ECLI:CZ:NSS:2015:6.AFS.89.2014:23
sp. zn. 6 Afs 89/2014 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. E., zastoupen
Mgr. Janou Čechovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014, č. j. 6 Af 35/2010 - 86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2010, č. j. 5842 -4/2010-900000-302 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň
(„dále jen správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 1. 2010, č. j. 827/20 10-160100-34, kterým bylo
podle §42 odst. 1 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), zajištěn benzín natural BA 95 v množství
36.362 litrů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný popsal, že dne 21. 1. 2010 byl
žalobce kontrolován hlídkou mobilního dohledu celního ředitelství, s výsledkem, že údaje
uvedené v odstavci 7 průvodního dokladu č. 4074414 jsou nepravdivé, protože tam uvedená
adresa společnosti EKOL GAS PB s. r . o. (Lipová cesta 736, Milevsko), neodpovídá aktuálnímu
sídlu této společnosti; dále nebyla vyplněna kolonka 7a průvodního úředního dokladu,
což dle nařízení Komise (EHS) č. 2719/92 znamená, že místo dodání je stejné jako v odstavci 7.
Na mezinárodním nákladním listu však bylo jako místo vykládky uvedeno jiné místo
a je v něm uvedeno správné sídlo společnosti. Mezinárodní nákladní list přitom nemůže nahradit
průvodní doklad, ledaže by obsahoval stejné údaje, jaké jsou vyžadovány pro průvodní úřední
doklad, přičemž povaha těchto údajů musí být vyznačena číslem odpovídající kolonky
průvodního úředního dokladu. Žalobci muselo být známo, že adresa sídla příjemce není správná
a bylo tudíž v jeho moci zabezpečit, aby odesílatel před započetím přepravy průvodní d oklad
uvedl do náležitého stavu. Ke změně sídla příjemce došlo dva měsíce před uskutečněním
dopravy, přičemž o této skutečnosti nebyl správce daně v průběhu tohoto období informován.
Vzhledem k tomu, že žalobce jako kontrolovaná osoba není dopravcem, ale j eho zaměstnancem,
žalovaný přibral dopravce jako osobu zúčastněnou na řízení, která je ve smluvním vztahu
s objednatelem přepravy zboží, proto jí bylo prvostupňové rozhodnutí též doručeno. Žalobce
jako zaměstnanec dopravce je nepochybně oprávněn za něj jed nat při poskytování součinnosti
při kontrole prováděné celními orgány, kontrolovanou osobou je však rovněž dopravce.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal správní žalobu, v níž vyjádřil přesvědčení,
že správní orgán I. stupně od počátku chybně vyhodnotil účastníky řízení a za kontrolovanou
osobu a tudíž účastníka řízení označil žalobce místo dopravce, jehož je žalobce zaměstnancem.
Tím žalovaný porušil právo dopravce na spravedlivý proces, neboť mu neumožnil hájit své zájmy
přesto, že svým rozhodnutím citelně zasáhl do jeho podnikatelské činnosti. Žalobce byl
tak nesprávně považován za osobu, která zboží přepravovala, ačkoliv byl pouze řidičem dopravce
v zaměstnaneckém poměru. V souvislosti se zajištěním vybraných výrobků bylo žalobci uloženo
nahradit náklady v souvislosti s jejich uskladněním, což je šikonózní a přesahuje rámce povinností
žalobce jako řidiče. Pokud by byl postup celního orgánu správný, byl by žalobce jako řidič
vystaven neúměrnému riziku. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 6 Af 35/2010 – 86, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že žalobce
jako zaměstnanec dopravce, společnosti TM – TRUCK s. r. o., byť byl fyzicky přítomen
kontrole, bylo mu předáno oznámení o zajištění předmětných vybraných výrobků a byla
mu předána kopie protokolu o zajištění, neměl postavení kontrolované osoby podle §42 zákona
o spotřebních daních, nebyl nositelem práv a povinností z přepravního vztahu a tedy subjektem,
vůči kterému může být rozhodnutí vydáno. Tímto subjektem je právě společnost
TM -TRUCK s. r. o. jako dopravce, který s předmětnými vybranými výrobky nakládal se všemi
důsledky z toho vyplývajícími. Žalobce plnil pouze pokyny dopravce, a měl tedy povinnost
vybrané výrobky přepravit dopravním prostředkem dopravce na určené místo. Rovněž tak byl
oprávněn při kontrole jménem zaměstnavatele převzít oznámení o zajištění a převzít protokol
o zajištění; tyto úkony nijak z jeho pracovní náplně nevybočují, neboť souvisí s výkonem funkce
řidiče.
[4] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky,
tedy z důvodu předvídaném v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“ ). Podle stěžovatele městský soud nesprávně vyložil pojem
„kontrolovaná osoba“ v ustanovení §42 odst. 4 zákona o spotřebních daních. Předně se sám
žalobce označil za osobu, která přepravu prováděla. Skutečnost, že se jedná o zaměstnance,
byla „zjištěna“ a prokázána až v odvolacím řízení. Zákon o spotřebních daních v §42 odst. 4
používá pojem „kontrolovaná osoba“ jako zkratku pro osobu, u které byly vybrané výrobky
či dopravní prostředek zjištěny, tj. fyzicky zjištěny. Této osobě se předá protokol o zajišt ění.
Nejpozději následující pracovní den se vydá rozhodnutí o zajištění, u kterého zákon neuvádí,
kdo je jeho adresátem. Z logiky věci je jeho adresátem stejná osoba, tj. kontrolovaná osoba
(osoba, u které byly vybrané výrobky zjištěny). Tomu svědčí i krátkost lhůty pro vydání
rozhodnutí. V takové lhůtě není možné učinit žádná další skutková zjištění ve vztahu k tomu,
kdo jiný by mohl být účastníkem řízení. Z ustanovení §42 odst. 5 zákona o spotřebních daních,
ve kterém se uvádí, že rozhodnutí o zajištění obsahuje také poučení o právech a povinnostech osoby,
jíž se rozhodnutí týká, lze dovodit, že kontrolovaná osoba nemusí být jediným účastníkem řízení,
ale že mohou být zjištěny i další osoby, kterých se rozhodnutí týká. Například osoby, které mají
vlastnické či jiné právo k zajištěnému dopravnímu prostředku či zajištěným vybraným výrobkům.
Tyto se stanou „následně“ v případě, že se jich rozhodnutí o zajištění skutečně týká, účastníky
řízení a mohou pak uplatnit v řízení o zajištění až do vydání meritorního rozhodnutí svá práva.
Nic to však nemění na tom, že rozhodnutí o zajištění se prvotně doručuje kontrolované osobě,
tj. osobě, u níž byly vybrané výrobky zjištěny, a kterou byl v daném případě žalobce.
Poté, co žalobce předložil společně s odvoláním i kopii své pracovní smlouvy, uložil stěžovatel
prvoinstančnímu orgánu doručit rozhodnutí o zajištění také dopravci (společnosti TM – TRUCK
s. r. o.), neboť se jej zajištění rovněž týká a je proto účastníkem řízení. Rozhodnutí o zajištění
je předběžným opatřením a jeho základním smyslem je předběžně zabránit další dispozicí
se zajištěnou věcí. Tehdejší procesní právní úprava, tj. zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, neměla žádnou úpravu „řízení o účastenství“, jakou obsahuje zákon č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve svém §28. Jestliže tedy Celní ředitelství Plzeň zahájilo řízení o zajištění s žalobcem
jako kontrolovanou osobou a tento podal proti rozhodnutí odvolání, nezbylo stěžovateli
jako odvolacímu orgánu nic jiného, než po „přibrání dalšího účastníka řízení“ (společnosti
TM-TRUCK s. r. o.) o odvolání rozhodnout a vydat napadené rozhodnutí. Městský soud v Praze
v odůvodnění napadeného rozsudku pouze uvedl, že stěžovatel měl ke skutečnosti, že žalobce
je zaměstnanec dopravce, přihlédnout, neuvedl však, jakou formou, resp. co by měl učinit.
S ohledem na výše uvedené je stěžovatel přesvědčen, že jím zvolený postup byl souladný
s právem a tedy zákonný.
[5] Pro úplnost stěžovatel odkázal na současnou právní úpravu zákona o spotřebních daních,
tj. po novelizaci provedené zákonem č. 95/2011 Sb., a na důvodovou zprávu k tomuto zákonu.
Současné znění zákona o spotřebních daních při vymezení účastníků řízení používá stejné
jazykové formulace („osoba, u níž byly vybrané výrobky zjištěny“), přičemž již nepoužívá z kratku
„kontrolovaná osoba“ a výslovně v §42a vymezuje další účastníky řízení („osoba, která má věcné
právo k zajištěným vybraným výrobkům nebo dopravnímu prostředků“). Podle současné právní
úpravy by opět bylo vydáno rozhodnutí o zajištění a adresováno žalobci a společnost
TM-TRUCK s. r. o. by v řízení vystupovala jako další účastník řízení, kterému by bylo vydáno
rozhodnutí o zajištění. O skutečnosti, že osoba, u níž byly vybrané výrobky zjištěny,
je podle původní i současné právní úpravy stále totožná, svědčí i bod 23 důvodové zprávy
k zákona č. 95/2011 Sb., ve kterém je uvedeno, že navrhovaná právní úprava reaguje
na výše uvedené poznatky z praxe a odstraňuje výkladové potíže zejména ve vztahu,
kdo je kontrolovanou osobou, kdo je účastníkem "řízení o zajištění" a "řízení o propadnutí".
Navrhovanou právní úpravou nedochází k věcným změnám ani k rozšíření oprávnění celních
orgánů. Stěžovatel proto navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit městskému soudu
k dalšímu řízení.
[6] Žalobce se podle obsahu spisu ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné právní posouzení věci
Městským soudem v Praze. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav byl městským soudem aplikován nesprávný právní názor.
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[10] Pro přehlednost je vhodné vyjít z popisu mechanismu zákonného postupu správního
orgánu při rozhodování dle ustanovení §42 zákona o spotřebních daních tak, jak dopadá
na posuzovaný případ. Podle ustanovení §42 odst. 1 zákona rozhodne celní úřad nebo celní
ředitelství o zajištění vybraných výrobků popřípadě i dopravního prostředku, který je dopravuje,
tehdy, zjistí-li že a) vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v §6, 27 a 27c, 30, 51, 100
a 100a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§50), b) vybrané výrobky jsou dopravovány ve větším množství
(§4 odst. 3) bez dokladu uvedeného v §5, nejedná- li se o vybrané výrobky pro osobní potřebu (§4 odst. 6., §32
odst. 2, 4. a 5), c) údaje uvedené na tomto dokladu jsou nesprávné nebo nepravdivé, nebo d) tento doklad
je nepravý, pozměněný nebo padělaný. Postup při zajištění je následující: správce daně nejprve ústně
oznámí opatření o zajištění vybraných výrobků osobě, u které byly vybrané výrobky zjištěny (§42 odst. 4
zákona); zde (a v následujících odstavcích) se uplatňuje legislativní zkratka „kontrolovaná osoba“.
Současně správce daně vyhotoví protokol, ve kterém uvede i důvod zajištění, a tento na místě
předá kontrolované osobě. V písemném rozhodnutí o zajištění, které musí být vydáno nejpozději
následující pracovní den po dni vyhotovení protokolu, uvede správce daně důvody,
pro které se (mimo jiné) vybrané výrobky zajišťují, a poučení o právech a povinnostech osoby,
jíž se rozhodnutí týká (§42 odst. 5 zákona). Kontrolovaná osoba může proti rozhodnutí o zajištění
podat odvolání nejpozději do 7 pracovních dnů od doručení rozhodnutí (§42 odst. 6 zákona),
je však povinna zajištěné výrobky vydat a odmítne -li je vydat, jsou jí vybrané výrobky odňaty
(§42 odst. 7, druhá a třetí věta zákona). Kontrolované osobě se rovněž doručuje rozhodnutí o zrušení
zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku, pokud se prokáže, že s vybranými
výrobky nebylo nakládáno způsoby uvedenými v odstavcích 1 a 2 nebo že dopravní prostředek
nedopravoval takové výrobky, a zajištěné vybrané výrobky nebo dopravní prostředek musí být
kontrolované osobě bez zbytečných průtahů vráceny v neporušeném stavu (§42 odst. 10 zákona).
Kontrolovaná osoba je také povinna hradit náklady na skladování zajištěných vybraných výrobků,
přičemž zákon vznik této povinnosti neváže na žádnou další okolnost (§42 odst. 7, poslední věta
zákona). Podle ustanovení §42 odst. 9 zákona o spotřebních daních trvá zajištění vybraných
výrobků do doby, než je pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, případně
do doby, kdy se prokáže, že s vybranými výrobky nebylo nakládáno způsoby uvedenými
v odstavcích 1 a 2.
[11] V citovaných ustanoveních lze vysledovat jistý terminologický nesoulad v tom,
že na jedné straně se hovoří o osobách, kterých se rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků týká
a na druhé straně o kontrolované osobě; další definovanou skupinou osob je vlastník vybraných výrobků
a fyzická nebo právnická osobě, která tyto vybrané výrobky dopravovala, skladovala nebo prodávala. Je zřejmé,
že ve většině případů se bude jednat o tentýž subjekt, tedy kontrolovaná osoba bude současně
buď vlastníkem zajištěných vybraných výrobků, nebo jejich dopravcem či skladníkem,
popř. k nim bude mít jiné právo; určení právního vztahu k zajištěným vybraným výrobkům
je relevantní v okamžiku, kdy je rozhodováno o jejich dalším právním osudu. Avšak v první fázi
řízení podle §42 zákona, tedy řízení o zajištění vybraných výrobků, je subjektem, vůči kterému
směřují úkony celního úřadu a celního ředitelství, kontrolovaná osoba, jejímž pojmovým znakem
je pouze to, že jde o osobu, u které jsou zjištěny vybrané výrobky během dopravy (v případě
situace podle §42 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Jinými slovy, kontrolovaná osoba může,
ale nemusí být vlastníkem vybraných výrobků, jejich skladovatelem či prodejcem, nemusí mít
k vybraným výrobkům žádný právní (či protiprávní vztah), postačí pouze, že je má ve své fyzické
dispozici a že je dopravuje.
[12] Ke stejnému závěru lze dospět i výkladem teleologickým. Účelem ustanovení §42 zákona
o spotřebních daních, respektive jednotlivých řízení vedených v jeho režimu, jsou opatření
směřující proti distribuci a spotřebě vybraných výrobků, u kterých existují důvodné pochybnosti
o jejich řádném zdanění (či o jejich oprávněném nabytí bez daně). Jde o opatření, která mají
povahu bezprostředních zásahů (zajištění výrobků), a následně povahu konečného rozhodnutí
o právním režimu výrobků a posléze i o jejich dalším použití. Lze si jen obtížně představit,
jak by v rámci řízení o zajištění vybraných výrobků, mělo být posuzováno, zda osoba, která má
v dané chvíli vybrané výrobky u sebe, je jejich vlastníkem, dopravcem, prodejcem (případně
skladovatelem). Povaha tohoto správního úkonu spočívá totiž v okamžitém (avšak časově
omezeném) odvrácení bezprostředně hrozící společenské újmy, nelze -li tohoto cíle dosáhnout
jinak; směřuje přitom proti tomu, o kom lze v daný okamžik usuzovat, že je za tento nežádoucí
stav odpovědný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 69/2007 – 85
z 26. 2. 2009).
[13] Shodný závěr vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 95/2011 Sb., kterým byl
mj. novelizován §42 zákona o spotřebních daních, podle které „[k]ontrolovanou osobou se rozumí
přímo fyzická osoba, které byly vybrané výrobky fyzicky zajištěny, odejmuty. Pokud tedy byly vybrané výrobky
zajištěny zaměstnanci právnické osoby, např. řidiči, je kontrolovanou osobou tento řidič, neboť tato osoba
má vybrané výrobky či dopravní prostředky fyzicky v dispozici, resp. této oso bě se fyzicky vybrané výrobky
či dopravní prostředek odebírají. Vlastník vybraných výrobků či dopravního prostředku, tj. např. zaměstnavatel
řidiče, může pak svá práva uplatnit ve vztahu k rozhodnutí o zajištění jako účastník a osoba, které se rozhodnutí
doručuje“.
[14] Nejvyšší správní soud již v rozsudku č. j. 4 Afs 54/2014 – 27 ze dne 31. 7. 2014,
který v skutkově téže věci, pouze ke kasační stížnosti dopravce (společnosti TM – TRUCK
s. r. o.) uvedl, „že nikterak nezpochybňuje postup správního orgánu prvního stupně, pokud za účastníka řízení
(kontrolovanou osobu) zprvu považoval pouze pana Radovana Ernesta (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 – 85), a to s ohledem na to, že během faktického úkonu
zajištění, jemuž byl přítomen, nelze zjistit všechny rozhodné skutečnosti, zvláště když platná právní úprava byla
komplikovaná a v řadě směrů právě s ohledem na vymezení okruhu účastníků řízení nedokonalá, jak ostatně
popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1 8. 6. 2012, č. j. 5 Afs 25/2012 – 30, s tím, že až novelou
zákona o spotřebních daních provedenou zákonem č. 95/2011 Sb., byl již s účinností od 1. 5. 2011 tento deficit
odstraněn a ustanovení §42 odst. 1 zákona o spotřebních daních novelizováno“.
[15] Uvedený závěr však neobstojí za situace, kdy je již postaveno najisto, že žalobce
při zjištění vybraných výrobků jednal na účet třetí osoby jako její zákonný zástupce. Žalobce
tak neměl a nemá k předmětným vybraným výrobkům právní vztah; byl v právním vztahu
ke společnosti TM – TRUCK, s. r. o., založeném pracovní smlouvou. Jeho jednání bylo
nepřímým jednání této společnosti, kdy žalobce jednal podle §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
v tehdy platném znění, (dále jen „obchodní zákoník“) jako zástupce svého zaměstnavatele,
neboť byly splněny všechny podmínky pro vznik tohoto zastoupení – žalobce byl činností
pověřen pracovní smlouvou, činnost, kterou žalobce vykonával, vykonával v souvislosti
s provozováním podniku společnosti TM – TRUCK, s. r. o. a jedná se o úkony (nynější
terminologií „jednání“) v souvislosti s touto činností obvyklé (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soud ČR z 18. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 317/2005). Žalobce při kontrole mobilní hlídkou jednal
na účet svého zaměstnavatele, tedy společnosti TM – TRUCK, s. r. o., tato společnost byla
osobou, která zajištěné vybrané výrobky dopravovala, a právě tato společnost byla osobou,
která mohla (a měla) dbát na správnost údajů v předmětném průvodním dokladu č. 4074414
a která byla schopna zjištěné nepravdivosti vysvětlit a ovlivnit tak výsledek řízení o zajištěných
vybraných výrobcích; tato osoba měla předmětné vybrané výrobky (i dopravní prostředek)
ve své právní dispozici.
[16] K témuž závěru dospěl Nejvyšší správní soud v skutkově obdobné situaci již v rozsudku
č. j. 6 Afs 90/2014 – 21 dne 30. 9. 2014, kdy uzavřel, že „ neobstojí výklad stěžovatele, že kontrolovanou
osobou je i po prokázání v odvolacím řízení, že řidič je „pouze“ zaměstnan cem dopravce – společnosti
TM - TRUCK, s. r. o., je i nadále řidič.“
[17] Žalobci tak nemohou být ukládány povinnosti, které zákon spojuje s kontrolovanou
osobou, neboť tyto povinnost má subjekt, na jehož účet žalobce jednal (společnost
TM - TRUCK s. r. o.). Stěžovatel sice správně začal jednat s touto právnickou osobou
jako účastníkem řízení, současně však pokračoval v řízení i s žalobcem, aniž by o jeho právním
postavení rozhodl. Není však rozumného důvodu pro to, aby se žalobce řízení dále účastnil,
neboť by mu jako kontrolované osobě muselo být doručováno rozhodnutí o zrušení zajištění
vybraných výrobků, byly by mu vybrané výrobky vráceny (§42 odst. 10 zákona o spotřebních
daních), a byl by povinen hradit náklady na uskladnění vybraných výrobků podle §42 odst. 7,
poslední věta, zákona o spotřebních daních). O jeho právním postavení tak musí správní orgán
rozhodnout.
[18] Řízení podle §42 zákona o spotřebních daních je řízením zahajovaným z moci úřední,
které však neobsahuje úpravu řízení v celém rozsahu; úpravu řízení obsahuje zákon
č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků, ve znění platném ke dni rozhodnutí správního
orgánu. Ani ten však neobsahuje postup při vzniklé procesní situaci. Současně zákon o správě
daní a poplatků vylučuje při správě daní použitelnost zákona č. 500/2004 Sb., (dále jen „správní
řád“), s výjimkou postupu podle §175 při vyřizování stížnosti (§99 zákona o správně daní
a poplatků).
[19] Postavení účastníka řízení v řízení o zajištění vybraných výrobků (tedy v prvé fázi řízení
podle §42 zákona o spotřebních daních) žalobci vyplývá z §42 odst. 4 zákona o spotřebních
daních. Od okamžiku, kdy bylo postaveno na jisto, že to není žalobce, komu svědčí
hmotněprávní legitimace být kontrolovanou osobou, neboť jednal na účet třetí osoby, nemá
žalobce způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že zde není žádná výslovná
procesní úprava, která by na tuto situaci dopadala, je nutno použít analogii legis a postupovat
podle ustanovení, které je situaci nejbližší. Nejbližší je přitom úprava právě – byť ze subsidiární
aplikace vyloučeného - správního řádu.
[20] Správní řád upravuje účastenství v případě pochybností o postavení účastníka v §28
odst. 1, věta druhá správního řádu, a to tak, že o tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán
usnesení, jež se oznamuje pouze tomu, o jehož účasti v řízení bylo rozhodováno, a ostatní účastníci
se o něm vyrozumí. Toto deklaratorním rozhodnutí je procesním nástrojem, který umožňuje
správnímu orgánu pochybné právní postavení řidiče, který při kontrole jednal
za svého zaměstnavatele – dopravce, postavit najisto.
[21] Jak již bylo uvedeno výše, řízení o zajištění vybraných výrobků má charakter
bezprostředního zásahu, v rámci kterého lze jen omezeně posuzovat právní vztah osoby,
u které jsou vybrané výrobky zjištěny, k těmto vybraným výrobků. Stěžovatel proto správně
jednal s žalobcem a jemu adresoval oznámení o zajištění vybraných výrobků a následně
rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Poté však, co bylo právní postavení žalobce
k vybraným výrobkům postaveno najisto, a byla určena osoba dopravce, která zajištěné vybrané
výrobky dopravovala, bylo na stěžovateli, aby podle §28 odst. 1, věta druhá správního řádu,
rozhodl o tom, že žalobce není účastníkem řízení o zajištění vybraných výrobků a řízení
o zajištěných vybraných výrobcích, a s žalobcem dále v řízení nepokračoval; postavení
kontrolované osoby má totiž dopravce (tedy TM – TRUCK s. r. o.), jakožto osoba, která splňuje
všechny atributy kontrolované osoby podle §42 zákona o spotřebních daních – měla vybrané
výrobky při jejich zjištění u sebe (byly dopravovány na základě jejího pokynu v jejím dopravním
prostředku), měla je i ve své právní dispozici na základě přepravní smlouvy, a dopravovala je.
[22] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že skutečnost, že žalobce
se sám označil za osobu, která vybrané výrobky přepravuje, nezbavovala stěžovatele,
resp. správní orgán I. stupně, odstranit rozpor mezi tímto žalobcovým prohlášení, a dalšími
podklady pro rozhodnutí, konkrétně mezinárodním nákladním listem č. 4728107,
kde jako dopravce je uvedena společnost TM – TRUCK, s. r. o., dále průvodním dokladem
č. 4074414, kde je jako dopravce opět uvedena společnost TM – TRUCK, s. r. o., a dále dodacím
listem č. 4074414-1 opět s dopravcem TM – TRUCK, s. r. o. Osoba, která je účastníkem řízení
o zabrání vybraných výrobků totiž není daňovým subjektem (§6 zákona o správě daní
a poplatků) a pojmově tedy na ni nedopadá ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků, upravující rozvržení povinnosti tvrzení a povinnost důkazní mezi daňový subjekt
a správce daně. Netíží ji proto zmiňované povinnosti a je primárně věcí celních orgánů všechny
skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci prokázat.
[23] Městský soud tak ve výkladu ustanovení §42 odst. 4 zákona o spotřebních daních
nepochybil, správně rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto není dán a Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. kasační stížnost zamítl b ez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
III.
Náhrada nákladů řízení
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalobce měl ve věci úspěch, podle obsahu spisu
mu však žádné náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly. Soud mu proto náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu