ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.94.2015:20
sp. zn. 6 As 94/2015 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
J. Z., zastoupeného Mgr. Alešem Hanákem, advokátem, se sídlem Španovského 316, Pacov, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. prosince 2014, č. j. KUJCK
67685/2014/OREG, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se
sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2015, č. j. 10 A 26/2015 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Magistrát města České Budějovice odňal žalobci rozhodnutím ze dne 12. srpna 2014,
zn. SU/9123/2013 We vlastnické právo k pozemkům parc. č. 2869/40, 2869/11, 2869/48,
2869/46, 2869/19, 2869/34, 2869/39 v k. ú. L. Stalo se tak za účelem uskutečnění stavby dálnice
D3, úseku 0309/II Ševětín - Borek, jež byla jako veřejně prospěšná stavba umístěna územním
rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 16. září 2010, zn. SU/7835/2009 Bou
(platnost územního rozhodnutí byla později prodloužena). Žalobce proti rozhodnutí
o vyvlastnění brojil odvoláním, to však žalovaný zamítl svým rozhodnutím uvedeným v návětí,
doručeným žalobci 11. prosince 2014.
[2] Žalobce podal dne 10. února 2015 proti odvolacímu rozhodnutí správní žalobu
ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“). V žalobě namítal,
že v souvislosti s provedením stavby dálnice D3 0309/II Ševětín – Borek vyvlastňovací úřad
vyvlastnil jeho pozemky ve větším rozsahu, než jaký je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění.
Žalobce poukázal na to, že část pozemků určená pro stavbu okružní křižovatky na silnici II. třídy
č. II/146 Líšov – Hluboká nad Vltavou (a s tím spojenou úpravu větví stávající mimoúrovňové
křižovatky) mu byla vyvlastněna předem na podkladě výše citovaného územního rozhodnutí
bez toho, že by stavba okružní křižovatky byla t ímto původním územním rozhodnutím v území
umístěna.
[3] Krajský soud však žalobu odmítl jako opožděnou usnesením uvedeným v návětí. Vyšel
z toho, že pro včasné podání správní žaloby bylo nutno dodržet žalobní lhůtu zkrácenou
na jednu polovinu, tj. na jeden měsíc od doručení napadeného rozhodnutí, jak vyplývá z §2
odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o urychlení výstavby“). Tuto lhůtu žalobce
promeškal.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce
(dále též „stěžovatel“) dne 28. dubna 2015 kasační stížnost. V ní oponoval tomu, jak krajský soud
posoudil otázku lhůty pro podání žaloby. Podstata jeho námitek spočívá v tom, že část jeho
pozemků nebyla vyvlastněna pro stavbu dálnice D3 0309/II, nýbrž pro výše uvedenou stavbu
okružní křižovatky na silnici č. II/146 a úpravu větví stávající mimoúrovňové křižovatky.
Tato stavba však vůbec nebyla umístěna výše citovaným územním rozhodnutím Magistrátu města
České Budějovice ze dne 16. září 2010, jímž byla umístěna stavba dálnice D3 0309/II a jež bylo
podkladem pro rozhodnutí o vyvlastnění. Okružní křižovatka byla umístěna až rozhodnutím
Magistrátu města České Budějovice o změně územního rozhodnutí o umístění stavby
dálnice D3 0309/II Ševětín - Borek ze dne 18. prosince 2014 zn. SU/943/2014 Tm
ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. dubna 2015
zn. OREG/16751/2015/luka. Tato změna územního rozhodnutí nabyla podle stěžovatele právní
moci až 27. dubna 2015. Teprve od tohoto data tedy lze podle stěžovatele stavbu okružní
křižovatky na silnici č. II/146 a úpravu větví stávající mimoúrovňové křižovatky považovat
za veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury a aplikovat na její povolovací procesy
zkrácené lhůty stanovené zákonem o urychlení výstavby. V době vydání rozhodnutí o vyvlastnění
podle stěžovatele „nebyla územně plánovací dokumentace ke stavbě okružní křižovatky k dispozici a nebylo
také nic známo o tom, že by taková výstavba měla v budoucnu proběhnout jako veřejně prospěšná stavba dopravní
infrastruktury“. Tím se podle stěžovatele tento případ liší od případu posuzovaného Ústavním
soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 3951/12 ze dne 30. července 2013, o nějž se opřel
ve svém rozsudku krajský soud.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti omezil jen na stručné a obecné konstatování,
že kasační stížnost považuje za nedůvodnou a napadené usnesení za správné a souladné
se zákonem, proto by kasační stížnost měla být zamítnuta. Zmínil pouze, že k návrhu stěžovatele
vede řízení o povolení vyvlastňovacího řízení a že stěžovatel dal rovněž podnět k provedení
přezkumného řízení. Jelikož vyjádření žalovaného nepřineslo žádné nové relevantní skutečnosti
ani argumenty, nezasílal je Nejvyšší správní soud na vědomí stěžovateli k případné replice.
III.Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[7] Rozhodnutí v této věci záviselo na posouzení procesní otázky, zda se za daných
skutkových okolností vztahovala na stěžovatele zkrácená lhůta k podání žaloby proti správnímu
rozhodnutí, jak je vymezena v §2 odst. 5 věta první zákona o urychlení výstavby. Předmětné
ustanovení zní: „Lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí
vydaných v řízeních podle §1 se zkracují na polovinu.“ Odkazovaný §1 v odstavci 1 uvádí: „Tento zákon
upravuje postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury.“ V odstavci 2
pak citované ustanovení doplňuje, že „dopravní infrastrukturou se pro účely tohoto zákona rozumí stavby
dopravní infrastruktury a stavby s nimi související (dále jen ‚dopravní infrastruktura‘) umisťované v plochách
a koridorech vymezených v platné politice územního rozvoje nebo veřejně prospěšné stavby vymezené v územně
plánovací dokumentaci.“
[8] Ústavní soud ve výše citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 3951/12 vyložil tato ustanovení
v tom smyslu, že za „postup v souvislosti s urychlením výstavby“ je nutno dosadit nejen územní
a stavební řízení, která výstavbě bezprostředně předcházejí, ale i ta řízení (ty postupy), které jsou
součástí širší přípravy realizace staveb, což je i řízení o vyvlastnění nezbytných práv k potřebným
pozemkům. Stěžovatel tento výklad samotný nezpochybňuje, poukazuje však na to,
že v jeho případě nemohl žalovaný těžit z přísné právní úpravy žalobní lhůty obsažené v zákoně
o urychlení výstavby, neboť správní orgány samy nedodržely základní pravidla hry.
Podle stěžovatele nebyla naplněna dikce výše citovaného §1 odst. 2 zákona o urychlení výstavby,
neboť stavba, pro kterou byla část jeho pozemků vyvlastněna, nebyla v té době vymezena
ani v platné politice územního rozvoje, ani v územně plánovací dokumentaci. Nejednalo se
tak vůbec o stavbu dopravní infrastruktury ve smyslu zákona o urychlení výstavby.
[9] Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud aplikoval na stěžovatelův případ zcela
správně zkrácenou lhůtu pro podání žaloby. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že Magistrát
města České Budějovice vyvlastnil stěžovatelovy pozemky za účelem uskutečnění stavby dálnice
D3. Ta zcela nepochybně představuje stavbu dopravní infrastruktury ve smyslu §1 odst. 2
zákona o urychlení výstavby a byla dokonce řádně umístěna územním rozhodnutím. Nejvyšší
správní soud, vzhledem k odmítnutí žaloby krajským soudem pro opožděnost, nemá vytvořen
prostor posuzovat oprávněnost stěžovatelových námitek, že rozhodnutí o vyvlastnění zahrnulo
též některé pozemky, na nichž tato stavba být umístěna neměla. Z hlediska aplikace žalobní lhůty
podle zákona o urychlení výstavby to ale není podstatné. Stěžovateli bylo známo, že stát
vlastnické právo ke všem dotčeným pozemkům požaduje za účelem výstavby dálnice D3
a zároveň doručování i stanovení náhrady za vyvlastnění v tomto řízení probíhalo v režimu §3
zákona o urychlení výstavby, což muselo být stěžovateli známo z vydaných písemností
(srov. např. str. 5 napadeného rozhodnutí žalovaného); ostatně stěžovatel sám tímto zákonem
a jeho novelizací v řízení argumentoval (srov. str. 4 napadeného rozhodnutí žalovaného).
Ačkoliv tedy stěžovatel namítá, že rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno v rozporu se zákonem,
neboť podklad pro vyvlastnění části jeho pozemků chyběl, z účelu vyvlastnění uvedeného
v rozhodnutí o vyvlastnění i z průběhu samotného řízení mu muselo být zřejmé, že jeho procesní
možnosti obrany proti vydanému rozhodnutí budou omezeny úpravou obsaženou v zákoně
o urychlení výstavby.
[10] Stěžovatel však ke své škodě nebyl dostatečně pečlivý při střežení svých práv. Sám
v žalobě přiznává, že o tom, že některé jeho pozemky byly vyvlastněny předčasně, tedy bez přímé
opory v původním územním rozhodnutí na stavbu dálnice D3, se dozvěděl teprve z textu výše
zmíněného rozhodnutí ze dne 18. prosince 2014, jímž bylo změněno původní územní rozhodnutí
na dálnici D3, a byl zde mimo jiné doplněn objekt okružní křižovatky a úpravy větví
mimoúrovňové křižovatky se zmínkou, že pozemky potřebné pro tyto stavební objekty již byly
pravomocně vyvlastněny. Až do vydání změny územního rozhodnutí si stěžovatel zjevně vůbec
neuvědomoval, že rozhodnutí o vyvlastnění zasáhlo i některé jeho pozemky, na nichž nemá být
stavba dálnice D3 (ani žádná s ní související pravomocně umístěná stavba) podle doposud
vydaných rozhodnutí umístěna. Vyplývá to i z obsahu jeho odvolání proti rozhodnutí
o vyvlastnění, s nímž se žalovaný vyrovnal v napadeném rozhodnutí ze dne 4. prosince 2014.
Stěžovatel se v odvolání koncentroval prakticky výhradně jen na otázku výše náhrady a rozsah
vyvlastnění nikterak nezpochybňoval. Teprve poté, co bylo dne 18. prosince 2014 v prvním
stupni změněno původní územní rozhodnutí a stavba okružní křižovatky na silnici druhé třídy
a úpravy stávajících větví mimoúrovňového křížení byla do původního záměru výstavby dálnice
D3 doplněna, přichází žalobce v žalobě – podané ovšem krajskému soudu až dne
10. února 2015 – s námitkou, že byl překročen přípustný rozsah vyvlastnění.
[11] Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitka, že došlo k vyvlastnění
stěžovatelových pozemků ve větším než nezbytném rozsahu, tj. pro dosud neumístěný stavební
objekt, je procesně vázána k vyvlastňovacímu rozhodnutí jako celku. Deklarovaným účelem
vyvlastnění bylo získání pozemků pro vybudování pravomocně umístěné stavby dálnice D3
a toto rozhodnutí bylo vydáno s využitím některých postupů podle zákona o urychlení výstavby,
což muselo být stěžovateli z vydaných písemností známo. I kdyby snad vyvlastňovací úřad v části
rozhodnutí vybočil z deklarovaného účelu vyvlastnění, je zcela spravedlivé po stěžovateli
požadovat, aby žalobu proti takovému rozhodnutí uplatnil ve zkrácené lhůtě stanovené zákonem
o urychlení výstavby. Jeho právo na spravedlivý proces tím nikterak neutrpělo, neboť za daných
skutkových okolností nemohl legitimně očekávat, že jednotlivé, navíc pou ze obsahově vymezené
části rozhodnutí o vyvlastnění, budou mít samostatný procesní režim, pokud jde o možnosti
soudní obrany proti němu. Odlišně by snad bylo možno posuzovat pouze případy zjevného
zneužití procesního režimu zákona o urychlení výstavby, kdy by deklarovaný účel vyvlastnění byl
pouze zástěrkou pro vyvlastnění pozemků za účelem zcela jiným, který by s deklarovanou
výstavbou dopravní, vodní nebo energetické infrastruktury neměl ve skutečnosti nic společného.
O takový případ se zde ovšem zjevně nejedná.
[12] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud rozhodl ve věci správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou
a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly. Pokud jde o osobu zúčastněnou na řízení, Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský
soud v Českých Budějovicích, jí v řízení neukládal žádné povinnosti, z jejichž plnění by jí mohly
vzniknout náklady. Osoba zúčastněná na řízení také nenavrhla, aby jí soud přiznal náhradu jiných
nákladů řízení z důvodu hodných zvláštního zřetele (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu