ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.37.2015:25
sp. zn. 6 As 37/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobců: a) D. S. a b) R. F., zastoupených JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem, se sídlem
Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava-Zábřeh, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. června 2012, č. j. MSK 35872/2012, za účasti osoby zúčastněné na řízení: House VACLAW
s.r.o., IČ: 28570685, se sídlem Korejská 877/14, Ostrava, zastoupené JUDr. Helenou
Strachotovou, advokátkou, se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobců
a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 22 A 87/2012 -
252,
takto:
I. Kasační stížnost žalobců se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Magistrát města Ostravy (dále též „stavební úřad“) rozhodl dne 19. prosince 2011
pod č. j. SMO/407003/11/Správ./Ing.Koz, k žádosti společnosti House Vaclaw, s.r.o.,
o umístění stavby „Polyfunkční dům Vaclaw na Kostelním náměstí v Moravské Ostravě“.
Žalobci jako spoluvlastníci bytového domu, k jehož štítové zdi má uvedená stavba bezprostředně
přiléhat, s jejím umístěním z řady důvodů nesouhlasí (jedná se zejména o zastínění jejich domu
plánovanou stavbou, zaslepení větracích otvorů z jejich půdy, přesah stavby na jejich pozemek
atd.). Jejich odvolání proti územnímu rozhodnutí nicméně žalovaný zamítl rozhodnutím
uvedeným v návětí. Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Ostravě (dále též „krajský soud“), i ten však žalobu rozsudkem ze dne 19. listopadu 2014,
č. j. 22 A 87/2012-252, zamítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se kasační stížností u Nejvyššího správního soudu
domáhají zrušení zmíněného rozsudku krajského soudu. Součástí kasační stížnosti byl také návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který Nejvyšší správní soud zamítl svým
usnesením ze dne 31. března 2015 č. j. 6 As 37/2015 - 20.
[3] Stěžovatelé v kasační stížnosti především namítají, že krajský soud, stejně jako žalovaný,
vyšel z nesprávného závěru, že stavba je umisťována do proluky, a na základě
toho pak konstatoval, že nebylo třeba dodržet povinné odstupy mezi stavbami pro bydlení
a že postačilo posoudit vliv na stínění okolních budov porovnáním se stavem při úplné souvislé
zástavbě. Proti tomu stěžovatelé namítají, že se nejedná o umístění jediné budovy,
nýbrž že Polyfunkční dům Vaclaw má sestávat z jedné administrativní budovy a dvou budov
obytných, oddělených dilatačními spárami. Dále uvádějí, že místo, kde mají být stavby
vybudovány, není prostorem ve stávající souvislé zástavbě, nýbrž jedná se o volnou plochu
mezi ulicemi Střelniční, Pivovarskou, Kostelní a Kostelním náměstím v Ostravě, kde stály domy
pouze do roku 1954. Krajský soud podle nich nedostatečně odůvodnil, proč tento prostor
považuje za proluku. Stěžovatelé poukázali též na to, že ve svém předchozím odvolacím
rozhodnutí č. j. MSK 107622/2010 ze dne 9. prosince 2010 žalovaný vyjádřil odlišný právní
názor, kterým měl být stavební úřad vázán. Stavební úřad však názor odvolacího orgánu
nerespektoval, rozhodl v neprospěch stěžovatelů a žalovaný v rozporu se zásadou zákonnosti
a s právem na spravedlivý proces jeho rozhodnutí potvrdil.
[4] Stěžovatelé zdůraznili, že sami nikdy nepožadovali rekonstrukci zástavby do původního
stavu. Jelikož se však plánovaná stavba polyfunkčního domu nachází v městské památkové zóně,
měla by pokud možno respektovat nejen přesný průběh stavebních čar a parcelaci, ale i hmotový
objem (výšky, tvary a orientace střech) zaniklé zástavby a měla by hmotově korespondovat
s okolní zástavbou. To vyplývá z čl. D.2.2 metodiky Národního památkového ústavu s názvem
„Principy posuzování záměrů na novou výstavbu v památkově chráněných sídlech“.
Do správního spisu údajně stěžovatelé za účelem zhodnocení této otázky doplnili foto domů,
které na místě plánovaného polyfunkčního domu stály do roku 1954, i stavební výkresy původní
parcelace předmětného území.
[5] Dalším otázkám se podle stěžovatelů krajský soud věnoval nedostatečně,
resp. neodpověděl na jejich argumenty. Jedná se v prvé řadě o zaslepení větracích otvorů u půdy
bytového domu stěžovatelů. Stěžovatelé zdůraznili, že v současné době větrací mřížky z půdy,
umístěné ve štítové zdi jejich bytového domu, zajišťují přímé větrání půdy (nikoliv odvětrávání,
jak tvrdí krajský soud). Navržené řešení pomocí tubusů vedených v dilatační spáře nesplní funkci
potřebnou k větrání půdy a bez možnosti větrání se mikroklima v jejich bytovém domě změní.
Stěžovatelé poukázali též na §25 odst. 5 (sic!) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území, podle něhož je možno umístit až na hranici pozemku další stavby,
jestliže nejsou ve stěně na hranici pozemku žádné stavební otvory, což v daném případě není
splněno.
[6] Otázku zásahu stavby na pozemek stěžovatelů a do jejich stavby vypořádal krajský soud
podle jejich názoru pouze povrchně. Ohledně zásahu do pozemků stěžovatelů p. č. 15 a 10/5
v k. ú. Moravská Ostrava (není-li dále uvedeno jinak, je míněno toto katastrální území) doložili
stěžovatelé do správního spisu platný výpis z katastru nemovitostí. Naproti tomu stavebník
doložil do spisu katastrální mapu, která není kopií originální mapy katastru nemovitostí,
a nevyznačil v nákresu D-2 celou hranici stavebního pozemku. Navíc stavební pozemek
je v územním rozhodnutí vymezen pouze na základě výkresu suterénu, neboť stavebník –
v rozporu s požadavky části D přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě
územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů –
nedoložil k žádosti o územní rozhodnutí výkres prvního nadzemního podlaží,
který je pro umístění stavby rozhodující. Stranou posouzení soudu zůstalo podle stěžovatelů
„rozlišení hranice stavebního pozemku a umístění stavby“. Pokud jde o zásah do stavby zděného
plotu stěžovatelů, ten je podle stěžovatelů dán tím, že stavba je navržena v hranici pozemku
p. č. 10/5, kde uvedený plot stojí, a to včetně dveří z kavárny. Zde chybí dvě kvóty s vyznačením
vzdáleností od pozemku p. č. 10/5 směrem k navrhované stavbě, které jsou zřetelné právě
z výkresu prvního nadzemního podlaží.
[7] Stěžovatelé zpochybňují také závěry krajského soudu týkající se požárně nebezpečného
prostoru umisťované stavby. Poukazují na to, že ve výkrese D-4 (v upravené verzi z července
2011) není vyznačena požárně nebezpečná plocha západním směrem od administrativní části
navrhované stavby. Přitom v původních výkresech před úpravami tímto směrem zaznačena byla.
Ze stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 26. dubna 2012 nicméně podle stěžovatelů jasně
vyplývá, že požárně nebezpečný prostor má zasahovat i na jejich pozemek p. č. 10/5. Krajský
soud se na citované stanovisko odvolal, avšak v neprospěch stěžovatelů tento jeho závěr
ponechal stranou svých úvah.
[8] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
[9] Jiné než uvedené námitky nebyly v kasační stížnosti vzneseny; takto vymezeným
rozsahem přezkumu je Nejvyšší správní soud vázán.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[11] Těžištěm kasační stížnosti je námitka, že stavba polyfunkčního domu Vaclaw není
umisťována do proluky ve stávající zástavbě a že tudíž žalovaný na ni neoprávněně uplatnil úlevy,
jež pro stavby umisťované v prolukách zakotvují příslušné prováděcí vyhlášky ke stavebnímu
zákonu. Jedná se zejména o omezení povinnosti dodržet odstupové vzdálenosti (§25 odst. 4
vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění k datu vydání
napadeného správního rozhodnutí žalovaného) a o odlišné posuzování otázky zastínění okolních
budov (§12 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby). Úvodem
k tomu nutno uvést, že stěžovatelé se mýlí, když tvrdí, že žalovaný ve svém předchozím
odvolacím rozhodnutí (zde dne 9. prosince 2010 č. j. MSK 107622/2010 – viz č. l. 90 správního
spisu), v němž jim dal za pravdu, zastával opačný právní náhled na pojem proluka. Krajský úřad
ve skutečnosti na str. 13 a 14 citovaného rozhodnutí již tehdy jednoznačně uvedl a podrobně
odůvodnil, že se o proluku jedná. Věc vrátil stavebnímu úřadu k novému řízení proto,
aby posoudil, zda budou při těsném přimknutí staveb k sobě dodrženy požadavky na zachování
kvality prostředí (§25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území), z nichž §25
odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území nepřipouští výjimku ani u staveb
v prolukách. Tuto otázku pak stavební úřad ve svém druhém řízení již podle názoru žalovaného
vyřešil uspokojivě.
[12] Pokud jde o krajský soud, ten na str. 14 svého rozsudku podrobně vysvětlil,
proč se ztotožnil s výkladem pojmu proluka, který předestřel v napadeném rozhodnutí žalovaný.
Odkázal zejména na definici tohoto pojmu v technické normě ČSN 73 4301 – Obytné budovy
a v dříve platné vyhlášce hl. města Prahy č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických
požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, které znají též termín „rohová proluka“.
Kromě toho zdůraznil nutnost zohlednit zvláštnosti dané lokality, v tomto případě skutečnost,
že se jedná o centrum města. Krajský soud zdůraznil: „Jedná se o volné místo, které vzniklo odstraněním
původních městských domů v městské blokové zástavbě, je to plocha územním plánem určená k zastavění, stavba
navazuje na štítové stěny stávající části blokové zástavby, její realizací dojde k doplnění dočasně nezastavěného
prostoru.“ Poukázal též na to, že „smyslem proluky je umožnit doplnění stávající souvislé zástavby vhodnou
stavbou při respektování všech urbanistických a architektonických zásad a zároveň zajistit vhodné podmínky
pro vnitřní prostředí staveb“.
[13] Toto zdůvodnění považuje Nejvyšší správní soud za zcela dostačující. Pojem proluka
může mít podle zdrojů citovaných v předchozím odstavci v zásadě dva významy – prostor
po dřívější odstraněné zástavbě, nebo záměrně vynechané místo pro budoucí stavbu tam,
kde dosud žádná nestála. Zejména v prvním významu není nejmenší důvod omezovat pojem
„proluka“ jen na jednotlivé pozemky či prostory po jednotlivých stavbách. Proluku může
představovat i téměř jedna chybějící polovina domovního bloku v souvislé městské zástavbě,
jako je tomu v daném případě, jestliže je doloženo, že historicky se jednalo o kompletní domovní
blok a volné místo vzniklo stržením několika domů (což stěžovatelé nezpochybňují a vyplývá
to i ze Souhrnné technické zprávy k navržené stavbě a tam reprodukovaných historických
fotografií a nákresů, stejně jako z podkladů pro Teoretický model plné zástavby – viz č. l. 119
správního spisu). Není tudíž ani žádný důvod vyžadovat, aby proluka byla zastavěna stavbou
jedinou, byť v daném případě by to jistě připadalo v úvahu vzhledem k tomu, že jde o projekt
jediného investora. V jiných případech tomu tak ale být nemusí. Pozemky v proluce mohou
vlastnicky náležet různým subjektům, přičemž takovouto proluku musí být přípustné zastavovat
i postupně samostatnými stavbami jednotlivých vlastníků.
[14] Pokud jde o nedodržení požadavků metodiky Národního památkového ústavu,
tato kasační námitka postrádá návaznost na podanou žalobu. V žalobě nebyl žádný podobný
bod uveden, proto se s ním ani nemohl krajský soud argumentačně vyrovnat. Jde tedy o námitku
nepřípustnou podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud však zvažoval – nad rámec
argumentů výslovně zdůrazněných v kasační stížnosti, nicméně v návaznosti na řádně uplatněné
žalobní body – zda se v daném případě jednalo skutečně o doplnění stávající zástavby v proluce.
V Metodické pomůcce Ministerstva pro místní rozvoj k umisťování staveb v prolukách z června
r. 2013: www.mmr.cz/getmedia/540fffb4-3586-4351-95ed-7472fa2107d8/Proluka-final.pdf)
se k dané problematice uvádí: „Základním požadavkem … je, že se umisťovanou stavbou skutečně doplňuje
stávající souvislá zástavba, která předurčuje objemové parametry umisťované stavby, což je smyslem ustanovení
o proluce, včetně proluky nárožní. Musí se jednat o doplnění celku o v zásadě stejnorodou část. Předpokladem
pro použití ustanovení o umisťování staveb v prolukách je tedy přítomnost existujících sousedních staveb,
které nějakým způsobem předem determinují objem, výšku a půdorys nové zástavby (určují charakter zástavby).
Pokud se umisťuje stavba viditelně neodpovídající výšky nebo v nároží vzniká nová dominanta, jde sice o umístění
stavby do proluky, nikoli však o ‚doplnění stávající souvislé zástavby‘.“ Stěžovatelé přitom v žalobě mimo
jiné poukazovali na to, že nová stavba bude jejich bytový dům převyšovat o více než 20 metrů.
Tento náhled nicméně Nejvyšší správní soud nesdílí. Z dokumentace pro územní řízení
(zejména z řezů A-A a B-B, viz příloha územního rozhodnutí č. l. 189 správního spisu) je patrné,
že stávající domy mají různý počet podlaží v různých svých částech. V nejvyšších částech
jde však o pěti a šestipodlažní domy, přičemž tuto výšku navržená stavba zčásti dorovnává,
zčásti pak převyšuje o jedno a půl podlaží, a to ještě jen ve svém nejvyšším bodě. Navržená
stavba tudíž nepřevyšuje okolní zástavbu tak výrazně, aby bylo možno hovořit o „viditelně
neodpovídající výšce“ či dokonce o „nové dominantě“. Pro posouzení této otázky je podoba
původní zástavby z roku 1954 irelevantní. Porovnat je třeba navrženou stavbu s hmotovými
rozměry existující zástavby, která má být navrženou stavbou doplněna. Zcela oprávněně
tak žalovaný i krajský soud uzavřeli, že se jedná o doplnění stávající zástavby stavbou v proluce
se všemi právními důsledky z toho vyplývajícími.
[15] S otázkou větrání půdy se krajský soud vyrovnal vskutku lakonicky, když konstatoval:
„Pokud žalobci namítají nefunkčnost přijatého řešení odvětrávání, změnu způsobu řešení odvětrávání a následné
zhoršení klimatických podmínek v jejich domě, zůstali pouze u tvrzení, není zřejmé, jak k tomuto závěru
dospěli.“ Stěžovatelé ovšem v žalobě ani v kasační stížnosti nenabídli argumentaci, s níž by bylo
možné obsáhleji polemizovat. Nevysvětlují, v čem spatřují rozdíl mezi „větráním“
a „odvětráváním“ půdy, ani proč by navržené řešení nemělo být funkční. Nejvyšší správní soud
proto jen shrnuje, že celý problém vzniká tím, že navržená stavba má přiléhat ke štítové stěně
stavby stěžovatelů. To je ovšem v daném případě přípustné z důvodů vysvětlených v předchozích
odstavcích – uplatní se zde §25 odst. 4 věta druhá vyhlášky o obecných požadavcích
na využívání území vztahující se na stavby v prolukách, nikoliv stěžovateli citovaný odst. 6
(stěžovatelé chybně uvedli odst. 5) téhož ustanovení, který nadto dopadá pouze na stavby
rodinných domů a stavby s nimi související. Pokud jde o řešení problému s větracími otvory,
v původním územním rozhodnutí počítal stavební úřad s tím, že funkce větracích mřížek
umístěných ve štítové stěně domu stěžovatelů zůstane zachována, nicméně konkrétní technické
řešení ponechal do fáze stavebního řízení. To shledal žalovaný nedostatečným a (mimo jiné
i z tohoto důvodu) výše citovaným prvním odvolacím rozhodnutím zrušil vydané územní
rozhodnutí a přikázal stavebnímu úřadu, aby si od stavebníka vyžádal návrh technického řešení
již v územním řízení. To stavební úřad učinil a stavebník předložil návrh řešení,
podle něhož v dilatační spáře mezi oběma objekty mají být umístěny tubusy, které povedou
od větracích mřížek nad střechu domu stěžovatelů do volného prostoru (viz příloha k č. l. 96
správního spisu). Zároveň toto řešení nevyžaduje žádný zásah do domu stěžovatelů. Popsané
opatření shledal stavební úřad, žalovaný i krajský soud dostatečným a stěžovatelé neuvádějí nic,
co by mohlo tímto hodnocením otřást. Nelze samozřejmě vyloučit, že poněkud odlišným
prouděním vzduchu dojde k určité změně mikroklimatu půdy bytového domu stěžovatelů,
avšak z ničeho nelze dovodit, že by mělo jít o změnu způsobující stěžovatelům škody
nebo narušující kvalitu prostředí v jejich domě. Větrací mřížky by měly nadále zůstat nezaslepené
a tedy funkční.
[16] Pokud jde o zásah stavby polyfunkčního domu na pozemek stěžovatelů, shodně
s krajským soudem musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že „ze žádného z výkresů nevyplývá
tvrzení žalobců, že stavba zasahuje na jejich pozemek. … Případné nepřesnosti v katastrální mapě nelze přičítat
k tíži žadatele.“ K tomu lze pouze dodat, že celá problematika vzájemného vztahu katastrální
mapy a geometrického plánu, na jehož základě vznikly parcely p. č. 10/4 a 10/5, je vysvětlena
ve vyjádřeních Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 8. června 2011 a 1. července
2011 adresovaných stavebníkovi (viz příloha č. l. 149 správního spisu) a také ve vyjádření
téhož úřadu ze dne 22. srpna 2011 adresovaného jednomu ze stěžovatelů (viz příloha č. l. 167
správního spisu). Stručně lze říci, že případné odlišnosti mezi katastrální mapou a geometrickým
plánem (nadto ještě v bodě, který ani není součástí hranice mezi pozemkem stavebníka
a stěžovatelů, ale mezi dvěma pozemky ve vlastnictví stěžovatelů) jsou nepodstatné. Stavebník
je povinen vycházet z platné katastrální mapy, což v daném případě učinil. Stavební pozemek
je v územním rozhodnutí vymezen na základě výkresu D-1 „Koordinační situace“ (zaznačen
modrou přerušovanou čarou), přičemž v tomtéž výkresu je zaznačen (černou čerchovanou čarou)
též obrys prvního nadzemního podlaží, což je pro účely umístění stavby zcela dostačující. V místě
styku navržené stavby s domem a pozemkem stěžovatelů tato dvě značení splývají,
neboť procházejí stejným místem, totiž hranicí s pozemky p. č. 15 a 10/5 (srov. výkres D-1,
který tvoří přílohu územního rozhodnutí č. l. 189 správního spisu). Nejvyšší správní soud
k tomu podotýká, že stěžovateli odkazovaná příloha č. 4 vyhlášky o podrobnější úpravě
územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu v rozhodné době skutečně
upravovala obsah a rozsah dokumentace k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby
(dnes tuto problematiku řeší část D přílohy č. 1 k vyhlášce č. 499/2006 Sb., o dokumentaci
staveb, ve znění pozdějších předpisů) a stanovovala požadavek, aby dokumentace záměru
obsahovala půdorysy rozhodujících podlaží, přičemž půdorys prvního nadzemního podlaží jistě
v daném případě lze označit za jeden z rozhodujících. Stavebník nicméně uvedenou povinnost
splnil a daný půdorys v řízení předložil, stavební úřad jej pouze opomněl ověřit a učinit součástí
územního rozhodnutí. Námitku, že ověřená dokumentace, která je přílohou územního
rozhodnutí, nezahrnuje výkres prvního nadzemního podlaží, ovšem uplatnili stěžovatelé
až v kasační stížnosti, proto jde o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Nad rámec
nutného odůvodnění nicméně Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelé ani neuvedli,
jak by toto opomenutí stavebního úřadu mohlo negativně ovlivnit jejich práva. Výkresy
jednotlivých podlaží z února 2011 předložené stavebníkem byly předmětem projednání
v územním řízení a stěžovatelé proti nim žádné relevantní námitky nevznesli. Např. jejich tvrzení,
že dveře z kavárny mají ústit do zděného plotu stěžovatelů, není pravdivé, neboť ve výkresu č. 02
„Půdorys 1NP“ dokumentace pro územní řízení zpracované Architektonickou kanceláří Arkos
s. r. o. v únoru 2011 založené ve správním spise je zaznačen zděný plot stěžovatelů a je zcela
zřejmé, že dveře z kavárny vyúsťují mimo něj.
[17] Za nepodložené musí Nejvyšší správní soud označit též námitky stěžovatelů ohledně
zásahu požárně nebezpečného prostoru navržené stavby na jejich pozemek. Poté, co stavebník
projekt polyfunkčního domu Vaclaw ve „druhém kole“ územního řízení upravil, již požárně
nebezpečný prostor na pozemek p. č. 10/5 nezasahuje. Ministerstvo vnitra v tomto směru
své stanovisko ze dne 26. dubna 2012, z něhož vycházel krajský soud, opravilo sdělením
ze dne 7. května 2012, které by mělo být stěžovatelům známo, neboť je sami přiložili k podané
žalobě (viz č. l. 162 soudního spisu).
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch,
nemají proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Pokud jde o osobu zúčastněnou na řízení, Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský
soud v Ostravě, jí v řízení neukládal žádné povinnosti, z jejichž plnění by jí mohly vzniknout
náklady. Osoba zúčastněná na řízení také nenavrhla, aby jí soud přiznal náhradu jiných
nákladů řízení z důvodu hodných zvláštního zřetele (§60 odst. 5 s. ř. s.), ostatně ke kasační
stížnosti se nijak nevyjádřila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu