ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.13.2015:24
sp. zn. 5 Azs 13/2015 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. T., zastoupený
JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Ostrava -Moravská Ostrava, Sadová 553/8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2014, č. j. 63 Az 1/2013 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Milanu Ostřížkovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stíž nosti ve výši 4114 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Rozhodnutím vydaným dne 18. 12. 2012, č. j. OAM-63/ZA-ZA06-ZA14-2009, rozhodl
žalovaný o tom, že se žalobci (dále jen „stěžovatel“) neuděluje mezinárodní ochrana dle ust.
§§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel podal dne 7. 12. 2009 opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedl,
že je státním příslušníkem Gruzie, gruzínské národnosti a vyznává pravoslaví. Není členem žádné
politické strany či jiné organizace a nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Zemi původu
opustil z politických důvodů. Vydával noviny „Taoba“, ve kterých psal o Abcházii a kritizoval
vládu. Potvrdil, že v České republice již jednou neúspěšně o mezinárodní ochranu žádal. Nyní
tak učinil z důvodu, že mu bylo vyhrožováno po zveřejnění článku na serveru apsny.ge v září
2009.
Po provedeném řízení žalovaný dospěl k závěru, že v případě stěžovatele nejsou splněny
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. a) zákona o azylu, když stěžovatel
svou vlast opustil podle svého vyjádření z politických důvodů, protože nesouhlasil s tehdejší
vládou v Gruzii, na jejíž adresu jako novinář publikoval kritické články. Tuto skutečnost uváděl
stěžovatel již v předcházejícím řízení a žalovaný se jí již zabýval. Stěžovatel nebyl nikd y členem
žádné politické strany a nezmínil ani jakoukoli účast na politickém životě v zemi původu.
Žalovaný tak již v předchozím řízení dospěl k závěru, že důvody, pro které stěžovatel svoji vlast
opustil, nelze považovat za pronásledování pro uplatňování politických práv. Stejné důvody
stěžovatel uvádí i v nyní podané žádosti a žalovaný nemá důvod se od svých předchozích závěrů
odchýlit.
Podle žalovaného na případ stěžovatele nelze aplikovat §12 písm. b) zákona o azylu.
V opakované žádosti stěžovatel uvedl, že mu v roce 2009 bylo vyhrožováno, neboť na internetu
zveřejnil článek kritizující způsob vyšetřování smrti Zuraba Žvaniji, který zemřel v roce 2005.
Na tento článek reagovala jedna osoba, které stěžovatel v rámci internetové komunikace sdělil
své osobní údaje včetně místa, kde se nachází. Poté tato osoba měla stěžovateli vyhrožovat
„velkými problémy“ s upozorněním, že takové věci se na internetu nezveřejňují. Stěžovatel
se zalekl, neboť nabyl dojmu, že jde o osobu z gruzínských vládních kruhů a dále již na internetu
nepublikoval. Tato osoba již stěžovatele nikdy nekontaktovala a nikdy se s ní nesetkal. Podle
názoru žalovaného se v tomto případě o pronásledování ve smyslu zákona o azylu jednat
nemůže, neboť články podobné tomu, který zveřejnil stěžovate l, může na internet v podstatě
vkládat kdokoli a stejně tak na ně může kdokoli následně v různých diskuzích, prostřednictvím
blogu nebo formou osobních zpráv jakkoli reagovat. Jakýkoli článek může vyvolat jak krajně
negativní, tak pozitivní reakce uživatelů, přičemž publikace osobních názorů a postojů
je v prostředí internetu založena ve velké míře na principu anonymity autorů. Dle názoru
žalovaného v takovémto prostředí nelze považovat strach vyvolaný u žadatele za odůvodněnou
obavu z pronásledování v případě návratu do vlasti. Úvahy o tom, že autorem výhrůžek byla
osoba spjatá se státními orgány Gruzie tak žalovaný považuje jen za čistě hypotetické. Žalovaný
se v této souvislosti vyjádřil i k profesní činnosti stěžovatele jako novináře a s odkazem na zprávy
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv z května 2012 a Informace Freedom
House z července 2012 uvedl, že Ústava Gruzie poskytuje záruky pro svobodu tisku a média
předkládají širokou paletu politických názorů, byť např. tři největší televiz ní kanály mají úzký
vztah k vládě Gruzie. Stěžovatel se tedy ve své vlasti může věnovat své profesi novináře,
aniž by byl za tuto činnost perzekvován. Na tomto závěru nic nemění ani osobní antipatie
stěžovatele k prezidentovi a vládě Gruzie.
Žalovaný se rovněž zabýval tvrzeným zbavením občanství Gruzie, a to s poukazem
na stěžovatelem předložený materiál ze dne 13. 8. 2012, který hovoří nejen o zbavení gruzínského
občanství u osob žijících více než dva roky v zahraničí bez evidence na zastupitelském úřadu,
ale také rovněž o možnosti opět na zastupitelském úřadě prokázat stálý zájem o výkon
občanských práv. Žalovaný uvedl, že stěžovatel je držitelem platného cestovního pasu Gruzie
vydaného v roce 2009, což jeho státoobčanský svazek s touto republikou dostatečně potvrzuje.
Podle žalovaného se na stěžovatele, který je svobodný a bezdětný, nevztahují ani důvody
pro udělení mezinárodní ochrany podle §13 zákona o azylu a nelze mu udělit ani humanitární
azyl podle §14 zákona o azylu. Žalovaný se v této souvislosti zabýval zejména rodinnou, sociální
a ekonomickou situací stěžovatele a přihlédl rovněž k jeho zdravotnímu stavu a věku. V této
souvislosti zejména poukázal žalovaný na skutečnost, že stěžovatel má stále v Gruzii rodinné
zázemí (matku a bratra) a ani j eho zdravotní stav (vysoký krevní tlak, neuróza a občas nateklé
nohy) nejsou natolik závažné, aby znemožňovaly jeho návrat do vlasti.
Žalovaný konečně ani neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 1, 2 zákona o azylu, protože výhrůž ky neznámé osoby (viz výše) nelze považovat
za relevantní a nelze ani dovodit, že by se o osobu stěžovatele státní orgány Gruzie cíleně
zajímaly a na území Gruzie ani neprobíhá ozbrojený konflikt.
Stěžovatel dle závěrů žalovaného nesplňuje ani důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14b zákona o azylu.
K průběžně předkládaným vyjádřením stěžovatele pak žalovaný vyložil, že se jedná o jeho
osobní komentáře a subjektivní názory vyjadřující averzi vůči vládnoucímu režimu v Gruzii
a zejména tehdejšímu prezidentu Saakašvilimu. Objektivně však podle názoru žalovaného
stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by o jeho osobu jevily státní orgány
zájem. V nedávné době, jak sám stěžovatel potvrdil, došlo k nenásilné a ústavní změně gruzínské
vlády, stěžovatel tedy může této skutečnosti využít k návratu do vlasti, jak sám opakovaně
proklamoval.
II.
Napadený rozsudek krajského soudu
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 63 Az 1/2013 - 92, podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Krajský soud v předmětném rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný postupo val v případě
stěžovatele standardně, vedl s ním opakované pohovory v ruském jazyce, žalovaný si opatřil
informace o zemi původu a vyhodnotil i stěžovatelem předkládané informace. Rozhodnutí
žalovaného je podle krajského soudu přesvědčivě odůvodněno.
V případě stěžovatele nebylo zjištěno skutečné nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel opustil
zemi původu v roce 2001 z důvodu nesouhlasu s režimem, který kritizoval ve svých článcích.
Nikdy však proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Z materiálů vypovídajících o situaci
v Gruzii, které jsou součástí správního spisu, dle krajského soudu jednoznačně vyplývá,
že neúspěšní žadatelé o azyl v zahraničí nejsou nijak stíháni a naopak se političtí představitelé
aktivně obracejí na gruzínskou diasporu v zahraničí a vyzývají ji k návratu do Gruzie.
Krajský soud ke svému závěru dospěl i s ohledem na informace, které stěžovatel soudu
a svému zástupci zaslal a které vypovídají jen o tom, že stěžovatel se neztotožňuje s vládou
Gruzie, nikoliv však, že by byl po návratu do své v lasti jakkoliv ohrožen a v případě tvrzeného
pozbytí občanství Gruzie jde jen o hypotetickou úvahu.
III.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Uvádí, že žalovaný postupoval při posuzování jeho případu způsobem, který je v příkrém
rozporu s ustanovením §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), když žalovaný nezjistil stav věci tak, aby o něm nebyly či nemohly
vzniknout důvodné pochybnosti. V tomto směru je dle stěžovatele zřejmé, že správní orgán
se při svém rozhodování sice opíral o zprávy mezinárodních organizací, ale individuálním
informacím ze strany stěžovatele vůbec nepřikládal váhu nebo je vůbec nezjišťoval.
Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení před žalovaným je zcela nezbytné zjistit stav věci
nejen osobním pohovorem s žadatelem o mezinárodní ochranu, ale také zjistit stav věci
„individuálně“, nejen pouze ze zpráv mezinárodních organizací. Je tedy na žalovaném, a by stav
věci (a tím i „individuální důvody“) zjistil a nespokojil se jen s povšechnými informacemi
či frázemi.
Tyto skutečnosti jsou potom průvodním negativním jevem při zvažování a aplikaci
§12 a §14a zákona o azylu, protože nedostatek kvalifikovaných individuálních informací
vztahujících se k osobě stěžovatele či k situaci v Gruzii vede pouze k povrchnímu posouzení
„stavu“ stěžovatele. V tomto smyslu nelze nahradit žalovaného při zjištění individ uálních
objektivních informací pro potřeby daného řízení.
Aplikace ustanovení §25 zákona o azylu je pak dle stěžovatele v rozporu se správním
řádem, když z důvodu nedostatku informací k posouzení individuálního stavu stěžovatele nebylo
postupováno podle §2 odst. 4, §3 správního řádu.
Rozpor mezi povinností žalovaného kvalifikovaně zjistit postavení stěžovatele a jeho
důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu i přes možnou jazykovou bariéru vedl
k žalobou napadenému rozhodnutí. Žalovaný dle stěžovatele nemůže „hřešit“ na formální
nedostatky žádosti stěžovatele, ale je povinen zjistit skutkový stav tak, aby jeho následné
rozhodnutí nebylo v rozporu s „mezinárodní ochranou“ a současně ani s českým právním řádem.
Z výše uvedeného je podle stěžovate le zřejmé, že krajský soud se zabýval pouze
„žádostmi“ stěžovatele, které sice pravděpodobně posoudil formálně správně, ale nijak
nezohlednil zprávy předložené stěžovatelem, a to především s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel
opustil svou vlast z politických důvodů jako nezávislý novinář (resp. vydavatel).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že své rozhodnutí i rozsudek krajského
soudu považuje za vydané v souladu s právními předpisy, a důvody, o které stěžovatel opírá svoji
kasační stížnost, nemohou rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany zpochybnit.
Námitky stěžovatele považuje žalovaný za nedůvodné, neboť nebylo rozhodnuto dle ust.
§25 zákona o azylu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost stěžovatele zamítl.
V.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou,
zda význam posouzení kasačních námitek podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, tedy její
přijatelností (§104a s. ř. s.).
Ve vztahu k otázce ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je třeba předně uvést, že stěžovateli byla soudní ochrana poskytnuta již individuálním
projednáním jeho věci krajským soudem. Další postup ve správním s oudnictví, tedy projednání
věci Nejvyšším správním soudem, je pak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů.
Zákonný pojem přesah vlastních zájmů, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho interpretaci, byla podána například
v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle kterého „přesahem vlastních
zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán toliko v případě rozpoznatelného dopadu řešené otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti.“
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících
typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je nejen
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
předvídaných v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost
meritorně projednat. To však stěžovatel neučinil. Ani Nejvyšší správní soud, po seznámení
se s námitkami obsaženými v kasační stížnosti, žádný přesah neshledává. Nejvyšší správní soud
k tomu pouze dodává, že stěžovatelem namítaná pochybení krajského soudu by v tomto případě
musela nabýt takového rozměru, z nějž by se dalo důvodně domnívat, že kdyby k těmto
pochybením nedošlo, bylo by věcné rozhodnutí krajského soudu odlišné. Nejvyšší správní soud
však žádnou podstatnou chybu v postupu krajského soudu neshledal.
V prvé řadě je třeba uvést, že námitky stěžovatele jsou zcela obecné a nelze z nich zjistit,
v čem stěžovatel spatřuje pochybení krajského soudu. V některých částech je pak kasační stížnost
stěžovatele rovněž do jisté míry nesrozumitelná. S ohledem n a obecnost námitek stěžovatele
se k nim zdejší soud může vyjádřit do značné míry také jen obecně.
Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje správnost aplikace §25 zákona o azylu; tento
ovšem v dané věci použit vůbec nebyl. Řízení o udělení mezinárodní o chrany v případě
stěžovatele nebylo zastaveno podle §25 zákona o azylu, ale žalovaný napadeným rozhodnutím
stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neudělil.
Již proto nemůže být stěžovatel s touto kasační námitkou úspěšný. Ostatně ani sám stěžovatel
tuto svou námitku nijak srozumitelně konkrétně nerozvádí.
Obdobně nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele o pominutí „individuálních informací“.
Z obsahu kasační stížnosti není zřejmé, které konkrétní „zprávy“ měly být vlastně žalovaným
pominuty a jaký to mělo mít vliv na rozhodnutí žalovaného.
Ze strany zdejšího soudu lze tedy konstatovat, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí
opakovanou žádostí stěžovatele zabýval ze všech hledisek možného udělení mezinárodní
ochrany, přičemž vzal v úvahu nejen skutečnosti vyplývající z jím opatřených zpráv o zemi
původu stěžovatele, ale přihlédl také k množství podání stěžovatele, ve kterých stěžovatel
vyjadřoval svůj nesouhlas s politickou situací v Gruzii, stavem demokracie a chováním vládních
představitelů (podání stěžovatele ze dnů 7. 12. 2009, 11. 12. 2009, 4. 1. 2010, 31. 3. 2010 a mnohá
další).
S rozhodnutím žalovaného se krajský soud v podstatě ztotožnil a přihlédl rovněž
k informacím, které stěžovatel předložil krajskému soudu nebo svému zástupci.
Zdejší soud dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele nesplňuje podmínky
přijatelnosti. Daná věc se netýká právních otázek, které by dosud nebyly řešeny judikaturou
zdejšího soudu, ani těch, které by byly judikaturou ře šeny rozdílně; nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury nebo hrubého
pochybení při výkladu hmotného či procesního práva.
Postup v řízení i samo napadené rozhodnutí tedy shledává kasační soud v souladu
s právními předpisy. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
VI.
Závěr a náklady řízení
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže bylo
řízení zastaveno nebo kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů; jeho odměnu
v tomto případě hradí stát (ust. §35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Výše přiznané odměny spočívá v částce
3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d ) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], v paušální náhradě hotových výdajů ve výši
300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a v náhradě za daň
z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem 4114 Kč. Částka bude vyplacena ustanovenému
zástupci z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu