ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.37.2015:20
sp. zn. 6 As 37/2015 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobců:
a) D. S. a b) R. F., zastoupených JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem, se sídlem Kpt. Vajdy
3046/2, Ostrava – Zábřeh, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se
sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: House VACLAW s.r.o., IČ:
28570685 se sídlem Korejská 877/14, Ostrava, zastoupené JUDr. Helenou Strachotovou,
advokátkou, se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. června 2012, č. j. MSK 35872/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 22 A 87/2012 - 252,
o návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Magistrát města Ostravy (dále jen „stavební úřad“) rozhodl dne 19. prosince 2011
pod č. j. SMO/407003/11/Správ./Ing.X, k žádosti společnosti House Vaclaw, s.r.o., o umístění
stavby „Polyfunkční dům Vaclaw na Kostelním náměstí v Moravské Ostravě“. Žalobci jako
spoluvlastníci bytového domu, k jehož štítové zdi má uvedená stavba bezprostředně přiléhat,
s jejím umístěním z řady důvodů nesouhlasí (jedná se zejména o zastínění jejich domu
plánovanou stavbou, zaslepení větracích otvorů z jejich půdy, přesah stavby na jejich pozemek
atd.). Jejich odvolání proti územnímu rozhodnutí nicméně žalovaný zamítl rozhodnutím
uvedeným v návětí. Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“); i ten ovšem žalobu zamítl rozsudkem uvedeným v návětí.
[2] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se kasační stížností u Nejvyššího správního soudu
domáhají zrušení rozsudku krajského soudu. Součástí kasační stížnosti je také návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[3] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
[4] Nejvyšší správní soud se rozhodl odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
[5] Podle §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zjišťuje Nejvyšší správní soud při rozhodování o odkladném účinku
kasační stížnosti splnění zákonných předpokladů uvedených v citovaném ustanovení,
tj. 1) výrazný nepoměr újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí
nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí
odloženy byly; a zároveň 2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Jak již Nejvyšší
správní soud dříve judikoval, povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel
(viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012 č. j. 1 As 27/2012-32,
všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel musí
konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná,
nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.
[6] Stěžovatelé návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnili velmi obecně,
neboť pouze konstatovali, že „přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem
účinky napadeného rozhodnutí.“ Opomněli však uvést, jaká konkrétní újma jim může ponecháním
územního rozhodnutí v účinnosti vzniknout. Do jisté míry by samozřejmě bylo možno vyjít
z obsahu kasační stížnosti, kde stěžovatelé líčí jednotlivá příkoří, jež jim mají vzniknout realizací
stavby polyfunkčního domu Vaclaw. Nelze však přehlížet, že již v řízení před krajským soudem
zamítl soud návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, a to svým usnesením
ze dne 13. prosince 2012 č. j. 22 A 87/2012-235 [resp. č. j. 22 A 88/2012-247 v případě
stěžovatele b)]. Krajský soud k tomu uvedl: „Újma tvrzená žalobkyni má nastat až samotnou realizací
stavby (výstavbou). K újmě žalobkyně by tak mohlo dojít až v důsledku vydání stavebního povolení k předmětné
stavbě, neboť územní rozhodnutí samotné nezakládá stavebníkovi právo stavět a vytvořit tak následky,
jichž se žalobkyně obává. Výkon napadeného, tzn. územního, rozhodnutí tak sám o sobě (bez stavebního
povolení) není způsobilý přivodit žalobkyni jí tvrzenou újmu.“ Tento náhled krajského soudu je navíc
v souladu s dosavadní judikaturou správních soudů. Poukázat lze v prvé na řadě na usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2004 č. j. 57 Ca 14/2004-40, které bylo publikováno
pod č. 455/2005 Sb. NSS. Obdobně však již, přinejmenším v jednom případě, judikoval
též Nejvyšší správní soud, a to v usnesení ze dne 13. června 2006 č. j. 6 As 57/2005-217 (nověji,
byť pouze implicitně, tak Nejvyšší správní soud učinil v usnesení ze dne 15. října 2013
č. j. Aprk 58/2013-126).
[7] Nelze samozřejmě vyloučit, že v daném případě by se Nejvyšší správní soud od předchozí
judikatury mohl odchýlit. K tomuto kroku by soud mohl přistoupit buď na základě skutkového
odlišení konkrétní kauzy od dřívějších případů (zejména v případě stavby, která podle stavebního
zákona z roku 2006 nevyžaduje k realizaci žádnou formu stavebního povolení), nebo na základě
odlišné právní argumentace opřené o novou právní úpravu [zejména s přihlédnutím k §94 odst. 5
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů, který stanoví, že dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení
stavby, územní rozhodnutí se již nevydává]. Stěžovatelé by ovšem museli unést břemeno tvrzení
a břemeno důkazní. V daném případě by museli zejména odůvodnit, proč jim – v rozporu
s názorem krajského soudu – hrozí újma již ze samotné možnosti, že stavebník na základě
pravomocného a účinného územního rozhodnutí bude moci požádat o stavební povolení
k realizaci stavby umístěné územním rozhodnutím (a potenciálně je získat). V případě nyní
posuzovaného návrhu lze však skutková tvrzení stěžovatelů o hrozící újmě označit
za nedostačující. Stěžovatelé neuvádějí např. ani to, v jaké fázi se mezitím nachází stavební řízení,
a zda je tedy vůbec ještě požadovaná ochrana aktuální (srov. k tomu usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 12. prosince 2013 č. j. 47 A 15/2013-82). Právní polemika s důvody, pro něž nebyl
odkladný účinek přiznán podané žalobě, pak zcela chybí.
[8] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že vzhledem k informacím, které má od stěžovatele
k dispozici, není přiznání odkladného účinku kasační stížnosti na místě. Nejvyšší správní soud
tím nikterak nepředjímá výsledek řízení ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu