ECLI:CZ:NSS:2015:7.ADS.277.2014:43
sp. zn. 7 Ads 277/2014 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase, v právní věci žalobkyně: B. R., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2014,
č. j. 41 Ad 3/2014 - 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2014, č. j. 41 Ad 3/2014 - 28
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2014, č. j. 41 Ad 3/2014 – 28, bylo
zrušeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) ze dne
9. 12. 2013, č. j. X1, kterým byly zamítnuty námitky žalobkyně (dále jen „účastnice řízení“) a
potvrzeno rozhodnutí stěžovatelky ze dne 26. 9. 2013, č. j. X, jímž byla zamítnuta žádost
účastnice řízení o starobní důchod pro nesplnění podmínek podle ust. §28 a §32 odst. 4 zákona
č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť
nedosáhla potřebného důchodového věku s ohledem na nesplnění podmínky osobní péče o dítě.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že nelze ust. §20 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění vykládat tak striktně, jak to učinila stěžovatelka, že lze za děti převzaté do péče
nahrazující péči rodičů považovat až dobu, kdy účastnice uzavřela manželství s otcem dětí F. S.
Takový výklad označil krajský soud za ústavně nekonformní, příliš zužující a výrazně
diskriminační pro účastnici řízení. V době, kdy uzavřela manželství s F. S., byl již jeho syn R.
zletilý a syn J. se blížil věku zletilosti, takže by nemohla splnit podmínku ust. §32 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění. Vzhledem k tomu, že účastnice řízení prokazatelně o děti F. S. pečovala
od roku 1979 do jejich zletilosti, má krajský soud zato, že je v tomto případě na místě vykládat
ust. §20 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění v její prospěch, neboť s péčí o děti svého
manžela započala před uzavřením manželství, žila s ním a dětmi v jedné domácnosti, a to
prokazatelně od roku 1979 až do jejich zletilosti. Krajský soud má tedy za to, že účastnice řízení
splnila podmínky pro vznik nároku na starobní důchod podle ust. §29 a podmínky ust. §32 odst.
1 písm. b) bod 3. (ženy - 55 let, pokud vychovaly dvě děti) a odst. 2 citovaného ustanovení, takže
důchodového věku dosáhla dne X. X. 2012 při dosažení 59 let a 4 měsíců. Jiný výklad ust. §20
zákona o důchodovém pojištění by pro ni, oproti jiným ženám, které vychovaly dvě děti, byl
velmi nespravedlivý.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedla, že podmínky hodnocení
péče a výchovy dítěte pro účely zákona o důchodovém pojištění jsou zcela jasně stanovené
v ust. §20 citovaného zákona, které krajský soud při svém rozhodování vůbec nevzal v úvahu.
Napadený rozsudek odůvodnil tím, že podle ust. §32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění‚
které uvádí „osobně pečovala“ a „žena se výchovy dítěte ujala“ je tato litera zákona seriózně
naplněna, když ku prospěchu účastnice řízení odvine počátek doby péče o manželovy děti,
od okamžiku, kdy se fakticky jejich péče ujala. Stěžovatelka však tento názor krajského soudu
nesdílí, protože je třeba ust. §32 odst. 4 a §20 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění
vykládat ve vzájemné souvislosti. K tomu, aby byl naplněn obsah a účel ust. §32 odst. 4
citovaného zákona pro uznání péče o dítě, by musel nejprve předcházet úkon spočívající
v převzetí daného dítěte do trvalé péče za podmínek ust. §20 odst. 2 citovaného zákona,
tzn. že v daném případě by muselo započetí uznatelné péče předcházet pravomocné rozhodnutí
soudu, kterým byla schválena příslušná dohoda. Podle ust. §20 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění se za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů považuje dítě, jež bylo převzato
do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno
do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela,
nemá-li druhý z rodičů rodičovskou zodpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte
nebo není-li znám. Z tohoto ustanovení zcela nepochybně vyplývá, že pro hodnocení péče
a výchovy cizího dítěte pro nároky z důchodového pojištění není postačující zjištění faktické
péče. Musí se jednat o dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí
příslušného orgánu. Pokud jde o dítě manžela, lze péči o ně hodnotit jen, bylo-li mu svěřeno
do výchovy rozhodnutím soudu, nebo na základě dohody rodičů schválené soudem, nebo když
jeho matka nežije, nebo byla zbavena rodičovských práv. Zákon o důchodovém pojištění tudíž
jako podmínku výchovy dítěte mající vliv na vznik nároku a výši starobního důchodu ženy staví
osobní péči o takové dítě ve věku do dosažení zletilosti, a to po dobu deseti roků, resp. 5 let,
pokud žena nemohla podmínku péče o dítě po dobu deseti let splnit z vážných, objektivních
důvodů. Jde o případ, kdy se žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku. Platí
to nejen pro dítě vlastní nebo osvojené, ale také pro dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči
rodičů. V tomto případě manželovy děti v době, kdy byly účastnici řízení svěřeny do péče
uzavřením manželství byly starší osmi let, takže by ji mohly být hodnoceny jako vychované děti
jen tehdy, pokud by byly v její péči do dosažení zletilosti alespoň po dobu pěti roků. Účastnice
řízení tuto podmínku nesplňuje ani u jednoho z dětí. V době uzavření manželství dne 16. 9. 1989
již R. S. dosáhl zletilosti, a tudíž k jeho výchově nelze přihlédnout, a rovněž pro uznání výchovy
J. S. není podmínka splněna, neboť do dosažení jeho zletilosti o něj účastnice řízení pečovala
pouze 13 měsíců a 8 dnů. S ohledem na uvedené skutečnosti je podle názoru stěžovatelky
napadený rozsudek založen na nesprávném posouzení právní otázky, a je tedy nezákonný.
Pochybení krajského soudu spočívá v tom, že při aplikaci ust. §32 odst. 4 zákona o důchodovém
pojištění nezohlednil, popř. nesprávně zohlednil, obsah a účel ust. §20 odst. 2 citovaného
zákona. Navíc pokud krajský soud uvedl, že bylo čestným prohlášením účastnice řízení
prokázáno, že se ujala faktické péče o děti F. S. v roce 1979, od kdy s nimi žila ve společné
domácnosti, Městský úřad Hulín potvrzením vydaným podle informačního systému evidence
obyvatel potvrdil pouze konec trvalého pobytu a nikoliv jeho začátek. Vzhledem k nesprávnému
právnímu posouzení věci krajským soudem stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil.
Účastnice řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti především zdůraznila, že stěžovatelka
od obdržení usnesení o zamítnutí odkladného účinku kasační stížnosti ví, že je povinna
rozhodnout v souladu s rozsudkem krajského soudu, ale do dnešního dne tak neučinila.
Účastnice řízení je od 1. 11. 2014, tj. od jejího odchodu do předčasného důchodu, zcela
bez prostředků, když o žádosti o předčasný důchod nebylo rozhodnuto. Účastnice řízení si celý
život řádně platila příspěvek na sociální zabezpečení, protože byla téměř 42 let
v zaměstnaneckém poměru. Nyní však stěžovatelka dělá všechno pro to, aby ji »potrestala« za to,
že si dovolila nesouhlasit s jejím výkladem zákona a celou věc řeší soudní cestou. Podstatou
kasační stížnosti není chybné posouzení faktického stavu, ale právní posouzení. Podle
přesvědčení účastnice řízení je výklad stěžovatelky formalistický a naprosto odtržený od reality
života. Pokud jde o faktický stav, matka R. a J. S. zemřela dne X. X. 1979 a účastnice řízení od
léta roku 1979, nejpozději od 3. 12. 1979, žila ve společné domácnosti s F. S. a o jeho děti
pečovala až do jejich zletilosti, přičemž v roce 1989 se za F. S. provdala. Obdobnou situací se již
zabýval Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 2 Cao 16/2000 a veřejný ochránce práv
(stanovisko 3982i2005NOP/JŠL). Upozornili, že zákon výslovně nepožaduje, aby manželství
existovalo ihned od počátku výchovy dětí, a nevylučuje případy, kdy k manželství došlo později.
Zákon neurčuje jako rozhodné, ve kterém okamžiku došlo ke sňatku a dává možnost uznat dobu
faktické péče o dítě i tehdy, splní-li se některá z podmínek uvedených v ust. §20 zákona o
důchodovém pojištění později než při započetí péče. Přístup stěžovatelky je označován jako
formalistický a do značné míry nespravedlivý, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Zásadní pro posouzení případu je fakticky osobní výkon péče (viz rozsudek sp. zn. 3 Ads
37/2003). Dále účastnice řízení nesouhlasně reagovala na tvrzení stěžovatelky, že Městský úřad
Hulín potvrdil pouze konec jejího trvalého pobytu na adrese F. S. a nikoliv jeho začátek. Nikdy
by si nedovolila uvádět v čestném prohlášení nepravdivé údaje. Protože stěžovatelka je
přesvědčena o tom, že jí ověřený údaj je zcela zásadní a v rozporu s čestným prohlášením,
účastnice řízení se obrátila na Městský úřad Hulín a šetřením bylo zjištěno, že v agendovém
informačním systému evidence obyvatel má účastnice řízení uveden chybný údaj o trvalém
pobytu, takže je prokázáno, že její čestné prohlášení bylo pravdivé. Vzhledem k dostatečnému
prokázání pravdivosti čestného prohlášení a nezpochybnění faktické péče o děti, účastnice řízení
navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vadu uvedenou v odstavci 4, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu účastnice řízení dne 2. 9. 2013 podala žádost o přiznání
starobního důchodu od 7. 5. 2012, přičemž žádala o uznání výchovy R. S., nar. X aj. S., nar. X, o
které začala fakticky pečovat od poloviny roku 1979, resp. nejpozději od 3. 12. 1979, kdy se
přistěhovala do domácnosti jejich otce F. S., aby mu pomáhala s péčí o jeho nezletilé syny.
Manželství s F. S. uzavřela až dne X. X. 1989. Žádosti účastnice řízení o přiznání starobního
důchodu nebylo vyhověno, protože podle rozhodnutí stěžovatelky nedosáhla důchodového věku
s ohledem na nesplnění podmínky osobní péče o dítě.
Podle ust. §20 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění se dítětem pro účely tohoto
zákona rozumí dítě vlastní nebo osvojené, a pokud se dále nestanoví jinak, též dítě převzaté
do péče nahrazující péči rodičů. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě,
jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které
mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů schválené
soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou odpovědnost, a dítě manžela,
zemřel-li druhý rodič dítěte, nebo není-li znám. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů
se považuje dále dítě, jež bylo převzato do péče na základě rozhodnutí soudu, orgánu
sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče
budoucího osvojitele nebo do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, a dítě, jež bylo
převzato do péče na základě předběžného opatření vydaného v rámci řízení o svěření dítěte
do výchovy.
Podle ust. §32 odst. 4 citovaného zákona je podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy
na starobní důchod splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku
do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte
po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně
pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu 5 roků; to však
neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat.
Jednou z podmínek vzniku nároku na starobní důchod je podle ust. §28 zákona
o důchodovém pojištění, dosažení stanoveného věku. Zákon o důchodovém pojištění stanoví
rozdílný věk pro vznik nároku na starobní důchod pro muže a ženy a u žen navíc diferencuje
podle počtu vychovaných dětí.
Podle zákona o důchodovém pojištění splňuje žena zákonnou podmínka výchovy dítěte
mající vliv na vznik nároku na starobní důchod tehdy, pokud osobně pečuje nebo pečovala o dítě
po dobu stanovenou v ust. §32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Podle ust. §20 odst. 1
a 2 citovaného zákona se musí jednat buď o dítě, k němuž má žena pokrevní nebo osvojenecký
vztah, anebo o dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.
Pokud jde o charakter osobní péče, tento pojem byl již vyložen Nejvyšším správním
soudem v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 3 Ads 37/2003 - 49, dostupný na www.nssoud.cz
a publ. pod č. 410/2004 Sb. NSS, tak, že jde o soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dítě
do dosažení zletilosti po stanovenou dobu. Ostatně o tom, že účastnice řízení takto o nezl. R. a
nezl. J. S. osobně pečovala není ani sporu.
Protože R. a J. S. nebyly pokrevní děti účastnice řízení, ani děti jí osvojené, bylo třeba
posoudit, zda se jednalo o děti převzaté účastnicí řízení do trvalé péče nahrazující péči rodičů. Co
se rozumí pod pojmem dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů, je pro účely zákona o
důchodovém pojištění vymezeno v ust. §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění tak, že za
toto dítě se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného
orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě
dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou
odpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte, nebo není-li znám, a dále dítě, jež bylo
převzato do péče na základě rozhodnutí soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo
dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele nebo do péče osoby,
která má zájem stát se pěstounem, a dítě, jež bylo převzato do péče na základě předběžného
opatření vydaného v řízení o svěření dítěte do výchovy. Citované ustanovení tak rozlišuje dvě
skupiny dětí převzatých do péče nahrazující péči rodičů, a to děti manžela a děti převzaté do péče
na základě rozhodnutí příslušného orgánu. S ohledem na dikci citovaného ustanovení tak nelze
dovodit, že by zákonná podmínka péče o dítě mohla být splněna pouze tím, že žena o nezl. dítě
fakticky pečovala, aniž by se jednalo o dítě manžela nebo existovalo rozhodnutí příslušného
orgánu. Byť může být tato právní úprava soudem vnímána jako nespravedlivá, nemůže to vést
k závěru, k němuž dospěl krajský soud v napadeném rozsudku, že je postačující pouze fakticita
osobní péče o dítě, k němuž nemá pečující žena žádný vztah vyjmenovaný v ust. §20 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění.
Účastnice sice správně dovozuje, že zákon o důchodovém pojištění neurčuje jako
rozhodné, v jakém okamžiku došlo k uzavření manželství s otcem nezl. dětí, ale neumožňuje
uznat dobu faktické péče předcházející splnění některé ze dvou podmínek vymezených v ust. §20
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tzn., že se jedná o dítě manžela při splnění dalších
podmínek nebo dítě svěřené do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů
schválené soudem nebo převzaté do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Odkaz
účastnice řízení na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 3 Ads 37/2003 - 49, z něhož dovozuje formalistický a značně nespravedlivý přístup
stěžovatelky, je zcela nepřípadný, protože v něm byla řešena právní otázka ve vztahu k naprosto
odlišnému skutkovému stavu. Nejvyšší správní soud v dané věci posuzoval, zda byl splněn
zákonný požadavek „osobní péče“ matky pro uznání jejího nároku na starobní důchod, tedy zda
se matka dítěte osobně, aktivně a průběžně podílela na péči o jedno z dětí po rozvodu manželství,
které bylo rozhodnutím soudu svěřeno do výchovy otce. Protože se jednalo o matku, Nejvyšší
správní soud při hodnocení osobní péče vycházel z péče faktické. Závěr formulovaný v právní
větě: „Předpoklad „osobní péče o dítě“ pro splnění podmínky výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod
znamená soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti,
resp. pěti roků. Tato podmínka není naplněna, pokud soud svěřil dítě do péče otce, který za tuto péči nese
odpovědnost, dítě pobývalo u otce, a žena (matka) a dítě byly tak od sebe odděleny, a to i když žena (matka) dítě
navštěvovala, projevovala o něj zájem, přispívala na jeho výživu otci, a podílela se tedy na výchově dítěte.“ zcela
potvrzuje nepoužitelnost tohoto rozsudku na případ účastnice řízení.
V této souvislosti lze poukázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu, které naopak
potvrzují nesprávnost závěru, k němuž dospěl v napadeném rozsudku krajský soud.
Je to rozsudek ze dne 4. 1. 2007, č. j. 6 Ads 34/2006 - 49, v němž je posuzováno, zda dobu
před osvojením, tedy dobu tzv. předadopční péče, která trvala od 9. 2. 1985 do právní moci
rozsudku o osvojení, lze podřadit pod ust. §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší
správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že podle tehdy platné právní úpravy muselo být
dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, přičemž dítě bylo
k tzv. předadopční péči svěřováno buď „opatřením“ dětského domova po dohodě s okresním
národním výborem nebo takové opatření činil soud. Toto opatření pak podle Nejvyššího
správního soudu lze hodnotit jako rozhodnutí příslušného orgánu. Obdobně v rozsudku ze dne
28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 105/2012 - 46 řešil Nejvyšší správní soud otázku, zda došlo k převzetí
sestry po smrti rodičů do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
jak vyžaduje ust. §20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Byť se v žádném z citovaných
rozsudků Nejvyšší správní soud explicitně nevyjádřil k otázce, zda pouhá fakticita osobní péče
o cizí dítě splňuje zákonné podmínky ve smyslu ust. §20 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém
pojištění, je z nich nepochybně zřejmé, že nesplňuje.
Přesto, že stěžovatelka od roku 1979 pečovala o dvě nezl. děti, s nimiž a jejich otcem F. S.
žila ve společné domácnosti, manželství s ním uzavřela až v r. 1989, kdy R. S. byl již zletilý a nezl.
J. S. měl 17 let, a nedoložila ani žádné z rozhodnutí taxativně uvedené v ust. §20 odst. 2 zákona o
důchodovém pojištění vydané před rokem 1989, proto nesplnila zákonné podmínky pro přiznání
nároku na starobní důchod ke dni 7. 5. 2012.
Vzhledem k výše uvedenému právnímu názoru je bezpředmětné zabývat se otázkou,
od kdy měla účastnice řízení evidovaný rvalý pobyt v bydlišti F. S. a jeho dětí.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost důvodná, a proto Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu