ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.28.2015:21
sp. zn. 5 Azs 28/2015 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: J. J. O., zast.
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha
3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 27. 1. 2015, č. j. 1 A 61/2014 - 25, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2014, č. j. CPR-2875-6/ČJ-2014-930310-V242, zamítl
žalovaný odvolání žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a potvrdil rozhodnutí Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 23. 1. 2014,
č. j. KRPA-146 462-105/ČJ-2012-000022, jímž správní orgán I. stupně stěžovatelce
podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a §119 odst. 1 písm. c) body 1 a 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložil správní vyhoštění
a současně stanovil dobu, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států
Evropské unie na jeden rok. Počátek doby, po kterou stěžovatelce nelze umožnit vstup na území
členských států EU, správní orgán I. stupně podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovil
od okamžiku, kdy stěžovatelka pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Současně byla
stěžovatelce stanovena doba k vycestování podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
a to do 30 dnů po nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Podle ustanovení §120a odst. 1
zákona o pobytu cizinců správní orgán I. stupně dále rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahují
důvody znemožňující vycestování podle §179 citovaného zákona.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, která byla rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 1 A 61/2014 - 25, jako nedůvodná zamítnuta.
Rozsudek městského soudu následně stěžovatelka napadla kasační stížností. Současně
požádala, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Stěžovatelka je přesvědčena,
že podmínky, za nichž zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), umožňuje přiznat žalobě, resp. kasační stížnosti, odkladný účinek, jsou
splněny. Uvedla, že vzhledem k tomu, že má na území České republiky vytvořeno veškeré
rodinné a sociální zázemí, byl by její nucený návrat bezpochyby nenahraditelnou újmou a naopak
následky nepřiznání odkladného účinku by byly zjevně nepřiměřené důvodům vydání
napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka se na území České republiky nachází již velice dlouhou
dobu. V České republice žije společně se stěžovatelkou ve společné domácnosti rovněž její druh
pan E. I. O., občan Evropské unie, konkrétně Španělska. V případě nepřiznání odkladného
účinku se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým bylo stěžovatelce uděleno správní vyhoštění a
tato bude muset okamžitě opustit Českou republiku a své nejbližší, přičemž její návrat bude v
nedohlednu. V nuceném odloučení od druha je nutno spatřovat újmu, která bude způsobena
stěžovatelce. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že přiznáním odkladného účinku její kasační
stížnosti nebude způsobena újma žádné jiné osobě. Na druhé straně v případě, že stížnosti
nebude přiznán odkladný účinek, stěžovatelka bude muset opustit území České republiky, aby se
vyhnula nelegálnímu pobytu a maření výkonu úředního rozhodnutí, což sebou nese další náklady
spojené s nuceným vycestováním. Stěžovatelka má dále za to, že nepřiznání odkladného účinku
by bylo na újmu i jejímu základnímu právu na spravedlivý proces, neboť i z judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že by měla mít právo, pokud na tom trvá, aktivně se řízení o soudním
přezkumu rozhodnutí správního orgánu účastnit, přičemž aktivní účastí se mimo jiné rozumí
i možnost pravidelného osobního kontaktu s jejím právním zástupcem za účelem uplatňování
svých práv. Stěžovatelka v tomto ohledu odkázala na závěry Nejvyššího správního soudu
vyplývající z usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, které se jednoznačně staví za
právo na spravedlivý proces, které zahrnuje rovněž účast na jednání soudu a je tedy nutné
v tomto smyslu umožnit legální pobyt stěžovatelky na území České republiky po dobu soudního
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí.
Dle jeho názoru bylo v předmětném správním řízení prokázáno stěžovatelkou opakované
porušování právních předpisů na území České republiky, když porušování zákona o pobytu
cizinců ze strany stěžovatelky již v minulosti vedlo k uložení správního vyhoštění a přesto
se stěžovatelka opět nacházela na území České republiky nelegálně a také bez cestovního
dokladu. Žalovaný s ohledem na okolnosti daného případu shledal veřejný zájem na vyhoštění
stěžovatelky, protože v posuzovaném případě je ochrana veřejného pořádku významnější
hodnotou než zájem na zachování jejího rodinného a soukromého života. Žalovaný je názoru,
že vycestování stěžovatelky, která na území České republiky pobývala neoprávněně, je v daném
případě žádoucí a tedy že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu
s veřejným zájmem.
Podle ustanovení §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle
kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro žalobce (zde stěžovatelku) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem. Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelkou a skutečností vyplývajících
ze správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.
Zdejší soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k odkladu právních účinků
rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o správním
vyhoštění, do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti,
byla by stěžovatelka v důsledku právních účinků pravomocného a vykonatelného správního
rozhodnutí nucena opustit území České republiky, a to ještě před rozhodnutím kasačního soudu.
Podstatné přitom je, že pro řádný výkon stěžovatelčina ústavního práva na spravedlivý proces
je třeba, aby stěžovatelka mohla setrvat na území České republiky do skončení řízení o její kasační
stížnosti. Byť je stěžovatelka v tomto řízení v souladu s požadavkem soudního řádu správního
zastoupena advokátem, náleží k právu na spravedlivý proces i právo účastníka vystupovat
v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny pro výkon
zastoupení, poskytovat mu potřebnou součinnost atd. Nejvyšší správní soud proto spatřuje
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
spojenou s nuceným opuštěním České republiky před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
o kasační stížnosti stěžovatelky, především v možné újmě na výkonu jejího práva na spravedlivý
proces. Z tohoto důvodu ostatně přiznává §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobě proti
rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný účinek na vykonatelnost napadeného rozhodnutí
ex lege (s výjimkou případů vyhoštění cizince z důvodu ohrožení bezpečnosti státu) a není tedy
bez dalšího dán důvod, proč by obdobnou možnost setrvat na území České republiky neměl mít
vyhošťovaný cizinec i po dobu následného kasačního řízení. V daném případě lze tedy nalézt
příčinnou souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem
zákonem předpokládané újmy u stěžovatelky (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 8. 2012, č. j. 4 As 56/2012 – 58).
Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska splnění
druhého zákonného předpokladu, a dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku není
v rozporu s veřejným zájmem. Pokud jde o splnění uvedeného předpokladu, vychází zde soud
z povahy věci, z obsahu spisového materiálu a z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil
v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, kde dospěl k závěru, že „[p]okud
jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli
v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu
přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci
testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení
veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131,
č. 1698/2008 Sb. NSS).“
S ohledem na důvody správního vyhoštění leží v daném případě proti podstatné újmě,
která hrozí stěžovatelce, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné
intenzity.
Stěžovatelka nebyla vyhoštěna z důvodu ohrožení bezpečnosti státu; byla vyhoštěna podle
ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu
cizinců, přičemž námitky žalovaného, který s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti
nesouhlasí, nejsou důvodné.
Pobyt stěžovatelky na území ČR je nezbytný pro zajištění jejího práva na spravedlivý
proces, jak bylo popsáno shora. K uvedenému lze doplnit, že uložené správní vyhoštění
a povinnost cizince vycestovat z České republiky představují zásah do práva na respektování
rodinného či soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě
substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy
do zájmů chráněných článkem 8 Úmluvy totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který
je spravedlivý a poskytuje dostatečný respekt k zájmům vyplývajícím z práva na respektování
soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 10. 5. 2001, T. P. a K. M. proti Spojenému království, stížnost č. 28945/95, bod 72,
či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996, Buckley proti Spojenému
království, stížnost č. 20348/92, bod 76). Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo,
musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu
proto existuje určitá provázanost mezi článkem 8 Úmluvy a zárukami, které garantuje právo
na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy (viz Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek,
M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
Ostatně i zákonodárce si byl těchto skutečností zřejmě vědom, když žalobě proti rozhodnutí
správních orgánů o správním vyhoštění přiznal odkladný účinek přímo ze zákona (§172 odst. 3
zákona o pobytu cizinců).
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek
podle §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. ve spojení s §107 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatelky
proti pravomocnému rozhodnutí o jejím správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek,
postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují
až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Městského
soudu v Praze, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ve věci správního vyhoštění stěžovatelky.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu