ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.191.2015:41
sp. zn. 6 As 191/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: V.
M., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, akvokátem, se sídlem Legerova 148, Kolín, proti
žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245,
Hradec Králové, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. ledna 2015, č. j.
1973/DS/2015/GL, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30. července 2015, č. j. 30 A 16/2015 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Trutnov, správního odboru – oddělení dopravně
správních agend (dále jen „městský úřad”), ze dne 29. září 2014, č. j. 2014/3720/SPR/POZ/NA,
byly zamítnuty jako nedůvodné žalobcovy námitky proti oznámení městského úřadu ze dne
25. dubna 2014 o tom, že žalobce ke dni 22. dubna 2014 dosáhl celkového počtu 12 bodů
v bodovém hodnocení řidičů, čímž podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů, pozbyl řidičské oprávnění, a proto byl v souladu
s tímto ustanovením vyzván k odevzdání řidičského průkazu.
[2] V průběhu řízení o námitkách žalobce uplatnil u Policie České republiky podnět
k přezkumnému řízení stran jednoho rozhodnutí vydaného v blokovém řízení, jež bylo jedním
z podkladů pro záznam bodů, a v souvislosti s tím navrhl přerušení řízení o námitkách. Městský
úřad návrhu vyhověl a řízení přerušil. Žalobce však se svým podnětem k přezkumnému řízení
neuspěl, městský úřad proto v řízení o námitkách pokračoval a nakonec rozhodl tak,
jak bylo uvedeno výše, tedy že se námitky žalobce zamítají.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, v němž napadené rozhodnutí
označil za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Namítal, že městský úřad nedostatečně zjistil
skutkový stav věci a rozhodnutí vydal na základě nezpůsobilých podkladů. Krajský úřad
Královehradeckého kraje (tj. „žalovaný”) však jeho odvolání zamítl a rozhodnutí městského
úřadu potvrdil. Krajský úřad dospěl (s odkazem na §82 odst. 2 správního řádu) k závěru,
že žalobcovy odvolací námitky byly nekonkrétní, ač byl městským úřadem na nedostatky odvolání
upozorněn a vyzván k jeho doplnění. Ani v doplnění odvolání totiž žalobce nevylíčil,
jakých konkrétních nezákonností se měl správní orgán dopustit, nebylo zřejmé, co konkrétně
žalobce správnímu orgánu vytýkal, neboť podal pouze obecné odkazy na určitá ustanovení
zákona a svůj výklad toho, co z nich vyplývá. Žalovaný napadené rozhodnutí městského úřadu
v rozsahu obecných odvolacích námitek přezkoumal a dospěl – s odkazem na rozsudky
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 76/2013 - 21 ze dne 30. července 2013,
č. j. 9 As 96/2008 - 44 ze dne 6. srpna 2009 a č. j. 4 As 8/2013 - 27 ze dne 16. května 2013 –
k závěru, že městský úřad vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, umožňujícího
náležitě prokázat skutečnosti případu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že měl způsobilé
podklady pro záznamy bodů v registru řidičů.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“). Rozhodnutí žalovaného označil za nesrozumitelné
a nedostatečně odůvodněné. Vytýkal žalovanému porušení práva na spravedlivý proces
nevyzváním k řádnému doplnění odvolání, nevypořádání se s předloženými důkazy a zejména
paušálně napadal podklady, ze kterých správní orgány vycházely, jako nezpůsobilé pro záznam
bodů do bodového hodnocení řidiče a neschopné dostatečně prokázat spáchání žalobcových
přestupků.
[5] Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 30. července 2015, č. j. 30 A 16/2015 – 60 zamítl.
Konstatoval, že žalobcovy žalobní námitky proti rozhodnutí žalovaného zůstaly
opět jen ve velmi obecné rovině, aniž by poukázal na konkrétní skutečnosti a důvody,
v nichž spatřoval porušení zákona. Krajský soud označil žalobu, její odůvodnění a argumentaci
za „formulářové“ a „typizované“ ve vztahu k témuž právnímu zástupci, jenž v řízení zastupuje
v obdobných věcech více žalobců; jednalo o kompilaci obecných námitek a teoretických úvah
o tom, jak mělo být v řízení postupováno a jaké náležitosti musí splňovat pokutové bloky,
aby mohly být způsobilým podkladem pro záznam do registru řidičů. Jednotlivé pokutové bloky
a rozhodnutí o přestupcích, jež sloužily jako podklady pro záznam bodů, krajský soud povšechně
přezkoumal a konstatoval, že splňují zákonné náležitosti. Konstatoval také, že námitka porušení
práva na spravedlivý proces nevyzváním k řádnému doplnění odvolání je zcela lichá,
neboť z obsahu správního spisu naopak vyplývá, že žalobce k doplnění odvolání,
resp. odstranění jeho vad správním orgánem vyzván byl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti však v podstatě jen rekapituloval obsah dosavadního řízení,
toho, co v žalobě napadenému rozhodnutí žalovaného vytýkal, a konečně co k věci uvedl krajský
soud, aniž by přímo a konkrétně proti jednotlivým závěrům krajského soudu brojil. Stěžovatel
tedy v kasační stížnosti zopakoval, že žalovaný vydal rozhodnutí nezákonné, neboť porušil právo
na spravedlivý proces, a to tím, že se žalovaný nezabýval žalobcem předloženými důkazy
a že při rozhodování orgány vycházely z nezpůsobilých podkladů pro záznam bodů v bodovém
hodnocení řidiče. Podle stěžovatele i přes respektování specifického charakteru blokového řízení
nelze omluvit nedostatky rozhodnutí z pohledu zákonem kladených požadavků
na takovéto rozhodnutí a je třeba vydat rozhodnutí, ze kterého je zcela zřejmé, o jaký přestupek
se mělo jednat, kdy a kde mělo ke spáchání přestupku dojít, osoba a jednání zakládající
odpovědnost za přestupek, jaká zákonem stanovená povinnost měla být porušena
a dle jakého ustanovení zákona byl přestupek kvalifikován. Stěžovatel podotýká, že se domáhal
nikoli přezkumu skutku samotného, či jeho právní kvalifikace, ale posouzení toho,
zda podkladem pro záznam bodů byla pravomocná rozhodnutí mající zákonné náležitosti,
neboť je toho názoru, že chybějící náležitosti na pokutových blocích zakládají
jejich nezpůsobilost jako podkladu pro záznam bodů. Stěžovatel dále znovu popíral správnost
argumentu žalovaného, že svým podpisem v pokutovém bloku dal souhlas s daným druhem
projednání a správností rozhodnutí, neboť dle jeho názoru není možné, aby za správnost
rozhodnutí vydaného správním orgánem odpovídal přestupce, a není možné po něm vyžadovat
ani očekávat takovou znalost práva, aby mohl správnost rozhodnutí posoudit a na případnou
nesprávnost upozornit a žádat její nápravu.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený rozsudek
krajského soudu za správný a že se s jeho právními názory a zdůvodněním rozsudku v uvedené
věci plně ztotožňuje a ve zbytku plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí,
ve kterém se vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami tvořícími obsah i kasační stížnosti
stěžovatele, neboť ve své kasační stížnosti neuvedl stěžovatel žádné nové skutečnosti. Vzhledem
k tomu, že vyjádření žalovaného neobsahovalo žádné nové právní argumenty či skutečnosti
a pouze odkazovalo na dřívější rozhodnutí ve věci, nebyl důvod, aby je Nejvyšší správní soud
zasílal stěžovateli.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti, jak je stěžovatel
obsahově vymezil, se opírají o §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná
ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel v kasační stížnosti
pouze shrnul dosavadní průběh řízení. Neuvedl žádné skutečnosti ani argumenty reagující
na předchozí rozhodnutí správních orgánů a zejména krajského soudu, jehož rozsudek
má Nejvyšší správní soud podrobit přezkumu. Tímto způsobem si ostatně počínal již od samého
začátku řízení vedeného před správními orgány. Ač zastoupen advokátem, uplatňoval námitky
výlučně v rovině obecné. Platí přitom, jak již správně uvedl krajský soud, že kvalita žaloby
předurčuje kvalitu a obsah rozhodnutí soudu, což platí nepochybně i ve vztahu ke kasační
stížnosti a rozsudku Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
odkazuje svůj rozsudek ze dne 23. června 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či rozsudek ze dne
24. srpna 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, v němž mimo jiné uvádí, že „…míra precizace žalobních bodů
do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější,
tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce
spekulativně domýšlel další argumenty…”. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 18. července 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 - 42: „Ve správním soudnictví se totiž široce uplatňuje
dispoziční zásada, dle níž náleží klíčová role při určení předmětu a rozsahu soudního přezkumu žalobci.
Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal
na konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám
vyjádří krajský soud jen v obecné rovině”. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud shledává, že k porušení
práva na spravedlivý proces nedošlo, a správní orgány a konečně i krajský soud se s námitkami
žalobce vypořádaly dostatečně a v plném rozsahu.
[12] Nejvyšší správní soud nemohl dát stěžovateli za pravdu, že by krajský soud dospěl
k nesprávnému právnímu závěru, a tím naplnil důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí krajského soudu je zcela v souladu s právní úpravou
i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. s právním názorem vysloveným v rozsudku
ze dne 6. srpna 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44 (citujícím rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. dubna 2009 č. j. 52 Ca 10/2009 - 78),
podle něhož „správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů
(§123f zákona o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam
(tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu §123b odst. 1 a 2 citovaného
zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet
připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní
orgán však v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě
kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné,
a to až do okamžiku než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné
a zruší je.“
[13] K vadám řízení, spočívajících v podkladech pro rozhodnutí a záznam bodů řidiče,
Nejvyšší správní soud připomíná, že je nutné zohledňovat již zmíněnou specifičnost blokového
řízení, která zakládá nemožnost posuzovat obsah pokutového bloku s rigidní
přísností. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 127/2014 - 39 ze dne
28. srpna 2014 mimo jiné vyplývá, že „při zohlednění specifik blokového řízení, je možno přijmout i strohé a
zkratkovité formulace, je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení
uložena. Podstatné je, aby konkrétní jednání osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude
zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů
srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to ničeho nemění.” K dané problematice
se Nejvyšší správní soud shodně vyslovil i ve svém rozsudku č. j. 4 As 8/2013 - 27 ze dne 16.
května 2013, v němž je mimo jiné uvedeno, že „je zřejmé, že popis přestupku stěžovatele na pokutových
blocích byl s ohledem na méně formální povahu blokového řízení a praktické důvody (velikost pokutového bloku,
časové omezení, terénní podmínky) zestručněn a uveden v hovorové formě. Podstatné však je, že ze slovního popisu
přestupku ve spojení s relevantním ustanovením zákona o přestupcích a zákona o provozu na pozemních
komunikacích je zcela nepochybné, jakého jednání (přestupku) se stěžovatel dopustil. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud poukazuje na skutečnost, že na předmětném oznámení a pokutových blocích jsou uvedena stejná
ustanovení těchto právních předpisů. S ohledem na shora uvedené, tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele,
že není zřejmé, za jaké jednání byl blokovou pokutou postižen, ani námitce, podle které obecný popis skutku
uvedený na pokutových blocích odůvodňuje rovněž právní kvalifikaci přestupku podle §22 odst. 1 písm. l)
zákona o přestupcích.”
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal nic nesprávného na právních závěrech
krajského soudu, resp. žalovaného správního orgánu, jež na základě obecně formulovaných
námitek povšechně přezkoumaly rozhodnutí o přestupcích, která sloužila jako podklad
pro záznamy bodů v registru řidičů vztahujících se ke stěžovateli, a dospěly k závěru, že zákonem
požadované údaje jsou na jednotlivých rozhodnutích (pokutových blocích) identifikovány
dostatečně a znemožňují, aby nastaly jakékoli pochybnosti o tom kdy, kde, jakou osobou
a jaký přestupek byl spáchán. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovateli
se nepodařilo relevantně zpochybnit způsobilost jednotlivých rozhodnutí o přestupku
(pokutových bloků) jako podkladu pro záznam bodů do registru řidičů.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[26] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci,
podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly,
proto mu ani nebyly přiznány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu