ECLI:CZ:NSS:2015:6.ADS.228.2014:19
sp. zn. 6 Ads 228/2014 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: R. R.,
zastoupeného Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kirovova 1430/11,
Karviná - Mizerov, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na
Poříčním právu 1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2012,
č. j. MPSV-UM/5000/12/9S-MSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2014, č. j. 38 Ad 17/2012 – 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. MUDr. Karlu Adamusovi, Ph.D., se sídlem
Kirovova 1430/11, Karviná – Mizerov, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 1.300 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou ze dne 16. 7. 2012 podanou Krajskému soudu v Ostravě dne
19. 7. 2012, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, jímž žalovaný zamítl
jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce, krajské pobočky v Ostravě ze dne 5. 3. 2012,
č. j. MPSV-UP/26869/12/KA (dále jen „úřad práce“). Tímto rozhodnutím úřad práce zamítl
návrh žalobce ze dne 6. 2. 2012 na obnovu řízení ve věci odejmutí příspěvku na živobytí,
ukončeného pravomocným rozhodnutím Magistrátu města Karviné, Odboru sociálních věcí
(na základě žádosti žalobce o odejmutí příspěvku na živobytí) ze dne 10. 6. 2009,
č. j. 62111/2009/KAR, které bylo žalobci doručeno dne 15. 6. 2009 a nabylo právní moci dne
1. 7. 2009.
[2] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí s odkazem na §100 odst. 1 písm. a) zákona
č. 500/2004 Sb. správní řád (dále jen „správní řád“), jehož se žalobce v odvolání dovolával,
vycházel z jím předložených dokladů („Oznámení o poskytovateli pomoci“ ze dne 9. 11. 2008,
„Souhlas se zpracováním osobních údajů“ ze dne 10. 11. 2008, „Potvrzení prokazující dobu
poskytování péče“ ze dne 18. 5. 2009, „Prohlášení“ V. R. ze dne 14. 3. 2012 o tom, že požádal
žalobce, aby se k němu nastěhoval, což on dne 1. 11. 2008 učinil, „Prohlášení“ ze dne 23. 7. 2011
o tom, že žalobce a jeho bratr, V. R., spolu trvale nežijí a neuhrazují společné náklady, Oznámení
o přiznání příspěvku na péči ze dne 24. 8. 2010, rozhodnutí o odejmutí dávky ze dne 10. 6. 2009
a Sdělení veřejného ochránce práv ze dne 12. 8. 2009) a uvedl, že odvolatel dne 4. 3. 2007 podal
žádost o příspěvek na živobytí; na tiskopise (část D) uvedl jako společně posuzovanou osobu V.
R. V části „společné užívání a náklady“ uvedl, že s V. R. trvale nežije a neuhrazuje s ním společně
náklady na své potřeby. Uvedený údaj potvrdil i V. R. Dne 10. 6. 2009 požádal odvolatel písemně
do protokolu o odejmutí dávky příspěvek na živobytí. Jako důvod pro obnovu pak uvedl, že
v roce 2007 byl osobou bez přístřeší, byl mu přiznán příspěvek na živobytí/jediný příjem/.
V listopadu 2008 si bratr požádal o příspěvek na péči, on byl jako pečující osoba, a uvedl rovněž,
že bude s bratrem bydlet a zajišťovat nákupy a podílet se na hospodaření domácnosti. V květnu
2009 obdržel bratr V. příspěvek na péči zpětně od listopadu 2008 do května 2009, včetně, celkem
28 tis. Kč, a odvolatel uvedl, že byl vyzván sociální pracovnicí k uvedení příjmu 14 tis. Kč a aby
požádal o vyřazení z hmotné nouze. V době pobírání příspěvku na živobytí uváděl, že bratr není
společně posuzovanou osobou, že s ním nebydlí a nehospodaří, pečoval o něj a bratr mu
poskytoval část příspěvku. Není-li společně posuzovanou osobou, tak se příjem z příspěvku na
péči započítává do příjmu pro nárok na dávku v pomoci hmotné nouzi. Kdyby společně
posuzovanou osobou byl, tak by se příspěvek na péči nezapočítával, započítával by se však příjem
jeho bratra. Nejde o novou skutečnost, protože již v listopadu 2008 v žádosti o příspěvek na péči
sdělil, že bude pečovat a podílet se na péči, a byl tak od 2008 společně posuzovanou osobou.
Námitku tak mohl uplatnit již v průběhu pobírání dávky příspěvek na živobytí. Námitku týkající
se společně posuzovaných osob odvolatel nejen, že mohl uplatnit v průběhu řízení, ale bylo
dokonce jeho povinností oznámit, že došlo ke změně společně posuzovaných osob, neboť dle
ustanovení §49 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších
předpisů, je příjemce dávky povinen písemně oznámit orgánu pomoci v hmotné nouzi změny ve
skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu, a to do 8 dnů ode
dne, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděl.
[3] Žalobce v žalobě proti tomuto rozhodnutí uvedl, že dne 21. 3. 2007 mu byla přiznána
dávka na živobytí a v té době byl posuzován samostatně, byl bez přístřeší. Mezi roky 2007 – 2008
došlo ke změně, jeho bratr V. jej požádal, aby o něj pečoval a z toho důvodu se k němu dne 1.
11. 2008 nastěhoval. Bratr si podal žádost o příspěvek na péči dne 10. 11. 2008 a jeho uvedl jako
osobu, která bude péči poskytovat. Tuto skutečnost žalobce uvedl sociální pracovnici, sdělil jí, že
společně hospodaří a uhrazují náklady. O tom, však sociální pracovnice neučinila žádný záznam.
Tvrdil, že dne 19. 11. 2008 proběhlo v místě bydliště šetření ohledně příspěvku na péči za jeho
přítomnosti. Dále pobíral příspěvek na živobytí ve výši 3.150 Kč měsíčně. Situace se změnila,
když sociální pracovnici následně oznámil, že bratrovi byl přiznán příspěvek ve výši 4.000 Kč
měsíčně, zpětně obdržel 28.000 Kč. Poté sociální pracovnice požadovala, aby polovinu z 28.000
Kč přiznal jako příjem a on tak učinil z neznalosti zákona a dále mu poradila, aby podal žádost o
vyřazení z evidence, což také učinil. V jednání pracovnice spatřuje pochybení. Znovu
se zaregistroval dne 14. 10. 2009 jako společně posuzovaná osoba na doporučení sociální
pracovnice a dávka mu byla přiznána ve výši 50 Kč. Žalobce se dovolával poučení podaného
ochráncem práv s odkazem na ustanovení §7 odst. 2 písm. h) bod 8 zákona č. 110/2006 Sb.,
že pro účely příspěvku na živobytí se za započitatelný příjem nepovažuje příjem plynoucí
z důvodu péče o blízkou osobu, která má nárok na příspěvek na péči, je-li tato péče vykonávaná
fyzickou osobou patřící do okruhu společně posuzovaných osob, přičemž společně se posuzují
mimo jiné i osoby, které společně užívají byt, pokud písemně neprohlásí, že společně trvale nežijí
a společně neuhrazují náklady na své potřeby. Takové prohlášení s bratrem neučinili.
Z uvedeného plyne, že měl být hodnocen jako osoba patřící do okruhu společně posuzovaných
osob, a proto mu náleží doplatek za období od 1. 6. 2009 do 1. 7. 2010.
[4] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2014,
č. j. 38 Ad 17/2012 - 93, s odkazem na ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] Krajský soud vyšel ze zjištění, že dne 30. 9. 2009 bylo ex offo zahájeno řízení ve věci
kontroly nároku na příspěvek na péči pro V. R., v rámci kterého bylo provedeno sociální šetření
v bytě V. R., K. 4, K. J. 2211/2. Sociální šetření bylo provedeno dne 30. 9. 2009 za přítomnosti
bratra, R. R., a zjištěno, že od 1. 9. 2009 v bytě na uvedené adrese, ve třípokojovém bytě žil pan
V. R. se svým bratrem R. R. a tato skutečnost byla od 1. 9. 2009 nahlášena na BYT servis, což
bylo dokladováno. Před 1. 9. 2009 R. R. za svým bratrem do uvedeného bytu každodenně
docházel. Pan R. R. uvedl, že je bez práce, je veden jako uchazeč o zaměstnání na ÚP v Karviné,
proto může celodenně o bratra pečovat. Z oznámení o poskytovateli pomoci ze dne 10. 11. 2008
V. R. plyne, že mu poskytuje pomoc bratr R. R., trvalý pobyt na adrese K., F. 72/1 (jedná se o
adresu Magistrátu města K.). Z potvrzení prokazujícího dobu poskytování péče ze dne 18. 5.
2009, že od 1. 11. 2008 poskytuje péči osobě V. R., trvale bytem K. J. 2211/2, K. 4, bratr R. R.,
trvale bytem F. 72/1, K. 1 a toto potvrzení bylo vydáno pro R. R. na adresu K. J. 2211/2, K. 4
pro účely zdravotního, důchodového pojištění, hmotné nouzi a zaměstnanosti. Konečně soud
vycházel i z rozhodnutí ze dne 10. 6. 2009, č. j. 62111/2009/KAR, kterým byla dávka příspěvek
na živobytí ode dne 1. 6. 2009 odejmuta s odůvodněním, že příjemce požádal o odejmutí dávky.
Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 7. 2009 a z rozhodnutí ze dne 24. 8. 2010, kterým byla
přiznána dávka příspěvek na živobytí pro V. R. od srpna 2010 ve výši 50 Kč měsíčně
s odůvodněním, že příspěvek na živobytí musí být použit ve prospěch příjemce a všech společně
posuzovaných osob k zabezpečení jejich výživy a ostatních základních osobních potřeb a osoba
společně posuzovaná s žadatelem R. R., trvale bytem F. 72/1, K. 1.
[6] Krajský soud uzavřel, že podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení před správním
orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka řízení obnoví,
jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního
řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo
se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí
mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Dle odstavce 2 věty
první uvedeného ustanovení účastník může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv
správního orgánu, který ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy
řízení dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí. Zásadní žalobcovou
námitkou je tvrzení, že v dané věci byl poškozen správním orgánem prvního stupně, když byl
nesprávně pro nárok na dávku příspěvek na živobytí poučován sociální pracovnicí, v důsledku
čehož požaduje doplacení předmětné dávky za období od 1. 6. 2009 do 1. 7. 2010. S námitkami
žalobce se neztotožnil, protože pro nové skutečnosti nebo důkazy se obnovuje řízení
jen za předpokladu, že vyšly najevo po právní moci rozhodnutí a že je účastník v původním řízení
buď vůbec neznal, nebo je bez své viny nemohl uplatnit. V dané věci však žalobce tvrdí jiné
skutečnosti ohledně soužití s bratrem, za kterým se přistěhoval z důvodu poskytnutí pomoci,
v důsledku čehož byl přiznán příspěvek na péči. Nemůže se tedy v žádném případě jednat o dříve
neznámé skutečnosti, které žalobce v původním řízení neznal nebo které bez své viny nemohl
uplatnit. Žalobcovo tvrzení, že se tak stalo z důvodu nesprávného poučování nebo postupu
pracovnice magistrátu, nelze v žádném případě považovat za novou skutečnost. Nebyla
tak splněna základní podmínka pro povolení obnovy řízení. Protože není splněna základní
podmínka, bylo by zcela nadbytečné se zabývat splněním další zákonné podmínky, tj. zda nové
skutečnosti mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí.
[7] V bodu [12] odůvodnění rozsudku krajský soud nad rámec uvedl, že se neztotožnil
s názorem správních orgánů, že u žalobce byla zachována subjektivní tříměsíční lhůta k podání
návrhu na obnovu řízení, neboť v návrhu na povolení obnovy řízení, ani v odvolání a ani
v žalobě, ani před soudem, ač byl tázán, navrhovatel neuvedl, kdy se dozvěděl o důvodech
obnovy. Není sporu o tom, že v dané věci byla zachována objektivní lhůta, neboť rozhodnutí
o odejmutí příspěvku na živobytí bylo vydáno dne 10. 6. 2009 a právní moc nabylo dne
1. 7. 2009. Nebyla však zachována tříměsíční subjektivní lhůta, když nebylo ani možno najisto
stanovit okamžik, kdy se žalobce o nové skutečnosti dozvěděl, dle žalobce bylo podnětem
postupné získávání informací z internetu. Žalobce nejen, že nebyl schopen stanovit přesný den,
od kterého by bylo možno založit běh lhůty, ale navíc postupné získávání nových informací
o nároku na dávku nelze ani za důvod obnovy uznat. Soud tak dospěl k názoru, že žalobce
nedodržel subjektivní lhůtu tří měsíců pro podání návrhu na obnovu řízení. Krajský soud
(bod [13]) však dodal, že zjištění a učiněný závěr vyslovený v odstavci [12] jeho rozsudku
však nemá vliv na vyhodnocení žaloby jako nedůvodné.
II.
Kasační stížnost
[8] Žalobce /stěžovatel/ v kasační stížnosti uvedl, že napadá rozsudek pro nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.),
pro vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dále namítá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů, popř. jiné vadě řízení (§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.)
[9] Konkrétně tvrdí, že předně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že u žalobce nebyla
zachována subjektivní tříměsíční lhůta k podání návrhu na obnovu řízení, který je v rozporu
s dřívějším posouzením správních orgánů. Uvádí-li soud, že najisto nezjistil okamžik, kdy se
žalobce o nové skutečnosti dozvěděl, s tím, že dle žalobce šlo o postupné získávání informací
na internetu, namítá stěžovatel, že mu tato skutečnost nemůže jít k tíži, nebylo-li prokázáno
bezpochyby, že tato lhůta již uplynula.
[10] Stěžovatel je stále toho názoru, že v jeho případě došlo k nesprávnému poučení
o započitatelnosti příjmů, a „některá tvrzení stěžovatele, podrobně popsaná v jeho dřívějších podáních, lze brát
jakožto nové skutečnosti“. Nesprávným poučením došlo k zásahu do jeho práv, tím se správní orgán,
ani soud nezabýval dostatečně, ačkoli na tuto novou skutečnost opakovaně upozorňoval. Toto
zjištění, proč se tak stalo, mohlo mít vliv na rozhodnutí, např. pokud by se zjistilo, že postup
pracovnice magistrátu byl veden s úmyslem stěžovatele poškodit.
[11] Nesouhlasí proto se závěrem, že nebyla splněna základní podmínka pro povolení obnovy
řízení dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Nebyl žádný racionální důvod, aby si podával
žádost o odejmutí předmětného příspěvku, když již z této skutečnosti jednoznačně plyne,
že v jeho případě došlo k nesprávnému poučení o započitatelnosti příjmů. Sociální pracovnice
měla zahájit šetření v místě trvalého bydliště příjemce dávky, když jí bylo oznámeno, že bratrovi
stěžovatele V. R. byl přiznán příspěvek na péči v druhém stupni, což neučinila.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §100 odst. 1) písm. a) správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti
nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl
v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, …a pokud tyto skutečnosti,
důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
[16] Obnova řízení jako institut (na rozdíl od řízení přezkumného dle §94 správního řádu),
je určena k nápravě skutkových nesprávností. Krajský soud, a před ním rovněž správní orgány
obou stupňů, s odkazem na citované ustanovení správně zdůraznili, že řízení ve věci pravomocně
skončené se obnoví při splnění podmínky, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy,
tzn. skutečnosti nebo důkazy dříve neznámé, které existovaly v době původního řízení, které však
účastník nemohl v tomto řízení uplatnit a které mohly ovlivnit výsledek původního řízení.
[17] Stěžovatel v návrhu na obnovu řízení a opakovaně v odvolání i v žalobě ve vztahu
k pravomocnému rozhodnutí ze dne 10. 6. 2009, jímž mu byla na jeho žádost odejmuta dávka
příspěvek na živobytí (přiznaná mu od roku 2007) tvrdil, že novou skutečností, která nebyla vzata
v úvahu při tomto rozhodování je, že již od 1. 11. 2008 pečoval o svého bratra V., k němuž se
přistěhoval a kterému byl následně od tohoto data v květnu roku 2009 zpětně přiznán příspěvek
na péči, a proto měl být příjem v květnu 2009 posuzován jako příjem společně posuzovaných
osob pro účely přiznání příspěvku na živobytí jemu. Tvrdil, že tak byl nesprávně poučen sociální
pracovnicí rozhodující o příspěvku na živobytí dne 10. 6. 2009, že příjem jeho jako osoby pečující
z příspěvku na péči, musí být pro nárok na příspěvek na živobytí polovinou započten, a proto má
požádat o odejmutí příspěvku na živobytí, což učinil.
[18] Stěžovatel tak předně opomněl, že samotné toto jeho tvrzení vyvrací zákonnou
podmínku, že jde o novou, dříve neznámou skutečnost, kterou nemohl v řízení bez své viny
uplatnit. Stěžovatel sám uvádí, že pobíral příspěvek na živobytí od roku 2007, přitom,
jak z rozhodnutí žalovaného plyne (a ani stěžovatel tuto skutečnost nevyvrací) v této žádosti
uvedl, že s bratrem trvale nežije a neuhrazuje s ním společně náklady na své potřeby. Jestliže
se od 1. 11. 2008 skutkový stav změnil a začal s bratrem nejen bydlet, ale i společně s ním hradit
své potřeby, pak tuto změnu byl povinen nejen oznámit do 8 dnů též úřadu, kterým mu byl
přiznán příspěvek na živobytí, ale rozhodně tuto jemu známou „novou“ skutečnost mohl a měl
uvést dne 10. 6. 2009 při jednání, kdy přiznal příjem z příspěvku na péči o bratra. Rozhodnou
skutečností pro posouzení, zda jde o společně posuzované osoby je, jak konečně i žalovaný
zdůvodnil, zda tyto osoby společně nejen bydlí, ale i hradí společně své náklady (vedou společnou
domácnost), nebo naopak, zda je příjem za poskytování péče (tj. za „zakoupení pomoci“) osobě
blízké samostatným příjmem osoby pečující, s nímž nakládá sama (vede „samostatnou
domácnost“, oddělenou od domácnosti osoby, o níž pečuje).
[19] Vliv na splnění podmínek pro obnovu řízení nemohlo mít tvrzení stěžovatele, že když
přiznal dne 10. 6. 2009 příjem ve výši poloviny přiznaného příspěvku na péči o bratra a podal
žádost o vyřazení z evidence žadatelů o příspěvek na živobytí, učinil tak z důvodu chybné
informace sociální pracovnice, o němž se dozvěděl z poučení ochránce práv. Z podkladů
pro rozhodnutí soudu je zřejmé, že až šetřením ze dne 30. 9. 2009 bylo potvrzeno, že teprve
od 1. 9. 2009 bydlí stěžovatel společně s bratrem v jeho bytě (před tímto datem
za ním každodenně docházel), následně se proto znovu zaregistroval dne 14. 10. 2009,
a to na doporučení sociální pracovnice, jak uvádí, a již byl evidován jako společně posuzovaná
osoba. Nelze ani opomenout, že v odvolání podaném proti rozhodnutí úřadu práce ze dne
5. 3. 2012 o zamítnutí návrhu na obnovu řízení požadoval doplatek příspěvku na živobytí toliko
od 1. 6. 2009 do 1. 7. 2009 (zatímco v podané žalobě až do 1. 7. 2010). Konečně v žalobě
se odvolával na poučení dané mu ochráncem práv dle §7 odst. 2 písm. h) bod 8 zákona
č. 110/2006 Sb., toto sdělení však bylo dne 12. 8. 2009 vydáno ochráncem práv spolu s výzvou
k doplnění podkladů pro posouzení věci. Konečný závěr z šetření ochránce práv byl vydán dne
30. 11. 2009 se závěrem, že v postupu správních orgánů nebylo pochybení shledáno, tamtéž pak
byl stěžovateli vysvětlen zevrubně právní rámec institutu „společně posuzovaných osob“.
[20] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neshledal napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný a ani jiné vady řízení před soudem, které by odůvodnily jeho zrušení.
[21] Ke zrušení napadeného rozsudku pak nevedly soud ani konkrétní námitky vznesené
v kasační stížnosti.
[22] K argumentaci uvedené v ní soud předesílá, že obdobně jako je tomu v řízení o žalobě,
i v řízení o kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud vázán (vyjma vad, k nimž musí přihlížet
z moci úřední dle §109 odst. 4 s. ř. s. ) důvody uvedenými v kasační stížnosti. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu, pro řízení o žalobě plyne, že §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá
povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení a právní argumentaci, přičemž výrazem „konkrétní“
je myšleno ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované. Ke skutkovým tvrzením blíže vysvětlil,
že nemohou být toliko typovou charakteristikou určitých "obvyklých“ nezákonností, nýbrž musí se jednat o zcela
jasně individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný popis.
Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu pro vytyčení
mezí, v nichž se soud může a má v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného,
aby mohl v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení náležitě využít možnosti procesní obrany. Žalobce
je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl
správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Žalobce musí uvést, jaké
aspekty dějů či okolností uvedené v rámci skutkových tvrzení považuje za základ jím tvrzené nezákonnosti. Dále
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že žalobní bod je projednání způsobilý v té míře
obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. Míra
precizace žalobních bodů tedy do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je
žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není
naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které
žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci
žalobcova advokáta. (Podrobně k této problematice viz zejména rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008, publikovaný pod č. 2162/2011
Sbírky rozhodnutí).
[23] Stejně tak se proto v mezích stížných bodů a konkrétních tvrzení stěžovatele věnoval
při posouzení kasační stížnosti Nejvyšší správní soud. Zdejší soud dospěl k závěru, že krajský
soud správně posoudil skutečnost, že správní orgán se podrobně věnoval všem námitkám
stěžovatele a na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že v daném případě není
dán žádný z taxativně stanovených důvodů pro povolení obnovy řízení.
[24] Stěžovatel formuloval důvody kasační stížnosti značně obecně. Konkrétně namítal
zejména nesprávné posouzení uplynutí subjektivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení.
Jak však plyne z odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 5-6, body [12] a [13]) a ze shora
uvedené rekapitulace (viz bod [7] tohoto rozsudku), závěr uvedený krajským soudem, že nebylo
najisto postaveno, kdy se stěžovatele dozvěděl o důvodu obnovy, neměl na výrok o zamítnutí
žaloby vliv. Nemůže proto (i s ohledem na shora uvedené) vést ke zrušení napadeného rozsudku.
[25] Namítá-li stěžovatel, že stále trvá na tom, že v jeho případě došlo k nesprávnému poučení
o započitatelnosti příjmů, a obecně se odvolává na některá svá „tvrzení v dřívějších podáních“
s tím, že se krajský soud jimi nezabýval dostatečně, a dovozuje, že mělo být zohledněno
nesprávné poučení, jehož se mu dostalo dne 10. 6. 2009 a mělo být zjištěno, proč se tak stalo, zda
postup pracovnice nebyl veden úmyslem jej poškodit, Nejvyšší správní soud mu nemůže
přisvědčit, a to již z důvodů shora uvedených, rozhodných pro posouzení podmínek pro obnovu
řízení.
[26] Ohlásit změny ve skutečnostech rozhodných pro nárok na dávku pomoci v hmotné
nouzi, její výši nebo výplatu má povinnost žadatel o dávku, příjemce i společně posuzovaná
osoba, a to do 8 dnů od jejich vzniku podle §49 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi. Obdobné poučení bylo konečně obsaženo i ve formuláři „Oznámení o poskytovateli
pomoci ze dne 9. 11. 2008 žadatele o příspěvek na péči, pana V. R., v němž byl stěžovatel uveden
jako pečující osoba. Podle protokolu ze dne 10. 6. 2009, v němž stěžovatel požádal o odejmutí
dávky příspěvku na živobytí a který je stěžovatelem podepsán, po poučení o povinnosti uvádět
pravdivé údaje, nežádal stěžovatel žádné další vysvětlení. V tiskopise „Doklad o výši měsíčních
příjmů“, vyhotoveném dne 10. 6. 2009, který byl podkladem pro rozhodnutí z téhož dne a který
je rovněž stvrzen podpisem stěžovatele, je pak výslovně kolonka pro uvedení osob, které jsou
společně posuzovány pro dávku příspěvek na živobytí nebo doplatek na bydlení a jsou plátci
příjmů uvedených v kolonce F.(kde je uvedeno 14.000 Kč). Podrobné poučení, je-li dokládán mj.
i příjem za poskytování péče o osobu blízkou nebo jinou pobírající příspěvek na péči a plátcem
tohoto příjmu je osoba společně posuzovaná, je na tomto tiskopise rovněž uvedeno (byť pod
čarou). Výslovně se v tomto poučení uvádí, že „Tyto druhy příjmů od plátce, který je s vámi společně
posuzovanou osobou, nebudou započítány do celkové výše vašich rozhodných příjmů.“ Stěžovatel tak nejen
mohl požádat o bližší vysvětlení poučení uvedeného na „Dokladu o výši měsíčních příjmů“, ale
mohl uvést, popř. i trvat na tom, aby do protokolu bylo zaznamenáno, že je již od 1. 11. 2008
osobou společně posuzovanou s bratrem. Jak však správně poukázal již žalovaný ve svém
rozhodnutí, v takovém případě by se však započítával pro účely přiznání příspěvku na živobytí
příjem jeho bratra V. R. Z postupu příslušné pracovnice dne 10. 6. 2009 tak není zřejmé žádné
pochybení, které by mohlo způsobit újmu stěžovatele. Jakékoli zjištění „jakým úmyslem“ byl
veden tento postup, nemohlo mít vliv na posouzení splnění podmínek pro obnovu řízení. Proto
ani krajský soud nepochybil, pakliže toliko tvrzení stěžovatele, že byl „nesprávně poučen o
započitatelnosti příjmů“, neověřoval, ale vycházel z podkladů, které byly pro jeho rozhodnutí
dostatečné.
[27] Jen nad rámec Nejvyšší správní soud k uvedenému dodává, že podle §100 odst. 2)
správního řádu se obnovy řízení nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení.
Z předloženého správního spisu ani z tvrzení stěžovatele v dané věci neplyne, že by využil práva
podat odvolání proti rozhodnutí ze dne 10. 6. 2009, ačkoliv toto rozhodnutí řádné poučení
o právu podat proti němu odvolání obsahuje. Obrana stěžovatele proti postupu pracovnice dne
10. 6. 2009 podáním návrhu na obnovu řízení až dne 6. 2. 2012, s návrhem na doplacení
příspěvku (ačkoli v mezidobí, jak tvrdí, se již z odpovědi ochránce práv ze dne 12. 8. 2009
„dozvěděl“ o tom, že měl být posuzován jako společně posuzovaná osoba a ač se dne
14. 10. 2009 znovu zaregistroval, a to na doporučení sociální pracovnice, jako společně
posuzovaná osoba) proto není opodstatněná.
[28] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
IV.
Závěr a náklady řízení
[29] Podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, je řízení ve věcech mj. pomoci v hmotné nouzi (dle zákona č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů osvobozeno od poplatku. Z ustanovení
§60 odst. 2 s. ř. s. pak vyplývá, že ve věcech pomoci v hmotné nouzi soud náhradu nákladů
řízení správnímu orgánu nepřizná ani v případě jeho úspěchu ve věci.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalované není možno, jak vyplývá z výše
uvedeného, náhradu nákladů řízení s ohledem na §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat. Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
[31] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 9. 6. 2014, č. j. 38 Ad 17/2012 - 68,
ustanoven zástupce Mgr. MUDr. Karel Adamus, Ph.D. Podle §35 odst. 8 s. ř. s., části věty prvé
za středníkem, platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Soud
přiznal ustanovenému zástupci odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů za jeden úkon
právní služby (podání kasační stížnosti). Za jeden úkon mu náleží podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §7 bodem 3 a §9 odst. 2
advokátního tarifu náleží odměna ve výši 1.000 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží
zástupci stěžovatele náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon, celkem
tedy 1.300 Kč. Protože ustanovený advokát není plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšují
se náklady řízení o částku odpovídající této dani (§57 odst. 2 s. ř. s.). Odměna bude vyplacena
ve stanovené lhůtě z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu