004 ČPP vyplácena náhrada mzdy
a dávky nemocenského. ČPP postupovala podle §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „dřívější zákoník práce“), když pracovní poměr
stěžovatelky k tomuto zaměstnavateli měl skončit uplynutím sjednané doby. Náhrada mzdy
stěžovatelce náležela ovšem jen v případě, že skončení pracovního poměru ve stanovené době
bylo neplatné. V době, kdy byla náhrada mzdy stěžovatelce vyplácena, se dovoláním
ČPP domohla zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006 (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2008, č. j. 21 Cdo 3123/2007 – 129). V tu dobu již stěžovatelka
pro ČPP práci nevykonávala a byla jí vyplácena pouze náhrada mzdy. V roce 2007 stěžovatelka
vykonávala práci do dne 6. 9. 2007, včetně vyčerpání 7 dnů dovolené. Stěžovatelce pak byly
vypláceny dávky nemocenského do dne 4. 2. 2008. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
10. 2. 2009, č. j. 16 Co 416/2008 – 150, byl poté potvrzen zmiňovaný rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne ze dne 5. 1. 2005, č. j. 15 C 76/2004 – 40, jímž byla zamítnuta žaloba
stěžovatelky na určení neplatnosti skončení pracovního poměru ke dni 31. 12. 2003. Městský
soud dále odkázal na skutečnost, že PSSZ při posouzení otázky, kdy skončil pojistný poměr
stěžovatelky, který zakládal účast na nemocenském pojištění, vyšla z výše uvedeného a osvědčila
pro nárok stěžovatelky na účast na nemocenském pojištění pouze dobu doloženou mzdovými
listy za roky 2006 až 2008. V době, kdy stěžovatelce byla vyplácena náhrada mzdy, nebyla
stěžovatelka nemocensky pojištěna, neboť nesplňovala podmínky nároku na vyplácení náhrady
mzdy s ohledem na výše uvedená soudní rozhodnutí. Správní orgány tedy vycházely z toho,
že stěžovatelka byla po 31. 12. 2003 účastna nemocenského pojištění podle §2 odst. 2 zákona
č. 54/1956 Sb. jen po dobu faktického (skutečného) výkonu práce. Mezi stěžovatelkou a ČPP
nebyla uzavřena pracovní smlouva a práce byla vykonávána pouze na základě rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006, č. j. 23 Co 125/2006 – 82, které bylo následně
zrušeno Nejvyšším soudem. Podle městského soudu bylo v nyní projednávané věci prokázáno,
že stěžovatelka skutečně vykonávala práci pro ČPP pouze do dne 6. 9. 2007, následně jí ještě byly
vypláceny dávky nemocenského za období trvání dočasné pracovní neschopnosti od 10. 9. 2007
do 4. 2. 2008. Městský soud neshledal jako důvodné ani námitky stěžovatelky týkající se její
situace poté, co začala opětovně vykonávat práci pro ČPP v roce 2006. Městský soud poukázal
na to, že na základě žádosti stěžovatelky o opětovné zaměstnávání jí ČPP nabídla práci
odpovídající jejímu předchozímu pracovnímu zařazení, přestože podle tehdy účinného znění
dřívějšího zákoníku práce zaměstnavatel neměl povinnost umožnit zaměstnanci výkon práce,
ale měl pouze povinnost poskytnout mu náhradu mzdy. Pro posouzení věci není podle
městského soudu ani rozhodná námitka stěžovatelky, že po ní byla ČPP vyžadována práce
v terénu, přestože byla původně zaměstnána a zařazena jako vedoucí obchodního týmu. Městský
soud uzavřel, že pro posouzení otázky ukončení pojistného poměru bylo podstatné období,
ve kterém stěžovatelka skutečně vykonávala pro ČPP práci, za kterou jí byla vyplacena mzda.
Stěžovatelce nemohla být podle názoru městského soudu hodnocena doba pobírání náhrady
mzdy jako doba trvání pojistného poměru, neboť soudní řízení o neplatnost skončení
pracovního poměru bylo ukončeno se závěrem, že pracovní poměr byl platně skončen ke dni
31. 12. 2003. Za této situace tedy nemohlo být z hlediska existence nemocenského pojištění
hodnoceno období, ve kterém byla stěžovatelce vyplácena náhrada mzdy, neboť stěžovatelka
nesplnila podmínky pro její výplatu.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatelka rozsudek městského soudu napadá z důvodů, které lze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vadu řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost, a dále nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V kasační stížnosti stěžovatelka především namítá, že rozhodnutí správních orgánů
a městského soudu spočívají na nesprávném závěru, že „nepracovala“, přestože byly předloženy
listinné důkazy prokazující opak. Stěžovatelka k tomu uvedla, že ode dne 2. 10. 2006 pracovala
u ČPP na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2001 ve spojení s rozsudkem městského soudu
ze dne 17. 5. 2006, č. j. 23 Co 125/2006 - 82, když ČPP po vzájemné dohodě určila jako den
jejího opětovného nástupu do zaměstnání 2. 10. 2006, kdy také do práce stěžovatelka nastoupila.
Tato skutečnost plyne také z dopisu ČPP ze dne 31. 10. 2006.
Stěžovatelka namítá, že v roce 2008 pracovala, když se po nemoci vrátila zpět do práce
dne 5. 2. 2008, poté nastoupila na dovolenou a dne 12. 2. 2008 nastoupila opětovně do práce.
Tohoto dne jí ovšem bylo předáno rozhodnutí oblastního ředitele ČPP, ve kterém jí bylo určeno
na 14 dní místo výkonu práce na adrese jejího bydliště a bylo jí uloženo nastudovat veškeré
předané materiály za účelem kvalifikovaného jednání s klienty. Po stanovených 14 dnech
stěžovatelka opět nastoupila do práce dne 26. 2. 2008, kdy jí jako místo výkonu práce byla určena
kuchyňka a vedoucí pobočky ČPP jí pouze ústně nařídila, aby šla pracovat do terénu, přestože
stěžovatelka požádala o písemné nařízení změny místa výkonu práce. Dne 3. 3. 2008 byla
stěžovatelka odeslána s propustkou ke své lékařce, která měla za úkol zhodnotit, zda zdravotní
stav stěžovatelky odpovídá změně jejího pracovního zařazení z pozice vedoucí pobočky
na terénní pracovnici. Lékařka tuto změnu pracovní pozice s ohledem na zdravotní stav
stěžovatelky nedoporučila. Po několika jednáních bylo stěžovatelce opětovně ČPP stanoveno
místo výkonu práce v místě jejího bydliště, a to do doby oznámení pracovních povinností
personálním útvarem. Stěžovatelce bylo současně opětovně uloženo nastudování veškerých
předaných materiálů za účelem kvalifikovaného jednání s klienty. V případě, že stěžovatelka měla
možnost být u počítače, uzavírala pojistné smlouvy. Poté následoval dopis ČPP ze dne
22. 4. 2008, který byl stěžovatelce doručen dne 21. 5. 2008, ve kterém jí bylo sděleno,
že po obdržení výměnného poukazu ze dne 3. 3. 2008, ve kterém lékařka stěžovatelky
nedoporučuje stěžovatelce ze zdravotních důvodů práci v terénu, nenašla ČPP pro stěžovatelku
jinou vhodnou práci odpovídající její pracovní smlouvě. Proto je stěžovatelka s okamžitou
platností uvolněna z pracovních povinností a bude jí měsíčně vyplácena náhrada mzdy a práce
jí nebude přidělována až do doby, než Nejvyšší soud vydá rozhodnutí o platnosti či neplatnosti
ukončení pracovního poměru uplynutím doby. Podle stěžovatelky jde o překážku ze strany
zaměstnavatele (§130 odst. 1 dřívějšího zákoníku práce), který pro ni neměl práci, což je třeba
považovat za výkon práce podle §348 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce
(dále jen „nový zákoník práce“). Stěžovatelka namítá, že správní orgány v tomto směru řádně
nezjistily skutkový stav a vycházely jen z údajů od ČPP, přestože jim byly zaslány písemné
podklady. Dne 13. 11. 2008 stěžovatelka předala ČPP potvrzení o pracovní neschopnosti.
Stěžovatelka rovněž v kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že v její pracovněprávní
věci městský soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, č. j. 16 Co 416/2008 – 150,
který nabyl právní moci dne 3. 4. 2009 a podle kterého byl její pracovní poměr platně skončen
ke dni 31. 12. 2003. Stěžovatelka má za to, že správní orgány vydaly svá rozhodnutí na základě
irelevantního rozsudku, který řešil pouze platnost či neplatnost „výpovědi“, a nikoli opětovný
nástup do zaměstnání, když ČPP začala po vzájemné dohodě dobrovolně plnit určením dne
nástupu do práce na 2. 10. 2006. Rozsudek městského soudu ze dne 10. 2. 2009 dle stěžovatelky
pouze umožnil ČPP „ukončení opětovného nástupu do zaměstnání“, tento rozsudek tedy nenahrazuje
výpověď a je jen důvodem k ukončení pracovního poměru.
Stěžovatelka rovněž namítá, že nebyly dodrženy zákonné lhůty pro vydání správního
rozhodnutí, neboť správní řízení bylo ukončeno až po 19 měsících.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti a s ohledem na to, že kasační námitky
stěžovatelky jsou založeny na shodné argumentaci jako ve správním řízení a před městským
soudem, odkázala na obsah svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Žalovaná uvedla, že pojistný
vztah stěžovatelky byl ze strany správních orgánů posouzen tak, že stěžovatelka se ve smyslu
§2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. považuje za zaměstnance v pracovním poměru, za kterého
se považuje i osoba činná v poměru, který má obsah pracovního poměru, ačkoliv pracovní poměr
nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy
pro jeho vznik. Pojistný vztah je tedy v tomto případě vázán na skutečný výkon práce.
Stěžovatelka prokazatelně v období od 2. 10. 2006 do 6. 9. 2007 vykonávala práci na základě
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006, č. j. 23 Co 125/2006 – 82, který však byl
zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2008, č. j. 21 Cdo 3123/2007 – 129. Následně
byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2009, č. j. 16 Co 416/2008 – 150,
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 1. 2005, č. j. 15 C 76/2004 - 40,
kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti skončení pracovního poměru
ke dni 31. 12. 2003. Žalovaná v této souvislosti poukázala také na skutečnost, že (v době jejího
vyjádření nepravomocným) rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 53 EC 276/2009 – 141, bylo vyhověno žalobě, kterou se ČPP domáhala vůči stěžovatelce
zaplacení částky 129 794 Kč jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout stěžovatelce
v důsledku neoprávněně vyplacených náhrad mzdy za dobu po platném skončení pracovního
poměru, tj. po 31. 12. 2003.
IV. Hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a posuzoval při tom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Úvodem je vhodné nejprve ke kasačním námitkám stěžovatelky uvést, že případné
nedodržení lhůty pro vydání správního rozhodnutí nemůže mít bez dalšího za následek
nezákonnost napadeného rozhodnutí. Lhůta pro vydání správního rozhodnutí ve věcech
nemocenského pojištění, která je zakotvena v §71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve spojení s §147 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, účinného od 1. 1. 2009
(dále jen „zákon č. 187/2006 Sb.“), je lhůtou toliko pořádkovou. Samotné případné nedodržení
této lhůty tak ani nemůže být podle ustálené judikatury správních soudů důvodem pro zrušení
správního rozhodnutí soudem (to samozřejmě nevylučuje možnost účastníka takového správního
řízení domáhat se v občanském soudním řízení náhrady škody způsobené nesprávným úředním
postupem správního orgánu, pokud by mu taková škoda v příčinné souvislosti s nedodržením
zákonné lhůty pro vydání správního rozhodnutí vznikla). Již z právě uvedeného plyne, že námitka
stěžovatelky, podle níž bylo předmětné správní řízení ukončeno až po 19 měsících, nemůže být
v nyní posuzované věci důvodná.
Podle §2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. se za zaměstnance v pracovním poměru
[odstavec 1 písm. a)] pro účely tohoto zákona považuje též osoba činná v poměru, který
má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny
podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik.
Podle §7 zákona č. 54/1956 Sb. pojištění vzniká dnem vstupu do zaměstnání, které zakládá
pojištění podle tohoto zákona. Pojištění člena družstva uvedeného v §2 odst. 1 písm. b) však
vzniká dnem, od něhož začal vykonávat pro družstvo práci, za kterou je družstvem odměňován;
to platí obdobně pro společníka a jednatele společnosti s ručením omezeným a komanditistu
komanditní společnosti uvedené v §2 odst. 1 písm. c). Za den vstupu do zaměstnání
se u zaměstnanců v pracovním poměru považuje též den před vstupem do zaměstnání, za který
příslušela náhrada mzdy nebo platu nebo za který se mzda nebo plat nekrátí.
Podle §8 zákona č. 54/1956 Sb. pojištění zaniká dnem skončení zaměstnání, které zakládá
pojištění podle tohoto zákona. Pojištění člena družstva uvedeného v §2 odst. 1 písm. b) však
zaniká dnem, od něhož přestal vykonávat pro družstvo práci, za kterou je družstvem odměňován;
to platí obdobně pro společníka a jednatele společnosti s ručením omezeným a komanditistu
komanditní společnosti uvedené v §2 odst. 1 písm. c).
Podle §168 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nárocích na dávky, které vznikly před
1. lednem 2009 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí
nebo změně výše těchto dávek za dobu před 1. lednem 2009, i když o nich již bylo pravomocně
rozhodnuto, se rozhodne podle předpisů účinných před 1. lednem 2009. Podle odstavce 2 téhož
ustanovení dávky, na které vznikl nárok před 1. lednem 2009, se za dobu před tímto dnem
poskytují podle předpisů účinných před 1. lednem 2009; to platí i v případě, že nárok
na poskytování dávky byl uplatněn až po 31. prosinci 2008. Ustanovení věty první platí
i pro určení příslušnosti k poskytování dávek za dobu před 1. lednem 2009.
Podle §61 odst. 1 dřívějšího zákoníku práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou
výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době
a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní
poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada
přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá
na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele
přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle
pracovní smlouvy. Náhrada mzdy podle §61 odst. 1 dřívějšího zákoníku práce má charakter
ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel
v rozporu s §35 odst. 1 písm. a) dřívějšího zákoníku práce neumožnil konat práci,
k níž se zavázal podle pracovní smlouvy. Tím je sledováno, aby zaměstnanci byla reparována
újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele (viz stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004).
Podle §69 odst. 1 nového zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011,
dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně
pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli
bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr
trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle
věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli,
že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci
nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §69 nového zákoníku práce, v relevantním znění, představovalo oproti úpravě
§61 dřívějšího zákoníku práce změnu v tom, že vycházelo z předpokladu, že když byl právním
úkonem porušen zákon, což ve svém rozhodnutí potvrdil soud, není důvod k tomu, aby náhrada
mzdy nebo platu, kterou má zaměstnavatel zaplatit, byla ze zákona snižována. Změna nastala také
v tom, že oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, musí zaměstnanec učinit
bez zbytečného odkladu a písemně (viz JUDr. Josef Hochman, JUDr. Antonín Kottnauer,
JUDr. Helena Úlehlová, Nový zákoník práce s komentářem, použitelnou judikaturou a předpisy
souvisejícími, 2. aktualizované a přepracované vydání, str. 221). Tyto změny se, s ohledem
na nyní posuzovanou spornou otázku a s ohledem na nástup stěžovatelky do práce dne
2. 10. 2006, do posouzení projednávané věci nijak nepromítají. Ze závěrů přijatých ve stanovisku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, na které poukazuje i žalovaná a městský
soud, tak lze při jinak obsahově nezměněné právní úpravě v §69 odst. 1 nového zákoníku práce,
v relevantním znění, vycházet i v posuzované věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1258/2013).
V posuzované věci je nesporné, že ČPP umožnila stěžovatelce po vydání rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006, č. j. 23 Co 125/2006 – 82, ode dne 2. 10. 2006
podle §61 odst. 1 dřívějšího zákoníku práce pokračovat v práci a stěžovatelka rovněž do této
práce nastoupila. Dnem 2. 10. 2006 tak vznikla stěžovatelce podle §2 odst. 2 ve spojení
s §7 zákona č. 54/1956 Sb. účast na nemocenském pojištění.
V této souvislosti je ovšem třeba uvést, že stěžovatelka se mýlí, jestliže dovozuje,
že „opětovně nastoupila do zaměstnání“. Ustanovení §61 dřívějšího zákoníku práce stejně jako
§69 nového zákoníku práce upravují práva a povinnosti účastníků pracovního poměru
i v období, v němž jsou jejich vztahy ještě sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel
(analogicky rovněž v případě skončení pracovního poměru uplynutím sjednané doby) a jehož
platnost zaměstnanec neuznává (resp. nebyl-li pracovní poměr podle zaměstnance platně sjednán
na dobu určitou), a podal proto u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání (skončení)
pracovního poměru. V tomto období tedy panuje až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení
neplatnosti rozvázání (skončení) pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému
rozvázání pracovního poměru jinak, nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil, nebo
zda bude (může) pokračovat. Zaměstnavatel, který přestal zaměstnanci přidělovat práci podle
pracovní smlouvy v přesvědčení, že jím učiněné rozvázání pracovního poměru výpovědí,
okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době (resp. skončení pracovního poměru
uplynutím sjednané doby) je platné, může zaměstnanci, který platnost rozvázání (skončení)
pracovního poměru neuznává a který trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, ještě
před skončením sporu o určení neplatnosti rozvázání (skončení) pracovního poměru znovu začít
přidělovat práci podle pracovní smlouvy, aniž by současně musel přistoupit na stanovisko
zaměstnance o neplatnosti rozvázání (skončení) pracovního poměru. Jestliže se zaměstnavatel
rozhodne tímto způsobem postupovat, tedy jestliže zaměstnanci před zahájením nebo za trvání
sporu o neplatnost rozvázání (skončení) pracovního poměru oznámí (buď výslovně, nebo jiným
způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v souladu s pracovní
smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání (skončení) pracovního poměru ve sporu
u soudu přidělovat práci, kterou se zaměstnanec pro něj zavázal konat podle pracovní smlouvy,
a jestliže tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní, pak tím zanikla
(dnem, ke kterému vyzval zaměstnance k opětovnému nástupu do práce) jeho povinnost
poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy podle §61 odst. 1 dřívějšího zákoníku práce, resp. podle
§69 odst. 1 nového zákoníku práce, neboť zaměstnanci v souladu s jeho oznámením, že trvá
na dalším zaměstnávání, umožnil pokračovat v práci (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
9. 6. 2004, Cpjn 4/2004). Uvedené závěry lze vztáhnout rovněž na nyní posuzovanou věc,
ve které bylo sporné, zda pracovní poměr mezi stěžovatelkou a ČPP byl platně ukončen
uplynutím doby, na kterou byl pracovní poměr pracovní smlouvou sjednán, přičemž stěžovatelka
se domáhala v řízení před soudem určení, že pracovní poměr nebyl ke dni 31. 12. 2003 platně
ukončen (i přesto, že v posuzovaném období existoval pravomocný rozsudek městského soudu,
podle něhož pracovní poměr stěžovatelky u ČPP ke dne 31. 12. 2003 platně neskončil, ČPP proti
tomuto rozsudku podala dovolání k Nejvyššímu soudu, spor mezi stěžovatelkou a ČPP
o platnost skončení pracovního poměru tedy i v posuzovaném období trval).
Zodpovězení otázky, zda stěžovatelka v době od 2. 10. 2006 byla či nebyla v pracovním
poměru k ČPP, tedy záviselo na konečném výsledku řízení o její žalobě o neplatné ukončení
pracovního poměru ke dni 31. 12. 2003. V tomto soudním sporu ovšem stěžovatelka nakonec
úspěšná nebyla, její žaloba o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru ke dni 31. 12. 2003
byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 1. 2005, č. j. 15 C 76/2004 – 40,
ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2009, č. j. 16 Co 416/2008 – 150,
pravomocně zamítnuta. Těmito rozsudky tak bylo na jisto postaveno, že pracovní poměr mezi
stěžovatelkou a ČPP zanikl dne 31. 12. 2003.
V době ode dne 2. 10. 2006 tedy stěžovatelka pracovala u ČPP v tzv. faktickém
pracovním poměru, kterým se rozumí situace, kdy fyzická osoba pracuje pro zaměstnavatele
s jeho souhlasem, aniž by byla platně sjednána pracovní smlouva nebo pro něj pracuje
i po formálním zániku pracovního poměru. Sama okolnost, že nebyla platně uzavřena pracovní
smlouva, resp. práce je vykonávána po formálním zániku pracovního poměru, samozřejmě ještě
neznamená, že zaměstnavateli nemůže vzniknout povinnost peněžitého plnění vůči takové
fyzické osobě. Za této situace totiž dané fyzické osobě musí být vydáno bezdůvodné obohacení,
které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu
(srov. §243 odst. 1 a 2 dřívějšího zákoníku práce a §324 nového zákoníku práce, v relevantním
znění), přičemž výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídá tomu, co by zaměstnavatel
musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2014/2000). Nástupem stěžovatelky do práce dne 2. 10. 2006
tedy mezi ní a ČPP „další“ pracovní poměr nevznikl; jednalo se pouze o právní vztah, který měl
obsah pracovního poměru, avšak platným pracovním poměrem nebyl, tedy o situaci,
na níž se vztahoval §2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb.
Z těchto důvodů tedy nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že rozsudky ve věci její
žaloby o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru ke dni 31. 12. 2003 pouze umožnily
ČPP „ukončení opětovného nástupu do zaměstnání“ a byly tedy jen důvodem k ukončení pracovního
poměru výpovědí. Z výše uvedeného rovněž plyne nedůvodnost námitky stěžovatelky, která
se týká použití §130 odst. 1 dřívějšího zákoníku práce, resp. §348 odst. 1 písm. a) nového
zákoníku práce, neboť podle těchto ustanovení lze postupovat pouze v případě existujícího
platného pracovního poměru.
Na základě výše uvedeného lze rovněž přijmout závěr, že plnění poskytovaná
ČPP stěžovatelce v době od 2. 10. 2006 za stěžovatelkou skutečně vykonanou práci nebyla
náhradou mzdy ve smyslu §61 odst. 1 zákoníku práce, resp. §69 odst. 1 nového zákoníku práce,
která by jí příslušela jen tehdy, jestliže by jí v případě neplatného skončení pracovního poměru
ČPP neumožnila dále vykonávat práci podle pracovní smlouvy. V projednávané věci totiž došlo
k platnému skončení pracovního poměru ke dni 31. 12. 2003 (byť byla tato skutečnost soudy
v občanském soudním řízení postavena najisto až právní mocí rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 10. 2. 2009, č. j. 16 Co 416/2008 – 150) a od 2. 10. 2006 tedy stěžovatelka
pracovala u ČPP v tzv. faktickém pracovním poměru, za což jí přísluší vůči ČPP vydání
bezdůvodného obohacení ve výši, ve které by jí ČPP musela plnit za skutečně vykonanou práci,
a nikoli náhrada mzdy.
Jak však již zdejší soud uvedl výše, skutečnost, že stěžovatelka byla v době od 2. 10. 2006
u ČPP jen v tzv. faktickém pracovním poměru, neznamená, že by nebyla účastna nemocenského
pojištění. Dnem 2. 10. 2006 stěžovatelce podle §7 ve spojení s §2 odst. 2 zákona
o nemocenském pojištění vznikla účast na nemocenském pojištění a trvala po dobu, po kterou
stěžovatelka pro ČPP skutečně (fakticky) práci vykonávala, případně i po dobu dočasné pracovní
neschopnosti navazující na toto období, pokud by se prokázalo, že po skončení pracovní
neschopnosti se neprodleně vrátila k faktickému výkonu práce. I v takovém případě lze hovořit
o jediném faktickém pracovním poměru a v době jeho trvání trvá i účast takové osoby
na nemocenském pojištění.
Spornou otázkou v posuzované věci ovšem je, jak dlouho (do kterého data) stěžovatelka
práci pro ČPP skutečně vykonávala. Podle závěrů žalované a městského soudu se tak dělo
jen do dne 6. 9. 2007, na to navazovalo období dočasné pracovní neschopnosti a v roce 2008
již stěžovatelka pro ČPP žádnou práci nevykonávala.
Oproti tomu stěžovatelka uváděla již v řízení před správními orgány (viz podání
stěžovatelky doručené PSSZ dne 7. 12. 2009 označené jako „vyjádření k oznámení o zahájení řízení
o zániku na nemocenském pojištění podložené důkazy“), že ČPP jí nařídila dne 12. 2. 2008 a následně
dne 10. 3. 2008 jako místo výkonu práce její trvalé bydliště, a to až do doby oznámení pracovních
povinností personálním útvarem, a teprve dopisem ze dne 22. 4. 2008 ČPP stěžovatelce sdělila,
že jí nadále nebude přidělována práce a bude jí vyplácena náhrada mzdy. K těmto námitkám
stěžovatelka předložila pokyn H. K., DiS., ze dne 12. 2. 2008, podle kterého se dle rozhodnutí
oblastního ředitele ČPP Igora Rejzka stanovuje stěžovatelce pracovní místo v místě jejího
trvalého bydliště a jejím úkolem je nastudovat veškeré předané materiály za účelem
kvalifikovaného jednání s klienty, a stejný pokyn ČPP ze dne 10. 3. 2008; stěžovatelka předložila
rovněž pokyn ČPP – úkoly pro zaměstnance pí H. ze dne 28. 2. 2008 a dopis ČPP ze dne
22. 4. 2008.
V žalobě stěžovatelka opětovně namítala, že pro ČPP pracovala i v průběhu roku 2008,
přestože jí ČPP přidělovala práci v rozporu s pracovní smlouvou, s čímž nesouhlasila a trvala
na svém předchozím zařazení vedoucí pobočky. Stěžovatelka namítala, že v odpovědi na její
žádost o výpověď a zápočtový list atd. jí ČPP sdělila, že nevykonávala na pracovišti pracovní
činnost ode dne 12. 2. 2008, neboť se podle pokynů svého nadřízeného zaměstnance měla
věnovat studiu písemných podkladů doma. Tento pokyn dle uvedeného sdělení ČPP měl být
dle stěžovatelky nelogicky reakcí na její oznámení, že není schopna vykonávat práci „v terénu“.
Dále stěžovatelka v žalobě odkázala na dopis ČPP ze dne 22. 4. 2008, kdy teprve až tímto
dopisem ji ČPP uvolnila z pracovních povinností, neboť pro ni s ohledem na její zdravotní stav
nenašla vhodnou práci. K těmto tvrzením stěžovatelka městskému soudu mimo jiné opět
předložila pokyn H. K., DiS., ze dne 12. 2. 2008, pokyn ČPP ze dne 10. 3. 2008, pokyn ČPP –
úkoly pro zaměstnance pí H. ze dne 28. 2. 2008 a dopis ČPP ze dne 22. 4. 2008.
Výše uvedenými žalobními námitkami a stěžovatelkou předloženými důkazy vztahujícími
se k výkonu práce stěžovatelkou pro ČPP také v roce 2008 se městský soud v napadeném
rozsudku nijak nezabýval, zejména neposuzoval, zda a z jakých důvodů je nebo není skutečným
výkonem práce studium písemných podkladů stěžovatelkou v místě jejího bydliště na základě
opakovaného pokynu ČPP a zda stěžovatelka tuto činnost v uvedeném období skutečně
vykonávala.
Odůvodnění:
rozhodnutí městského soudu je proto třeba považovat v dané otázce
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Druhým důvodem pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu je skutečnost,
že městský soud nevyzval v souladu s §34 odst. 2 s. ř. s. ČPP k vyjádření, zda hodlá v řízení
před městským soudem uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, přestože tato společnost,
jakožto faktický zaměstnavatel stěžovatelky v posuzovaném období, byla v souladu
s §144 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb. účastníkem daného správního řízení o účasti stěžovatelky
na nemocenském pojištění a byla vydáním žalobou napadeného rozhodnutí ve smyslu
§34 odst. 1 s. ř. s. přímo dotčena na svých právech, resp. mohla být na svých právech přímo
dotčena jeho případným zrušením soudem.
Přestože neoznačila stěžovatelka uvedenou osobu již v žalobě, bylo povinností městského
soudu, jak již bylo uvedeno, ČPP vyrozumět o probíhajícím řízení, jakož ji i vyzvat, aby oznámila,
zda bude svá práva v řízení uplatňovat. Osoba zúčastněná na řízení má právo předkládat písemná
vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání
uděleno slovo. Rovněž se jí doručuje rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí
(§34 odst. 3 s. ř. s.), proti němuž má právo podat kasační stížnost (§102 s. ř. s.). V projednávané
věci však městský soud ničeho v tomto směru neučinil.
K této podstatné vadě řízení před městským soudem, která mohla mít rovněž za následek
jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé, musel zdejší soud přihlédnout z úřední povinnosti, tedy
i přesto, že ji stěžovatelka v kasační stížnosti nenamítala [§103 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §109 odst. 4 s. ř. s.] I tato vada tedy musí nutně vést ke zrušení napadeného rozsudku
městského soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2007,
č. j. 5 As 3/2007 – 68, www.nssoud.cz).
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
je v uvedeném rozsahu důvodná, proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.), tedy vyrozumí ČPP podle §34 odst. 2 s. ř. s. o probíhajícím řízení a vyzve
ji, aby ve lhůtě, kterou jí k tomu současně stanoví, oznámila, zda v řízení bude uplatňovat práva
osoby zúčastněné na řízení. V novém rozhodnutí o věci samé se městský soud rovněž
přezkoumatelným způsobem vypořádá s výše uvedenými námitkami stěžovatelky, které se týkají
období části roku 2008, kdy podle tvrzení stěžovatelky jí ČPP nařídila práci ve formě domácího
studia písemných podkladů.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud je ovšem povinen rozhodnout o odměně a náhradě hotových
výdajů ustanovené zástupkyně stěžovatelky, které podle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna
a hotové výdaje ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde
však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s.
Zástupkyně stěžovatelky se domáhala přiznání odměny za dva úkony právní
služby - dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (příprava
a převzetí zastoupení), a dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu (další porada
se stěžovatelkou). Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přiznání odměny za úkon právní
služby podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, neboť zástupkyní stěžovatelky byla
doložena pouze porada se stěžovatelkou ze dne 27. 6. 2014. Šlo o jedinou poradu, která zahrnuje
ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu rovněž přípravu a převzetí zastoupení. Pouhé
doručení usnesení zdejšího soudu ze dne 2. 6. 2014, č. j. 5 Ads 65/2014 – 41, kterým byla
zástupkyně stěžovatelce ustanovena, převzetím zastoupení není.
Odměna zástupkyni stěžovatelky byla tedy stanovena za jeden úkon právní služby,
tj. první poradu se stěžovatelkou včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu, a to i přesto, že výsledkem této porady nebylo doplnění kasační stížnosti
ze strany ustanovené advokátky ani jiné podání advokátky za stěžovatelku ve věci samé. Soud
předpokládá, a to i vzhledem k částečné důvodnosti kasační stížnosti, že ustanovená advokátka
dospěla po pečlivém posouzení věci a po poradě se stěžovatelkou k závěru, že kasační stížnost,
podaná samotnou stěžovatelkou, je pro ochranu práv stěžovatelky v dané věci dostatečná.
Dle §9 odst. 2 advokátního tarifu ve spojení s §7 bodem 3 advokátního tarifu tedy náleží
ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměna ve výši 1000 Kč a dále režijní paušál ve výši 300 Kč
dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem 1300 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu