ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.182.2015:20
sp. zn. 6 Azs 182/2015 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: D. Q. N.,
zastoupen Mgr. Janem Klikem, advokátem, se sídlem Karlovarská 130, Plzeň, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2015, č. j. CPR-4781-2/ČJ-2015-
930310-V238, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6.
2015, č. j. 17 A 23/2015 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru
cizinecké policie Plzeň (dále jen „krajské ředitelství cizinecké policie“) ze dne 30. 1. 2015,
č. j. KRPP-187320-34/ČJ-2014-030022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), bylo žalobci
uloženo správní vyhoštění podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném
do 16. 8. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na dobu jednoho roku ode dne, kdy pozbude
oprávnění k pobytu na území ČR. Současně byla stěžovateli ve smyslu §118 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť pobýval na území
ČR bez platného víza v období ode dne 7. 6. 2012 do dne 19. 11. 2014 a zároveň zde pobýval
od konce roku 2011 do dne 19. 11. 2014 bez cestovního dokladu. Rozhodnutím ze dne
16. 4. 2015, č. j. CPR-4781-2/ČJ-2015-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný
zamítl stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, č. j. 17 A 23/2015 - 28,
(dále také jen „napadený rozsudek“) zamítl. Krajský soud zjistil, že skutečnosti uvedené
v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí odpovídají obsahu
správního spisu, přičemž neshledal námitky žalobce důvodnými a ztotožnil s hodnocením věci
žalovaným. Žalobce argumentoval především zájmem rodiny a zejména nezletilé dcery, která žije
na území ČR. Soud považoval za rozhodující skutečnost, že žalobce pobýval na území
ČR bez platného povolení k pobytu od 7. 6. 2012 do 19. 11. 2014 a bez cestovního dokladu
od konce roku 2011 do 19. 11. 2014, tedy v rozporu s příslušnými předpisy, proto neshledal
důvodnými námitky, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života žalobce. Již od konce roku 2011 neměl žalobce k dispozici cestovní pas,
přičemž v té době na území ČR ještě pobýval legálně. Kromě jeho nečinnosti mu proto
nic nebránilo, aby si na příslušném zastupitelském úřadu sídlícím v Praze zajistil nový cestovní
doklad. Navíc již od 7. 6. 2012, tedy více jak 9 měsíců před uzavřením sňatku, mu bylo známo,
že na území ČR již pobývá bez právního důvodu. Za dané situace byl tedy srozuměn s tím,
že při zjištění této skutečnosti s ním bude postupováno v souladu s příslušnými předpisy ČR,
což skutečně nastalo. „Žalobce nemůže tedy očekávat, že jeho protiprávní jednání bude tolerováno s ohledem
na jeho současnou rodinu, přičemž naopak v jejím zájmu měl v uplynulé době podniknout kroky k legalizaci svého
pobytu v ČR, pokud tak neučinil, jde to toliko k jeho tíži i bez ohledu na argumentaci ústavně zaručeného práva
na respektování soukromého a rodinného života, jelikož vždy je nutno respektovat proporcionalitu mezi právy
a povinnostmi.“
[3] Rozhodnutí žalovaného bylo podle krajského soudu vydáno oprávněným správním
orgánem, dle příslušného zákona a v jeho mezích a žalobce neprokázal, že ve svých právech
byl zkrácen přímo nebo postupem správních orgánů. „Výkon rozhodnutí správního vyhoštění soud také
neshledal závažným, nepřiměřeným a neadekvátním zásahem do sféry jeho soukromého a rodinného života
i s přihlédnutím k jeho manželce a především dceři s ohledem na její věk, když jak bylo zjištěno, rodina nežije
stále spolu v jednom bytě, neboť manželka s dcerou pobývají v Hradci Králové, tudíž nepřítomnost otce není
a nebude ničím novým, navíc rodina má více možností, jak žít společně v případě, že o to bude mít zájem – celá
rodina se může vrátit do domovského státu či si žalobce vyřídí v domovském státě potřebné doklady, aby se mohl
legálně vrátit do ČR, případně mohou pobývat i v jiném jimi zvoleném státu, když v současnosti není neobvyklé,
že kvůli pracovním příležitostem rodiny nežijí stále společně, ale jen občas.“ Dále soud neshledal neúplné
dokazování a hodnocení důkazů ve správním řízení, kdy rozhodující skutečností je pobyt žalobce
na území ČR bez cestovního dokladu a bez povolení k pobytu. Na to však nemá vliv zjištění,
zda manželka žalobce s ním bydlela v Plzni po delší či kratší dobu. Jelikož uzavření manželství
žalobce správní orgány nezpochybnily, považoval soud žalobcem požadovaný výslech obyvatele
stejného bytu, v němž bydlí i žalobce, za nadbytečný. Stejně soud hodnotil i požadavek žalobce,
že mělo být získáno více relevantních důkazů ohledně jeho integrace do zdejší společnosti,
neboť pro posouzení věci je relevantní, že žalobce nic konkrétního neuvedl a sám žádné důkazy
správním orgánům ani soudu nepředložil.
[4] Soud taktéž upozornil, že žalobce nemůže bez legálního pobytu získat zaměstnání,
aniž by se jednalo o další porušení platných předpisů. Rovněž nepřisvědčil ani námitce směřující
proti závaznému stanovisku Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky,
jelikož jeho vydání v rámci správního řízení vyplývá ze zákona, přičemž tímto postupem
nedochází k porušení základní ústavní zásady pro vedení spravedlivého řízení. V posuzovaném
případě bylo rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně
veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince
na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Jeho soukromý a rodinný život
není vázán na území ČR, jeho manželka je vietnamského původu, přičemž se oba dosud nenaučili
mluvit česky tak, aby nepotřebovali v ČR tlumočníka. Lze proto předpokládat, že žádný
z manželů není od státu původu odcizen natolik, aby se nemohl znovu integrovat do tamějšího
sociálního a kulturního prostředí. Soud neshledal důvodnými ani námitky ve vztahu k délce
stanovené doby vyhoštění a zákazu vstupu na území států EU v trvání jednoho roku, neboť bylo
možno ji stanovit až na 3 roky. S ohledem na délku doby nelegálního pobytu a ostatní okolnosti
zjištěné v této věci (např. manželka i dcera žalobce) se stanovená doba jednoho roku jeví
přiměřenou. Nadto měl žalobce „možnost si požádat o prodloužení dlouhodobého pobytu v ČR, kde pobývá
od 14. 2. 2007, přičemž v mezidobí mu pobyt byl opakovaně prodloužen; neuvedl žádné závažné důvody,
které by mu bránily žádat o prodloužení pobytu, takže následky nečinnosti dopadají na něho a tím i na jeho
rodinu, za což nezodpovídá žádný ze správních orgánů“. Krajský soud napadené rozhodnutí shledal
jako věcně správné a odpovídající zákonu, přičemž nepředstavuje nepřiměřený zásah
do soukromého či rodinného života žalobce, který neprokázal opak.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského soudu,
kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta z výše nastíněných důvodů.
Stěžovatel svou kasační stížnost opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a navrhuje
zdejšímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil.
[6] Spolu s kasační stížností podal stěžovatel také návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, jemuž Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 182/2015 – 15, vyhověl.
[7] Ve své kasační stížnosti stěžovatel nejprve shrnul průběh dosavadního řízení ve věci,
jakož i odůvodnění rozsudku krajského soudu. Dle stěžovatele soud ve všech směrech převzal
argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí. Byť stěžovatel pobýval na území ČR
bez povolení a bez cestovního dokladu, zdůrazňuje, že po uplynutí doby povolení k pobytu
by jakýkoliv krok směrem k legalizaci pobytu vedl okamžitě k zahájení řízení o vyhoštění,
k čemuž nakonec došlo.
[8] Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spise. Bez důvodných
pochybností nebyl zjištěn skutečný stav věci ohledně soužití rodiny a sdílení domácnosti
s manželkou a dítětem. Za skutečné bydliště manželky a dítěte se považuje formálně nahlášená
adresa pobytu manželky, aniž by bylo prokázáno. K tomu stěžovatel navrhoval provedení dalších
důkazů, které byly odmítnuty. Soud na jednu stranu konstatuje, že délka soužití stěžovatele
s rodinou není relevantní skutečností, na druhou stranu však při hodnocení přiměřenosti
rozhodnutí žalovaný vycházel z toho, že stěžovatel nesdílí s manželkou společnou domácnost.
[9] Dle názoru stěžovatele soud nadměrně akcentuje jeho pobyt na území ČR bez cestovního
dokladu a povolení k pobytu na úkor ochrany jeho soukromého a rodinného života. Neobstojí
spekulativní závěry o tom, že nepřítomnost otce nebude pro rodinu ničím novým a že se celá
může vrátit do domovského státu, neboť jsou v rozporu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod – na ni je v rozsudku odkazováno, avšak pro učiněné závěry
nejsou uvedeny žádné důvody. I přes důvody vyhoštění je ohrožení zájmu státu na ochraně
veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví s ohledem na minulý a budoucí pobyt
stěžovatele zanedbatelné, neboť je jinak trestně i přestupkově bezúhonný.
[10] Shledal-li krajský soud správným postup správního orgánu, který se řídil závazným
stanoviskem Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, neboť byl v souladu
se zákonem, pak stěžovatel nijak nezpochybňuje formální zákonnost takového postupu v souladu
s §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nýbrž vyslovuje pochybnosti o souladu tohoto postupu
s ústavními principy a zásadami pro dokazování, a to i ve správním řízení.
[11] Konečně k tvrzení soudu, že si stěžovatel bez platného povolení k pobytu nemůže
na území ČR legálně obstarat zaměstnání, stěžovatel uvádí, že s ním nijak nepolemizuje,
avšak vytýká soudu i správním orgánům, že se otázkou získávání prostředků k životu stěžovatele
a jeho rodiny nijak blíže nezabývaly a neprováděly v tomto směru dokazování,
byť tento argument byl použit pro zdůvodnění uložení vyhoštění stěžovateli.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření toliko odkázal na napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové
rozhodnutí, přičemž konstatoval, že správní řízení bylo věci vedeno v souladu se zákonem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní
soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost žalobce není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil skutečnosti, z nichž vycházely správní orgány
a následně i krajský soud, přičemž učiněná zjištění odpovídají shromážděným podkladům.
Stěžovatel pobýval na území ČR bez platného víza od 7. 6. 2013 do 19. 11. 2014 a zároveň
od konce roku 2011 do 19. 11. 2014 bez cestovního dokladu, přičemž dne 19. 11. 2014
se prokazoval totožností jiné osoby. Téhož dne do protokolu nejprve sdělil, že v ČR nemá žádné
příbuzné, je svobodný a bezdětný. Následně doplnil, že bydlí v Plzni se svou manželkou a dcerou,
kde společně žijí asi 2 měsíce. Manželství uzavřel dne 25. 3. 2013 před příslušnými vietnamskými
orgány bez osobní přítomnosti a dcera se narodila dne 25. 8. 2013. Při pobytové kontrole dne
19. 11. 2014 se manželka stěžovatele nacházela v Plzni na adrese bydliště stěžovatele,
avšak sdělila, že se zde zdržuje pouze přechodně, týden je v Plzni a týden v místě
svého hlášeného bydliště v Hradci Králové, kde se v době kontroly nacházela jejich dcera.
Do protokolu ze dne 8. 12. 2014 však již uvedla, že se stěžovatelem žije v Plzni ve společné
domácnosti zhruba rok, a to společně s jejich dcerou. Dne 3. 1. 2015 byla provedena další
pobytová kontrola na adrese pobytu stěžovatele v Plzni, při které nebyli stěžovatel
ani jeho manželka v bytě zastiženi. Pan D. V. T., který se zde nacházel, uvedl, že v bytě bydlí
pouze stěžovatel, který pracuje v Tescu v restauraci jako kuchař, přičemž jeho manželka, kterou
zde viděl pouze jednou, tady nebydlí a nebydlela.
[16] Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v nesprávném právním hodnocení otázky
přiměřenosti správního vyhoštění stěžovatele a s tím související nedostatečná zjištění skutkového
stavu správními orgány. Stěžovatel v kasační stížnosti vyslovil přesvědčení, že správní orgány
i soud nesprávně posoudily jeho rodinné vazby na území ČR k manželce a dceři, které měly
být posouzeny jako překážka správního vyhoštění, a to v souladu s §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší správní
soud se na tomto místě ztotožňuje se závěry krajského soudu a považuje jeho právní posouzení
za správné.
[17] V daném případě byly jednáním stěžovatele naplněny podmínky pro uložení správního
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie
vydá rozhodnutí o vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států,
až na tři roky, (1) pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn, a (2) pobývá-li
cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. O splnění těchto
podmínek přitom není sporu a ani stěžovatel v kasační stížnosti tímto směrem nic nenamítá.
Naopak si byl plně vědom, že porušuje právní předpisy ČR. Brání-li se tvrzením, že po uplynutí
platnosti povolení k pobytu již nemohl učinit žádný krok k legalizaci dalšího pobytu na území
ČR, neboť by vedl k okamžitému zahájení řízení o správním vyhoštění, pak je třeba uvést,
že je tato námitka ve vztahu k protiprávnosti jeho jednání zcela irelevantní a nikterak závěry
o nezákonném počínání stěžovatele nevyvrací. Čím déle bez cestovního dokladu a platného víza
zde pobýval, tím závažnější nezákonnosti se dopouštěl. Jeho strach z odhalení nelegálního pobytu
je sice pochopitelný, avšak pro účely správního vyhoštění nemůže mít tato skutečnost žádný vliv.
Právě naopak je mu zcela oprávněně kladeno k tíži, že vědomě a dlouhodobě pobýval na území
ČR nelegálně a neučinil žádné kroky k odstranění takového protiprávního stavu, a to ani kvůli
své rodině. Nadto svůj rodinný život v ČR založil až v době trvání nelegálního pobytu a domnívá
se, že vazby vytvořené za takových okolností mají zabránit jeho vyhoštění.
[18] Nejvyšší správní soud předesílá, že §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců brání vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění dle §119 zákona o pobytu cizinců, jestliže by jím došlo
k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Daná sféra
je pod ochranou základního práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a – při aplikaci na situaci, na niž dopadá unijní úprava – čl. 7 Listiny základních
práv Evropské unie.
[19] Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) za rodinu ve smyslu
čl. 8 Úmluvy považuje v prvé řadě vztah mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi.
Rodinný život zahrnuje i vztahy mezi dalšími příbuznými, u těchto vztahů však již existence
rodinného života není předpokládána, ale bude záviset na všech okolnostech případu, zda mezi
osobami existují skutečně „blízké osobní vazby“ (srov. Kmec, J. et al. Evropská úmluva o lidských
právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 872-873; dále jen „Komentář
k Úmluvě“). Ve věcech vyhoštění pak ESLP zaujímá ještě užší pohled na existenci rodinného
života. Zde je omezen zpravidla na „jádro rodiny“ (věc Slivenko proti Lotyšsku, rozsudek velkého
senátu ze dne 9. 10. 2003, č. 48321/99, §94). Například ve věci A. W. Khan proti Spojenému
království (rozsudek ze dne 12. 1. 2010, č. 47486/06, §32).
[20] Širší pojem oproti „rodinnému životu“ představuje „soukromý život“. Judikatura ESLP
se totiž při jeho výkladu neomezuje pouze na oblast týkající se samotného jednotlivce.
Respektování soukromého života musí dle ESLP zahrnovat do určité míry také právo
na vytváření a rozvíjení vztahů s ostatními lidmi. Garance poskytované čl. 8 Úmluvy tedy mají
zajistit bez vnějších zásahů rozvoj osobnosti každého jednotlivce ve vztahu s dalšími lidskými
bytostmi (Komentář k Úmluvě, str. 868-869; rozsudek ze dne 24. 2. 1998, Botta proti Itálii,
č. 21439/93, §32; obdobně rozsudek velkého senátu ze dne 10. 4. 2007, Evans proti Spojenému
království, č. 6339/05, §71).
[21] Práva vyplývající z čl. 8 Úmluvy však nejsou absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu. Judikatura ESLP v této souvislosti zohledňuje zejména:
(1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento
stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, §57-58, a rozsudky ze dne
31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, §39, či ze dne
28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, §70). Všechna uvedená kritéria je třeba
posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku.
(obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013,
č. j. 8 As 118/2012 – 45, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007,
č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS).
[22] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že v posledně citovaném rozsudku Městský
soud v Praze uvedl, že „[p]řiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu §119
odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je rozhodnutí o správním vyhoštění
cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně
veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně
soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu
či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním
a rodinným vazbám na území České republiky“.
[23] Je nutno taktéž zdůraznit, že i když se na řízení o správním vyhoštění zásadně vztahuje
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, jsou možnosti správních
orgánů zjišťovat skutečnosti dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců značně omezené. Správní
orgán při zjišťování podstatných skutečností zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede
a osvědčí účastník, resp. nemůže dál, než kam jej účastník pustí. Neochota nebo nemožnost
tvrdit a případně prokázat skutečnosti dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců jde proto k tíži
účastníka. To však neplatí v případě, jestliže jsou relevantní skutečnosti správnímu orgánu v době
rozhodování známy nebo v průběhu správního řízení vyšly najevo (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 7/2011-48 ze dne 7. dubna 2011, publ. pod č. Sb. NSS
2412/2011, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na http://www.nssoud.cz).
[24] S ohledem na výše uvedená kritéria Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění
žalovaného i krajského soudu vztahující se k přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele za dostatečné a souladné se zákonem. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud
vycházel ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spise. Nejvyšší správní soud již uvedl,
že shora označené skutečnosti, ze kterých vycházel rovněž krajský soud, vyplývají ze správního
spisu. Zpochybnil-li soud skutečné soužití stěžovatele s manželkou a dcerou ve společné
domácnosti, nelze mu nic vytýkat. Jak stěžovatel, tak jeho manželka, měnili v průběhu správního
řízení svoje výpovědi, přičemž ohledně společného soužití se značně lišily. Nadto pan D. V. T.,
obyvatel stejného bytu jako stěžovatel, jasně uvedl, že manželka se stěžovatelem nežije a nežila.
S ohledem na tuto výpověď ve spojení s rozpory ve výpovědích stěžovatele a jeho manželky pak
nelze správním orgánům vytýkat, že již neprovedly další šetření ve věci, či opětovně nevyslechly
pana D. V. T.. Nepřisvědčil-li soud námitce stěžovatele o neúplnosti dokazování a hodnocení
důkazů provedeného správními orgány, je třeba s ním souhlasit a považovat napadený rozsudek
v této části za správný. Nejvyšší správní soud pro úplnost opětovně upozorňuje na shora
citovanou judikaturu, dle které správní orgán při zjišťování podstatných skutečností zpravidla
vychází jen z toho, co uvede a osvědčí účastník řízení. V posuzovaném případě navíc bylo
prováděno dvakrát šetření v místě bydliště stěžovatele, kdy pochybnosti správních orgánů o
skutečném soužití stěžovatele s manželkou a dcerou nejen že nebyly vyvráceny, ale naopak byly
potvrzeny.
[25] Stěžovatel spatřuje ve vztahu k hodnocení důkazů v odůvodnění napadeného rozsudku
jisté rozpory. Konkrétně krajskému soudu vytýká, že při hodnocení přiměřenosti správního
vyhoštění vychází ze skutečnosti, že stěžovatel s manželkou nežije, ale při posouzení
provedeného dokazování uvedl, že délka soužití stěžovatele s manželkou není pro věc rozhodná.
Byť by se takto prezentované úvahy krajského soudu mohly jevit do určité míry rozporné,
Nejvyšší správní soud neshledal v odůvodnění napadeného rozsudku nedostatky, které by mohly
vést k jeho zrušení, či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Předně je třeba uvést, že krajský soud
se pokaždé vyjadřoval k jiným námitkám a nelze proto jeho tvrzení stavět do přímé konfrontace.
Soud vzal při hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění v potaz, že rodina nežije stále spolu,
což má oporu ve spise. Ve vztahu k námitkám stěžovatele, že správní orgány měly znovu
vyslechnout pana D. V. T., obyvatele téhož bytu jako stěžovatel, soud uvedl, že zjišťování
konkrétní délky pobytu manželky stěžovatele v Plzni je irelevantní a výslech je proto nadbytečný,
neboť rozhodující je pobyt stěžovatele na území ČR bez cestovního dokladu a povolení
k pobytu. Tento argument nepovažuje Nejvyšší správní soud sice za případný, nicméně
především vzhledem ke změnám a rozporům v tvrzeních stěžovatele i jeho manželky a původní
výpovědi pana D. V. T. by jeho opakovaný výslech již nemohl vést k odstranění pochybností o
skutečném sdílení společné domácnosti stěžovatele a jeho manželky, a proto jej nebylo třeba
provádět. Nejedná se tak o zásadní vadu odůvodnění, která by zakládala nezákonnost či dokonce
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nadto se žalovaný vypořádal s obdobnými
námitkami naprosto správně, a to na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí, kde se podrobně
vyjadřuje ke zjištěním ve vztahu ke společné domácnosti stěžovatele s manželkou a dcerou, a na
str. 5 dole, kde se vypořádává s navrhovaným výslechem pana D. V. T., a zdejší soud se s ním
zcela ztotožňuje. Jelikož ani naznačená korekce názoru krajského soudu nemohla vést k jinému
výsledku řízení, než zamítnutí žaloby, není námitka stěžovatele důvodná.
[26] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že na skutečný pobyt
jeho manželky bylo usuzováno pouze na základě formálně nahlášené adresy pobytu
bez jakéhokoliv dokazování. Jak již bylo uvedeno, správní orgány poskytly prostor pro vyjádření
všem účastníkům řízení, prováděly místní šetření v místě bydliště stěžovatele včetně výslechu
spolubydlících osob. Ze všech takto shromážděných podkladů vyplynulo, že skutečné sdílení
domácnosti stěžovatele s manželkou a dcerou je přinejmenším sporné. Závěr krajského soudu
o dostatečnosti provedeného dokazování a zjištění skutkového stavu je proto správný.
[27] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu,
bude nyní zkoumat, jak bylo se zjištěnými skutečnostmi naloženo ve vztahu k přiměřenosti
zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele, který má na území
ČR manželku a dceru. Krajský soud i správní orgány nezpochybnily, že rozhodnutí o správním
vyhoštění skutečně představuje zásah do života stěžovatele a jeho rodiny, nicméně dostatečně
a přesvědčivě se vypořádaly s tím, že v dané situaci nejsou naplněny podmínky ustanovení
§119 a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Zdejší soud vycházel z premisy, že zásah
do soukromého a rodinného života cizince je možný za předpokladu, že je přiměřený okolnostem
případu. Aplikoval přitom kritéria vyplývající ze shora citované judikatury ESLP a správních
soudů.
[28] Stěžovatel se zdržoval na území ČR vědomě nelegálně, bez platného víza, po dobu
bezmála dva a půl roku a tři roky bez cestovního dokladu, při kontrole 19. 11. 2014 se navíc
prokazoval totožností jiné osoby. Závažnost jeho jednání spočívá ve zcela úmyslném
a dlouhodobém porušování právních předpisů, aniž by k tomu existoval rozumný důvod.
Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, že neodcestoval, neboť má ve Vietnamu velký dluh
a chtěl ještě vydělat nějaké peníze. Proč však neučinil nic k opatření nového cestovního dokladu
v době, kdy se v ČR zdržoval legálně, ani žádné kroky pro prodloužení svého pobytového
oprávnění, není soudu zřejmé. K uzavření manželství a narození jeho dcery navíc došlo
až v době, kdy zde pobýval neoprávněně, což bylo známo i jeho manželce. Při zakládání
rodinných vazeb v takové situaci však musí všichni zúčastnění rozumně předpokládat, že jejich
společné soužití na území České republiky bude pravděpodobně pouze dočasné a měli by tedy
zvažovat také možnost soužití ve vlasti stěžovatele (přičemž se jedná také o vlast jeho manželky).
Oba manželé navíc nehovoří česky tak, aby pro správní řízení nepotřebovali tlumočníka,
a nic nenasvědčuje tomu, že by byli natolik začleněni do české společnosti, a zároveň odtržení
od svých původních vazeb, aby nemohli společně žít v zemi původu, kde má stěžovatel rodiče
a sourozence. Věk jejich dcery je tak nízký, že nelze předpokládat, že by následování rodičů
do země původu, či jiné země, kde budou oba oprávněni pobývat, pro ni bylo nemožné.
Pokud by se stěžovatel případně rozhodl vycestovat do Vietnamské socialistické republiky sám,
podle Nejvyššího správního soudu nic nebrání tomu, aby po uplynutí jednoho roku správního
vyhoštění požádal v České republice o povolení k pobytu. Vynaložení finančních nákladů
pro vycestování a návrat není důvodem pro nemožnost vyhoštění stěžovatele, neboť se do této
situace dostal sám svým vědomým jednáním. Všechna tato kritéria vzaly správní orgány, stejně
tak i krajský soud, při svém rozhodování v potaz a své úvahy tímto směrem odůvodnily
jak ve vztahu k přiměřenosti zásahu rozhodnutí o vyhoštění do stěžovatelova soukromého
a rodinného života, tak ve vztahu k délce doby vyhoštění, která se Nejvyššímu správnímu soudu
nejeví s ohledem na shora uvedené nepřiměřená. Za jednání vytýkané stěžovateli mohla být doba
vyhostění stanovena až na tři roky.
[29] Zdejší soud uzavírá, že krajský soud i správní orgány správně posoudily, že v daném
případě převážil zájem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného
zdraví nad zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života. Stěžovatel namítal,
že soud odkázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak neuvedl
důvody, na základě nichž dospěl k závěru, že toto ustanovení nebylo porušeno. S tím Nejvyšší
správní soud nemůže souhlasit. Krajský soud předmětné ustanovení ocitoval, přičemž je z něj
zřejmé, že právo cizince na respektování soukromého a rodinného života není bezbřehé a stát
do něj může při ochraně svých zájmů přiměřeně zasáhnout. Soud uvedl důvody, pro které
převážil zájem České republiky, aby se na jejím území zdržovali jen cizinci pobývající zde legálně,
nad ochranou soukromého a rodinného života stěžovatele. Je tedy zřejmé, jak citovanou právní
úpravu aplikoval na posuzovaný případ.
[30] Vzhledem ke všemu shora uvedenému Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele,
že v jeho případě je ohrožení zájmů státu zanedbatelné, neboť je trestně i přestupkově
bezúhonný. Je třeba podotknout, že stěžovatel se zde nejen zdržoval bez cestovního dokladu
a příslušného pobytového oprávnění, ale navíc vystupoval pod jinou identitou, čímž taktéž
porušil zákon o pobytu cizinců. Skutečnost, že porušoval „toliko“ předpisy vztahující se k pobytu
cizinců na území ČR, nikterak nezlehčuje škodlivost jeho jednání, zejména když se jednalo
o porušování zákona dlouhodobé, opakované a úmyslné. Zájem státu na vyhoštění cizince, který
zde pobývá neoprávněně, nelze považovat za zanedbatelný pouze z důvodu, že cizinec nepáchal
žádnou další trestnou či jinou nezákonnou činnost. Opačný závěr by nutně vedl k tomu,
že by se zákon o pobytu cizinců stal téměř obsolentním, dodržování pravidel jím stanovených
pro pobyt cizinců by nebylo vymáháno. Takový postup by byl v rozporu s účelem tohoto zákona
a nezbývá než takový výklad zcela odmítnout.
[31] Stěžovatel namítá, že správní orgány se nijak blíže nezabývaly otázkou získávání
prostředků k životu stěžovatele a jeho rodiny, avšak ke zdůvodnění jeho vyhoštění argumentovaly
taktéž tím, že stěžovatel si nemůže na území ČR bez platného povolení k pobytu legálně obstarat
zaměstnání. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že správní orgány tuto skutečnost nepoužily
jako důvod k vyhoštění, nýbrž tím reagovaly na námitky stěžovatele, že manželka a dcera jsou
na něm závislé výživou. Tento argument však nemohl obstát jako důvod pro nemožnost
stěžovatele vyhostit, neboť ten zde skutečně nemůže obstarávat finanční prostředky na zajištění
živobytí své rodiny, aniž by tím dále porušoval zákon. Pokud by správní orgány zjistily,
že stěžovatel zde nelegálně pracuje, mohly by ho vyhostit podle ustanovení §119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona o pobytu cizinců, dle něhož by mu mohla být stanovena doba vyhoštění až na 5 let,
tedy více, než pro případ nelegálního pobytu. Pokud tedy správní orgány nezjišťovaly,
jak stěžovatel opatřuje finanční prostředky pro rodinu, nebyl tento postup v neprospěch
stěžovatele. Námitka stěžovatele je tudíž nejen nedůvodná, ale rovněž zcela nepřípadná.
[32] V průběhu řízení o správním vyhoštění postupovalo krajské ředitelství cizinecké policie
v souladu s ustanovením §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a vyžádalo si závazné stanovisko
k možnosti vycestování cizince, kterým se následně při rozhodování řídilo. Stěžovatel souhlasí,
že zmíněný postup byl formálně správný, avšak v kasační stížnosti vyslovil pochybnosti
o souladnosti takového postupu s ústavními principy a obecnými zásadami pro dokazování.
Správní orgány byly při svém postupu vázány zákonem a stejně tak jsou jím vázány soudy
ve správním soudnictví. Pokud by tedy byla námitka stěžovatele důvodná, musel by Nejvyšší
správní soud podat návrh na zrušení předmětného ustanovení Ústavnímu soudu. Tento zákonný
postup však nepovažuje za protiústavní či jinak odporující základním zásadám správního řízení.
O opaku nepřesvědčily Nejvyšší správní soud ani obecné výtky stěžovatele. Závazné stanovisko
Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince není samostatným rozhodnutím vydávaným
v jiném správním řízení, avšak je podkladem opatřeným v rámci správního řízení o vyhoštění
(srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2009, č. j. 11 Ca 162/2009 – 38,
č. 1764/2009 Sb. NSS). Veškeré záruky zákonnosti správního řízení jsou tudíž zakotveny v rámci
něj. Závazné stanovisko nelze vnímat odděleně a vylučovat ho mimo řízení o správním
vyhoštění, neboť může být soudně přezkoumáno pouze spolu s rozhodnutím o správním
vyhoštění jako jeho závazný podklad. Stěžovatel ostatně nic konkrétního ve vztahu k závaznému
stanovisku a jeho obsahu nenamítá, jeho obecné pochybnosti o ústavnosti zákonem stanoveného
postupu proto nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu