ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.180.2014:28
sp. zn. 7 As 180/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Fe
MARKET, s. r. o., se sídlem Skaštice č. 25, zastoupený JUDr. Radkem Foralem, advokátem
se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje,
se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. J. P., II. L. P., oba
zastoupeni Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 33, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně dne 30. 6. 2014, č. j. 30 A 89/2012 –
168,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2014, č. j. 30 A 89/2012 – 168, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Zlínského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen „krajský úřad“) ze dne
10. 10. 2012, č. j. KUZL 56331/2012, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Kroměříž, odboru životního prostředí (dále jen „městský úřad“)
ze dne 23. 8. 2012, č. j. MeÚKM/0521134/2012/OZP/Še, jímž byla stěžovateli podle ust. §129
odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), uložena
donucovací pokuta ve výši 500.000 Kč. V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejdříve zabýval
námitkou nicotnosti rozhodnutí městského úřadu ze dne 25. 2. 2010, č. j. MeUKM/011919/2010
(dále jen „rozhodnutí o dekontaminaci“), k jehož vymožení byla stěžovateli pokuta uložena.
K namítané nicotnosti uvedl, že stěžovatel podal proti předmětnému rozhodnutí žalobu,
která byla rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. 30 A 60/2010 - 77 zamítnuta. Je tak zřejmé,
že krajský soud v rámci přezkumu neshledal nicotnost předmětného rozhodnutí, ke které by měl
povinnost přihlížet z úřední povinnosti. Pokud stěžovatel s tímto posouzením nesouhlasil, mohl
podat kasační stížnost, což neučinil. Krajský soud dále uvedl, že podle ust. §27 odst. 1 zák.
č. 17/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním prostředí“), byla
stanovena povinnost stěžovateli, tedy tomu, kdo způsobil ekologickou újmu, učinit konkrétní
opatření k obnovení přirozené funkce narušeného ekosystému. Protože nebylo rozhodováno
o povinnosti nahradit ekologickou újmu v penězích, nebrání ani absentující zvláštní předpis
tomu, aby mohla být škůdci uložena povinnost k obnovení přirozené funkce narušeného
ekosystému. K námitce stěžovatele, že postup osob zúčastněných na řízení mu bránil ve splnění
jeho povinností podle rozhodnutí o dekontaminaci, krajský soud uvedl, že tomu tak nebylo,
neboť stěžovatel u ohlášených vstupů na pozemek osob zúčastněných na řízení neprokázal
připravenost splnit podmínky podle tohoto rozhodnutí. K žalobní námitce, že v daném případě
nemůže donucovací pokuta přesáhnout částku 100.000 Kč, krajský soud uvedl, že z napadeného
rozhodnutí vyplývá, že částka nákladů na provedení náhradního výkonu činí podle nejnižší
nabídky ve výběrovém řízení 2.154.240 Kč. Tato druhá donucování pokuta (první činila
200.000 Kč) je ve výši 500.000 Kč, což činí 23 % nákladů na náhradní výkon. Námitka
stěžovatele, že lze uložit pokutu jen do výše 100.000 Kč, proto není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které vyjádřil především nesouhlas se závěrem
krajského soudu, který se týká nicotnosti rozhodnutí o dekontaminaci, k jehož vymožení mu byla
pokuta uložena. Správní soudy mají povinnost přihlížet k nicotnosti nejen k námitce,
ale i z úřední povinnosti. Krajský soud se však v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 60/2010
otázkou nicotnosti napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval, protože v rozsudku ze dne
24. 5. 2011, č. j. 30 A 60/2010 - 77 o tom není žádná zmínka. Navíc v tomto řízení stěžovatel
poukazoval na zřejmou nesprávnost znaleckého posudku, ze kterého vycházel správní orgán
a na to, že si správní orgán nechal zpracovat posudek, který byl diametrálně odlišný ve zjištěných
hodnotách od posudku, ze kterého bylo vycházeno, ovšem s ohledem na to, že tuto okolnost
stěžovatel zjistil až dodatečně, nebylo k této jeho námitce přihlíženo. Krajský soud sice cituje
ust. §27 odst. 1 zákona o životním prostředí, ale v této souvislosti stěžovatel poukázal na to,
že nebylo naplněno zmocnění, podle kterého způsob výpočtu ekologické újmy a další
podrobnosti měl stanovit zvláštní předpis. Podle názoru krajského soudu ale jeho neexistence
nebrání tomu, aby mohla být škůdci, tedy stěžovateli, uložena povinnost k obnovení přirozené
funkce narušeného ekosystému. Dále v odst. 3 citovaného ustanovení je stanoveno,
že oprávněným ze způsobené ekologické újmy je stát. Ale ani v tomto případě nebyl přijat
předpis předvídaný v tomto odstavci, který by upravoval podrobnosti. Proto je podle stěžovatele
otázkou, kdo je vůbec oprávněn za stát jednat a z čeho vyplývá oprávnění městského úřadu
rozhodovat za stát, který je jediným oprávněným ze způsobené ekologické újmy. Pokud chybí
právní předpis, který by měl blíže upravovat podrobnosti zákonného ustanovení, nelze toto
překlenout konstatováním, že bez ohledu na neexistenci takového předpisu je možné ukládat
povinnosti. Proto se jedná o rozhodnutí, které je nutno považovat za nicotný právní akt. Rovněž
námitku, že nelze v daném případě uložil vyšší pokutu než 100.000 Kč, vyhodnotil krajský soud
nesprávně. Žádný náhradní výkon dosud proveden nebyl a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí
o uložení donucovací pokuty, správní orgán pouze odhaduje výši předpokládaných nákladů
na provedení sanačních prací. Z toho tedy plyne, že nemá jasno, jaké náklady bude třeba
vynaložit na provedení náhradního výkonu. Navíc stěžovatel nebyl se způsobem odhadu výše
těchto nákladů seznámen, pouze mu bylo sděleno, že snad měl městský úřad provádět výběrové
řízení, ale se závěry tohoto výběrového řízení nebyl blíže seznámen a nemohl se k tomuto
ani vyjádřit. Jen pro úplnost stěžovatel uvedl, že si nechal zpracovat znalecký posudek soudním
znalcem Ing. Karlem Bičovským ke dni 15. 11. 2013 a podle něj by náklady spojené se sanací
pozemku neměly přesáhnout částku 817.000 Kč plus minus 10% bez DPH. Pokud tedy není
jasná výše nákladů na provedení náhradního výkonu, nelze ani stanovit výši pokut a je nutno
vycházet z toho, že by jejich výše neměla přesáhnout částku 100.000 Kč. Z uvedených důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas se stížní námitkou
ohledně nicotnosti rozhodnutí o dekontaminaci, které je exekučním titulem, na jehož základě byly
doposud stěžovateli uloženy dvě exekuční pokuty. Městský úřad uložil stěžovateli uvedeným
rozhodnutím povinnost obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému na zemědělském
pozemku podle ust. §27 odst. 1 zákona o životním prostředí. Toto rozhodnutí vydal městský
úřad jako věcně a místě příslušný orgán ochrany zemědělského půdního fondu, protože
se jednalo o opatření k zajištění dekontaminace pozemku, který je součástí zemědělského
půdního fondu. Rozhodnutí proto nelze považovat za nicotné ve smyslu ust. §77 správního
řádu. Rozhodnutím nebyla stanovena povinnost žádné finanční náhrady za ekologickou újmu,
neboť ekologická újma nebyla vyčíslena. Zákon o životním prostředí v ust. §27 odst. 1
předpokládá vydání zvláštního předpisu právě pro způsob výpočtu ekologické újmy včetně
dalších podrobností. Podle ust. §27 odst. 3 tohoto zákona je oprávněn náhradu ekologické újmy
požadovat stát. Rozhodnutí o dekontaminaci stanovilo pouze povinnost tomu, kdo kontaminaci
pozemku způsobil, učinit konkrétní opatření, která zajistí obnovu přirozených funkcí narušeného
ekosystému. Žádná povinnost úhrady vyčíslené ekologické újmy ve prospěch státu není
v rozhodnutí stanovena. Okruh účastníků řízení byl v rozhodnutí jednoznačně vymezen a stát
nemohl mít postavení účastníka řízení právě proto, že o finanční náhradě za ekologickou újmu
v řízení nebylo rozhodováno. Krajský soud nicotnost ani jinou nezákonnost rozhodnutí
o dekontaminaci nezjistil a podanou žalobu rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. 30 A 60/2010 - 77
zamítl. Stěžovatel vydaný rozsudek akceptoval a kasační stížnost proti němu nepodal. Nicotnost
začal namítat až po několika měsících od vydání tohoto rozsudku. Poté se obrátil se žádostí
o přezkoumání postupu krajského úřadu při vyřizování jeho návrhu na zrušení rozhodnutí
o dekontaminaci z důvodů nicotnosti na ministerstvo životního prostředí, které mu dopisem
ze dne 27. 4. 2012, č. j. 89313/ENV/11 sdělilo, že v postupu krajského úřadu neshledalo žádné
pochybení. Krajský úřad dále vyslovil nesouhlas s argumenty stěžovatele, že k jeho námitce
na nesprávnost znaleckého posudku nebylo přihlíženo, ačkoliv poukazoval na to, že správní
orgán si nechal zpracovat posudek, který byl ve zjištěných hodnotách diametrálně odlišný,
než posudek, ze kterého bylo vycházeno. Stěžovatel neuvedl, o který konkrétní posudek
by se mělo jednat. Krajský úřad si není vědom žádných odlišných výsledků posudků, které byly
podkladem pro vydání rozhodnutí o dekontaminaci, a které jsou součástí spisu. Jiné posudky
na zjištění a vyhodnocení míry kontaminace pozemku než ty, které jsou založeny ve spise a jež
má krajský soud k dispozici, nebyly pořizovány. Pokud se týká stížní námitky, že v daném případě
nelze ukládat vyšší pokutu než 100.000 Kč, tuto považuje krajský úřad za nedůvodnou. Výše
v pořadí druhé donucovací pokuty 500.000 Kč činí 23 % nákladů na provedení činností
uložených stěžovateli rozhodnutím o dekontaminaci, neboť částka nákladů na provedení
náhradního výkonu podle nejnižší nabídky na základě výběrového řízení na dodavatele prací
činila 2.154.240 Kč včetně DPH. Ani po uložení první donucovací pokuty ve výši 200.000 Kč
a po dvou následných písemných upozorněních ze dne 14. 6. a 16. 7. 2012 zaslaných městským
úřadem stěžovateli, že projekt sanace je zpracován v rozporu s rozhodnutím o dekontaminaci,
stěžovatel neprojevil žádnou snahu o nápravu objednáním opravy projektu sanace, nezahájil
odstraňování dřevin a odtěžení kontaminované zeminy z pozemku. Podle ust. §129 odst. 1
správního řádu může při vymáhání plnění povinnosti postupným ukládáním pokut výše těchto
pokut dosáhnout výše nákladů na náhradní výkon rozhodnutí, v tomto případě 2.154.240 Kč.
Nejedná se tedy o pokutu nepřípustnou, jak tvrdí stěžovatel. Krajský úřad proto navrhl,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Osoby zúčastněné na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedly, že pokud stěžovatel
poukazoval na to, že se rozsudek krajského soudu ze dne 24. 5. 2011, č. j. 30 A 60/2010 - 77
nezabýval nicotností rozhodnutí o dekontaminaci, pak je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48. Vzhledem k tomu, že v žalobě proti
rozhodnutí o dekontaminaci, resp. rozhodnutí odvolacího orgánu, stěžovatel nicotnost nenamítal,
krajský soud neměl povinnost se k nicotnosti výslovně vyjádřit. Tato stěžovatelova námitka
je tedy bezpředmětná. K námitce nesprávnosti použitého znaleckého posudku poukázaly osoby
zúčastněné na řízení na to, že krajský soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2011, č. j. 30 A 60/2010 - 77
uvedl, že bylo dostatečně prokázáno, že městský úřad vycházel při posuzování věci nikoli
z jediného znaleckého posudku, ale minimálně ze šesti různých znaleckých posudků a jiných
relevantních podkladů. Stěžovatel navíc blíže neurčuje, ohledně kterého znaleckého posudku
namítá nesprávnost a v čem má tato nesprávnost spočívat. K namítané neexistenci prováděcí
právní úpravy osoby zúčastněné na řízení uvedly, že ust. §27 zákona o životním prostředí
je i přes nedostatek způsobený skutečností, že nikdy nebyl přijat prováděcí předpis v praxi běžně
používáno. V dané věci nebyla stanovena náhrada ekologické újmy v penězích, ale byla uložena
náhrada obnovením přirozených funkcí narušené části ekosystému – kontaminované půdy – jejím
odtěžením a navezením nové ornice. Je tedy zřejmé, že absence právní úpravy způsobu výpočtu
ekologické újmy v penězích je zcela bezpředmětná. Pokud se jedná o kompetenci městského
úřadu k vydání rozhodnutí o dekontaminaci, tak ta se v prvé řadě opírá o ust. §27 odst. 2 zákona
o životním prostředí, dále o ust. §61 odst. 1 písm. c) a §66 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a dále o ust. §13 odst. 1 a §15 pí sm. i) zákona č. 334/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Kompetence městského úřadu vymáhat povinnost dekontaminace a uložit
donucovací pokuty pak vyplývá z ust. §107 odst. 1 ve spojení s §105 odst. 1 písm. a) správního
řádu. Skutečnost, že podle ust. §27 odst. 3 zákona o životním prostředí je oprávněným
ze způsobené ekologické újmy stát, nebrání tomu, aby o uložení povinností k nápravě a výkonu
rozhodoval příslušný orgán státní správy, tj. v tomto případě městský úřad. Jak sám stěžovatel
uvedl v kasační stížnosti, sporné rozhodnutí bylo již podrobeno soudnímu přezkumu i podnětu,
aby bylo označeno za nicotné. Žádný ze státních orgánů, který se přezkumem zabýval (krajský
úřad, ministerstvo životního prostředí a krajský soud), neshledal nicotnost ani jinou vadu
předmětného rozhodnutí. Další stěžejní stěžovatelovou námitkou bylo nesprávné právní
posouzení otázky výše donucovacích pokut. Podle názoru osob zúčastněných na řízení byla výše
odhadovaných nákladů uvedena v exekučním příkazu městského úřadu ze dne 25. 11. 2011,
v rozhodnutí městského úřadu ze dne 23. 8. 2012, kterým byla stěžovateli uložena předmětná
donucovací pokuta a v napadeném rozhodnutí krajského úřadu. Není tedy pravdou,
že by stěžovatel nebyl seznámen s odhadem výše nákladů náhradního výkonu a se závěry
výběrového řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel ke stížnosti nepřiložil znalecký
posudek Ing. Karla Bičovského, na který se odvolává, nemohou se osoby zúčastněné na řízení
k němu vyjádřit. Osoby zúčastněné na řízení proto navrhly, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V souvislosti se stížní námitkou nicotnosti rozhodnutí o dekontaminaci Nejvyšší správní
soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 1 Azs 12/2003 - 48, který byl publikován pod č. 319/2004 Sb., ve kterém dospěl k závěru
formulovanému v právní větě: „Je-li napadené správní rozhodnutí nicotné, soud vysloví jeho nicotnost i bez
návrhu; není-li zde takového návrhu, a ani soud sám správní rozhodnutí nicotným neshledá, nemá důvod zabývat
se úvahami o nicotnosti v odůvodnění rozhodnutí.“ Pokud tedy stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí
o dekontaminaci námitku nicotnosti neuplatnil a krajský soud ji ani sám neshledal, nemusel
se v odůvodnění rozsudku touto otázkou výslovně zabývat. Ze skutečnosti, že v odůvodnění
rozsudku krajského soudu ze dne 24. 5. 2011, č. j. 30 A 60/2010-77 nejsou uvedeny úvahy
o posouzení nicotnosti rozhodnutí o dekontaminaci, nelze proto dovozovat, jak to činí
stěžovatel, že se krajský soud touto otázkou vůbec nezabýval. Jak vyplývá z výše uvedeného,
nicotnost rozhodnutí o dekontaminaci byla již krajským soudem posouzena, a to s negativním
výsledkem. Nejvyšší správní soud tak nemá žádný důvod se tvrzenou nicotností uvedeného
rozhodnutí znovu zabývat, neboť tato otázka byla již krajským soudem pravomocně vyřešena.
Rovněž tak se Nejvyšší správní soud nemůže věcně zabývat námitkou nesprávnosti
znaleckého posudku, ze kterého měl podle stěžovatele vycházet městský úřad a který měl být
podkladem pro vydání rozhodnutí o dekontaminaci. Nehledě k tomu, že se jedná o velmi obecné
tvrzení, kdy stěžovatel jednak neuvedl, o jaký znalecký posudek se jedná, a dále
ani nekonkretizoval údajné rozpory, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud se nemůže
v nyní posuzované věci (uložení donucovací pokuty) zabývat otázkou zjišťování skutkového
stavu ve správním řízení, jehož přezkum není předmětem tohoto soudního řízení.
V poslední stížní námitce stěžovatel vytýkal správním orgánům i krajskému soudu,
že v daném případě výše uložených pokut neměla přesáhnout částku 100.000 Kč.
Podle ust. §129 odst. 1 správního řádu nelze-li nebo není-li účelné provádět exekuci
náhradním výkonem nebo přímým vynucením, vymáhá se splnění povinnosti postupným
ukládáním donucovacích pokut do výše nákladů na náhradní výkon, a nelze-li náhradní výkon
provést, až do výše 100.000 Kč. Exekuční správní orgán uloží povinnému donucovací pokutu
rozhodnutím, v němž mu určí, aby ji zaplatil ve lhůtě nejméně 15 dnů ode dne nabytí právní
moci.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení, donucovací pokuty až do výše 100.000 Kč ukládá
správní orgán pouze v případě, kdy nelze náhradní výkon z objektivních důvodů provést. Jedná
se o situace, kdy je nařízena exekuce k vymožení nepeněžité povinnosti v případě
nezastupitelných plnění, tj. plnění u kterých je vyžadováno, aby byla exekuovaná povinnost
vykonána výlučně povinným. V případech, kdy lze exekuci náhradním výkonem provést,
ale z různých důvodů to není účelné, je možno ukládat donucovací pokuty až do výše nákladů
na náhradní výkon.
V daném případě městský úřad oznámil stěžovateli dopisem ze dne 13. 6. 2011 zahájení
řízení o vydání exekučního příkazu na exekuci provedením náhradního výkonu podle ust. §119
správního řádu. Stěžovatel byl informován o tom, že po provedení výběrového řízení
na dodavatele prací městský úřad vydá exekuční příkaz, kterým pověří náhradním výkonem
vybranou osobu. Ve výběrovém řízení byla na základě kritéria výše nabídkové ceny vybrána
nabídka s nejnižší cenou zakázky 2.154.240 Kč včetně DPH. Následně ale Zastupitelstvo města
Kroměříže na svém zasedání dne 24. 11. 2011 neschválilo rozpočtové opatření na uvolnění výše
uvedené částky z rozpočtu města na zálohové hrazení nákladů na provedení exekuce náhradním
výkonem. Městský úřad proto dne 25. 11. 2011 vydal exekuční příkaz na provedení exekuce
ukládáním donucovacích pokut. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2011 byla stěžovateli uložena první
donucovací pokuta ve výši 200.000 Kč a napadeným rozhodnutím mu byla uložena druhá
donucovací pokuta ve výši 500.000 Kč. Stěžovateli tak byly uloženy donucovací pokuty v celkové
výši 700.000 Kč, tj. ve výši cca 32,5 % minimální nabídkové ceny náhradního výkonu.
Vzhledem k tomu, že celková výše postupně ukládaných pokut může dosáhnout až výše nákladů
na náhradní výkon, lze v posuzované věci konstatovat, že celková výše stěžovateli uložených
pokut nepřesáhla zákonný limit.
Stěžovatelem namítaná skutečnost, že exekuce náhradním výkonem nebyla provedena
a že městský úřad tak při stanovení výše donucovacích pokut vycházel pouze z odhadu výše
nákladů na její provedení, je přitom podle Nejvyššího správního soudu v daném případě
irelevantní. Nejednalo se totiž o nekvalifikovaný odhad, ale o odhad na základě výsledku
výběrového řízení, přičemž kritériem byla nejnižší nabídková cena za sanační práce v rozsahu,
který byl uložen stěžovateli v rozhodnutí o dekontaminaci. S tím, že výběrové řízení
na dodavatele prací bude provedeno a následně i s tím, jaká byla nejnižší nabídková cena, byl
stěžovatel prokazatelně seznámen v přípisech a rozhodnutích městského úřadu, které mu byly
v průběhu exekučního řízení doručeny. Tvrzení stěžovatele, že nebyl blíže seznámen
se způsobem odhadu výše těchto nákladů a se závěry tohoto výběrového řízení, považuje
Nejvyšší správní soud za účelové. Stěžovateli navíc nic nebránilo v tom, aby se s uvedenými
skutečnostmi seznámil, např. postupem podle ust. §38 správního řádu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly, a ani nenavrhly,
aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných
(§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu