ECLI:CZ:NSS:2015:6.AFS.52.2015:29
sp. zn. 6 Afs 52/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
„ALPEX“ Przedsiębiorstwo Budownictwa Górniczego, Sp. z o. o., se sídlem Opolska 723,
44-335 Jastrzębie-Zdrój, Polská republika, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským,
advokátem, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutím
Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 26. května 2011, č. j. 778/11-1200-800219
a č. j. 779/11-1200-800219, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. února 2015, č. j. 22 Af 123/2011 - 73,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2015, č. j. 22 Af 123/2011 - 73,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobcem je polská právnická osoba se stálou provozovnou v České republice. Finanční
úřad v Karviné (dále jen „finanční úřad“) provedl u žalobce v roce 2010 daňovou kontrolu
a na základě učiněných zjištění doměřil žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací
období roku 2007 ve výši 3 548 880 Kč a za zdaňovací období roku 2008 ve výši 3 024 630 Kč.
Hlavní důvod doměření daně spočíval v tom, že žalobce započítával mezi daňově uznatelné
náklady své provozovny též odměny vyplacené členům svého statutárního orgánu, „zarządu“
(s ohledem na evropské komunitární právo je žalobcova forma společnosti ztotožňována
se společností s ručením omezeným podle českých právních předpisů). Takový postup však podle
finančního úřadu neodpovídal české právní úpravě, která nepovažuje odměny členů statutárních
orgánů a dalších orgánů právnických osob za výdaje vynaložené k dosažení, zajištění a udržení
příjmů pro daňové účely [srov. §25 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění účinném v rozhodné době].
[2] Proti oběma rozhodnutím se žalobce bránil cestou odvolání, neuspěl však. Teprve
na základě podané žaloby mu dal za pravdu Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“).
Ten ve svém původním rozsudku ze dne 16. ledna 2014, č. j. 22 Af 123/2011 - 51, dospěl
k závěru, že napadená (obsahově prakticky totožná) odvolací rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
Odvolací orgán se podle názoru krajského soudu řádně nevypořádal se zněním čl. 7 odst. 3
Smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Polskou republikou
č. 31/1994 Sb. (dále též „česko-polská smlouva“), jež umožňuje při výpočtu zisků stálé
provozovny umístěné v ČR odečíst náklady podniku, vynaložené na cíle sledované touto stálou
provozovnou, a to včetně výloh vedení. Citovaný rozsudek krajského soudu však zrušil Nejvyšší
správní soud svým rozsudkem ze dne 2. července 2014, č. j. 6 Afs 39/2014 - 31, a to na základě
kasační stížnosti žalovaného. Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že žalovaný svůj názor
na výklad vzájemného vztahu mezinárodní smlouvy a české právní úpravy vyjevil v napadeném
odvolacím rozhodnutí dostatečně jasně a odůvodnil jej přiměřeně podrobně na to, aby krajský
soud mohl přikročit ke zhodnocení jeho správnosti, místo aby případ vracel správnímu orgánu
k dodatečnému odůvodnění. Podle Nejvyššího správního soudu z odvolacího rozhodnutí jasně
vyplývá názor žalovaného, že žalobce mohl na základě této smlouvy uplatnit veškeré výlohy
vynaložené na jeho provozovnu umístěnou v České republice jako součást nákladů této
provozovny, a to včetně nákladů vedení, kterými jsou i odměny členů „zarządu“. Avšak zde
podle žalovaného předmět regulace čl. 7 česko-polské smlouvy končí. Otázku, které
z uplatněných výloh bude možno považovat za uznatelný náklad z hlediska daňového, již v každé
z obou smluvních zemí řeší její vnitrostátní právo. A jelikož český právní řád [konkrétně §25
odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů] neumožňuje při výpočtu základu daně z příjmů uznat
jako náklad „odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob“, nemůže
si česká provozovna tomu odpovídající položky od svého zisku pro účely stanovení daňového
základu daně z příjmů odečíst.
[3] Krajský soud následně rozhodl v dané věci znovu, a to rozsudkem citovaným v návětí.
Opět dal za pravdu žalobci, a to proto, že výše popsaný právní názor žalovaného označil
za nesprávný. Svůj závěr odůvodnil následovně: „Krajský soud nevymezuje smysl smluv o zamezení
dvojího zdanění tak úzce jako žalovaný pouze stanovením, kterým vnitrostátním právem se bude určitý aspekt
řídit. Mezinárodní smlouva sama může stanovit konkrétní pravidlo – které má pak přednost před použitím
vnitrostátního práva – a přesně tak tomu bylo podle názoru soudu v projednávaném případě. Výraz ‚odečíst‘,
použitý v čl. 7 odst. 3 Smlouvy, podle názoru soudu nemůže znamenat nic jiného než uznatelnost nákladu
(tj. nikoli jen pouhou uplatnitelnost ze strany daňového subjektu, ale i akceptaci ze strany správce daně), stejně
jako tento výraz používá i zákon o dani z příjmů … Na rozdíl od žalovaného tedy soud nepovažuje čl. 7 odst. 3
Smlouvy za obecný, ale za bezprostředně použitelný. S žalobcem lze souhlasit i co do srovnání Smlouvy s jinak
formulovanými smlouvami o zamezení dvojího zdanění (Lotyšsko, Estonsko, Litva), které jednoznačně míří
k pravidlu, že odečteny budou jen náklady, odpočitatelné podle vnitrostátních předpisů.“
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní namítal, že krajský soud v narativní části svého rozsudku zkreslil jeho vyjádření a právní
argumentaci a že v argumentační části odůvodnění nereagoval na argumenty uvedené
v odvolacích rozhodnutích. Odůvodnění rozsudku napadeného kasační stížností je tudíž podle
stěžovatele nedostatečné. Na podporu těchto svých tvrzení zkopíroval stěžovatel do kasační
stížnosti stěžejní část odůvodnění napadených odvolacích rozhodnutí, přičemž zde pouze
zvýraznil podtržením klíčové pasáže. Stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti uvedl
též argumentaci k výkladu vnitrostátní právní úpravy, ačkoliv té se krajský soud ve svém rozsudku
vůbec nevěnoval.
[5] Žalobce se ke kasační stížnosti žalovaného obsáhle vyjádřil. Učinil tak zjevně ve snaze
doplnit maximálně stručné a ledabylé odůvodnění rozsudku, jímž mu krajský soud vyhověl (toto
odůvodnění tvoří prakticky pouze pasáž citovaná výše v bodě [3] tohoto rozsudku), byť rozsudek
samotný označil opakovaně za přezkoumatelný a dostatečně odůvodněný. Žalobce především
polemizuje se stěžovatelem v názoru, že mezinárodní smlouva nemůže stanovit pro určité zisky
odlišný právní režim z hlediska daňové uznatelnosti než vnitrostátní právo. Žalobce naopak
poukazuje na to, že státy mají smluvní volnost a že právní režim zakotvený v mezinárodní
smlouvě nejenže může vyloučit aplikaci vnitrostátní právní úpravy, ale má před ní dokonce
ústavně zakotvenou aplikační přednost (čl. 10 Ústavy ČR). Žalobce také v opozici ke stěžovateli
zdůrazňuje, že zákaz diskriminace obsažený v čl. 25 odst. 2 česko-polské smlouvy zapovídá pouze
to, aby smluvní stát zacházel se svými vlastními rezidenty příznivěji než se subjekty druhé smluvní
strany, avšak nevylučuje opak, tedy příznivější zacházení se zahraničními subjekty, k němuž může
stát sáhnout např. z důvodu podpory investic. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že pro výklad pojmu
„odečíst“ použil žalovaný komentář ke Vzorové smlouvě OECD o zamezení dvojího zdanění,
neboť čl. 3 odst. 2 česko-polské smlouvy jasně určuje, že pro výklad ve smlouvě užitých
nedefinovaných výrazů se má jako výkladová pomůcka použít národní (zde české) daňové právo.
Žalobce dále poukázal na nutnost komparace se smlouvami o zamezení dvojího zdanění České
republiky s Lotyšskem, Estonskem či Litvou. Žalobce též uvedl: „Rovněž pak není bez významu,
že podle polského daňového práva jsou náklady ve formě výloh vedení daňově uznatelné, tudíž bylo možno
očekávat, že se Polsko bude snažit ve smlouvě o zamezení dvojího zdanění dosáhnout možnosti odečíst v České
republice výlohy vedení týkající se stálé provozovny. V daném případě nebylo žalobci umožněno si předmětné
náklady odečíst při zdanění příjmů polské společnosti v Polsku ani při zdanění příjmů stálé provozovny v České
republice. Došlo tak k situaci dvojího zdanění, které měla již z povahy svého názvu smlouva o zamezení dvojího
zdanění zabránit.“ Konečně žalobce ve svém vyjádření poukázal též na nutnost interpretovat
nejednoznačná právní ustanovení ve prospěch daňového subjektu, tj. na zásadu in dubio mitius
(in dubio pro libertate).
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že je důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že posouzení otázky aplikace česko-polské smlouvy
o zamezení dvojího zdanění a její interpretace učiněné krajským soudem se pohybuje na samé
hraně přezkoumatelnosti. Stručnost je sice v právní argumentaci žádoucí, avšak odůvodnění
napadeného rozsudku působí spíše povrchně a vyhýbavě. Přesto Nejvyšší správní soud po zralé
úvaze shledal, že rozsudek krajského soudu je v této části přezkoumatelný, neboť krajský soud
ve svém krátkém odůvodnění vyzdvihl argumenty, jež on sám považuje v dané věci za klíčové
(byť ne zcela vysvětlil proč) a zároveň tím zavrhl argumenty stěžovatele obsažené v odvolacích
rozhodnutích (byť se nevěnoval výslovně žádnému z nich). Nejvyšší správní soud se nicméně
s právním hodnocením učiněným krajským soudem nemohl ztotožnit a dává naopak za pravdu
stěžovateli.
[8] Ustanovení čl. 7 odst. 3 česko-polské smlouvy, které je v dané věci předmětem sporu, zní
následovně: „Při výpočtu zisků stálé provozovny se povoluje odečíst náklady podniku, vynaložené na cíle
sledované touto stálou provozovnou včetně výloh vedení a všeobecných správních výloh takto vynaložených,
ať vznikly ve státě, v němž je tato stálá provozovna umístěna, či jinde.“ Stěžovatel tvrdí, že je nutno
při jeho výkladu vyjít z účelu a smyslu smluv o zamezení dvojího zdanění. Tím je podle
stěžovatele stanovit, kterým právním řádem se má zdanění určitého subjektu řídit, resp. které
příjmy a výdaje lze uplatnit ve kterém smluvním státě. Cílem těchto smluv nemá být sjednocení
právních režimů smluvních států v oblasti daní ani určení, že národní právní úprava daní jednoho
smluvního státu se má uplatnit na území jiného smluvního státu. Nutno říci, že v tomto náhledu
dává stěžovateli za pravdu právní doktrína. Např. jedna z renomovaných učebnic finančního
práva popisuje účel smluv o zamezení dvojího zdanění následovně (zvýraznění doplněno
Nejvyšším správním soudem): „Mezinárodní smlouva o zamezení dvojího zdanění omezuje právo smluvního
státu požadovat v určitém případě placení daně od osoby (fyzické nebo právnické), která v tomto státě podléhá
zdanění podle vnitrostátních daňových předpisů tohoto státu. Tím mezinárodní smlouva mění ustanovení daňových
zákonů, a proto obecně vyžaduje schválení podle ústavněprávních předpisů smluvních států. Smlouvy o zamezení
dvojího zdanění nenahrazují vnitrostátní daňové předpisy smluvních států, ani nezakládají nové právo státu
požadovat placení daně. Mohou pouze měnit právní režim zdanění stanovený vnitrostátními daňovými předpisy,
a to v zásadě jen ku prospěchu daňových subjektů. Jestliže určitý příjem není podle vnitrostátních daňových
předpisů smluvního státu podroben zdanění, nemůže tento smluvní stát takový příjem zdanit, ani když mu
mezinárodní smlouva tento příjem vyhrazuje ke zdanění. … Vnitrostátní daňové předpisy určují i nadále, kdo
je povinen platit daň, co je předmětem daně, co je základem daně, jaká je sazba daně, kdy vzniká daňová
povinnost atd.“ (Bakeš, M., Karfíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo.
6. upravené vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 549 s., str. 282-283). Podle čl. 31 odst. 1 Vídeňské
úmluvy o smluvním právu (vyhlášena pod č. 15/1988 Sb.) platí pro výklad mezinárodních smluv
následující pravidlo: „Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který
je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.“
[9] Se žalobcem musí Nejvyšší správní soud souhlasit v tom, že nelze apriori vyloučit,
že by se smluvní strany mohly záměrně od obvyklého rozsahu úpravy smluv o zamezení dvojího
zdanění odchýlit a v určité jasně vymezené oblasti přikročit ke sjednocení svých daňových
systémů. Pak by samozřejmě tato smluvní úprava dané otázky měla v souladu s čl. 10 Ústavy
přednost před vnitrostátním právem. Jelikož by se však jednalo o vybočení z obvyklého účelu
a rozsahu úpravy tohoto typu smlouvy, muselo by se tak stát výslovně a bez jakýchkoliv
pochybností. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že smlouvy o zamezení dvojího
zdanění již i ve své typické podobě (rozdělení práva danit jednotlivé subjekty mezi smluvní
strany) zasahují do vnitrostátního daňového práva, proto jejich uzavírání přísluší podle čl. 63
Ústavy prezidentovi republiky, který může tímto úkolem pověřit vládu nebo její jednotlivé členy
(srov. Bakeš, M., Karfíková, M., Kotáb, P., Marková, H. a kol. Finanční právo. 6. upravené
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 549 s., str. 283). Tím spíše by jakýkoliv hlubší zásah
do vnitrostátního daňového práva – například takový, jaký v daném případě konstruuje
žalobce - musel být jasně formulován. Nejvyšší správní soud má za to, že v daném případě
nic nenasvědčuje tomu, že by úmyslem smluvních stran bylo harmonizovat česko-polskou
smlouvou o zamezení dvojího zdanění své vnitrostátní daňové předpisy v otázce daňové
uznatelnosti nákladů vynaložených pro účely stálé provozovny v jednom či druhém smluvním
státě.
[10] Je pravdou, že v čl. 7 odst. 3 česko-polské smlouvy se povoluje při stanovení zisku stálé
provozovny „odečíst náklady podniku, vynaložené na cíle sledované touto stálou provozovnou“,
a to bez dalšího, zatímco obdobné smlouvy s Lotyšskem (č. 170/1995 Sb.), Estonskem
(č. 184/1995 Sb.) či Litvou (230/1995 Sb.), jak upozornil žalobce v bodě 15 své žaloby, upřesňují
tutéž formulaci ještě větou: „Náklady, které povolí smluvní stát odečíst, budou zahrnovat pouze náklady
odpočitatelné podle vnitrostátních předpisů tohoto státu.“ Zároveň je však zřejmé, že česko-polská
smlouva byla uzavřena podle vzoru Modelové smlouvy o zamezení dvojího zdanění OECD.
Nasvědčuje tomu nejen totožné členění a řada shodných formulací, ale např. též ustanovení,
podle něhož „staveniště nebo stavba nebo montáž nebo instalační projekt se považují za stálou
provozovnu, trvají-li déle než 12 měsíců počínaje dnem, kdy byla skutečně zahájena práce“
(srov. čl. 5 odst. 3 česko-polské smlouvy a čl. 5 odst. 3 modelové smlouvy OECD). Tím se liší
modelová smlouva OECD od modelové smlouvy OSN, taktéž hojně užívané jako vzor,
kde je však tentýž časový požadavek mírnější, tj. jen 6 měsíců (srov. Nerudová, D., Mezinárodní
smlouvy o zamezení dvojího zdanění, Daně a právo v praxi 2007/6). Jeví se proto jako racionální
využít pro výklad ustanovení česko-polské smlouvy komentář Výboru OECD pro fiskální
záležitosti k Modelové smlouvě OECD o zamezení dvojího zdanění příjmů a majetku. Česká
verze sedmého vydání komentáře z července 2008 vyšla v překladu D. Nerudové a K. Šimáčkové
v roce 2009 u nakladatelství Wolters Kluwer, přičemž pro výklad předmětného ustanovení
je česká verze plně využitelná, neboť od června 1993, kdy byla uzavřena česko-polská smlouva,
do července 2008, kdy bylo zpracováno sedmé vydání komentáře, prošel předmětný čl. 7
modelové smlouvy OECD pouze jedinou významnou změnou. Došlo k ní na základě zprávy
Výboru pro finanční záležitosti „Přičítání příjmů stálým provozovnám“ z listopadu 1993 (srov.
cit. publikaci, str. 114), přičemž tato zpráva se třetího odstavce ani jeho výkladu nijak nedotkla
(srov. plnou verzi komentáře k modelové smlouvě OECD z roku 2010, příloha R13,
dostupné online: http://www.keepeek.com/Digital-Asset-Management/oecd/taxation/model-
tax-convention-on-income-and-on-capital-2010_9789264175181-en#page1). Uvedený komentář
považuje v daném případě Nejvyšší správní soud za výkladovou pomůcku pro interpretaci
ustanovení česko-polské smlouvy, neboť obě ustanovení jsou totožná, a lze se proto oprávněně
domnívat, že smluvní strany chtěly, aby byla i totožně vykládána. Jak uvádí v předmluvě k výše
citovanému českému vydání komentáře k modelové smlouvě OECD rakouský univerzitní
profesor Dr. Michael Lang, interpretace smlouvy o zamezení dvojího zdanění má vycházet
především ze smlouvy samotné, přičemž v kontextu smlouvy je třeba zhodnotit historické,
systematické a teleologické argumenty (včetně citovaného komentáře). K vnitrostátnímu právu
jako výkladové pomůcce by se mělo přistoupit teprve tehdy, vyžaduje-li souvislost odlišný výklad
(srov. též čl. 3 odst. 2 česko-polské smlouvy, jenž odpovídá čl. 3 odst. 2 modelové smlouvy
OECD).
[11] V daném případě česká verze komentáře k čl. 7 odst. 3 modelové smlouvy OECD
(který je textově prakticky totožný se stejně číslovaným ustanovením česko-polské smlouvy)
mimo jiné uvádí (zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem): „Odstavec 3 pouze stanoví, jaké
náklady by měly být stálé provozovně přičteny pro účely stanovení zisků přičitatelných této stálé provozovně.
Jakmile jsou tyto náklady jednou přičteny, tento odstavec se dále nezabývá otázkou, zda jsou tyto náklady
pro účely stanovení zdanitelných příjmů stálé provozovny daňově uznatelné, jelikož podmínky pro uznatelnost
nákladů jsou otázkou, která je řešena národními právními předpisy za podmínek stanovených v článku 24,
který se týká se zákazu diskriminace (zejména odstavce 3 a 4 tohoto článku).“ Tento význam slova
„odečíst“ (tedy ve kterém státě má stálá provozovna uplatnit své náklady bez záruky toho,
že budou shledány daňově uznatelnými) se Nejvyššímu správnímu soudu jeví být zcela souladný
s obvyklým cílem uzavření smlouvy o zamezení dvojího zdanění a – vzhledem k použití
modelové smlouvy OECD jako vzoru – též s úmysly smluvních stran. Nepochybuje tudíž o tom,
že právě takovýto význam má být čl. 7 odst. 3 přikládán, a to bez ohledu na skutečnost,
že by k tomuto závěru bylo možno dospět i s odkazem na vnitrostátní právo, jehož se tedy není
třeba pro účely výkladu čl. 7 odst. 3 česko-polské smlouvy dovolávat. Jelikož Nejvyšší správní
soud neměl o výkladu česko-polské smlouvy pochybnost, nenašel ani důvod uplatnit pravidlo
in dubio pro libertate, jak požadoval žalobce.
[12] Žalobce označuje výsledek, kdy si jeho stálá provozovna v ČR nemohla své náklady
uplatnit v Polsku a v Česku jí nebyly daňově uznány, za dvojí zdanění. S tím Nejvyšší správní
soud nemůže souhlasit. Česko-polská smlouva pouze vyjadřuje princip, že náklady následují zisky,
co do místa zdanění. To, že se zde (v místě zdanění) danění zisků i uznatelnost nákladů řídí
vnitrostátním daňovým právem, nevytváří pro zahraniční osoby žádnou újmu, jež by vyplývala
z jejich zahraničního domicilu, tedy ten typ újmy, jemuž se snaží smlouvy o zamezení dvojího
zdanění předejít. Stálé provozovně žalobce se dostalo téhož zacházení, jakého by se jí dostalo,
kdyby byla samostatným podnikem se sídlem na území ČR, což je zcela obvyklý a žádoucí
výsledek aplikace smlouvy o zamezení dvojího zdanění.
[13] Nejvyšší správní soud shrnuje, že obvyklým účelem smluv zamezení dvojího zdanění
je pouze upravit místo (stát), kde se ten či onen příjem (či náklad) bude daňově uplatňovat.
Samotná pravidla pro zdanění takového příjmu či odečtení takového nákladu však zůstávají
vyhrazena vnitrostátnímu právu. Smluvní strany se samozřejmě mohou od tohoto základního
modelu odchýlit a upravit též pravidla pro zdanění příjmů či odečtení nákladů. Tím by ovšem
v dané dílčí otázce došlo ke sjednocení jejich daňových systémů. Jelikož to není u smluv
o zamezení dvojího zdanění obvyklé, měly by tak státy učinit výslovným a nepochybným
způsobem. To se v daném případě nestalo. Česko-polská smlouva sice užila termínu „odečíst“,
který v českém daňovém právu znamená daňovou uznatelnost nákladů, avšak učinila
tak jen proto, že jako vzor zjevně posloužila smluvním stranám modelová smlouva OECD.
Ta daný pojem taktéž používá, přičemž v obecně uznávaném komentáři k této modelové
smlouvě se výslovně uvádí, že to nemá vliv na daňovou uznatelnost nákladů podle vnitrostátního
práva. Dá se tedy předpokládat, že pokud by skutečně polská strana v zájmu reciprocity
požadovala – jak tvrdí stěžovatel – aby i náklady na odměnu členů zastupitelského orgánu
obchodní společnosti, jež nejsou podle českého daňového práva uznatelným nákladem, byly
pro polské provozovny umístěné v Česku daňově uznatelné, a jestliže by česká strana v zájmu
podpory polských investic na takovéto zvýhodnění polských subjektů oproti českým přistoupila,
pak by uvedený požadavek našel ve smlouvě jednoznačné vyjádření. Výslovně by tedy bylo
uvedeno, že slovo odečíst má tento význam, nebo by byl článek 7 doplněn o větu, že smluvní
strany si vzájemně zaručují daňovou uznatelnost nákladů tam uvedených apod. Vzhledem
k tomu, že nic takového smlouva neobsahuje, jeví se racionální vykládat její text v souladu
s obvyklým účelem smluv o zamezení dvojího zdanění a s komentářem k modelové smlouvě
OECD o zamezení dvojího zdanění. Výsledkem tedy je, že náklady na dosažení zisků stálé polské
provozovny na území Česka lze sice uplatnit v ČR, avšak jejich daňová uznatelnost se hodnotí
podle českých právních předpisů.
[14] Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti rozsudku krajského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. jako
důvodnou. Rozsudek krajského soudu vychází z nesprávného posouzení právní otázky týkající
se aplikace čl. 7 odst. 3 česko-polské smlouvy na daný případ. Jelikož krajský soud vyšel ve svém
rozsudku z odlišného právního názoru než Nejvyšší správní soud a dal žalobci za pravdu v tom,
že daňová uznatelnost jím uplatněných nákladů plyne již z česko-polské smlouvy, nevěnoval
se dále otázce aplikace českých daňových předpisů a výhradám žalobce vůči jejich výkladu
učiněnému žalovaným. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
opět vrátil k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí krajský soud vyjde z právního názoru
prezentovaného v tomto kasačním rozsudku a následně se vypořádá s žalobními námitkami
směřujícími k aplikaci českého zákona o daních z příjmů.
IV. Náklady řízení
[15] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu