ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.165.2015:25
sp. zn. 6 As 165/2015 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: D. P., zastoupen
Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 02 Hradec Králové,
proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, Policejní prezidium, se sídlem
Strojnická 27, 170 89 Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2011,
č. j. PPR-7019-19/ČJ-2011-99KP, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 A 31/2014 - 93, o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 A 31/2014 - 93, se zamítá .
Odůvodnění:
I. Vymezení v ěci
[1] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně, ředitele Krajského ředitelství policie
Pardubického kraje ve věcech kázeňských, ze dne 1. 7. 2011, č. j. KRŘŘ-373/2011 (dále
jen „rozhodnutí krajského ředitele policie“), byl žalobce uznán vinným z jednání majícího znaky
přestupku proti majetku dle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím,
že v dopoledních hodinách dne 3. 11. 2010 v k. ú. obce V. na hranicích lesního pozemku parc. č.
X a č. X odcizil dřevní hmotu poražené třešně v hodnotě 2.339 Kč ke škodě Městských lesů
Vysoké Mýto s.r.o. Rozhodnutím Policejního prezidenta ve věcech kázeňských ze dne 14. 12.
2011, č. j. PPR-7019-19/ČJ-2011-99KP, bylo rozhodnutí krajského ředitele policie změněno tak,
že žalobce byl uznán vinným ze spáchání jednání majícího znaky přestupku, kterého se dopustil
porušením ustanovení §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích tím, že dne 3. 11. 2010 v blíže
neurčených dopoledních hodinách odcizil z lesního pozemku parcely č. X k. ú. V dřevní hmotu
poraženého smrku v hodně 1.806,- Kč ke škodě spolumajitelů V. M. a L. N. za což mu byl
uložen kázeňský trest v odnětí služební hodnosti inspektor.
[2] Žalobce napadl citované rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“). Především namítal skutečnost, že rozhodnutím krajského ředitele policie byl
uznán vinným z přestupku proti majetku, kterého se měl dopustit tím, že odcizil dřevní hmotu
z poraženého stromu třešně ke škodě Městských lesů Vysoké Mýto s.r.o., které měl odvézt
pro svoji potřebu do místa svého bydliště v obci V. č. X, a tím měl úmyslně způsobit škodu na
cizím majetku krádeží. Odcizení dřevní hmoty (třešně) ke škodě Městských lesů Vysoké Mýto
s.r.o. se však nedopustil, neboť do místa svého bydliště převážel pouze dřevní hmotu (třešeň),
kterou zakoupil od svého známého Z. S., který mu tuto dřevní hmotu ze svého lesa povolil
vytěžit. Tato třešeň se pak nacházela na hranici pozemku patřícím jak Městským lesům Vysoké
Mýto s.r.o., tak Z. Svobodovi od kterého dřevní hmotu zakoupil. Na základě jeho odvolání pak
rozhodl žalovaný, že změnil jednání, ze kterého byl uznán vinným, a to z přestupku proti
majetku, odcizení dřevní hmoty (třešně) ke škodě Městských lesů Vysoké Mýto s.r.o., na jednání
mající znaky přestupku proti majetku, odcizení dřevní hmoty (smrku), ke škodě spoluvlastníků V.
M. a L. N. z lesního pozemku č. X v k. ú. V. S ohledem na rozpory ve výpovědi slyšených svědků
není bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že by dne 3. 11. 2010 žalobce odvezl na valníku
Tery dřevní hmotou (smrk) ke škodě V. M., kdy navíc v obci V. takový vozík Tera vlastní více
osob. Rozhodující skutečností pro posouzení jednání žalobce je to, že na valníku vozíku Tery
řízeným žalobcem nebylo zjištěno žádné smrkové dřevo, toto smrkové dřevo nebylo zjištěno ani
na jeho pozemku. Žalovaný tedy bez jakýchkoliv pochybností nezjistil, že by to byl žalobce, který
dne 3. 11. 2010 odcizil dřevní hmotu (smrk) ke škodě Vítězslava Máry.
[3] Městský soud žalobě shora označeným rozsudkem vyhověl a rozhodnutí žalovaného
zrušil. Předně uvedl, že již krajský ředitel policie pochybil, když nerozhodlo o celém předmětu
řízení, které bylo zahájeno pro dva skutky (jednak odcizení dřevní hmoty třešně a taktéž odcizení
dřevní hmoty smrku), přičemž žalobce byl uznán vinným jen pro jeden z nich, což se mělo
promítnout do výroku rozhodnutí, nikoliv jen od odůvodnění, a řízení mělo být v rozsahu
druhého skutku zastaveno.
[4] Soud shledal vadným také postup žalovaného, který jako odvolací orgán přezkoumává
dle znění zákona napadené rozhodnutí, a řízení kterému předcházelo, v rozsahu, v jakém je
uvedeno v odvolání. Žalobce napadl výrok rozhodnutí, kterým byl uznán vinným z jednání
majícího znaky přestupku proti majetku dle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o přestupcích“),
kterého se dopustil tím, že v dopoledních hodinách dne 3. 11. 2010 v k. ú. obce V. na hranicích
lesního pozemku parc. č. X a č. X odcizil dřevní hmotu poražené třešně v hodnotě 2.339 Kč ke
škodě Městských lesů Vysoké Mýto s.r.o. Žalovaný však přes takto vymezený rozsah přezkumu
prvostupňového rozhodnutí zaměnil jeho jednání mající charakter přestupku dle §50 odst. 1
písm. a zákona o přestupcích, kdy ho uznal vinným nikoliv pro odcizením dřevní hmoty z
poraženého stromu třešně dne 3. 11. 2010, ke škodě Městských lesů Vysoké Mýto s.r.o., nýbrž
pro druhé jeho jednání, ze kterého byl obviněn, a to z přestupku dle §50 odst. 1 písm. a) zákona
o přestupcích, kterého se měl dopustit odcizením dřevní hmoty z poraženého smrku ke škodě
spolumajitelů V. M. a L. N., ačkoliv toto jednání, označené jako přestupek, předmětem
odvolacího řízení nebylo. Nadto se soud neztotožnil s žalovaným ani v tom, že vytýkané jednání
(odcizení dřevní hmoty smrku) bylo žalobci bez jakýchkoliv pochyb prokázáno.
II. Návrh na odkladný účinek
[5] Nejvyšší správní soud obdržel ve výše nadepsané věci dne 14. 7. 2015 kasační stížnost
žalovaného (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhá zrušení označeného rozsudku městského
soudu. Současně stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku dle §107 odst. 1
ve spojení s §73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel uvádí, že pokud bude pokračovat v řízení, mohlo by při respektování právního
názoru městského soudu dojít ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení řízení. Pozdější
vyhovění kasační stížnosti by vedlo k existenci dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci.
Přiznáním odkladného účinku by naopak nevznikla újma jiným osobám a nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[7] Žalobce však s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí, neboť má
za to, že podmínky pro přiznání odkladného účinku vyplývající z ustanovení §107 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. nejsou v daném případě splněny. Stěžovatel netvrdí ani neosvědčuje žádnou
újmu, která by mu měla vzniknout, nebude-li odkladný účinek kasační stížnosti přiznán.
Tu pro něj nemůže představovat samotné pokračování v řízení. Naopak pro žalobce by přiznání
odkladného účinku nepochybně újmu způsobilo. Vlastní rozhodnutí stěžovatele je založeno
na procesních pochybeních a nesprávných právních závěrech. Navíc bylo jediným podkladem
pro navazující rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru (rozhodnutí Krajského
ředitelství policie Pardubického kraje ze dne 24. 1. 2012, č. ŘŘ-38/2012). Žalobce tím byl zbaven
svého práva na výkon povolání příslušníka Policie ČR, byť jeho zájem na výkonu
tohoto povolání nadále trvá. Újma, která by tedy žalobci byla způsobena přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti, by byla nepoměrně větší než újma potenciálně hrozící stěžovateli.
Žalobce poukazuje na stanovisko rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu zaujaté
v usnesení ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, dle kterého samotné podání kasační
stížnosti nemá na plnění povinností správním orgánem žádný vliv. Je proto povinností
stěžovatele ve věci znovu rozhodnout. Jeho argumentace možnou existencí dvou rozhodnutí
je zcela irelevantní.
[8] Pro úplnost upozornil žalobce na ustanovení §192 zákona o služebním poměru,
dle kterého může podat žádost o obnovu řízení o propuštění ze služebního poměru nejpozději
do 4 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. V jeho případě nabylo právní moci dne
24. 1. 2012. Návrh na obnovu řízení sice již v návaznosti na rozsudek městského soudu podal,
nicméně přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může mít vliv na související řízení
a zkrácení práv žalobce.
III. Posouzení návrhu Nejvyšším správním soudem
[9] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Ve smyslu §107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační
stížnosti.
[10] Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví
primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku
je tak koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení
– před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny
zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik újmy na straně
žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně
představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. S ohledem
na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu
upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného
krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.
[11] Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, pak zásadně platí, že „zruší-li krajský soud
rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným
právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána
kasační stížnost“.
[12] V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem zrušujícího rozsudku krajského
soudu na základě kasační stížnosti podané žalovaným. V této souvislosti rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu doslova uvedl: „… Jiná je ovšem situace, kdy by Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek krajského soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno. V tu chvíli se věc dostane do stadia nového
posuzování žaloby krajským soudem, který vázán právním názorem kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.)
může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí
„obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně
vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní
rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno
kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu
také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních
předpisů obtížně řešitelný.“
[13] Citované usnesení rozšířeného senátu bylo jednotlivými senáty Nejvyššího správního
soudu interpretováno různě. Návrhy na přiznání odkladného účinku odůvodněné
pouze potenciální existencí dvou správních rozhodnutí v téže věci byly z uvedeného důvodu
na jedné straně zamítány, na druhé však byl s odkazem na stejné usnesení rozšířeného senátu
odkladný účinek ze shodného důvodu přiznáván. Proto byla tato otázka předložena k rozhodnutí
rozšířenému senátu, který v usnesení ze dne 1. 1. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, vyslovil,
že hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti (§73 a §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).“
[14] Z odůvodnění tohoto usnesení lze odkázat ta následující závěry, které je třeba aplikovat
v posuzovaném případě. „Je pravda, že čistě jazykový výklad §73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru,
že při posuzování, zda odkladný účinek přiznat, anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy
žadatele o jeho přiznání a újmy jiných osob. V tomto smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla být
důvodem přiznání odkladného účinku, byla-li by újma ostatních osob ještě mnohem „nepatrnější“.
Takový mechanický výklad by však opomíjel základní znak institutu odkladného účinku, a sice že jde o institut
výjimečný, který nemá být v řízeních před správními soudy pravidlem. Měl-li by pravidlem být, nestanovil
by zákonodárce jako základní pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá. Pojetí odkladného účinku
jako výjimky z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem
k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě
pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 - 56).
Vznik takto chápané újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem
plynoucím z rozhodnutí krajského soudu. Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními
právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná
subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku
či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí.
Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu
na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé.
Výše uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán
za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude
podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě
onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne jiným osobám a jež nebude
v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit,
v čem tato újma a její intenzita spočívá.“
[15] V dané věci odůvodnil stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti toliko tvrzením, že pozdější vyhovění kasační stížnosti by vedlo k existenci dvou
odlišných správních rozhodnutí v téže věci. Nespecifikoval však žádné konkrétní následky
zrušujícího rozsudku městského soudu, jež by hrozily důležitému veřejnému zájmu. Naopak
žalobce specifikoval, jaká újma mu může vzniknout, bude-li odkladný účinek kasační stížnosti
přiznán, přičemž se lze domnívat, že jeho obavy o zmaření možnosti obnovy řízení o propuštění
ze služebního poměru, jsou oprávněné. Žalobce sice sám uvedl, že návrh na obnovu řízení
v návaznosti na rozsudek městského soudu již podal, a lhůtu dle §192 zákona o služebním
poměru tedy nepromeškal. Nejvyšší správní soud má však za to, že přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti by mohlo vést k situaci, že v budoucnu vyvstane potřeba žalobce podat návrh
na obnovu řízení opětovně, avšak čtyřletá lhůta by již mohla marně uplynout. Nelze
totiž jednoznačně předjímat, jak by stěžovatel s již podaným návrhem žalobce naložil pro případ
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[16] Nejvyšší správní soud nikterak nezlehčuje nežádoucí situaci, kdy vedle sebe existují dvě
vzájemně si odporující rozhodnutí správního orgánu v téže věci, jejíž řešení je procesně obtížné.
K tomu však i rozšířený senát v posledně citovaném usnesení uvedl, že se nejedná
o bezprostřední ohrožení důležitého veřejného zájmu odůvodňující potřebu přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti správního orgánu. „Považovala – li by se pouhá hrozba existence dvou odlišných
rozhodnutí sama o sobě za újmu, musel by být od kladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti správního
orgánu, jehož rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Tento postup by odporoval shora popsanému smyslu
a účelu zákonné úpravy a mohl by vést i k nerovnosti stran, tj. k porušení §36 odst. 1 s. ř. s. Zatímco žalobce
by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dosáhl jen za skutečně výjimečných okolností, žalovanému
by ve většině případů stačilo pouze to, že krajský soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přestože je nutno existenci dvou rozhodnutí v téže věci hodnotit jako negativní, jedná se o důsledek povahy kasační
stížnosti jako mimořádného opravného prostředku. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocnými
rozhodnutími krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit
koncepci kasační stížnosti jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.“
[17] Ze všech shora uvedených důvodu Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou naplněny. Proto rozhodl, jak je
ve výroku uvedeno.
[18] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat
budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu